Jsem policajt v důchodu - IV. část
Ilustrační foto :pixabay. com

Jsem policajt v důchodu - IV. část

26. 4. 2020

Asi už to vyprávění skončím. Příběhů je sice hodně. Ale ono pořád jedno téma, téma policajtské, to může čtenáře snadno unavit.

Přišel za mnou do kanceláře ráno náš technik, co má na starosti osobní auta, že mu náhle na servisu vypadlo jedno auto, mají nějakou akci, a moje auto, že by mělo jít na údržbu v pátek, jestli by mně to nevadilo, že by to udělali dnes, ale že to bude do odpoledne nebo do večera. Že mně připravil náhradní Felícii. Já mu říkám:“Pane, žádný problém, mě dnes odpoledne vezme domů manželka, a zítra ráno také, a pokud bude něco v noci, tak moji lidé se o mě postarají. Náhradní auto nepotřebuji a děkuji.

Technik ještě dodal – máte tam nějaký problém s autem, závadu nebo něco? Já na to hned, že nic. Technik jen dodal, vy se o to vzorně staráte, to auto je jako nové. Až budete měnit auta, tak si dám žádost na kraj, že si koupím toto vaše…

Volám Hance. Prosím, zastav se pro mě, jak pojedeš domů. Hanka, nezastavím, já jsem nechala auto ráno doma Slávkovi, aby si slečnou někam vyjeli, a on pro mě přijede, tak se potom teprve zastavíme u tebe. Platí.

Služba na Okresním ředitelství ve čtyři odpoledne volá – pane majore, máte na recepci syna. Už jdu – jsem jen řekl.

Slávek si sedá za volant, a jeho princezna stojí také u předních dveří, já se proto ženu za manželkou na zadní sedadla. Princezna byla ráda. Milá holka. Slávek ještě povídá, abyste tam vy dva vzadu něco nevyváděli… Slávečku, to si nesmíš dovolovat k rodičům, bránila nás jeho princezna. Vzadu jsem neseděl snad „sto“ let. Aspoň poznám, jak Slávek řídí. Hančino auto má slabší motor, tříválec benzin, naftu neuznávám, ale jede dobře. Slávek se rozjel, dobře, zdá se mně, že jede opatrně. Nic neříkám, neříkal bych nic, i kdyby se mně něco nelíbilo. Řekl bych to až potom. Nekecám nikdy do jízdy, do řízení. Sjíždíme do Šebrova z kopce. Tady se často měří. Jako řidič jsem byl před rokem za šéfem dopraváků a říkám mu - ty, Tomáši, neměřte v Šebrově hned za místní tabulí, když se jede z kopce, tam je asi 100 až 150 metrů zahrada, nikdo tam nechodí. Za tou zahradu je vjezd zarostlý, tak měřte až potom, to má každý dost času ubrat na rychlosti. Jinak je to past na řidiče. Tomáš časem vyhověl. Jsem spolujezdec, mrknu synovi na tachometr ze zadu – skoro 70. Slávku zpomal na 50 – skoro rozkazuji. Suverénní odpověď – tati, neboj se. Tabule Šebrov – 68. Hlavou mně jde: Ne, policajti tady nejsou. Po 100 metrech – 67. Policajti tam jsou. Na zastávce autobusu hlídka Policie. Policajt jde do vozovky, terč nahoru. Slávek zastavuje, dá i blinkr doprava. Sedím vzadu, cítím pohled Hany.

Pane řidiči, prosím doklady od vozidla, Slávek je vytahuje. Pane řidiči, prosím ještě vaše osobní doklady. Druhý policajt obchází auto, nevšiml si mě na zadním sedadle. Ale já ho asi ani neznám. Policajt vrací papíry od auta – Pane řidiči, čí je to auto, Slávek slušně, to je maminky, ona nám ho půjčila. Slávkovi se třepe hlas. Pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil? Ptá se ten mladší. Starší stojí na mé straně, a zdá se mně, že už mě poznal. Nic se zatím neděje. Slávek -  asi ano, vím. Tak čeho? Asi jsem překročil rychlost. Mladší policajt pořád drží Slávkův řidičák i občanku v ruce. Klid. Znovu se podívá na občanku. Znovu se ptá – pane řidiči, co děláte? Studuji lesárnu v Brně a ve Křtinách. Jel jste 68 km/hod. v obci. Kolik je v obci povolená rychlost? Slávek – padesátka. A to vaše jméno je shodné se jménem vaše otce? Slávek – ano prosím. Starší policajt se na mě dívá a mrká očima. A tatínek je majorem u Policie? Slávek – ano prosím. Slávek se potí. Hana na mně visí očima. Princezna zajíždí do sedadla, a je menší a ještě menší….

Tak teď přišla moje chvíle. Vystupuji z auta. Mrkl jsem na staršího. Zaměřil jsem se na mladšího.

„Pánové, konejte tak, jak vám ukládá vyhláška. Ať má pan řidič jakékoliv jméno“. Zvýšeným hlasem rezolutně dodávám.

To už mě asi poznal i ten mladší policajt a zase se rozklepal on.

Policajti:„Tak to bude, pane řidiči, za 1000,00 Kč a dva body jste teď právě ztratil. Pokud v roce uděláte stejný přestupek jako řidič, tak to bude velmi vážné. Máte peníze nebo uděláme záznam o přestupku. Slávek vytáhl peníze.

Moje psychologie – seděl jsem v autě a nemluvil jsem až domů, to je ještě horší než kdybych něco říkal. Slávek to musí dostat z první ruky, toto ne, toto si nesmí dovolovat. Můj otec by mně dal ještě jednu přes hubu, já jsem tolerantnější.

Až se prostředí a nálada doma trochu ohřály a holky Anička a Hanička (už velké mandy) vycítily, že je nějak zataženo, a že to hrozí bouřkou, začala moje Hana chystat večeři. Všichni jsme byli v obýváku. Princezna a holky prostíraly.

