Jsem policajt v důchodu - II. část
Ilustrační foto :pixabay. com

Jsem policajt v důchodu - II. část

21. 4. 2020

Poslední vyprávění jsme skončili vyprávěním o lásce velmi mladého kluka k dospělejší dívce, která skončila vraždou té dívky. Ale nemáme u nás jen takové brutální případy. Kriminálka řeší vše, co je v rozporu se zákonem.

Skončil jsem také tím, že je nás na oddělení málo, skoro mohu napsat – bylo nás pět, ale ono je nás šest.

Podíleli jsme se, my kriminalisté okresního oddělení, také na odhalení skupiny, která přes náš okres převážela auta kradená v Rakousku, přes Moravu do Polska. Hodil mně to na krk Honza Vrabec, můj šéf z Brna. Byli s Jitkou, s mojí sestrou a jeho manželkou, u nás s dvojčaty na kafé, zůstali i na večeři. Až potom udělal na mě ty jeho „psí voči“, a bylo to. Já mu jen řekl – tak ven s tím, co potřebuješ, Honzo. Krádeže aut – odpověděl. A už jsem byl v tom.

Začnu odzadu, tak, jako to dělá scénárista u případů poručíka Colomba.

Původně jsme předpokládali, že šéf této party je nějaký ostřílený cizinec, opak byl pravdou, byl to mladý kluk, bydliště v krajském městě na Bratislavské ulici, starý byt měl v nejlepším pořádku. Bydlí zde také hodně cikánů. Na první pohled neuměl do pěti napočítat, vzorně se staral o svoji těžce nemocnou ležící matku, a potřeboval peníze na to, aby měl na její ošetřování, na její léky, aby jí mohl zaplatit sestřičku, která u ní bude celý den, když on pracoval – pracoval jako třídič odpadu u jedné svozové firmy na sběr odpadů na Vinohradech.

Mamince postupně, tento hoch, zařídil doma vše, péči, vzorný pořádek, pravidelnou stravu i dietní, tři zdravotnice na 12 hod. denně, které se u ní střídaly včetně sobot a nedělí a svátků. Peníze, co mu zůstaly po zaplacení kumpánů, které mimo jiné také dobře platil, které mu tedy zůstaly po úhradě nákladů na maminku a domácnost, měl pod maminčinou postelí ve starém omšelém nenápadném a nezamčeném kufru. Postel maminky byla elektrická, polohovací s veškerým vybavením, vyhřívaná, super moderní, nemocniční. Říkám, doma pořádek jako v kostele – denně tam chodily uklízet dvě uklízečky. Starší třípokojový byt. Nábytek starší, ale vše v pořádku. Doma ob den čerstvé řezané květiny. I v práci si vydělal pěkné peníze, všechny doklady o jeho mzdě i o kšaftech vzorně vedeny a byly uloženy v tom starém kufru, kniha se zápisy, které auto ukradli, kteří lidé, kolik peněz za to a kdo za co kolik dostal. Vzorně vedené „účetnictví.“ Dělal to přes tři roky a vše klapalo.

Lékaři i zdravotní sestry tehdy řekli, že mamince prodloužil život o mnoho roků. Kluk to měl perfektně zorganizováno, v Rakousku ukradl jeden člověk auto, to hned za hranicemi již na českém území vjelo do náklaďáku s plachtou, takže nebylo vidět. Ten, kdo auto kradl, šel jen po určitých značkách, a podle typu vozu měl několik „elektronických udělátek“ neboli malých přístrojů, kterými nahradil zablokované zapalování i uvolnil zablokovaný volant a alarm, a to během maximálně 2 minut. Náklaďák pak jel na sever Moravy, vždy jinou trasou a vždy na jiné prázdné parkoviště. Z náklaďáku již auto sjelo už s jinými čísly a s jinými papíry a volně a v pohodě projelo do Polska. Papíry padělané u nás, značky padělané, za pár korun a na první pohled k nerozeznání. V Česku perfektní příprava do detailu. Tam v Polsku už potom jen inkaso peněz. A tak to šlo. Dvě party, které se neznaly, každá parta stejný postup. Bankéř v Polsku pro každou partu jiný. Kluk, hlavní organizátor, byl vždy v práci ve směně – měl deset, dvacet svědků, včetně průmyslových kamer, třídil špinavý odpad. Utajeno tak, že nikdo nic nevěděl. Nikdy žádný kontakt během akce, jen „nalodění do náklaďáku“ bylo oznámeno např. „Víno vezu, přijedu v šest.“ A tak podobně. Jinak nic. Vše neuvěřitelně klapalo jako hodinky. Ze zlodějů a členů dvou part nikdo mimořádně neutrácel, peníze dávali po troškách do banky na jejich BÚ. Vše O. K. Skoro dokonalý zločin. Pokud nebylo vše perfektně připraveno, nejelo se do Rakouska.

