Jsem policajt v důchodu. Tady je můj příběh
Ilustrační foto: pixabay. com

Jsem policajt v důchodu. Tady je můj příběh

19. 4. 2020

O policajtech se toho vykládá někdy hodně špatného, ale co, pomluvám se bránit nemůžete. Jako v každém oboru lidské činnosti i zde jsou lidé dobří i špatní. Říká se, že policajti jsou zrcadlovým odrazem zločinců. Je zde jeden rozdíl, zločinci konají bez zákonů, bez pravidel, bez ohledu na cokoliv.

Policajt musí jednat v souladu se zákonem, musí dodržovat předpisy. Proto je Policie obyčejně o ten jeden krok zpět za zločinci. 

Moje vyprávění není žádné literární dílo, je to takový prolog – úvod. Abyste mě více poznali. Tak už jsem v důchodu, ano jsem policajt v důchodu, po desítkách let u Policie. K Policii jsem nastoupil hned po revoluci a po vojně, byl jsem ve službě přes třicet roků. Otevřeně se přiznám, že jsem chtěl jít k policii již za minulého režimu. Než jsem si odbyl střední školu a vojnu, což bylo podmínkou v té době, tak proběhla revoluce. KSČ jsem se vyhnul jen o prsa. Můj zájem o policii byl tak velký, že jsem to, jestli vstoupím nebo nevstoupím do KSČ, vůbec neřešil. Ale nebylo to potom již potřeba. Za tu dobu kolem mě prošlo několik případů, které by vás mohly zajímat a snad se i o nich již dá psát. Budou to detektivky? Ne, nebudou, bohužel to bude život, proto to nebude možná tak zajímavé, budou tam málo nebo skoro žádné svlečené dívky (které se ve většině detektivek pohybují, avšak teď mě napadá jeden případ…), možná tam bude mnoho faktů, které nemusí být tak zajímavé pro běžného čtenáře. Že se omlouvám dopředu? Ne! Nemám proč – tak šel život, tak šel život kriminalistů i kriminálníků. Ano, jsem v důchodu, byl jsem do minulého měsíce ještě major Stanislav Vrzal, teď jsem už jen důchodce, starej Slávek Vrzalů. Nemám v sobě hořkost, že jsem šel do důchodu. Pracoval jsem rád. Těšil jsem se ale také moc na odpočinek, na oddech, na klid, na to, že nebudou zvonit telefony...atd.

Vše co je zde a v následujících stránkách a částech, je podle skutečných příběhů, jména a místa jsem změnil. Ani jeden příběh není vymyšlen. Jen jsou drobně upraveny. O to je ten kriminalistický život těžší. Policajt – kriminalista nemá pracovní dobu, často nemá dovolenou, pokud je na dosah. Často se mu rozpadne manželství nebo i rodina. Často se stane, že řada policajtů a policajtek od tohoto zaměstnání odejde. Nezvládne to, tu zvláštní specifiku práce. Najednou se zjistí, že peníze, peníze nejsou vše. Musí to bavit.

Začínal jsem v policejní škole, tam jsem byl asi půl roku po střední ekonomické. Tehdy, na začátku devadesátých let minulého století, odcházelo od policie hodně příslušníků z různých důvodů, tak jsme byli my noví a někteří i mladí, brzy vhozeni do vody a plavte. Ještě jsme jako policajti měli na zadku skořápku, byli jsme nezkušení a hloupí i naivní.

Dostal jsem po nástupu otázku, jestli chci jít sloužit tam, odkud pocházím. Řekl jsem ano. Moji rodiče nebyli tím moc nadšení, že jsem se dal k policii a už vůbec nebyly nadšení, že se vracím jako policejní ucho do svého domova. Otec jakž takž, ale maminka měla o mně jiné představy – pan učitel byl její sen. Sestra Jitka měla o tři roky méně, a nemohla to i ona překousnout – nadávala mně do fízlů. Pošťuchovali jsme se od dětství, ale měli jsme se rádi. Na vojně mně bylo po ní smutno. Ano já mám za sebou dva roky vojny. Otec mně řekl před vojnou, Slávku na hubu tam budeš padat, a za deset let si vzpomeneš v dobrém. Bylo to tak. Větší pitomce velitele, jako jsem měl na vojně, jsem potom už nikdy nepoznal.

Návrat syna, policajta, jedna malá frčka, uniforma mně moc neseděla. Tak mně maminka musela vše upravit, zkrátit, zúžit, abych v tom mundúru nevypadal úplně jako blbec. Bydleli jsme na dědině nedaleko okresního města. Vše se rozkřiklo, že jsem policajt a že už sloužím v okresním městě. Řada kamarádů mě zastavila a slovy: „Ty hajzle, ne že mně dáš pokutu, jak mě zastavíš na motocyklu nebo v autě“, ano, i tak mě přivítali doma.