Začal jsem: „Doufám Slávku, že chápeš, proč jsem ti nepomohl. (Princezna šla k němu a držela ho za ruku, ne, za obě ruce, měla strach, že přijdou tresty tělesné, chtěla ho, chudinka malá, ochránit). A nepomohl jsem ti proto, že každá sranda něco stojí, že bezpečnost za volantem je modlitba každého dne pro každého řidiče, že tam mohly běžet děti a ty bys to třeba nedobrzdil. A také proto, že ti dva mladí kluci jednali, oba, v souladu s předpisy. Ty seš darebák, který porušil vše, i když jsem tě na to dopředu upozornil.“

Holky obě na mě – tati, už mu to odpusť.

„Děvčata, já nemám co odpouštět, já chci z vás mět slušný a zodpovědný lidi.“

„ A už to smažme, jde se večeřet a u jídla se mluví jen o příjemných věcech, že maminko!“ A usmál jsem se. Sedli jsme si ke stolu.

„Takže děvčata, u večeře mně každá z vás řekne příjemnou zprávu, nějakou, jako třeba….která jste už v jiném stavu“, všichni pukali smíchy. Hana tomu dala korunu, když řekla “JÁ“. Další výbuch smíchu. A bylo to.

Ne, vlastně nebylo. Hana za mnou přišla po večeři a povídá - ty můj spravedlivej, já Slávkovi tu tisícovku dám, má tady slečnu, aby nebyli bez peněz. Maminka je i ministr spravedlnosti. To víte, že jsem to odsouhlasil. Já tu moji rodinu miluji. Já vlastně o penězích nic nevím. Mně to jde na náš účet. Když nemám, vyberu si něco z bankomatu. O vše se stará moje Hana – takže já jsem nepolíben slevami, supermarkety, prodejními trhy apod.

Ráno otevírám dveře k Božence a chci projít do mé kanceláře. Bylo pět. Boženka už sedí za stolem. Hodí po mně oko. Nepozdraví. Povídá – dnes si, TY, u mě neobjednávej kávu, já bych ti do ní nasypala cyankáli, tys nepodržel svýho kluka a nechal ho zaplatit pokutu těm dvěma, co ještě včera chodili do mateřské školky? Ty ses zbláznil. Nestačil jsem se nadechnout. Ano, tady všichni teď vykládají, jak jsi vzorný, že toto by udělal jedinej policajt z celýho okresu a to že jsi ty, ANO – TY!

A kluk chudák platí a má dva body kvůli tobě v …víš kde. Vždyť nic skoro neudělal. Božka, tak dost. Já byt Hanou – Stando – tak se s tebou rozvedu! A fertig a hotovo. Nemluv na mě, Stando. No Boženka, ona děti miluje.

Už jsem vám kdysi něco naznačil, že jsem jezdil vyslýchat pana Jana Vrtílka, od nás z okresního města, do věznice. Obvinili jsme ho z ubodání, a následně ze zabití své bývalé manželky Marty. Honza Vrtílek byl tak starý jako já, plus minus rok. Honza měl rodiče, dnes už velmi staré, na Šernovníku – malá to obec blízko rozestavěné německé dálnice z II. světové války, blízko městečka Modrá Hora. Rodiče byli velmi chudí, měli takovou starou malou chaloupku z vepřovic - kuchyň a pokoj, ostatní vše ve dvoře. Hodní, prostí, chudí lidé, měli ještě dceru, také hodná to ženská, dnes už vdova.

Promiňte mně, ale tento kriminalistický případ  je  spíše horor, sex, alkohol, nezvládnutý chtíč, drogy. Je to skutečně jen pro silné nervy.

Honza Vrtílek chodil do základní školy do Modré Hory, s velkými obtížemi vyšel již v sedmé třídě a bylo mu skoro 16. roků. Jednou přijel do okresního města za ředitelem Správy silnic Honzův otec, že prý cestáři nemají lidi, a jestli by je, tyto dva, Honzu a jeho otce nevzali do práce. On, jako otec, že by Honzu uhlídal, aby nepil a chodil řádně do práce. A jestli by mohli zůstat přímo na středisku v Modré Hoře, mají to tam i pěšky blízko.

Ředitel Správy silnic skutečně sháněl pracovníky všude, a tak vzal i tuto dvojku – otce a syna. Když měl Honza Vrtílek asi 24 nebo 25 roků, seznámil se s nějakou Martou. O dva roky mladší, socka v plném slova smyslu, spávala u své babičky, která ji tam nechtěla, a tak spávala různě kolem Modré Hory u různých chlapů, u dělníků ze staveb na ubytovnách, no prostě za peníze, kdo chtěl, ten dostal. Alkoholička. U někoho byla jednu noc a u někoho třeba měsíc. Nastěhovala se s kabelou i k Honzovi, tedy k jeho rodičům, spávali všichni v jedné místnosti. Víc tam toho nebylo. Byla i několikrát v nemocnici, zápal plic, i bohužel pohlavní choroby, atd. Honza vždy za ní pravidelně chodil do nemocnice. Po návratu z jedné návštěvy nemocnice přišla s tím, že je těhotná. Honza byl přesvědčen, že je to jeho. I v tomto požehnaném stavu, vykonávala svoji dobře placenou činnost, jako ku…, a nosila dost peněz domů. Už se toho chytila i sociálka, stížností na ni bylo moc a moc, především lékaři měli obavy z rozšiřování nemoci. Porodila holčičku a asi za dva roky druhou. Obě děti skutečně byly Honzy Vrtílka. Soud jednou nařídil průkaz otcovství. Za rok, se narodilo další mimino, kluk, ale za pár dnů ještě v nemocnici zemřelo.

Lékařská komise a soud rozhodli o sterilizaci paní Vrtílkové. Nebudu rozepisovat detaily, nebylo to tak jednoduché. Potom hned na protialkoholní léčbu. Vše marné, vše zbytečné. Alkohol vždy a všude.

Ředitel Správy silnic rodině mladých Vrtílků zajistil byt, s podmínkou, že paní Vrtílková bude dále zaměstnána u silnic jako uklízečka. Honza Vrtílek se vzorně staral o děti. Holky byl chytré a dobře se učily. Po třetím návratu paní Vrtílkové z Kroměříže z protialkoholní léčebny to vypadalo dost dobře. Byly prázdniny. Holky byly na pionýrském táboře, jedna již měla 14 a druhá 12 roků. Tatínek se staral, nepil, vše holkám. Správa silnic mu pomáhala, kde se dalo, jako dobrému dělníkovi. Z FKSP dostal půjčku na nábytek do bytu. Byt byl nový, byl sice skromný, ale holky měly dokonce svůj pokoj. Honzova sestra mu také pomáhala, pokud Marta pila nebo měla ty své pouliční dny. Všichni mu říkali, rozveď se s ní, nevede to, Honzo, k ničemu.

