Jsem policajt v důchodu – epizoda znásilnění
Ilustrační foto: pixabay.com

Jsem policajt v důchodu – epizoda znásilnění

1. 5. 2020

Dopředu říkám, nemám rád násilí, znásilnění už vůbec ne! Nikdy jsem to nechtěl řešit. Dopředu říkám, že jsem byl vždy strašně naštvaný na pachatele, a několik jsme jich k soudu dotlačili.

Čtenáři a čtenářky i60 už mě znají, vyprávěl jsem policejní příběhy, ne moc veselé, ale bohužel pravdivé, z policejního života. Občas ve své paměti ještě vyhrabu nějakou vzpomínku. Zdali působí vesele nebo ne, tak to ponechám na laskavých čtenářkách i čtenářích. Vezměte jako další příběh Stanislava Vrzala, bývalého šéfa jedné kriminálky jednoho Okresního policejního ředitelství na Moravě.

My nyní pláčeme, že je sucho, není voda, v zimě je málo sněhu, v létě málo prší. Na začátku devadesátých let minulého století, kdy jsem nastoupil jako „ucho“ k Policii a dělal všechny ty základní úkony policejní práce na obvodě na severu našeho okresu, se stala takováto příhoda. Musím podotknout, že se nestalo na našem obvodě, tak já jsem o tom ani z počátku nevěděl. Nebojte se, žádná vražda, žádná krev.

Tedy znovu – na začátku devadesátých let minulého století i v létě pršelo a byly povodně, i v zimě padal sníh, pravidelně, takže držel i u nás na Drahánské a Českomoravské vysočině i několik měsíců, i klidně v průměru kolem 20 až 30 cm. Bývaly kolem Kojálu i metrové závěje. I já jako svobodný jinoch jsem měl doma ruské běžky, dřevěné zn. Strela, a občas vyjel do těch našich krásných, malých kopců a lesů. Nikdo tam nedělal strojně stopu pro lyžaře – běžkaře, lyžaři si ji tam dělali sami. Neměli jsme výbavu za desetitisíce, boty na běžky za 99,00 Kčs a běžky, buď starší (po někom) nebo nové, u nás se dělaly v Bedřichově, kde byl velký závod na výrobu lyží a to s 90% exportem, ale místní se tam vždy obešli i s nějakými levnějšími.

Jak jsem už dřív řekl, byl jsem na policejním obvodě na severu našeho okresu. Byl jsem strážmistr. Měl jsem služby a spával v podnájmu v místě, u nějakých Musilů, hodní lidé. Náčelník se nám snažil vyhovět, abychom měli jednou za dva až tři týdny alespoň tři dny volna. Jel jsem tedy domů, musel jsem prvně na vlak, asi 45 minut jízdy, a potom ještě jeden autobus taky tak, a druhý autobus už domů asi třicet minut. Náčelník mně vrazil ve čtvrtek dopoledne poštu do ruky a říká, už jeď teď poledním vlakem, a zastav se na Okresním ředitelství a vše vyřiď, a pak už jeď domů. Chytil jsem domů až autobus v pět odpoledne, všichni se mě vyptávali, jak se mně líbí u policie, jestli neuteču, a co můj šéf, atd.

Sedím v autobusu – od nás z dědiny asi nikdo, nikoho nepoznávám. Šikmo přede mnou seděla dvě děvčata, tak asi 17. roků stará. Pořád se po mně obě dívala. To víte, uniforma nic moc, maminka mně to trochu upravovala, abych nevypadal jak strašák, a já se po sobě dívám, co je na mně blbě. Byla zima, byl leden, popadával sníh, v autobusu bylo teplo, jen jsme vyjeli, padla mně hlava a usnul jsem. Zbraň já nenosím, tak mně kromě špinavého rance prádla neměl kdo co ukrást. Ale tady se v těchto autobusech moc nekrade, tady se většinou lidé znají.

Najednou se autobus zatřepe, já otevřu oči, vidím, díra v silnici u Dvou Dvorů, ta mě vždycky probudí, už to mohli ti cestáři opravit. Ty dvě holky vystupovaly ve Vavřinečku, ale neznám je, možná chodily se mnou a se setrou do školy. Z celého širokého okolí jsme chodili do školy do Sloupu, byl tam přísný ředitel p. Zeman.

Já už jsem potom vystupoval na další zastávce. Slušně padalo. Půjdu zítra na běžky. Přijdu domů, velká radost, maminka hned, všechno dolů a já to všechno vyperu a vyžehlím.