Přece jenom ten návrat nebyl úplně mezi své. Náčelník mě náhle převelel na obvodní oddělení na severu našeho okresu, od mého bydliště - 68 km a od krajského města něco přes sto km. Tady mě nikdo neznal, já jsem nikoho neznal, hodně obyčejných lidí ani nevědělo, kdeže leží moje rodná obec, a že je to vůbec na našem okrese. V tomto malém městě mně nadřízení sehnali podnájem v rodinném domku u starších důchodců, u starých Musilů. Jsem Stanislav Vrzal, představil jsem se. Velmi mně to s nimi klapalo. Samostatný pokoj s malou kuchyňkou, koupelnou a WC, a schody na chodbu a pak ven dveřmi na ulici. Domek pan Musil vzorně udržoval.  Ani jsme se s majiteli nemuseli potkávat. Ale já jsem ctil to, na co jsem byl zvyklý z domu, pozdravit, říct, že jsem přišel domů, kdy asi odejdu, kdy mám služby, a taky jsme si i povykládali. Musilovi tak věděli vše o mé rodině i o mně. Skutečně nám to klapalo.

Jednou jsem se před večerem vracel domů ze služby a u Musilova domu leželo složených třicet metráků uhlí do kotle ústředního topení. Převlékl jsem se do starých riflí a šel jsem za p. Musilem, kam že to dávají a co a jak. On řekl – Slávku, nechte to, syn si vzal na zítra dovolenou a on to přijede udělat. Trval jsem na svém, dali jsme se do toho a za dvě hodiny bylo zameteno. To jsem si nemyslel, že Musilovi i celé malé městečko mně to už nikdy nezapomenou. Rázem jsem byl jejich.

Dělal jsem „šlapku“ – toť není nemravná dívka u policie, ale policajt, co šlape chodník. Dříve se říkalo i pochůzkář apod. Tak jsem začal řešit drobné přestupky, snažil jsem se většinou domluvou, řešil jsem také udání na sousedy, roztrhané slepice od cizího psa, udání na řidiče, že pijí alkohol, udání, kdo kde krade, udání, kdo kde komu zahýbá, vyplňoval jsem desítky tiskopisů a dokladů a dokumentů a potvrzení. Náhodou jsem se na střední ekonomické škole naučil psát na psacím stroji všemi deseti. Ještě jsem tento um pár roků u policajtů využil. Ono to každého překvapilo, když jsem psal zápis – všichni vyvalili oči. Bylo po revoluci, hledaly se cesty, jak na co, jak na koho, mnoho rádoby podnikatelů, mě i další moje kolegy policajty, jak kolikrát při řešení přestupku tvrdili, z té uniformy vysvlečou, že takové policajtské podsvinče mu nebude nic vykládat a radit, a pokutovat, že máme svobodu a demokracii. Že to napíšou Havlovi.

Alkohol nenávidím, ne, že bych nepil, ne, nejsem abstinent, ale za volantem ne. Napadl mě jeden den takový postup. S kolegou, který sloužil se mnou – Honza Vrabec z Borotína – jsme jeden večer obešli všech pět hospod, které v té době byly v Malých Opaticích  v provozu. Vynechali jsme jen jednu rádoby lepší kavárnu a jednu totéž restauraci. Když jsme přišli do hospody, tak jsme požádali o minutu ticha a řekli jsme:“ Pokud je zde někdo nějakým vozidlem, tak že doporučujeme, toto vozidlo nechat zde na parkovišti, neodjíždět, a přijít si pro toto vozidlo, až vystřízlivíte. Jinak bude zle. Prosíme vás o to my dva, policajti, a představili jsme se.“

Nestihnete za noc po zavírací době kontrolovat pět hospod, ale zadrželi jsme 8 opilců, sebrali 8 řidičáků a 3 skončili v Moskovicích v nemocnici na záchytce. Druhý den měl náčelník asi sto telefonů, co to tam má za dva blbce. Zastal se nás bez řečí. A řekl nám: My to uděláme ještě tak, že dnes večer nás pude šest – ke každé hospodě dva, tak obsadíme tři hospody. A to také proběhlo. Výsledek stejný, ale dvojnásobný. Druhý den ráno volali všichni hospodští náčelníkovi, že nebudou mít kšefty a že zkrachují.

Udělali jsme týden pauzu, a znovu a totéž, a z okresu jsme dostali na tu akci posilu. Obsadili jsme všechny hospody, 18 řidičáků a šest řidičů skončilo v záchytce. Tak to tu ještě nebylo. Museli jsme být opatrní, to vypadalo, že jsme jim vyhlásili válku. Stáhli jsme se do "předem určených pozic". Tehdy ještě nebyla místní policie. Taky jsme byli na vše sami. A tak se to pomalu zlepšovalo.

Začali jsme ráno před školou a školkou kontrolovat přechody pro chodce, potom namátkově kontrolovat technický stav vozidel, potom stavební materiál na chodnících, který tam neměl co dělat, atd.

Přišly už i první kriminální případy – pokud se to tak dá nazvat, otrhaná jablka v sadě, kapsáři, domácí násilí manželů, a pomalu se i k nám dostávaly drogy. Na drogy jsem byl nepříčetnej.

Jezdil jsem domů tak jednou za dva, až tři týdny. Rodiče o mně toho moc nevěděli, ale hodně jsem toho s nimi probíral o víkendech, ale jen co předpis povoloval.. Maminka byla hluboce věřící, a modlila se za mě. Otec byl normální. Na hody jsem v létě pozval k nám i mého parťáka Honzu Vrabce. Náčelník pochopil, že jdem na hody, a rozdělil i tak služby. Honza byl velmi chytrý, plachý, super rozuměl PC, měl však jenom maminku a malého bráchu Jirku, jejich otce jim před několika roky zastřelil jeden myslivec na honu v Zábludově. Velkou část výplaty dával mamince. Jezdil i dvakrát týdně domů, nebylo to daleko. Často jsem si s ním měnil služby, pokud to náčelník odsouhlasil. Honza a jeho maminka nebyli sociálky, ale museli se otáčet. Maminka dělala v Jevíčku rehabilitační sestru.