Paní Marta se tedy po třetí vrátila z léčebny. Ztracený čas. Přišla do úplně nového bytu, pěkně, ale chudě vybaveného, Honzovi spolupracovníci se mu složili na rádio a TV starší. Začínali žít znovu. Dcerám se tam moc líbilo. Bylo to u nás, v okresním městě, naproti hřbitovu, v novém velkém sídlišti.

Marta se velmi zhoršila, hlavně po té stránce morální. Najednou se jí začalo líbit, když byla s nějakým chlapem, a druzí se na ně dívají, jak to spolu dělají.

Když teď přestanete číst, nevadí, je to strašné. Já vás chápu, i pro mě následující dny nebyly snadné.

Honza se vrátil 1. ledna, na Nový rok, ze služby noční, posypové, ze Správy silnic. Bylo asi 7.00 hod. Holky byly ještě od Silvestra u jeho sestry. Otevřel dveře bytu a tam bylo rodeo. Marta a dva chlapi si to rozdávali na plné obrátky, všichni pod vlivem alkoholu, i snad drog. Honza zavolal služebním mobilním telefonem na policii i pro sanitku. Všechny je sbalili a odvezli. Naši policajti z obvodu je vyslechli po návratu ze záchytky, vše sepsali, a předali státnímu zástupci. Nic se dál nedělo, státní zástupce to dvakrát vrátil k doplnění a soud zatím nevypsal stání.

Toto se opakovalo ještě dvakrát. Náhodou vždy, když děcka nebyly doma. Děti už Sociálka musela odebrat a dát do Dětského domova v Šebrově. Honza to nesl strašně. Celou dobu na ně stačil, celou dobu je řádně vychovával. Starší dcera chtěla jít už na střední Zdravotní jako sestřička, a byla přijata ihned bez zkoušek, jak měla perfektní vysvědčení. Druhá mladší, se také vzorně učila. Honza se o ně vzorně staral.

Já jsem ho znal z fotbalu, jako kluci a potom i dorostenci jsme hrávali nějaký ten okresní přebor a tam jsme se potkávali. Byl vždy tichý, skromný, zakřiknutý. Dobře běhal a byl mrštný. Potom, když jsme se náhodou potkali, tak jsme spolu prohodili pár slov, nikdy jsem mu neřekl, že vím, co se děje s jeho ženou, nikdy jsem mu to nedal nic najevo. Bylo mně ho líto. I u nás na dědině pracoval jako zedník na opravě mostu od Správy silnic, starosta si ho chválil, pomohl starostovi i s dalšími pracemi (na černo), ale jak to ta obec má dělat. A Honza potřeboval nějakou korunu.

Bohužel přišla ta osudná teplá květnová neděle. Honza a Marta byli sami doma, děcka byly u tety. Honza šel na hřiště Betry a.s., odpoledne na fotbal, jen se podívat.

Vrátil se v pět domů.

Odemkl. Doma to byla Sodoma Gomora, Jeho žena byla s chlapem na jejich manželské posteli, a na to se dva - chlap a ženská dívali. Honzovi ruply nervy a začali se bít. Ale on měl postavu jako vrabec, malý a hubený. Někdo vzal v kuchyni, nůž pobodal Martu Vrtílkovou, a Honzu Vrtílka chytili a nacpali pod postel a nůž po něm hodili, i několikrát ho bodli, Marta byla ve velmi špatném stavu nahoře na posteli, a ještě potom se na ní jeden chlap ukájel, když byl Honza pod postelí.

Bylo domluveno, že teta přijde k večeru s dcerami. Jak teta otevřela a začala křičet, tak všichni utekli. Na posteli ležela nahá Marta ve velmi špatném stavu, pobodaná, opilá, pod postelí úplně mimo p. Vrtílek od krve a nůž vedle něho. Vedle se válely stříkačky od drog. Všude krev.

 Ještě, že děcka zůstala venku, a čekala na tetu před domem, že se ještě půjdou projít. Teta začala křičet, kolem ní prý proběhli tři lidé a zadním východem vyběhli z bytovky, směr les a přehrada. Zavolala sanitku a soused přiběhl a zavolal policajty.

Marta Vrtílková v sanitce zemřela, Honza Vrtílek byl několik dnů v nemocnici, než se z toho dostal, zranění nebyla tak velká, ale psychicky byl na tom špatně, moc špatně.

Tak, kolik nás je – Aleš Vrzal (můj zástupce), Dana Horáková, Pavel Jeniš, Karel Randula, moje sekretářka a já. Volal mně krajský šéf Honza Vrabec. Dám ti tam na ten případ naši Miluši Skoupou, je od vás, takže žádné dojíždění a já ti s tím pomohu. Nechám ten případ vám, nebudu to stahovat do Brna. Ty jsi teď ten nejlepší, co mám, ale nezávidím ti to.

Honzo, já jsem tě chtěl právě požádat, abys nám to vzal. Já toho Vrtílka a celou tu rodinu dobře znám. To nejde, abych to vyšetřoval. Honza – na to: “Já tě chápu, já to projednám na soudě i na státním zastupitelství“. Skutečnost byla taková, že Honza si to vše nechal odsouhlasit, a všichni řekli, že to musíme dělat my. Šéf Okresního zastupitelství mně dá nového mladého kluka ke mně na dohled. Nějaký JUDr. František Ondráček. (Pane Bože snad to není Franty Ondráčka syn, z Olomoučan. On je, nebo snad už byl, notářem, velmi dobrým.)

Vše se to rozjelo, policie, zátarasy na silnicích, Vojenská policie přijela prohledat blízké vojenské lesy, vojáci nám pomohli všude. Asi se ti tři propadli, všichni. Já jsem zůstal v kanceláři, a řídil jsem to. Všichni moji lidé dostali konkrétní odpovědnost a konkrétní úkoly. Neměli jsme ale žádnou stopu. Přehradu a les u přehrady jsme z různým směrů pročesali, ani „ň“. Autobusáky jsme v širokém okolí požádali, kdyby něco spatřili, slyšeli apod. Taxikáře totéž. Tam tím směrem nevede železniční trať. Vzali jsme útokem stohy, seníky, kravíny, opuštěné budovy bývalých JZD. NIC.