Ale chyba se vloudí.

Řidič jednoho z náklaďáků rozbil při nehodě jednoho dne svoje soukromé a staré osobní auto. Chtěl si pro sebe dovézt „nové“ z Rakouska, tedy jako mimo „plán“. Nedodržel však postup a našemu mladému šéfovi nic neřekl, a naši policejní kolegové na jihu Moravy si všimli, že u Pohořelic, jede auto s rakouskou registrační značkou. To by nebylo nic mimořádného, tam jezdí Rakušáků stovky.  Ale telefonát, a ano, rakouská policie už hledá toto auto s touto značkou. Náhoda. Už to bylo, a převážející řidič vše „vyvalil“. Znal ale jen dvě jména, dva kontakty, ostatní jsme složitě dohledávali a velmi složitě dokazovali, on skutečně nic dál nevěděl.

V kufru pod postelí bylo 21 896 213,00 Kč – ano čte dobře – skoro 22 mil. Kč. Organizátor nám tehdy řekl, kdyby mně ten blbec řekl, že potřebuje auto, tak mu třeba za půl mega koupím auto úplně nové, jaké si vybere, v prodejně a na jeho jméno a úplně „čisté“. Ten mladý kluk co to organizoval, neměl auto a neměl ani řidičák, nikdy autem prý sám nejel. Oblečený chodil velmi obyčejně, a čistě. Všichni sousedé ho málem považovali za svatého. Nikdy prý neměl děvče. Volný čas trávil s nemocnou maminkou doma. Potom jsme kontaktovali i polskou stranu. Tam se nic nevědělo, vše probíhalo s auty úplně normálně, žádné podezření na krádeže. Navíc, Poláci vůbec nedohledali ty osoby, které tam auta předávaly a braly peníze, tak to bylo utajeno. Ani podle registračních značek ani podle VIN. V Polsku se auta prostě propadla do země. Měli jsme snad pachatele, ale neměli jsme předmět doličný.

Já jsem dvakrát zastavil jeho zatčení, protože on měl alibi na vše. On, ten kluk, ani nevěděl, že ho už sledujeme. Státní zástupce nám to nechtěl vzít. Peníze mu nestačily. Pak jsme si po pár týdnech mravenčí práce při sledovačce všimli, že si bere nějaký balíček v budce v trafice na jeho ulici u Úrazovky. Klekli jsme na trafikanta, o co jde. Trafikant s klidným svědomím řekl, že to tam panu Havránkovi nechává jeden pán, tak jednou, maximálně dvakrát za měsíc, nepravidelně. Pan Havránek mu řekl, že jsou to z Německa speciální náplasti na otevřené rány na nohou pro maminku, že jí moc pomáhají. Čekali jsme na další zásilku. Je to zde. Trafikant volal. My už sledovali i toho doručitele. Krabička originál náplastí, přelepená páskou lékárny v Bad Steier. Víte, on p. Havránek se o maminku moc stará, to vám tady řekne kdekdo. On mně dal za to vždy stovku, a to se nesmí brát, to je asi úplatek, řekl ještě vyplašeně trafikant. Ale v balíčku byly peníze. Trafikant neměl samozřejmě žádný postih, mávl jsem nad tím rukou. Past na myš zaklapla.