Když jsme na sv. Vavřince přijeli k nám na hody, tak maminka po vyprávění řekla, proč Honza sebou nevzal tedy i maminku a bráchu. On jen poděkoval, a řekl, snad někdy příště. Páteční i sobotní hody proběhly u nás perfektně, byli jsme si zatancovat, spousta kamarádů, i Honzovi to sedělo. V neděli, již v 7.00 hod. ráno telefonát na přímou linku k nám domů. Otec to vzal a hned běžel pro mě. Služba volala, že se u nás v obvodě v hájku v Sedmiboří stala vražda, a že pro nás pro oba jede auto z okresního ředitelství Policie, ať se ihned dostavíme. Je to rozkaz. I kdyby neřekl, že je to rozkaz, tak jsme určitě jeli. Auto bylo u nás za půl hodiny. Měli jsme být beztak ve 12.00 hod na našem oddělení ve službě.

V pondělí se konala totiž v Praze u prezidenta Havla schůzka čtyř prezidentů. Všichni letěli letadlem, jen maďarský prezident se bál letět, tak jel vlakem. Trasa byla dlouho utajená a speciální vlak s prezidentem Maďarska nejel běžnou rychlíkovou trasou, ale trasou tajnou. Slovensko a Česko dostalo za úkol na svém území tuto trasu řádně ohlídat. My jsme toto nevěděli, jen nám náčelník tehdy řekl:“Na hody k Slávkovi jeďte, ale v neděli ve 12.00 hod. tj. v poledne, už budete oba tady, a střízliví a na oddělení ve veškeré výzbroji.“ My jsme nevěděli proč, ale rozkaz je rozkaz.

Nikdo nevěděl, proč. Jen my dva jsme si s Honzou řekli, náčelník chce z hodů kus husy. Já jak jsem přijel domů na Vavřinecké hody, tak jsem řekl mamince, že vezmeme v neděli náčelníkovi kus husy. Husy se stejně pekly dvě, tak co.

Skutečnost však byla jiná. Rychlík s Maďarským prezidentem. Utajení bylo velké, po celé trase vlaku se začaly rozmísťovat od brzkých ranních hodin policejní a vojenské jednotky a jednotliví příslušníci podle terénu byli od sebe jen 100 až 200 metrů. Hlídala to celá armáda a snad všichni policajti. Bohužel někdo u nás v místě, v hájku zvaném Sedmiboří, kudy vedla trať, zastřelil nějakého policajta. No zastřelit policajta, to není žádná sranda. Taky nebyla. Najednou jsem jedním uchem zaslechl, že mezi uniformovanými hlídači trasy vlaku byli i někteří policajti v civilu. Super vize. Nevěděl jsem moc pořádně ani, co to je.

Z našeho obvodního oddělení se udělal hlavní stan vyšetřovatelů. Kriminalistů, tajných policajtů i tajných vojáků tam bylo strašné množství. Já jsem tam byl, i Honza - páté kolo u vozu. Měl jsem službu, bezpečnostní, před obvodním oddělením. Okresní a krajští dopraváci, beztak do městečka nikoho nepustili. Běhání, lítání, shánění. Po pár minutách vyšli od nás z budovy ven i dva v civilu a jeden říká, byl to kapitán Hromádka. Šrotovalo mně to v hlavě, jméno kpt. Hromádka jsem přece znal, byl to kriminalista, mladý kluk, vysokoškolák, tak do třicítky, přednášel nám ve škole. Honza nesl nahoru nějaké papíry, kývl jsme na něho, říkám, ten mrtvý je asi kapitán Hromádka, vzpomínáš si na něho? On řekl jen – jo, to je strašný, já jsem s jeho ženou chodil na gympl v okresním městě.

Mnoho a mnoho utajovaného vyšetřování, za dva dny všichni odjeli. Za měsíc jsme se dozvěděli, že to udělal uprchlý vězeň z Kýrova, mstil se policajtům, ale on, ten policajt, byl v civilu. Vrah mířil a střílel na uniformovaného policistu, trefil však policistu v civilu. Honza jeho ženu znal, měli dvě malé dětí, a třetí kluk se narodil jako pohrobek. Dostal u soudu výjimečný trest. To vše tragedii však nezmírní. Maďaarský president jel zpět jinou utajovanou trasou, mimo náš obvod.

I to je policejní práce. Se mnou to dost zakývalo. Mamka, moje, se mě na to ptala a plakala.

Týdny a měsíce ubíhaly. Úkoly jsme jakž takž plnili. Já jsem měl za sebou dvě známosti, ale rychle jsem vzal kramle. Honza nic. Honza byl se mnou dvakrát u nás doma, já zase u něho, u maminky. Vše v pohodě. Když jsme byli u nás, tak jsem jeden večer musel jít na rozlučku, svatební, ke kamarádovi, vzal jsem ho s sebou. Moc ho to tam nebavilo, a tak se vrátil k nám domů a vykládali si mámou a tátou a sestrou Jitkou. I já šel dřív domů, bylo mně to blbé tam Honzu nechat samotného. Ale vše OK. Jen jsem si nevšimnul jakési náklonnosti k naší Jitce. No, jsem přece jenom brácha.