Měli jsme DNA těch dvou chlapů, od té ženské nic. V naší databázi toto DNA nebylo. Ale archiv DNA pracuje teprve několik roků.

Naši vyslechli Honzu Vrtílka. Bydlel teď u tety (tedy své sestry). Byt jsme zablokovali. Holky dala Sociálka hned do Dětského domova, strašně tam nechtěly být, chtěly být u tatínka a tety. Teta byla vdova, její manžel před dvěma roky zemřel. Honza našim lidem řekl, že chce mluvit jen se mnou. Že sice neví, co u policajtů dělám, ale nikomu jinému nic neřekne, jenom mně.

Paní Hovorkové, sestře Vrtílka – tedy tetě dětí, jsem slíbil, že do dvou dnů uvolníme byt. Pak to tam může dát do pořádku, krev byla v ložnici všude. Seděli jsme u Hovorkové v kuchyni, se mnou tam byla Dana Horáková. Budu stručný, Honza to popsal zhruba tak, jak jsme to věděli. Ty dva chlapi a tu ženskou nikdy asi neviděl. Jen si jaksi nebyl jistý u té ženské. Hned to dořekl, mně se zdá, že ji znám. Ale Honza pracoval u Správy silnic, a tak jednou byl v té části okresu, po druhé zase jinde. Seděl u stolu, a čuměl do blba, už neplakal. Psychiatr už začal ubírat pomalu, velmi pomalu, léky.

Honza chtěl jít pracovat. Co s tím? Já jsem ho nechával doma u sestry, ale správně měl být za katrem. Povídám:“Honzo, do práce ne, ještě je brzo“.

Honza mně říkal Staníku.

„Staníku, věř mně to, já to Martě neudělal.“

Honzo, já ti to věřím“, řekl jsem. A znovu se rozklepal.

Dana Horáková z toho byla velmi špatná. Dano to je naše práce, vydržte to!

Pátraní probíhalo už skoro týden, čím déle, tím pro vyšetřovatele hůř, stopy se ztrácí.

Sociálka mně vyhověla, a „ jako“ dovezly holky na celé odpoledne k tetě. Honza byl rád. Museli si s tatínkem všechno říct. Podpořil mě i psychiatr. Taky jsme se domluvili na pohřeb Marty Vrtílkové, jen rodina a to za přísných bezpečnostních opatření. Bude asi za deset dnů v Brně. Ale oficiálně jsem ještě pohřeb nepovolil.

Pátrání pořád nic. Volal mně ale Honza Vrtílek. Jestli mohu přijet za ním. Dana jela se mnou.

„Staníku, já něco asi mám. Já, asi vím, kdo je ta ženská. V Kapotině je lom. To Staníku víš. A my jsme tam jezdili v zimě pro drť na zimní posyp silnic, a ona sedávala na váze a vážila nás, každou fůru, a já jsem to taky podepisoval.“ Honzo, děkujeme.

Klidně jsem řekl, a jako by nic. A tak co, kdy se budete už stěhovat zpět do bytu? Ptal jsem se ještě.

„Ne“, řekl Honza.

Sedli jsme do auta, volám ředitelovi Správy silnic - Jaroslave, potřebuji vytáhnout u vás dodací listy na kamenivo na posyp. Ředitel – co je, Stando, máme průser?

Můžeme za tebou teď přijet. Jistě, přijeďte.

Přišli jsme s Horákovou do ředitelny, sekretářka paní Vítková byla moje bývalá sousedka, no malé město, každý zná každého. Sedli jsme si v klidu, kafe, ředitel je starší asi o pár let jak já, je tady dlouho. Jsme tady kvůli Vrtílkovi. No to je strašné, řekl, já ho mám rád. Potřebujeme od tebe dodací listy ze zimy, teď z této zimy co byla, lom Kapotina. Honza je tam podepisoval. Aspoň za jeden měsíc. Víc jsme neřekli. Skladová účetní se rozklepala, ředitel jí řekl - ale rychle.

Za dvacet minut jsme to měli. Jedenáct dodáků, SPZ, Podpis Vrtílek a podpis Nedomová. Říkám, Jaroslave, můžeš mně jeden ofotit, a jako by náhodně jsem jeden vybral, ale vybral jsem ten nejčitelnější.

Vypadli jsme a hned telefonát do lomu, ředitel tam je nový – ing. Kadrnka. Neznáme se a říkám mu, že potřebuji, aby ihned přišel na kriminálku s personální pracovnicí a vzal s sebou karty všech pracovníků od 1. ledna letošního roku, ale všechny a všechny zápisy o školení OBP, blafoval jsem. Tak do hodiny u mě – ještě jednou, jsem major Vrzal, jsem mu řekl.

Za 45 minut tam byli oba – ředitel i starší paní – personální. Posadil se. Horáková a Jeniš taky, představil jsem je a opět blafoval, potřebujeme urychleně prověřit pro Brno nějaké skutečnosti. Horáková si vzala Karty, Jeniš si vzal zápisy a deníky OBP. Donesli to ve dvou taškách.

Ticho. No toho je tolik, že tady budeme celou noc, pomyslel jsem si. Otevřel jsem dveře a povídám, paní vám udělá kávu a posadí vás do zasedačky. Prosím o strpení.

Hned jsme sáhli po Nedomové, 35 roků, bytem tam a tam. Musíme se na pár lidí zeptat na oko, na Nedomovou až na posledy. Ofotili jsme Nedomovou. Poděkovali jsme a vše vrátili. Jeniš se ptal na pět lidí. No úplný blbosti, ale oni byli tak vyplašení, že odpovídali. Jeniš skončil, a Horáková ještě říká, a co ta Nedomová ještě, ona má jaké vzdělání, já jsem si nevšimla – personální: střední, zemědělskou. Aha tak zemědělskou, tak to nic. Personální: No, ona nechodí už dva týdny do práce, je nemocná, má neschopenku, že mně ji vezme, jak půjde pracovat. Ona žije sama. Ale není to špatná pracovnice. Horáková úplně bez zájmu, to nevadí, to je v pohodě. Když tak my se ozveme, ještě, říká Jeniš. Odešli chudáci vyplašení. Ale nejde to jinak.