Maminka našeho kluka po převezení do hospicu bohužel asi za dva měsíce zemřela, neměla už takovou péči, a syn také ještě neměl po soudu, ono to u soudu taky někdy trvá.

Tak to byl téměř dokonalý zločin, jeden malý článek tohoto řetězu zblbnul. Řetěz se přetrhl. Jen chci upozornit, že trestná činnost se častou odhalí mravenčí denní prací jednotlivých policistů. A jestli se díváte na Colomba, a on je vám protivný, že se pořád vrací a má ještě jednu otázku, a ještě toto….to je ta mravenčí práce.

No když už jsme dnes u těch aut, tak už u nich zůstaneme, co říkáte? Vraždy si necháme na jindy. Musím vám tu něco vyprávět, ale velmi, velmi opatrně, ono to není tak dávno.

U nás v okresním městě se v polovině devadesátých let začala stavět nová prodejna – pozor, ne, ne prodejna, ale „Autosalón“, jak se moderně říká. Ano, Autosalón jedné významné, velmi významné světové automobilové značky. Stavbu si objednal místní „velkopodnikatel“ pan Kalousek.

Já vím, že už v té větě jste vycítili moji ironii. Já to vím. Ale on pan Kalousek, byl vzdělání mírného, skočil školu základní o rok dříve – prý více již není třeba. Jel v drogách po revoluci a my nebyli schopni mu nic většího dokázat, až se nám to podařilo, a bylo toho hodně, přišla amnestie pana prezidenta. Čert ji vem, tu amnestii. Takže pan Kalousek nevinný jako panna, se opět procházel, v módním obleku, s doutníkem a hluboce mě vždy zdravil. Jako fešák lázeňský. Darebák.

Jeden den jsem si zavolal podporučíka Vránu z našeho oddělení. Aleši, podívej se na toho Kalouska, finanční úřad, živnostenský úřad, případně banka. Kde on vezme, prosím tě, nejméně 30 mil. Kč na Autosalon. Nejsem už paranoidní? Tiše si myslím.

Pak jsem odjel na pár dnů na Šumavu, byly tam dva případy, které nějak souvisely s našim okresem, a kraj to nařídil vše znovu prověřit. Jel tam se mnou také z kraje můj kamarád a můj šéf a můj švagr – npor. Honza Vrabec. Už jsme se dlouho neviděli ani v rodině. Těšili jsme se. Jednání na Šumavě však nám nic nového nepřineslo, Klatovská kriminálka tam odvedla perfektní práci, a ty odbočky k nám nebo na Brno, to je jasná náhoda.

Honza mně řekl, že začíná studovat vysokou. Poprosil mě, kdyby to nezvládali Jitka a děcka doma, abychom jim píchli. Což nemusel říkat. Honza asi nevěděl, jaký je to záběr, ta škola. Ale on byl velmi inteligentní. Měl v Brně velký respekt, dostával nejtěžší případy. Bude z něho JUDr.

To jsem ještě netušil, že jak se vrátím, tak mně to náš okresní náčelník také skoro nařídí. Budeme tedy zase spolu študýrovat. Dva staří blbci.

Ráno na to, jsem přišel už před pátou do kanceláře. Klid, všude klid, službu jsem také trošku probral z dřímoty, mladý kluk, byl z toho vyvalen. Tak jsem mu jen ukázal, že je vše v pořádku a ať si v klidu sedne. Položil jsem si prst na rty – jako že klid.

Potom už přišel Aleš Vrána.

„Co tady děláš tak brzo,“ ptal jsem se.

„Šéfe, já už se nemohl dočkat, až se vrátíte. Já na toho Kalouska nic nemám, všude a vše ok. Stavba je na nějakou firmu KRPKA, on je tam majitel a držitel akcií – akcie za 2,0 mil. Kč, potvrzeno notářem, vše oficiálně. Jinak je tam ředitelem nějak ing. Ivo Novák, předsedou představenstva JUDr. Dan Navrátil. Všichni čistí jako panna. Banka mě málem vyhodila, ale potom jsem řekl, že mě zabijete, když nic nedonesu, tak ta holka vše pustila, ale o nic tam nejde – Úvěr 30,000 mil. na stavbu a 15,000 mil. Kč na vybavení prodejny a servisu. Ale má tam být i druhá etapa za 50,000 mil. Kč tj. v podnikatelském záměru. Jinak vše prý čisté. Úvěr na těch 35,000 mil. Kč je na tyto dva roky – tj. utratit, a splatit za deset let. Holka mně řekla, že je to vše oficiálně podepsáno, a schváleno jejich GŘ v Praze. Šéfe, já nic nemám“!