Asi po necelých dvou letech na obvodním oddělení se připravovala velká změna organizace policie u nás. Náš náčelník povýšil o jedno patro, a dělal v nové funkci na okresním ředitelství. Já i Honza jsme dostali naráz k našemu překvapení z ničeho nic podporučíky – hodnost.

Služební telefon: „Nepojedete náhodou, podporučíku Vrzale, tak během několika dnů na Okresní ředitelství, pane podporučíku, slyšíte, tady je major Dřímal.“ Kolena se rozechvěla, co ten chlap chce? Asi jsem něco podělal.

„Pane majore, měl bych tam být ve čtvrtek, je tam porada a já tam jedu místo naše náčelníka, on je ze zdravotních důvodů omluven.“

Major hned na to: „Tak ve čtvrtek v 6.30 hod. u mě v kanceláři.“ Jen jsem řekl: „ Rozkaz“. Major na to smečoval – neblbni, nejsme na vojně. Tak to mně vyrazilo dech. Hned jsem to volal Honzovi. Honza se smál, vezmou ti tu frčku, něco jsi posral. A strašně se smál, blbec.

Měl jsem v plánu, že po poradě ve čtvrtek se zastavím odpoledne doma u rodičů. Protože budu mít potom deset dnů služby. Je nás málo.

Čtvrtek ráno:

„Volno, pojďte dál“ ozvalo se za dveřmi náčelníka kriminální služby Okresního ředitelství.

„Podporučík Vrzal, přišel jsem na váš rozkaz.“

Slovo si vzal major.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Mám na tebe velmi dobré posudky, a sháním sem někoho na kriminálku. Máš vzdělání, nemáš průsery. Máš podporučíka. Nabízím ti to. Plat dle tabulek. Museli jsme si proklepnout i tvoji rodinu, nemáme připomínky.

Dotaz na tebe: Měl bys o to zájem? Nechci ti to nařizovat.

Odpovídám - Zájem bych měl, ale co tam u nás, když půjdu sem k vám?

„Mám zájem, ale nechci na hospodářskou kriminálku, tomu nerozumím a nelíbilo by se mně to“.

No, já tady potřebuju stav zvýšit o tři, s tebou už jen dva. O to, co bude u vás na obvodě, se nestarej, to já dořeším.

Já jsem si jen řekl, buďto po ní nebo do ní.

„Pane majore a co Jan Vrabec, můj parťák?“

„ Ano to je dobrý nápad, ale my s ním máme jiné záměry, on má dobrou angličtinu a němčinu, neptej se, jaké. On také již prošel všemi prověrkami.“

Dohodli jsme se, že tedy od prvního, on vše zařídí, bude to služebním postupem. Mám o tom říct jen našemu obvodnímu náčelníkovi. O Honzovi mám mlčet, Honzovi ani slovo.

Za týden obdobná situace, Honza jel na Okresní ředitelství. Já jsem se smál – on mně jen řekl - ty debile.

Vrátil se odpoledne, zelený a bledý, nemluvil, i já se na nic neptal. Měl jsem noční službu a okresní pohotovost k tomu. Seděl jsem v kanceláři. Zastavilo auto, to je Honzova stará Honda, pomyslel jsem si, podle zvuku motoru. Byla.

Honza přišel hned za mnou do kanclu: „ Prosím tě, nikomu ani muk, kdyby tě zastřelit měli, mjr. Vosák mě chce na kontrašpionáž, do Brna. Já tam nechci.“

Musel jsem mu vyvalit vše, co se odehrálo se mnou, i to, že jsem ho navrhl na tu kriminálku taky. On jenom „ježišmaria, ty seš hodnej!“

Byl tedy ještě jeden pohovor, Honza odmítl a nic, o kriminálce ale nemluvil. Vyšlo to. Nastoupili jsme od prvního oba u mjr. Dřímala na okresní kriminálku.

Dlouhý začátek. Ne není, tak to asi před třiceti lety chodilo.

Oba jsme s Honzou opět nastoupili někam, kde jsme byli najednou jako ucha, nebo spíše jako blbci. Bylo zde, na kriminálce, v řešení několik případů, neuzavřených. Některé čerstvé, některé starší. Praxe byla taková, že závažné trestné činy dělal kraj. Pokud je dořešil, bylo to v pohodě. Pokud je nedořešil, vrátili nám to za rok zpět, ať v tom pokračujeme. Navíc u policie se děly v té době divné věci, hlavy náčelníků padaly jako hrušky, nové hlavy se zase vztyčovaly, aby za půl roku padly taky. Šlo to mimo nás, my jsme se pižlali na drobnostech, trochu mě to přestávalo bavit.

Potkal jsem jednou lednu v Bille nějakou slečnu, chodil jsem v civilu. Utrhlo se jí ucho u tašky a nákup se vysypal, chlapsky jsem klekl a sbíral. Byla to Hanka. No, nebudu se rozepisovat, v listopadu jsme měli svatbu, byl to trošku fofr, ale vyšlo to, naše malá Anička je dítě jako květ. Pak přišla náhodou, jako by nic, druhá slečna, Hanička, po mamince. No a já sám to mám doma zvládat jako chlap.