Nedomová bydlí hned vedle lomu v Malé Lhotě. Počkáme do večera. Všichni stojí u mě v kanceláři, tak finta, z Brna dotáhněte auto-dodávku dopravy balíků CNB, jako že si něco objednala. Pojede tam náš kluk, v dodávce bude jednotka rychlého nasazení, další auta pojedou z druhé strany. Volám na Kraj, potřebuji to a to, dnes po setmění, náčelník rychlé roty byl již v šest večer u mě.

Povídám mu: „Oni jsou schovaní určitě u ní“.

S náčelníkem rychlé roty jsme hned sami dva, bez uniforem, jeli obhlídnout domek. Stál v zahradě, stál osamocen. Vše jak jsme řekli, ale zezadu k lesu je cesta, my musíme dát lidi ještě ze třetí strany od lesa. Hned to zorganizoval.

Večer po osmé se už hodně stmívalo, a bylo zataženo. Sem tam nějaká kapka a nad lomem mlha. Rozmístění ve velké tichosti proběhlo, dopraváci zavřeli dědinu. Dům jsme hlídali ze dvou míst dvěma muži od 16.00 hod. Klid. Někdo v domku šel na WC, někdo na dvůr, nějaké hlasy. Dovnitř ani na ulici nikdo nevyšel.

Dobrý večer, tady je CNB, máte objednaný balíček, a já vám to musím dnes doručit. Ženský hlas, já jsem si nic neobjednala. Jste paní Nedomová Malá Lhota č. 19. Ano to jsem. Tak paní, jestli to nechcete, tak mně to jenom podepište, že to nechcete, já nechci po vás žádné peníze, ale já to musím mít podepsaný od vás. Ticho. Klíč otáčí zámkem, ženská v teplákách se dívá, vidí kluka v uniformě a s reklamou CNB, auto CNB.

Tak kde to máte. Kluk ji podává balíček a tužku a složku. Jestli to nechcete, tak to podepište tady. A jak se, paní, dostanu do Újezdu, to je už dnes moje poslední zastávka, kecá kluk. Upadá mu balíček, papíry i tužka. Nedomová se ohýbá, že to sebere, a už má nasazená želízka, kluk – policajt ji shazuje na bok na zem, aby uvolnil cestu dalším. Od lesa utíká dvorem deset policajtů, vpředu bylo dalších deset. Já jsem stál tak dvacet metrů u boží muky a pozoroval jsem to. Všechny tři vyvádí ven – ženská a dva chlapy. Ženskou vede policajtka. Speciální policejní služba zkontrolovala celý dům, vypnula elektřinu, plyn, vodu, kontrola kamen, zavření oken atd., a provedla zabezpečení. Dům do konce dokazování bude střežen. Přijede laboratoř a vše prošťárá.

Odběr DNA, seznámení s obviněním, byl u toho už mladý Ondráček, prokurátor. Tak jsou za katrem.

Ještě jsem znovu ten večer zavolal ředitele lomu a personální pracovnici, museli ji identifikovat, přišel i p. Vrtílek, totéž. Dva chlapi nikdo nezná, oni mlčí, občanky nemají. Zítra to začneme rozplétat. Ulehal jsem doma před půlnocí. Byl to teda den.

Ráno jsem šel za náčelníkem, ať mě z toho stáhne, kvůli Vrtílkovi, znovu jsem mu to vysvětlil. On to znovu zamítl. Už vstávám ze židle, a sekretářka otvírá dveře státnímu zástupci. Dr. Ondráček se omluvil, že nás přepadá na naší poradě. Jdu kvůli tomu, pane řediteli, aby vás nenapadlo tady majora z toho případu stáhnout, kvůli Vrtílkovi. Já si to obhájím. Vše proběhlo rychle ve stoje. A mám to.

Přivezli z domu Honzu Vrtílka, místnost s jednostranně průhledným sklem, pět ženských. Dovedli tam Honzu Vrtílka, byl tam Ondráček, a moji lidé. Honza se chvěl, asi měl horečku. Dana mu donesla vodu. Usmála se na něho. Prokurátor jen řekl, pane vše v klidu, nespěcháme, jen chceme vědět, jestli někoho poznáváte. Když si nebudete jistý, klidně to řekněte, nebojte se. Honza se díval pořád na mě, mrkl jsem na něho a kývl hlavou. Přišlo tam pět ženských. Honza neváhal ani vteřinu – třetí z leva, ta prostřední, ta trojka, to je paní Nedomová, ta byla u nás a ta nám dávala drtě v lomě. Prokurátor se dvakrát znovu zeptal, jestli to nechce změnit. Honza jen řekl - NE! To je ona a ona mě taky kopala a cpala pod manželčinu postel. Pár minut a hotovo. Honzu jsme dle předpisu zavedli do vedlejší místnosti. Teď byli na řadě ředitel a personální z lomu. Totéž a ihned.

Povídám, Honzo, teď mě napadá, jestli by ses nepodíval na ty dva muže. Držíš se dobře, ale musí to pan doktor odsouhlasit a podíval jsem se na státního zástupce. Ondráček hned řekl ano. Dana udělala Honzovi kafé, Ondráček s ním zůstal sedět v kryté místnosti, já jsem šel sehnat 4 chlapy, jako kulisáky. Volám ještě Ondráčkovi, jestli oba na jednou, nebo po jednom. Oba najednou a osm cizích. Jéžíšmaria, kde seženu 8 lidí. Rychle, hlavně aby ty civilisty Honza neznal. Náhodou tam u nás na ředitelství měli praktický den kluci ze školy v Brně, ze školy Policajtů. 8 tepláků, 8 skrytých policajtů, ty Honza nemůže znát.

Honzovi nebylo dobře. Ondráček mu řekl, že jestli to chce přerušit, nic nevadí. Honza řekl ne.

Spustili jsme to – Deset chlapů stálo za sklem. Dva policajti si vzali čepice, na oko, služba tam naběhla a zakřičela, čepice dolů – tak to bylo domluveno. Bylo tam asi dusno.