„Aleši, klid, my nespěcháme, toto bude mravenčí práce, sedni a prověř všechny jména, opatrně, prověř i tu banku, to GŘ v Praze, takový velký úvěr pobočka naše okresní malá nemůže dát.“ Pracuj, klid, dělej to salámovou metodou, jedno kolečko salámu po druhém, a kruci, nebuď nervózní.“ Dodal jsem.

Jako na potvoru jsem potkal ve městě pana Kalouska. Stál jsem u bankomatu. Naklonil se ke mně a řekl: „Vím už, že mě začínáte prověřovat, na mě, pane, vy policajti, nemáte, však to víte, jak jste dopadli s těmi drogami“.

Teď jsem se naštval já. Ale nesmím to na sobě nechat vidět. Odpověděl jsem:

„Vážený pane, my ne, asi někdo vyšší, já a moje oddělení je příliš malé a bezvýznamné, na takové velké firmy nemáme!“

„Pane kapitáne, tou velkou firmou myslíte mě nebo firmu KRPKA?“ procedil mezi zuby. Odpověděl jsem:“Nevím, co je to KRPKA“. S pozdravem na shledanou jsem v klidu odešel, ale vřelo to ve mně.

Má tedy i informátory, slavný pan Kalousek.

Alešovi jsem nic neřekl.

Ubíhaly týdny a měsíce, my jsme nic negativního nezjistili. Stavbu prováděla pražská firma ASTEKA, ale prakticky lidé, zde pracující, všichni byli od nás.

Aleši, podívej se, jestli nemáme na stavbě našeho informátora. Pokud ne, musíme ho tam mít. Mně se to nezdá. Nedali jsme dohromady dobrého informátora, a průser si dovolit nemůžeme. Pan Kalousek má dlouhé prsty. Kolaudace a otevření bude za tři měsíce, tak potom.

Aleš Vrána jeden den přišel: „Šéfe, neměli jsme o to požádat raději hospodářskou kriminálku, já tomu moc nerozumím.“

Vysvětlil jsem mu po třetí, že nám teď nejde o podvody třeba v DPH, stavební deníky, materiálová fakturace apod. Nám jde o podvody, které tam nějak určitě budou. Počkáme, nic nedělej, žádné dotazy. Šéfe, vy mě nemáte rád, Dana má aspoň případy a já takovou pi….. Aleši, já tebe nemám rád, já mám rád svou ženu! A smál jsem se.

Byl jsem s manželkou Hankou společně na obědě, velmi dobrá obědová restaurace otevřená jen od 10,00 do 15,00 hod. Nikdo tam nevysedává, každý se naobědvá a odejde. Velmi dobře vaří, denně 6 jídel. Obědváme a vykládáme, mám dnes službu i v noci, tak jsme vzali řízek se salátem pro mě na večeři do krabičky. Hanka bude dělat doma palačinky s marmeládou a kakao, to já nemusím, děcka to také mají ráda. Čekám na řízek, už mně krabičku servírka nese a říkám zaplatím. Najednou přistoupí ze zadu ke mně pan Kalousek a dává mně i Hance, pozvánku na slavnostní otevření Autosalonu za týden odpoledne. Jen pro zvané hosty, určen dress-code, raut ve velkém německém stylu, Jihoafrická červená vína. Jen pro omezený počet zvaných, účast potvrdit na mobil…bla, bla, bla.

„Pane Kalousku, děkuji Vám za pozvání mě i mé ženy, velmi si toho vážíme, ale já musím jít příští středu odpoledne na kremaci, pohřeb v rodině a potom bude kar, tak nás laskavě omluvte, mě i moji ženu. Děkuji Vám.“ Vstal jsem a vrátil jsem mu pozvánku i sladkým, až přeslazeným úsměvem.