Honza Vrabec jezdil občas k nám a občas za maminkou. Pořád je podporoval, brácha už šel na střední zemědělskou. Nějak se mně zdálo, že k nám Honza jezdí nějak často i beze mě. Rozuměl si s našimi, i pomohl tátovi, když jsem nemohl. Jitka si s ním taky rozuměla, no, velmi rozuměla, a tak se po čase odstěhovali do Borotína k Honzové mamince, svatba a mají krásná dvojčata. Máme s Hankou velký nový byt v okresním městě, a naši jsou teď úplně sami – a to je barák jako hrad, mrzí mě to.

Oba jsme už s Honzou dostali poručíky. Pak jsme opravili náš domek po rodičích, zmodernizovali, i zahradu předělali k obrazu našemu – tedy Hanky. Prodali jsme byt, vyrovnal jsem se se sestrou a už jsme zase na venkově. Už jsem zase doma. Honza ani Jitka nechtěli žádné peníze. Bylo jim to prý trapné. Pořádek ale dělá přátele.

U nás, v jedné části okresu, jsou rozsáhlé krasové jeskyně a část jeskyní se využívá jako dozrávárna sýrů. Většinou tam pracují ženské, pár chlapů dělá těžší práce, řidiče, opraváře apod. Byl červen, krásné teplé počasí.

Přišel jsem v pátek ráno do práce, slunce už bylo vzhůru.  Jezdím už na šest, je tam klid aspoň hodinu a půl. Mám tady pár administrativních hříchů, kolegyně a kolega dnes mají dovolenou a já budu tedy krásně dohánět papíry. Pak vezmu odpoledne Hanku a víkend, krásný skoro letní víkend je před námi. Zvoní mně na stole služební telefon, nikdo přece z venku neví, že jsem už tady.

„Slyším, Vrzal“ – zvedl jsem telefon. „Ano, jdu za vámi.“ Na obvodní oddělení (tj. ve stejné budově okresního ředitelství), přišli manželé ohlásit, že se jim ztratila dcera. Nadstrážmistr měl v PC rozdělané ohlášení. Představil jsem se. Paní plakala, otec spíš zuřil. Vše jsme si vyjasnili. Dcera Ivana Omáčková dělala zdravotnickou školu, jako sestřička žákyňka - chodila na praxi do naší nemocnice,  a pátky nechodila děvčata na praxi a měla se učit doma. Ivana si ale ještě domluvila brigádu na sobotu a neděli v sýrárně, v jeskyni, někdy i v pátek, když některá ženská nemohla, tak pomáhala. Pracovalo tam z okolních dědin asi třicet pracovnic, většinou chodívaly ve skupinkách spolu brzo ráno, nebo velmi brzo ráno. To je tady takovej zvyk. Ženský si musely udělat svoji práci a potom mohly jít po poledni domů. Na venkově se brzo vstává.

Poděkoval jsem nadstrážmistrovi z obvodu a poprosil jsem rodiče Ivany, aby šli se mnou do mé kanceláře.

Sekretářka náčelníka už tam byla, dala jim vodu a nabídla kafé, hned přišel i mjr. Dřímal, a šel si k nám hned sednout. Zopakovali to, co již řekli, a hlavně, že tentokrát šla už ve čtvrtek, protože měli ve škole to ředitelské volno. A tedy od čtvrtku, no od rána, není doma. Ptali jsme se na kamarády, kamarádky, spolužačky, s kým chodí atd.

Je ji 17 roků, příští rok bude maturovat, učí se dobře, chce jít na vysokou. Musel jsem se zeptat, jestli má nějakou vážnou známost, a jestli si rodiče myslí, že má nebo měla s někým pohlavní styk. Otec po mně vyskočil, málem jsem dostal přes hubu. To už tam byl i Honza a zachytil ho. Řekl jsem mu, že to je součást vyšetřování, a že přijedeme k nim, že si musíme prohlédnout její pokoj. Ještě jsme si vyměnili telefonní čísla. Odjeli domů do Jilémovic. Je to tak 15 min. autem.

Seděli jsme ještě všichni v kanclu, přišla moje sekretářka a dumali jsme, co a jak dál. Zrušily se všechny dovolené, všichni ihned nástup. Nechtěli jsme dělat zbytečnou bublinu, ale čas běžel, vyhlásili jsme celostátní pátraní, rozeslali foto, prošli cestu, kudy šla jako do práce - do jeskyní, vyslechli jsme všechny ženské, co s ní dělaly. Zalarmovali jsme celý okres, odpoledne už i kraj. Zdálo se, že to je hodná holka, i o rodině jsme se nic negativního nedozvěděli, mezi lidmi nám moc pomáhal jejich starosta. Do jeskyní vede několik silnic i lesních cest nebo se to dá jít přes luka. Ženský taky chodí, kudy je to napadne, zkracují si cestu a podle počasí. O Ivaně, ale žádná z nich nic v ten čtvrtek neví. Jen, že měla být ve směně za starou Malíkovou, ona, víte, peče koláče vnukovi na svatbu.