Honza měl fakt horečku. Nechme toho znovu říkám já. NE! Já kvůli těm hajzlům, teď nemám doma děti.

Ticho, strašné ticho, kohoutek u umyvadla kapal, Honza vstal a utáhl ho.

Určitě je to ten třetí zleva, a je z Olešnice. Já jsem jen otevřel hubu.

Honza se soustředil, a pak si myslím, že je to tá desítka, může se otočit zády? Kývl jsem na službu, všichni čelem vzad, obličejem ke zdi. Zakřičel tvrdě strážmistr.

Honza, nevím, když on byl nahé.

Ty Honzo, zatím by mohlo stačit do trenek. Honza jo, to by mohlo stačit a zádama ke mně. Dodal. Služba zase nahlas – všichni do trenek!

Chvíli to trvalo. Honza řekl, je to desítka, má pod trenkami hada vytetovanýho, hada a teď mu kousek vylízá. Služba na nic nečekala, desítka dá trenky deset cm dolů. Had se ukázal v plné parádě.

Honza už jen v klidu, ta desítka je řezník z Nípovce, z té masny, Marta tam jezdila pro maso, za ním.

Tak toto jsme nečekali.

Dana Horáková, poslala další službu pro psychiatra, aby jel s Vrtílkem domů, a byl s ním aspoň do večera. Dr. Martinec byl nejlepší psychiatr u nás v nemocnici a i v kraji.

Honza Vrtílek mě držel za ruku, potil se a poprosil: „Jeď dnes za holkama do Šebrova. Staníčku, prosím.“

Tak to je velký posun. Přišel dolů za námi i okresní ředitel a seděli jsme. Honza odjel domů s doktorem Martincem.

Státní zástupce povídá, co to má pan Vrtílek s dcerami, jestli jsem to dobře pochopil. Vysvětlili jsme mu to. Vzal mobil, někoho zavolal, a jen řekl. Jejich šéfová mně bude do 5 min. volat. Za chvíli mu zvonil mobil. Ondráček, děvčata Vrtílkovi, co o tom víte. Chvíli hovor. Ano. Další hovor Ondráčka předsedovi soudu, vše mu opět vysvětlil. Děkuji, pane předsedo za ochotu, a za zařízení všeho. Hned tam pro ně jedeme. Vezměte civilní auto, jeďte do Šebrova, a holky odvezte domů. Paní Horáková si to vezme na starost. Všem nám spadl kámen ze srdce. Teta je dostane na starost.

Ondráček vstal a jen řekl, děkuji vám, teď vás čeká moře práce s dokazováním. Odešel.

 Náš ředitel jen dodal, pánbůh nám tohoto chlapa daroval.

Dnes už klid, všichni to potřebujeme.

Zajistili jsme spolu s prokurátorem vazby pro ty tři. A zítra maratón výslechů.

Už jsem byl klidnější. Přijel jsem domů. Hanka žehlila, dal jsem si pivo. Sekal jsem potom na zahradě trávu. Vše se mně honilo hlavou. Ne a ne se toho zbavit.

Až se soumrakem jsem přišel do kuchyně. Druhé pivo. Hanka se na mě dívá, a s úsměvem říká, ale to jsou moje piva, ty pivo třicet let nepiješ. Sedla si mně na klín, a jen mně povídá – tak mně to všechno řekni, ty policajte jeden. Uleví se ti. Nesmím to, ale řekl jsem jí to vše, zkráceně. Celou dobu mně seděla na klíně. Někdo zvoní u dveří, Hanka otvírá, Jitko, pojďte dál. Jitka sama. Můžeme dál, prosím tě, co se ptáš! Volal mně můj Honza, že měl asi Slávek blbej den, abych se za vámi otočila, on je ve Znojmě a přijede sem asi půl hodiny, jeho řidič se vrátí sám do Brna. Pojedeme pak spolu domů.

Sestra přijela za bratrem. Jitko, čau. Povídali jsme. Jitce jsem vše řekl jen zjednodušeně. Za chvíli někdo otáčí klíčem v zámku u vchodových nových dveří. Honza Vrabec stojí v kuchyni a směje se – ruce vzhůru. Já mám ještě ten klíč, když jsem chodil tajně za Jitkou a vy jste za ta léta nevyměnili zámek. No sranda. Jitka vstala a dala m herdu do zad!

Dejte mně prosím pivo, žadoní švagr. Hanka, nedám, vy nikdo nepijete pivo, jenom já, a dnes chcete všichni pivo. Hanka vytáhla další pivo Modrá Hora pro Honzu. Povídali jsme co a jak. Honza mně jen řekl, seš dobrej a nespěchej.

Honzo, zbav nás toho, my všichni jsme zaujatí, my známe Vrtílka. Krajský státní zástupce to dnes znovu zamítl, dal to tam Ondráček, a pěje o tobě chválu.

Odjeli, byli jsme sami doma, byl krásný večer, Hanka byla na mě milá. Miluji ji. Odhodlal jsem se. Prosím Hani, dnes se nebudeme milovat, já dnes nemohu, já toho mám, toho strašnýho sexu plnou hlavu. Promiň. Hanka mně vzala hlavu do dlaní a líbala mě na čelo, a jen šeptala, to nic, to přejde, to nic, to přejde. Za chvíli jsme usnuli.

Harmonogram prvních výslechů:

Nedomová – byla tam, přiznala se, neměla, tam s nikým poměr, souložil Kopecký z Olešnice a Musil z Nipovce. Musil několikrát. Nikdo z nás paní Vrtílkovou nepobodal, to udělal Vrtílek, když přišel, my jsme ho nacpali pod postel, abychom ji uchránili.

Kopecký z Olešnice – já jsem tam byl tam s Nedomovou, s paní Vrtílkovou jsem nic neměl, jen jsem se díval, Musil souložil několikrát. Nikdo z nás paní Vrtílkovou nepobodal, to udělal Vrtílek, když přišel, my jsme ho nacpali pod postel, abychom ji uchránili.

Musil, řezník z Nipovce - Nedomovou a Kopeckýho tam pozvala Marta, oni jí za to dali tisícovku. Já Martu znám, chodí k nám pro maso. Kopecký nejméně dvakrát souložil orálně s Vrtílkovou, do konce. Já několikrát ale ne do huby. Nikdo z nás paní Vrtílkovou nepobodal, to udělal Vrtílek, když přišel, my jsme ho nacpali pod postel, abychom ji uchránili.