Večeřeli jsme a byla pohoda. Sestra Jitka mně povídá: „Ty, Slávku, co víš o tom znásilnění“. Mě napadlo – já to nebyl, já za to nemohu, všichni se smáli. Jitka na to drze – ty ani nevíš, na co to máš. Maminka hned zakročila a dala dvacetileté pohlavek. A smála se taky. Maminka v nás viděla pořád malé děti a musela nás chránit.

Ne, ale já o tom vážně nic nevím! O co jde.

Taťka se ujal slova: Nahoře, na chatě Macocha, jak tam máte vyjetou stopu, a potom dolů do Suchého žlebu, víš, kde? Tak tam znásilnil nějakej chlap lyžařku na běžkách. A pokračoval, „a to velmi jednoduchým způsobem.“ Já říkám – tati, počkej, neměla by Jitka jít spát, to není pro děti – vyplázla na mě jazyk.

Otec pokračoval:

„Tak ten mužskej měl masku, byl taky na lyžích, dojel ji potichu zezadu, rychle jí stoupnul na její běžky zezadu, aby nemohla odjet, řekl jí, ať si sundá všechny kalhoty, ať se neotáčí, a ať si je vysvleče, stačí po kolena.  Ať nekřičí. Pokud se nebude bránit, nic se jí nestane, jenom se pomilují. Tak se to stalo. Až bylo hotovo, tak chlap zapnul svoje kalhoty, nechal tu ženskou polonahou stát a v mžiku, šusem sjel do žlebu, a byl pryč. Dokonce prý poděkoval. A ona prý vám policajtům řekla, že byl velmi jemný. Maminka teď tatínka okřikla, „taťku žádný detaily, jsou tady děti!“ 

Já na to: „Tati, toto nevím, ale toto jste si vymysleli“. Otec pokračoval:“Po něm ani stopa. Ona to bohužel vám, policajtům, oznámila až po 14 dnech. Takže žádné stopy. Styděla se. A ví se, kdo to byl? Jo učitelka tady od nás, ze Sloupu, 28 roků, hodná svobodná, nějaká Matysová“. Dodal jsem, tu už neznám.

Tati, a jak to tak přesně víš? Slávku – tady to vědí všichni. Maminka přisvědčila, že tuto verzi slyšela už desetkrát a vždy stejně, od lidí.

Já o tom nic nevím. To víš, já jsem na obvodě, na severu, to se k nám hned tak nedonese. Ještě jsem vykládal o těch dvou holkách v autobusu, a maminka hned na to, no tady je teď policajtů, prý i v civilu, a nic, pořád nic.

Tatínek se nadechl a trochu se šibalským úsměvem, chtěl něco dodat, ale maminka zase pozvedla meč svátosti: „Mlč, nás ty vaše hospodský řeči nezajímají, je tady Jitka!“

V pátek měli mamka i taťka dovolenou, a Jitka neměla na vysoké přednášky, Byli jsme doma. Maminka šla nakupovat do samoobsluhy. Vrátila se za půl hodiny celá rudá. Slávku, Slávku, volala ve dveřích. Přiběhli jsme do předsíně všichni. Já už jsem měl odmetený sníh z chodníku, dobrých nových 10 cm zmrzlého.

Děcka, včera se stalo odpoledne to samé. Na tom samém místě, nějaká mladá paní z Brna, co mají tu chalupu tady u Boží muky. Hezká ženská. Prý úplně stejně. Mami, říkám, není to, jedna paní povídala, neříkala to stará Herzogová, to bych tomu moc nevěřil. Slávečku bylo nás tam asi deset, a Anča Herzogová to vykládala. No vidíš, dodal jsem. Já si jdu zalyžovat, a už se měl plán, kam. Je to od nás lesem tak 4 až 5 km – a dost po rovině.

Přijel jsem na místo. Byli tam policajti. Ukázal jsem průkazku a dál, za ohraničení, jsem nešel. Poznal mě ale náš náčelník všech obvodních oddělení a přišel za mnou. Co tady děláš a usmíval se, vysvětlil jsem mu to. No je to blbý, povídá on. Nic nemáme. Ale jeď se v klidu projet na lyžích a zase ten úsměv. Ty jeho úsměvy se mně nelíbily. Stará Herzogová měla pravdu.

Řekl jsem to doma. Večer volal můj šéf. Ty, Slávku, já jsem tě půjčil na měsíc Štěpánkovi, abys jim pomohl s tím znásilněním, že to tam prý znáš. A bylo to. Položím telefon a říkám to všem doma, Jitka zase dodala, vždyť ty nevíš, co je to znásilnění. Opět pohlavek od maminky.