Ivana je prý velmi hezká, je prý i dost vyspělá, vypadá prý starší, ale pořád ještě mladá študentka. Ve škole ani v nemocnici nic negativního. V nemocnici dělá na interně hlavní sestru moje sestřenice, tak jsme ji probrali ze všech stran. Moc si ji chválila. Ještě také řekla, že si myslí, že půjde na vysokou, študovat. Zmizela, jako by se propadla. To se tady říká, tady je hodně krasových propadání, a kdo to nezná, tak jdete po louce a najednou jste po pás někde dole, a to je ta dobrá varianta.

Pátek nic. Náčelník na odpoledne domluvil policii a vojáky a začneme pročesávat znovu široké okolí. Byl jsem v pátek odpoledne na chvilku u mjr. Dřímala a vše jsem mu stručně vylíčil. Celou tu oblast i já jsem dobře znal, už z dětství, znal jsem tam skoro každý kámen a nic. To je můj rodný kraj. Najednou přiběhla k Dřímalovi služba, máš tady návštěvu, koktá na mně strážmistr, ale rychle. Šel jsem o patro dolů.

Slečno, co si přejete? Já jsem Aneta Horká a s Ivanou, co se ztratila, jsem velká kamarádka, a tekly jí slzy. Nemohl jsem jí uklidnit. Nebreč, já ti nic neudělám, pojď. Zavolal jsem k tomu rychle naši kolegyni Danu Horákovou, aby výslech vedla jako ona – ženská ženskou jinak bere. Aneta se očividně uklidnila. Já trochu napovídal a kolegyně se perfektně chytala. Prostě – Ivana asi chodila s klukem, nějakým Jaroslavem Omáčkou, nebo on hlavně chtěl chodit s ní. Ale on má jen asi 14 nebo 15 roků, chodí poslední rok na základku. My jsme o něho, jako, teda neměli zájem. On asi miluje Ivanu. Já jsem se bála vám to přijít říct. Brečela, slzy jako hrachy.

Měli jsme s Honzou Vrabcem zvyk – že on řídil venek a já vnitřek při nějakém případu. Hned jsem  všem volal - pojedeme k Omáčkům. Nebyli doma, podle sousedů byli v Brně, tak ke starostovi. Starosta vzal telefon, a volal p. Omáčkovi. „Jardo, kdy přijedete, já bych s tebou potřeboval mluvit. No tak za hodinu.“ Jo, přijď do hospody, já du na pivo. Říká starosta. Nikdo nic netušil. Hospoda to kryla.

Najednou povídám, Honzo, já jsem si na něco vzpomněl, já jsem ale debil, Honzo policajtský auto od hospody pryč, ty běž se starostou a dej si pivo jako by nic a seď jenom v košili, jako štamgast a čekejte na Omáčku. Honza mně hodil klíče od auta.

A já jsem si teď najednou na něco vzpomněl, Pane Bože, proč až teď. Vzal jsem Honzovo auto a rozjel se pryč. Já si vzpomněl na jednu cestu z Jilémovic, kolem Krásné, kolem hájenky, dolů lesem k jeskyním, tam se málo chodí, tam jezdí jen lesáci a Správa krasu a houbaři, co to znají. Je tam i skála u cesty. Pro Boha, je tam ta naše jeskyňka, tam jsme chodili jako kluci tajně kouřit cigarety, jednou nás chytil kamošův otec a všechny čtyři kluky nás tam doliskal. Nikdo z nás už potom nekouřil, otec doma mně k tomu ještě dvě přes hubu přidal.

U hájenky jsem počkal na dalších deset policajtů. Byli jsme u lesa za pár minut. Pět vlevo od cesty a pět vpravo od cesty, ale já si hoši myslím, že to bude tam pod skalou vpravo. A hlavně opatrně, jsou tady skrytá krasová propadání, ať někam nespadnete. Jen jsem to dořekl, už jsme jednoho kluka tahali, zmizel metr pod zem. „Kurva“ říkám - opatrně, už jsem řval. Byl jsem nervózní, měl jsem strach, že tam to děvče bude.

Šli jsme krok za krokem, u skály jsem to zastavil, vzal jsem tři hochy, a šli jsme k jeskyňce – ona za mého mládí bývala tak tři metry do hloubky a asi dva metry na výšku. Nic, byla skoro zarostlá trávou a keřem, přítmí a nebylo tam moc vidět. Cestička vedla kolem, ještě od zvěře, dolů k potoku. Stál jsem před ní. Tak to mně nevyšlo. Stál jsem a všichni ve velkém oblouku za mnou. To není možné. Já šel hergot na jisto.

Stál jsem.

Bylo ticho. Vzadu dole jsem slyšel potok.

Slyšel jsem dýchání nás všech. Vpravo praskla větev, skok a běžela srnka, chudinka vyplašená. A zase to ticho, potok bylo slyšet, vzdáleně. Dívám se pořád na jeskyni. Stojím, ruce podél těla.

Najednou vidím na zemi kousek ulomené kapradiny. Asi srnka, nebo muflon tady běžel, tady je jich moc. Tak si v duchu říkám, nic. Ještě nahlas říkám, omlouvám se vám, hoši, že jsem vás sem honil, je to v prdeli. Všichni máme vyplašené pohledy.

Ticho. Všichni pořád stáli.