Závěr dnešního dne: Takže vrahem je tedy Vrtílek – už je to tady. Tak toto jsme nečekali. Všichni tři tu větu opakují jako „Otče náš…“ Já si myslím, že je to domluva mezi nimi a my ji musíme vyvrátit.

Zítra ráno porada našeho patologa, šéfa laboratoře, lékaře co ošetřovali Vrtílka. Nikomu neřekneme výsledky výslechů. Já jsem přesvědčen, že jsou domluveni.

Ráno jsme se sešli a vše probrali.

Po psychiatrech chceme posudky všech tří a Vrtílka. Laboratoř si probereme nakonec. Lékař záchranky a ošetřující lékař p. Vrtílka nám dají podrobnou zprávu o všem, jak to probíhalo, a všem, na co si vzpomenou.

Telefon – služba: pane majore, prosím, máte tady návštěvu, pan Josef Sedlák. Jen jsem řekl, doveďte ho nahoru.

Nějakej Sedlák bydlel vedle mě, tady v okresním městě, když jsme tady měli po svatbě byt. Asi ještě něco kvůli bytu.

Chlap starší jak já, představil se Josef Sedlák.

„Pane majore, jsem bývalý člen SNB a při jedné akci jsem byl postřelen, bohužel má to na mě psychologický vliv, takže jsem v invalidním důchodu dlouhá léta. Pracuji v Ochrance, různě tam a tam. Můj syn, Mirek Sedlák bydlel vedle vás. Proto jsem si dovolil přijít přímo za vámi.

Já na to – ano, prosím.

Sedlák - Já hlídám teď restauraci Myslivna, za okresním městem asi kilometr. Dobrá restaurace, ale ničí to vandalové. Jedna část té restaurace není nyní v provozu, je to vždy až o prázdninách. Je zamčená.

Pane Sedláku, já to tam znám.

No to je dobře, že to znáte. Jak zabili tu Vrtílkovou (narovnal jsem se a zapnul jsem kameru), tak jsem měl službu. Noční. Jsme schovaní v takovém zádveří celou noc, a občas to obejdeme. Víte pane majore, já jsem byl u SNB. Nesu blbec. (Pomyslel jsem si ježišmariajosefe.) No a bylo tak kolem jedenácté v noci, přišli od lesa dva chlapi a baba. Chlap to tam znal, no ten…hergot jak se jmenuje … řezník Musil z Nipovce, on tam na vánoce na dvoře pro hospodu dělával zabíjačku. No pane majore, chlap jako hora. Skrčil jsem se. On měl klíč od té zadní kůlny, odemkl tu kůlnu, a všichni se tam schovali. Až do rána. Já jsem se strašně bál, pane majore, ale já jsem byl u SNB. Pak tam přijela oktávka, oni nasedli a odjeli lesní cestou na Obůrku. Ale zamkli, pane majore. Já sem se ani nehnul.

Pane Sedláku, a náhodou číslo té oktávky nemáte?

Pane majore, za co mě máte? Já jsem byl přece u SNB – pište si A3B 4543. No a proč ste nepřišel dřív. No já sem nemohnul, já jsem měl přece službu, a služba, to je jako jako u SNB, ta je svatá.

Pane Sedláku moc vám děkuji.

A pane Sedláku, jste schopen nám to nadiktovat do protokolu? Pane majore, kam chcete. Pane majore, a vy někam spěcháte? Ne nespěchám, no děláte takovej uspěchané dojem.

Pane majore, já jsem ty tři v noci poslouchal, protože jsem nemohl na obchůzku, protože jsem se bál.

A oni se hádali, tá baba jim nadávala, že tu ženskou zabili. Že měli jen utéct a bylo to.

A pane Sedláku, a o Vrtílkovi nemluvili. Jo, že je to debil, a že to hodí na něho.

Volám, Boženko, prosím dvě kávy. Sekretářka přišla. Podívala se na Sedláka: Pepo, co tady děláš? Já jsem u pana majora. Pane majore, my se z Boženkou známe, ona se zná s mojí paní, to se divíte co?

Božena šla pozadu ke dveřím, a ukazovala mně, že on je trošku blbej. Boženko, prosím Horákovou a Aleše.

Napsali protokol, Sedlák to opakoval přesně. Šel jsem na sekretariát, odtud zavolal dr. Martincovi, jestli jako lékař ho nezná. Potvrdil, že ho zná i léčí, ale že co řekne, to sedí, jenom to divně vypráví a že mně pak vysvětlí, co mu je. Že lidi z něho dělají blbce, ale není.

Boženka běžela na dopravku s číslem auta – Lom Kapotina – oni mají GŘ v Praze, proto pražský číslo. Tak to sedí přesně. Boženka na papírku ukázala Daně a Alešovi, dělali se Sedlákem ten zápis. Sedlák povídá, Boženko, tys byla zjistit to auto, že? A proč ses mě nezeptala, to je nákupčí z lomu – Franta Marek. Pepo, proč jsi nám to neřekl – major se neptal. Dopsáno, podepsáno.

Sešli jsme se u mě všichni. Tak to je šéfe dílo. Volal jsem i JUDr. Ondráčkovi, přijel taky. Co teď.

„Já si myslím, že se nemůžeme ukvapovat. Nechme to podle ranní dohody na poradě, toto je závažné zjištění, nikomu nic neříkat, těm třem vůbec ne“. Najednou dr. Ondráček říká, vy je máte tady, že?

Odvezme je do Brna, vás oni nebudou tak lákat k dalším výslechům, a jim zamotáme hlavu. Stalo se, ještě večer. Každý jinam.

Prověření auta, sedělo to, prohlídka stodoly u restaurace Myslivna, sedělo to, byly tam i biologické stopy vše odebráno, a krev, vše odebráno, a podržte se ležel tam mobil. Takže Sedlák nelže. Mobil byl Musila řezníka.

Klekli jsme na nákupčího lomu – přiznal se ke všemu, i to, že chodí s Nedomovou, a ona že mu nebere mobil, a on neví, kde je. Laborka probrala jeho auto, krev na zadním sedadle, vlasy Nedomové. Opět to sedí.