Servírce jsem celý oběd, i ten v krabičce, zaplatil.

Odcházeli jsme, pan Kalousek ještě stál jak opařený, že jsem odmítl.

Hanka mně venku jen řekla – co to bylo, nám někdo umřel? Usmála se a vše pochopila.

Toto už jsem Alešovi Vránovi řekl. A teď tam půjde „náš“ fotograf, je ti jasný, kdo. Vše dopředu, vše oficiálně připravit. Asi jsem to řekl přísně, Aleš srazil podpatky a řekl – jo, šéfe.

Otevření Autosalónu proběhlo bez problémů. Tři sta fotek mám na PC. 50 lidí si musíme prověřit. Mně tam pořád něco nesedí.

Prověřování nepřineslo nic, pan starosta s manželkou, předsedové politických stran s manželkami či milenkami, všechno (skoro) důvěryhodní lidé, několik velmi pěkných hostesek, ale vše v rámci rámce. Takže nic. Ani pan Kalousek se tam moc nepohyboval, byl na zahájení a pak odešel, lépe řečeno odejel. Šéfem, co to má úplně řídit jako provozní ředitel, je nějaký ing. Bavor, mladší hoch. Pracoval jako technik v jednom servisu tady na okrese. Čistý jak mešní víno. Kalousek je někde v pozadí.

Udělali jsme s Alešem Vránou závěr – jsme asi někde mimo. Nechme toho, honíme nějakého „ducha“ a to ne. Aleš si oddychl. Já ne. Mně v tom ozubeném kolečku skřípal písek.

Čas potichu plynul, práce bylo dost, lidé dělají malé či větší lumpárny pořád. Asi po necelém půl roce jsem si náhodou, v krajské svodce, všiml, že se ztratilo dražší osobní auto, značky, které prodával náš Autosalon, jednomu majiteli v krajském městě, koupeno u nás u Kalouska, přihlášeno a RZ naše. Náhoda? Asi náhoda, tato auta se asi kradou.

Za dva týdny totéž ve svodce, auto staré 3 týdny odcizeno a vše ostatní stejné. Po obou vozidlech se slehla zem. To poslední za 2,1 mil. Kč. Do dveří jde Aleš – šéfe, já vám dám něco přečíst, a nese mně obě svodky. Já na to – Aleši, co, když je to jen náhoda. Už jsem to četl.

Aleš si řádně neposlechl moji větu o náhodě a prověřil oba majitele a dokumenty z krajské kriminálky. Noví majitelé, běžní lidé, služební auta na firmu, navíc se v tom šťárá už i pojišťovna, má zaplatit dohromady skoro 4,0 mil. Že by pojišťovací podvod? Pojišťovna nic nezjistila, auta se nenašla a pojišťovna zaplatila celou částku.

Asi za měsíc ráno mně zvoní na stole přímá linka.

„Tady je Policie ČR, nadstrážmistr Kadeřábek, potřebuj mluvit s kapitánem, s náčelníkem kriminálky?, jen odpovídám - slyším.

„Pane kapitáne, dostavil se k nám na oddělení jeden občan v trestní věci a chce s vámi mluvit“. Já jsem si jen řekl, v Počernicích nikoho neznám a v Horních už vůbec ne.

„Tady je Zábranský, ing. Zábranský, jsem ředitelem Závodu malých vodních turbin ve vašem okresním městě, chodili jsme spolu na ekonomku, vzpomínáš si?“

Chvilku mně to šrotovalo, až povídám: „Oto, ahoj, co potřebuješ?“

Ukradli mně tady do rána nové auto, měl jsem ho asi čtrnáct dnů, my zde máme zakázku, já jsem měl mít dnes kontrolní den, spal jsem v hotelu, u hotelu na parkovišti stálo moje auto a je pryč. Já chci, abys to vyšetřoval ty!“ Rukou přes sekretářku Boženku jsem zavolal Aleše a dal hlasitý odposlech.