Najednou si říkám, kde se tam vzala ta ulomená kapradina, otočím se, dívám se a tady kapradina nikde neroste. Až, přece, dole u cesty u potoka, ve stínu. Rozhlížím se, a dole, myslím, asi vidím kapradinu. Volám, hoši, já jsem asi slepej, ale vidíte dole u potoka kapradinu, dva ze spodu volali, jo tady jí roste hodně a je pošlapaná. Těm třem nejbližším klukům říkám, zpět, musíme prolézt tu jeskyni.

Skoro tam byla tma, oči si ale pomalu zvykají.

Policajt vedle mě zakřičel, NE – PRO BOHA NE! Ležela tam. Podestýlku, jako lože, z listů kapradiny. Upravená, umytá od krve, věneček se zvadlých pampelišek na hlavě, mnoho bodných ran, přikrytá větví stříbrného smrku. Toto je na mě moc. Volal jsem hned všem dle policejního předpisu, odvolal jsem pátrání. Nechal jsem tam hlídku, i hlídky na cestě zůstaly. Přijede laborka, stopaři a pes, lékař, atd.

Domluvili jsme se vysílačkou s náčelníkem Dřímalem, že nenápadně a rychle pojede do Krásné do hospody a zdrží tam nějak pana Omáčku, a bude hrát civila. Vše jsem mu vysvětlil. Už mně bylo jasné. Vše jsem pochopil. To ale snad nemůžeme pravda! Nechtěl jsem tam telefonovat, aby to nějak neprasklo.

Náčelník vzal jednoho vojáka v civilu, a posadil ho nenápadně ke stolu u dveří, pivo a rum před ním. Chudák voják, byl z lesa špinavý a to jsme potřebovali a klepal se strachy, to jsme nepotřebovali. V hospodě bylo ještě pět místních. Honza uviděl Dřímala a ani nemrkl. Dřímal stál u pultu, dal si Colu a vybíral cigarety a ptal se na jídlo, že má hlad. Aha, nějakej brňák. Myslel si hospodský. Otevřely se dveře a přišel p. Omáčka. Dřímal mrkl na vojáka u dveří, ten pochopil. Honza už to měl taky zmapované. Starosta volal: Jardo, pojď sem, je tady místo a kde máš ženu? Honza to udělal super. Diplomat. Potichu řekl, že by s ním, s Omáčkou,  potřeboval venku mluvit, že tady v hospodě nechce. Pan Omáčka v klidu souhlasil, Honza jako by nic zaplatil útratu, nikdo si nikoho nevšímal, starosta říká hospodskýmu – Josef, napiš to pivo na mě.

Už byli venku. Honza pootevřel karty, a ihned se zeptal, jestli je jeho syn doma. Pan Omáčka stál jako opařený, Jarda zůstal u babičky v Brně, nebylo mu dobře, měl horečku, tak jsme ho tam nechali a že si pro něho přijedeme v neděli večer. Kolega dovedl přes náves paní Omáčkovou, sedli jsme do policejního auta jeli do Brna, do Řečkovic, pro syna Jardu. Cesta tam i zpět byla strašná, rodičům to docházelo. 

Jen ho dovezeme k nám na Okresní ředitelství, a potom už tam bude doktor, psycholog, sociálka, prokurátor a musí tam být i rodiče. Matka, paní Omáčková trpěla celou cestu tam i zpět. Jarda ale musel jet v autě sám, raději jsme si ho vzali my dva s Honzou na starost.

Prokurátor byl protivný a sebejistý, já jsem ho chtěl, myslím toho kluka Jardu, prvně postupně dovézt, co a jak, aby se nám nesesypal. Prokurátor byl hrrr. Nová modrá vlna. Porevoluční vlna. Blbec. Neznal jsem ho. Málem to všechno posral. Opět se ukázala diplomacie Honzova. Požádal prokurátora a vzal si ho na chvíli ven, stranou – k jeho velké nelibosti, něco do něho hučel, prokurátor zůstal sedět mimo vyšetřovací místnost. My jsme chtěli, aby nám to ten kluk řekl všechno sám. Byli tam jen jeho rodiče, my dva a Jarda. Ostatní nenápadně odešli z vyšetřovací místnosti.

Jarda doopravdy vypadal tak na sedmnáct, osmnáct roků. Kluk vyspělý, vysoký, ještě samozřejmě v pubertě, už uplakaný, jen se díval na maminku. Oči i pohled měl dětský. Bylo mě ho líto. Začali jsme z daleka, o škole, o Anetě, o spolužácích, zda neměl konflikty se starostou, jestli lezli do jeskyní, atd. Viděli jsme na něm, že jsme ho zmátli, šlo to pomalu. Přes neprůhledné sklo nás pozorovalo několik dalších lidí. Přišla služba – lístek, prokurátor, dělejte rychleji, já mám za hodinu stání.

Honza se chytil příležitosti. Zpomalil. Bylo mně líto jeho maminky, vzpomněl jsem si na svoji maminku. Otec byl velmi naštvaný. Klidně jsme je nechali skákat do otázek, i když se to nesmí, vždyť je teprve mladistvý, je to jen kluk. Vše se nahrávalo kamerou. Jardu jsme postupně dostávali tam, kam jsme chtěli. Najednou se posunul na židli, já ji mám, Ivanku, moc rád, já chci, aby byla jen moje, já ji nikomu nedám. Zeptal jsem se skoro nenápadně, kde na něho Ivanka čeká, on nám to vše řekl, v klidu. Aniž si to uvědomil, Honza se zeptal, a kam jsi položil (neřekl schoval) ten nůž. Na výstupek za ní. Snad jí tam nebude zima, v té jeskyňce. Já jsem ji přikryl, říká.