V pondělí ráno se jdu hlásit na nové krátkodobé pracoviště. Čekám, na chodbě, přišla za mnou taková mladá v civilu a povídá, já jsem sekretářka kriminalistů a vy budete dělat teď u nás. Říkejte mně Boženo, mladej. Nevěděl jsem tehdy, že s tou ženskou strávím aspoň dvacet pět let pracovního života.

Porada u náčelníka Štěpánka, překvapilo mě, že se to vyprávělo přesně tak, jak nás informoval náčelník. Pachatel zmizel, jak mávnutím. Všechno stejné. Pachatel byl klidný, asi jistý. Obě ženy řekly, že kdyby nebyly v šoku, tak že to zas tak nepříjemné nebylo – řekly to psychiatrovi. Máme od té druhé paní biologický materiál. Zkoumá se to, nebude tak brzo, tak týden. A ještě jedna změna, muž byl celý v bílém – vše i lyže.

Dělalo na tom pět kriminalistů a já, jako výpomoc, spíše páté kolo u vozu. Já hlavně kvůli místním lidem a znalosti terénu. Študoval jsem výpovědi, všechny, taxikářů, autobusáků, lesáků, Ochránci přírody a krasu, atd. Nic tam nebylo.

Podle mě ten člověk to tam musí znát, a sjet dolů na běžkách do Suchého žlebu, tak musí být buď dobrý lyžař, nebo dobrý znalec tohoto terénu, přímo tohoto sjezdu. Já jsem to tam taky sjel, ale málem jsem si tam rozbil hubu.

Druhý den jdu práce, na recepci vzkaz, že mám jít hned k náčelníkovi (nařídili, že musím chodit v civilu, nenápadně oblečen). Byl jsem tam druhý, a za chvilku všichni. Náčelník – včera večer se sem dostavila paní z Olešné, totéž se stalo odpoledne, manžel ji donutil to jít nahlásit a byl tady s ní. Ale na lesní cestě u Hořic – deset minut od jejich domu. Jinak vše totéž, on jen v černém. Vzdálenost míst nejméně 15 km po silnici. Takže číslo tři.

Pak nic, pak nic. Únor byl skoro bez sněhu, březen také, nic. V polovině února jsem se vrátil na obvod. Vypadá to na pomníček – tj. nevyřešený případ.

Pracoval jsem na obvodě. Ani jsem si neuvědomil, že je listopad a začíná zima. Vyměnili jsme na služebních autech na obvodě pneumatiky a už druhý den v listopadu byl sníh. Mokrý.

Jel jsem opět domů, ale služebním civilním autem, měl jsem pohotovost. V neděli napadlo dost sněhu. V neděli odpoledne mně doma zvoní mobil. Prosím, přijeďte na okresní ředitelství. Ihned. Odpověděl jsem, jedu.

Přijel jsem na ředitelství.

Už na mě čekal náčelník kriminalistů. Pojďte k výslechu, je tady paní, která byla dnes znásilněna, už byla u lékařů. Otevřel jsem pusu, ten si teda nedal na čas.

Paní i s manželem pověděli, co jsme znali, manžel jel asi 5 minut před ní. Vždycky tak jezdili. Vše stejné, paní byla velmi smutná, nemluvná, pachatel měl vše bílé. Já říkám, kalhoty, bundu a tak, že? Paní na to - ne, pane policajte, on měl bílý maskovací overal, na jeden zip, to co mají vojáci na maskování ve sněhu. Vyvalil jsem oči. Ještě jsem se zeptal, jak se choval, promiňte, že se ptám. Paní: Mluvil po tichu, dobře česky – ne moravsky – ne brněnsky, spisovně. Choval se jako vzorný milenec, ale já byla v šoku. A stalo se to asi 100 m za stájením koní, na Hořické cestě lesem, na Lipůvku. Trvalo to dost dlouho, myslím si já, ještě dodává paní.

Já jsem profesorka češtiny na Filosofické fakultě. Ptám se ještě – neříkal ještě nějaké zvláštní slovo, neměl v něčem zvláštní pohyb. Pohyb ne, ale říkal mně „beruško“. Manžel odešel kvůli otiskům prstů vedle do místnosti. Paní profesorka se k nám naklonila a velmi potichu povídá, tak krásně a dlouho, se se mnou ještě nikdo nemiloval. Jo a povylezla mu kukla nahoru, jak jsem se trochu pootočila, a měl černé husté obočí. Přes moji bundu mně hladil prso, to pravé a tak měl nahoře na ruce na zápěstí nějaké tetování. Jinak nic. Ještě něco, řekl potichu, jestli něco uděláte, tak vás zastřelím.

Výslech byl skončen, už jsme tam byli všichni i kolegové z terénu, právě přijeli. Máme mnoho informací, konečně, ale co s nimi.