„Víš a to auto jsem kupoval u nás u Kalouska. Tak jsme si mysleli….“ Zarazil jsem ho. Řekl jsem mu jaký je služební postup a vzal jsem si nadstrážmistra z Horních Počernic a na vše jsme se domluvili.

Aleš Vrána řekl:“ to je číslo tři“. Všichni přišli do mé kanceláře, když slyšeli hlasitý odposlech.

Udělal jsem po diskuzi závěr – já jedu odpoledne do Brna, stavím za krajským ředitelem a vyřídím to papírově s ním. Boženka, moje sekretářka, je o deset let starší než já, je to taková máma těch mladých, a připomene zavčas vše, na co zapomenu. Mlčí jako hrob. Ale dovede vynadat komukoliv, kdo neplní, co má.

„Když si chceš přidávat práci, já bych to nechal, ať to řeší ti Počerničtí, jsou znalí místních podmínek, ale jak chceš, dělej, co umíš, máš pravdu, že toto už asi není náhoda. Řekl Vrabec, můj šéf. Ale měli bychom se sejít udělat společně o víkendu tu seminárku. Ty tomu víc rozumíš. Domluvili jsme se, že u nás doma, holky a děcka někam na celou sobotu vyženeme. Studium je studium.

Aleš Vrána zavolal Policii Počernice, že tam zítra ráno budeme u nich na oddělení, už v 8.00 hod., zavolal ing. Zábranskému, aby tam byl i on. Aleš mně namítl, jestli v tom ten inženýr nejede, nevím, řekl jsem, ale byl to dost slušný chlap, vodař, tzv. malá voda, docent na VŠ, odborník přes turbiny, pracoval v zahraničí? nevím, asi ano. Od ekonomky jsme se neviděli. Já totiž na srazy nechodím.

Od nás jela ještě kolegyně Dana Horáková a my s Alešem Vránou. Jeli jsme mým služebním autem v civilním provedení.

Podrobný popis celé situace a vyslechnutí Zábranského, vyslechnutí recepční hotelu i nočního vrátného. Kamera bohužel nepokrývala celé parkoviště, takže na auto Zábranského nebylo v systému vidět. Škoda.

Něco jsme přece jen zjistili. Ing. Zábranský se nejdříve omluvil kolegyni a pak řekl: „Já mám nemocnou prostatu, šel jsem spát asi ve 22.15 hod. Auto tam ještě stálo, na auto jsem z pokoje krásně viděl. Já musím skoro každé dvě až tři hodiny chodit čurat. Tak jsem byl po půl jedné, a auto tam bylo, bylo tam i ve čtyři ráno, v 6.00 hod. už bylo světlo a auto tam nebylo. Tak čas máme jasný a dost přesný.

Kolegyně Dana Horáková s Alešem Vránou odjeli ještě na hotel na recepci zkontrolovat systém kamer. I zkontrolovat pohled z pokoje, i zkontrolovat parkoviště, jestli tam zloději něco nezapomněli. Podle Aleše ale kamera by měla zachytit celé parkoviště. Noční vrátný byl děda, který moc nemluvil. Znovu tedy všichni do hotelu. Znovu vše jednou, dvakrát zkontrolovat. Ano, kamera bere i to místo, kde se ztratilo auto. Tak na ředitele hotelu – o co jde? Ten řekl, že nic neví, nebyl tam celých 24 hodin, byl v K. Varech, dělaly se dohody na ubytování na 3 měsíce dopředu, má na to svědky, i tam spal, i na to má svědka. Noční hlídací děda se nějak začal ošívat, přímo jsem se ho zeptal, co o tom ví?

„Já mám noční službu a usínám u toho, a někdy se stane, že někdo stojí v noci u zamčených dveří do hotelu a klepe a chce jít dovnitř, a já špatně slyším, tak si knoflíkem nařídím kameru, aby jezdila jen kolem vstupních dveří a já hned viděl, kdo stojí u dveří. „ Vyplašeně vrátný vyprávěl. Proběhli jsme další tři záznamy, kdy měl službu, bylo to vždycky tak. Asi nelže. Škoda.