Jeli jsme znovu do domku Nedomové, byl tam mobil frajera z Olešnice, ale Nedomové mobil nikde. Náš technik prý tam chodil, a říká mně tady něco nesedí. Tady někdo hýbal s nábytkem. Skříň v kuchyni je posunutá, tak jeden až dva cm. Posunuli skříň, byl tam mobil Nedomové a balík peněz. Laborant jen řekl, no tě bůh!

Ale, tady jde ještě o něco dalšího. Jeniš šel u nás na drogový. Nevracejte se bez výsledků.

Nedomová byla dealer drog.

Byla opět velká porada, lékaři, laboratoř, patolog.

Dr. Martinec řekl, že Sedlák, je psychicky narušen, ale jeho výpověď nelze napadnout, je v pořádku. Patolog řekl, že nebude opakovat to, co napsal, ale na naše dotazy, zda byl fyzicky schopen Vrtílek dát 16 bodných ran do těla Vrtílkové, tak že říká, že ano. Rány nejsou hluboké, nebyla usmrcena jednoznačně některou z ran, ale vykrvácela. Na Vrtílkové se prokazatelně podle biologických materiálů vystřídali oba muži, oba muži i orálně.

Labina: Krev na noži byla Vrtílkové, obou mužů a Vrtílka. Otisky prstů obou mužů a Vrtílka. Nůž je neomytý v laboratoři pro případné další kontroly. Pohřeb Vrtílkové dosud nebyl povolen.

Dr. Martinec, předložil posudek, zda psychicky byl vrtílek schopen zabít manželku. Jednoznačný závěr – nebyl! Dr. Martinec ho má v ordinaci a léčí ho asi 15 roků, s velmi dobrými výsledky, i mu byl před deseti roky vrácen řidičák na OA. Dr. Martinec mu dal také lékařský souhlas na strojní průkazy stavebních strojů – viz doklad a přehled.

JUDr. Ondráček řekl větu, které jsme se bál. Musíme dát do vazby pana Vrtílka. Oponoval jsem. Bezvýsledně. Oponoval dr. Martinec. Bezvýsledně. Nakonec povolil dr. Ondráček a řekl mně – prosím ráno v 8.00 hod. u předsedy soudu. Tam se rozhodne.

Tak se stalo. Předseda soudu pověřil před námi vyřízením JUDR. Věru Komárkovou, předsedkyni senátu. Ta hned řekla – do vazby. Ženská jako břitva, dělala tuto trestnou činnost. Dávala nejvyšší tresty za znásilnění, zneužití dětí apod.

Honza Vrtílek jde do vazby.

Ráno jedu za ním domů.

„Staníčku, co je nového?“ ptá se hned ve dveřích. Honzo, podívej se, soudkyně nechce, abys případně ovlivňoval svědky při vyšetřování, a chce tě dát zatím do vazby. Holky necháme tady u sestry.“Vysvětluji.

„Staníčku, já vím, že děláš pro mě všechno, já jsem ji nezabil a tobě věřím.“

„Já tě tam odpoledne odvezu sám, Honzo.“

„Ano!“

Čekal mě už, vymydlen, čistý, oholen, a vše co potřebuje. Holky nebyly doma.

Promluvil jsem s ředitelem věznice, Honza to nevěděl. Dostal celu pro tři. Dva řidiči se smrtelnými nehodami a on.

Honzo, já se stavím. Oba jsme měli vlhké oči.

Už jsem jel domů. Potřebuji regeneraci sil a prostředků, potřebuji se nabít novou energií. Hana to zná. Pustila večer film Dobrý ročník – o francouzském vinaři. Perfektní hudba.

Úplně jsem během filmu na vše zapomněl. Měl jsem najednou večer přebytek energie. Zítra jim to ukážu. Hanka byla po tom filmu překvapená, a byla krásná, ne ona je krásná. Ráno mně řekla, jestli jsem v jiném stavu, tak ty to všem řekneš – ne já. Měla krásné oči i pohled.

Božko, všechny ke mně. Zavelel jsem ráno.

Od 8.00 hod. po hodině k výslechům znovu tři darebáky, pak toho nákupčího, znovu potom Sedláka a na 12.00 hod. jdeme do laboratoře a budou tam na nás čekat všichni, co na tom případě dělali a dělají.

Ty tři jsme potápěli jako podle partesu. Najednou začali všichni zpívat, oni najednou nevěděli, co se děje. Nůž do zad jsme jim vrazili tou myslivnou a tím zásobovačem nebo nákupčím nebo co on je. To je všechny rozhodilo. K Nedomové, jsme přizvali našeho šéfa drogistů, a on se bránil, pak, že tedy ano. Nedomová ho uviděla. Sesypala se. Nikdo z nás to nekomentoval. Šéf drogistů ihned beze slova odešel (Já jen si řekl, je to jasné, znají se.)

A dost, všechny tři odvézt. To jim dnes stačí.

K Sedlákovi přišel dr. Martinec, Sedlák přesně zopakoval, co dal do protokolu, dr. Martinec nezměnil svůj názor. Výpověď potvrdil znaleckým posudkem.

Laboratoř a doktor z pitevny:

Vše nám vysvětlil, vše jsme probrali, všechny důkazy. Napadlo mě tam věcí, ale ty si musím nechat projít hlavou. Nechci sebe ani ostatní blamovat.

Odpoledne jsem se vrátil do kanceláře. Boženka – teď volal ředitel věznice, máte tam za ním hned přijet.

Jel jsem s Alešem.

Ředitel mně ukazuje papír – pan Vrtílek se ke všemu přiznává. Zavraždil svoji ženu Martu. Trochu neobratně, ale přiznává. Nesedí tam pár věcí, ale přiznává. Sakra. Vrtílek chce najednou právníka. Povídám jen – cože? A pane majore, nepřeje si s vámi už mluvit.

Aleš na mně vidí, že mě to vzalo. Aleše jsem hodil domů a jel taky. Tak, všechno jsem čekal, ale toto ne.

 

Drazí přátelé, teď to přeruším a za pár dnů budu pokračovat. Teď už ne, prosím. Omlouvám se.

Potřebuji pauzu.

Děkuji vám.

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.