Teď už jsme museli přitvrdit. Už jsme museli tvrdě s pravdou ven. Musíme mít doznání. Udělali jsme přestávku, služba Jardu doprovodila na WC, Jarda byl smutný, uplakaný, ale klidný. Myslím, že měl skutečně horečku. Prokurátor už odešel. Dostaneme od něho „výtěr“. Nevadí. Já nemám rád u dětí kruté výslechy. A potom, až se všichni vrátili, po 10 minutách to šlo na ostro i s přiznáním. Šlo to dost rychle. Vraha máme, ale je to kluk. To se nemělo stát. Pane Bože, proč?

Ohledání místa činu, všechny stopy i vše ostatní potvrdily výslechy. Museli jsme vyslechnout i obojí rodiče a ostatní s tím související. Mezi běžnými lidmi z toho byl poprask. Omáčkovi se dočasně odstěhovali k babičce do Brna. Soud proběhl. Po soudu požádali Omáčkovi o změnu identity a přestěhovali se daleko…..kde je nikdo neznal. Jarda byl ve zvláštním zařízení. Detaily jsou zbytečné.

Smutné, moc smutné, co tady kdo zavinil? Může za to ten kluk? Nevím, nejsem ani psycholog, ani psychiatr. Ono se to tak někdy mezi námi lidmi nějak divně semele.

Tak jsme se s celým našim oddělením zapotili. Smutný případ, ale život jde dál....

Mjr. Dřímal povýšil za nějakou dobu na Krajského kriminálního ředitele. My jsme s Honzou Vrabcem za vyřešení tohoto případu, překvapivě rychle, dostali o frčku na víc – nadporučíky. Ale to je jedno, proto to neděláme. Asi za měsíc za mnou přišel Honza, že mu Dřímal nabídl místo zástupce náčelníka Krajské kriminálky v Brně, vzal to. To jsem ještě nevěděl, že druhý den odpoledne přijede Dřímal a udělá  mě, Slávka Vrzala, Okresním šéfem kriminálky. Nastoupil jsem tedy na jeho místo, bývalé Dřímalovo místo. Honza mně bude asi chybět, hlavně osobně. Je nás málo na oddělení. Policajti nejsou.

No vidíte a já vám nic neřekl o sobě. Rodinu mám rád, nemám na ni moc času. Ale vše klape. Hanka i děti mě chápou. Doma moc nemluvím, bohužel maminka už mně umřela a otec žil asi pět roků sám. Už je taky tam nahoře a kontroluje to z obláčků. Naše Anička je učitelka na II. stupni. Ten druhý – kluk Pavel - ještě študuje, má rád lesy, nejdřív střední v Lipníku, teď študuje Vysokou, sice pomalu, ale on říká, že za to jistě.

Nemám žádné výrazné koníčky, zahrádku s chatkou jsme už taky prodali. Mám rád vážnou hudbu, mám rád koncerty vážné hudby, mám rád poslech vážné hudby na koncertech vyhlášených orchestrů. Jednou jsem spolupracoval s rakouskou kriminálkou a oni mně sehnali dva lístky na Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, byl to zážitek, celé. Někdy se dostanu na Pražské jaro, skoro vždy zajedu na dva, tři koncerty na Smetanovu Litomyšl. Na naši svatbu jsem si vybral Čajkovského 1. koncert B moll pro klavír a orchestr, některé části. Krásná skladbička je třeba Šostakovičův „Druhý valčík“. Varhanní koncerty Bacha – to je pohádka, Vivaldiho Rašení jara, Verdiho Nabucco, Dvořákova Novosvětská,… . A tak bych mohl nekonečně pokračovat. Mám rád Karla Čapka, nemusím jeho Matku, myslím, že je velmi tvrdá. Nevím, kolik matek by se tak zachovalo jako „jeho“ Matka. Mám rád příběhy ze života, moderní literaturu......

Někdy mám toho všeho plnou hlavu, a jsem rád sám. Abych si mohl přemýšlet, o práci, o rodině, o sobě. Kamarády nemám, jen Honzu Vrabce, to vše spolu táhneme už dlouho a rozumíme si. On je teď, Honza, vlastně můj nadřízený, nikdy to nedal na sobě vědět. Jen mě začal v určité době pracovně využívat, kde mu to nešlo, šupl mě tam či tam na nějaký případ, nebo na podporu svého záměru, svého názoru. Na mém oddělení by nás mělo být bez bez techniků osm, je nás jen šest. Je to málo, někdy je to moc, nedá se to přesně určit.

Tak to už pro dnešek stačí. Bude-li se vám to trošku líbit, rád vám v dalším připomenu některé další kriminalistické případy. Jsou ale většinou smutné a tragické. Moc srandy si neužijete.

Děkuji Vám za pozornost. Nikomu nic z toho nevykládejte – to je jenom mezi námi. A brzy na shledanou.

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.