Převzali jsme celý případ. S ing. Zábranským jsme se domluvili, aby nic nikde neříkal, pojišťovně a nikde nic nehlásil, ve firmě ať řekne, že mu to v Praze škrábli při malé nehodě a hned mu to tam opravují. Otto Zábranský v tom asi nejede. Ale potom kdo?

Jisté, je, že auta zmizela, jako by se vypařila, žádný alarm, žádné rozbité sklo, žádné zbytky násilí, to není přece normální. Ani nikdo neslyšel nakládání na auto odtahové služby nebo na nějaký náklaďák. Auto vždy zmizelo se vším všudy. To není normální.

Vymysleli jsme teorii, že si zahrajeme na kupce auta. Zavolal jsem Honzovi Vrabcovi, šéfovi, do Brna, ať nám půjčí dva techniky z Krajského ředitelství, musí to být machři na osobní auta a nesmí je zde v Autosalonu nikdo znát. Vše jsem mu vysvětlil.

Hoši se řádně oblékli, kvádro, boty se leskly jako psí …., objednali se v Autosalonu, na pravá jména a na pravé občanské průkazy. Nikdo je tam neznal. Máme zájem o auto řada 5 – benzin. Taková a taková výbava a tak do 2,5 mil. Kč, platíme předem. Motor 3,0 litr a turbo. Velké klanění prodejního technika a šéfa Autosalonu. Maximální pozornost a péče.

Takové auto nemáme na skladě, ale jsme schopni dodat do 2 měsíců. Ale na skladě máme stejný motor a trošku dražší výbava, asi o 100 tis. Můžete si ho půjčit a projet se. Naši hoši odmítli. Jen v případě, že jim to pan šéf předvede sám. No, skromnost sama. Pan šéf to předvedl. Velké diskutování mezi našimi hochy, auto úplně nové, mělo najeto 5 km.

Šéf Autosalonu ještě řekl, že auto potřebuje předprodejní servis, to je celková kontrola, a že by mohlo být v pátek nachystáno. Takže se dohodli, v pátek v 9.00 hod. přijdou, zkontrolují si auto, bude-li to v pořádku, tak přes home banking převedou rychlou platbou peníze. A počkají, jak naběhnou peníze Autosalonu, tak odjedou. Obchod bude uzavřen. Ve dveřích ještě ten zájemce se zastavil a obrací se na šéfa Autosalonu, jestli by přece jen se pár km nemohl projet. Samozřejmě! Kamarád tady zůstane jako záruka, že neujedu. Stalo se, za půl hodiny byl i s autem zpět. S Alešem udělali na jednom parkovišti na některých částech auta pár neviditelných značek, je to vidět jen pod UV zářením lampy.

Auto je perfektní, úsměvy a na shledanou v pátek.

Aleš ještě šel za naším člověkem na internet síti a řekl, ať od 9.00 do 10.00 hod. v pátek jim, tedy Autosalonu, vypne internet.

Pátek před 9.00 hod. byli naši „kupci auta“ opět v šólně v Autosalonu. Auto bylo připraveno, vyleštěno, k tomu dvě kožené bundy se značkou auta, velikost si museli vyzkoušet, seděli obě, jako dárek.

„Naše banka měla tady ještě zavřeno, tak můžeme ty peníze převést z vašeho PC“? Ptali se hoši.

„Ano jistě, ochotně řekl šéf Autosalonu. „Pojďte na můj PC“.

To už si druhý skrytou UV lampou kontroloval nenápadně místa na novém autě. Dvě byla porušena. Počítač přes internet nešel, velké omlouvání, jdeme tedy do účtárny. V Autosalonu a kolem bylo připraveno našich devět lidí. Znovu porucha internetu i v účtárně. Nešlo zaplatit. V tom volá na šéfa Autosalonu náš druhý hoch od nového auta.

„Pane řediteli, tady je nějak rozbité přední pravé zrcátko? Podívejte se na to.“

Šéf přiběhl – já nic nevidím. Opět náš člověk – ano, tady to nesedí na těsnění, to se jen podívejte. Půjčíte mně šroubovák? Než se šéf vzpamatoval, náš technik měl šroubovák v ruce, dva kliky, klap, klap, zrcátko povolilo, a ze zrcátka se vysypaly nové náhradní klíče. To byl poklad, který nikdo nečekal. Ruka nahoru našeho technika znamenala vpadnout do Autosalonu, všechny zajistit.....

Mravenčí práce, mravenčí práce. Jeden mechanik (šéf autosalonu v tom nejel), člověk Kalouska, prodávající technik, zabudoval do zrcátka auta třetí originál klíče. Potom už velmi jednoduchý způsob – sledovat, kam auto jede, třeba někam na noc, na parkovišti snadno rozmontovat zrcátko, s klíčem a s imobilizérem (vše originální) nastartovat a v klidu odjet. V ruce kopie velkého technického průkazu, pro případnou kontrolu. Nikdo si ničeho nevšimne, nikdo ani při silniční kontrole na nic nepřijde. Auto se odveze na Ukrajinu nebo do Polska, tam se velmi výhodně prodá, navíc u prvních dvou případů se ještě podělili o úhradu pojišťovny. Takže za dva měsíce si rozdělili kolem 5,0 mil Kč bez toho za co auta prodali kupcům v cizině. Ano, vzadu (nebo až na prvním místě) byl pan Kalousek. Vyzvedli jsme si ho doma v pyžamu ten samý den, o půl desáté dopoledne. Celkem v tom jelo 9 osob, vč p. Kalouska a pojišťovny. Spadla klec.

Já vám nepíši o trestech a pokutách, co kdo dostal, to je věcí soudů. To není věci Policie.

Takže nejen vraždy. Mám rád detektivky v TV s poručíkem Colombem. U toho se velmi bavím, dobrý je i seriál Modrava, mám velmi rád swing a orchestry Gustava Broma a Karla Vlacha. Mám rád p. Nohavicu, Svěrákův film Prázdné láhve, a písně Svěráka a Uhlíře, džez Jany Kratochvílové, písně Laca Deczi, Gondolány, Pavlicu….. Mám rád život, i život se svou ženou Hankou.

Ona je taky detektiv, ona na mně ihned pozná, když jí zalžu, jistě nechtěně. „Byl jsi v té čistírně“? Měli zavřeno – odpovídám (a v hlavě se mně honí myšlenka, kruci, kam jsem dal lístek od té čistírny). Jo, tak měli zavřeno, a kdys tam byl - no včera dopoledne. „Tak miláčku, já jsem tam byla včera dopoledne, paní Marečková normálně pracuje, a tady máš na věšáku ten oblek. A nechá tě pozdravovat. Proč mně lžeš? Nebyls tam.“ Jo, jo, drazí, málem jsem šel klečet. Dcera a syn se v kuchyni váleli smíchy. I to je krásná rodina, když tatík dostane za uši, lež má krátké nohy - kolikrát jsem to už řekl….Naše maminka je velitel, ministr financí, módní odborník, výborná kuchařka, stoprocentní uklízečka, zahradnice, a já nevím co ještě. Školní inspektor dětí. Já často zase usínám na gauči.

No, stojím v té předsíni, doma,  jako blbec z 5.B. třídy. No a to, že jsem policajt, když mě manželka tak nachytá, tak jsem blbec dvojnásobný. Ale ona mě miluje, jako já ji. Naše děti se tak smály, že jsme se smáli potom všichni, a ukazovaly na mě to dětské kyš, kyš – prsty. Banda jedna! Volaly na mě „pan kapitán půjde za katr!“ , „pan kapitán půjde za katr!“. Potvory.

Pořád myslím na toho Honzu Vrtílka, co je ve věznici. Nedá mně to spát.

To se mně bude těžce vykládat, je to moc osobní. Je tam i erotika, ale strašná.

Takže se nebudeme ani loučit - za pár dnů, snad,  na shledanou. Volal mně Honza Vrabec, můj kamarád a šéf. K prvnímu dostáváme oba dva povýšení - dostaneme majora, ale zatím nikomu nic. Abych vám pravdu řekl, já to moc neregistroval jestli kapitán nebo major.

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Zavřít reklamu