Nebudu to prodlužovat – u Křtin byl do Vánoc další tři případy. Stejné. Ale žádná to nevzala do takových detailů jako pí profesorka. Všem ale pohrozil zastřelením. Biologický materiál – jeden a tentýž muž.

A pak byl sníh a nic, měsíc, dva měsíce, do jara nic.

Šel jsem za náčelníkem kriminalistů, že mám v hlavě plán. On mně řekl - děkuji, počkej týden na novýho náčelníka, já tady končím, jdu do Brna.

Ten plán je jednoduchý – ten pachatel asi se již neobjeví, pokud, tak zase až na podzim nebo spíše v zimě. Jednak teď není sníh, a jednak je asi někde pryč, mimo republiku si myslím. Podle hodnocení jednotlivých žen, to bude spíše mladší, řekněme tak 25 až 50 roků. Není no 90% místní, mluví čistou spisovnou češtinou, tak se tady u nás nemluví, ani ve škole. Ale tady musí určitou dobu žít, zná to tady dobře. Asi bude sám – i když zde dělám otazník.

Takže já tipuji – montér, voják, zdravotník, který někam jezdí, stavbař – jezdí po stavbách, ochránce přírody, který to tady zná, speleolog, který to tady zná, atd. Vytvořili jsme množinu – a začali prověřovat, a to musí být nenápadně, z určitého povzdálí. No práce šílená, Pět nás na tom dělalo, starostové nám pomáhali, ředitelé firem, pasové oddělení, naše tajná policie, Armáda. O některých vojáků už byl i test DNA, tak to bylo velmi jednoduché, i u lékařů totéž.

Máme patnáct jmen. Pořád se nám tam pletli ti vojáci. Dnes bere armáda kde koho, uděláš kliky a uběhneš stovku – jsi u armády. Co zbraň – no, to mohla být finta. Už je zde další listopad, my nemáme nic. Vrátil jsem se na obvod, a jak víte, potom jsem se hned dostal trvale na kriminálku. V neděli v poledne, začátkem prosince, jsme obědvali doma, telefon, můj kolega z kriminálky Honza Vrabec má právě službu, přijeď hned na lesní cestu Kočárová, mezi Habrůvku a Křtiny, znásilněná lyžařka a postřelený lesník ze Školního a lesního podniku.

Paní tam stála, přijela současně se mnou i sanitka, odvezli ji na vyšetření do nemocnice, Lesník nebyl postřelen, ale kulka skončila v břízce vedle něho, vedle pravého ramene, dobrý střelec, máme něco. Zmizel dolů do Josefova a jel perfektně na lyžích, konstatoval lesník, zablokovali jsme v okolí rychle všechny silnice a lesní cesty – 40 našich policajtů a totéž Brno. Lyžař se propadle do země. Lesník šel potich po Kočárové cestě u Habrůvky, krmit zvěř, a myslel si, že se tam dva perou, tak zakřikl – nech ji. Vyšla hned rána. Těsně vedle lesníka, muž se pustil dolů, zmizel lesníkovi někde v Josefově, malé dědince u Adamova. 

Požádali jsme s kolegou Vrabcem, o rychlou rotu z Brna a prolezeme Josefov, prohlídneme i psí boudy. Paní našim kolegům v nemocnici neřekla nic nového, vše stejné. Jen dr. Martincovi, psychiatrovi, sdělila, že to byl chlap se vším všudy, a že lesník, když začal křičet, tak už bylo po všem, a ona se mu chtěla vytrhnout, a on vystřelil, a ona na chvíli omdlela, nezápasili spolu, ale jak omdlela, tak asi spadla na něho a on ji chtěl jen odstrčit. Byl to chlap i fyzicky velký a silák, sportovec aspoň 185 až 190 cm.

Malá dědinka, malá osada, romantická obec Josefov – dům po domu. Celý dům vždy i chlívky. Asi už utekl.

Najednou od Horáčků střelba. Ticho. Pak jedna rána. Ticho. Někdo z policajtů křičí, zavolejte sanitku.

Policajti z rychlé roty ho našli v dřevníku, vystřelili po sobě, ale jednomu policajtovi z rychlé roty se najednou ukázala pachatelova bota, bota v bílém na podlaze dřevníku přes otevřené dveře, přesnou ránou ho střelil do nohy, na milimetr přesně.

Ano, vše skočilo. Pachatel, Jan Wiessner, voják, jezdil přes léto na zahraniční mise, ukradl tam někde pistoli, bydlel v Brně a byl i speleolog a byl i učitel. Jinak žil sám, svobodný. Náš krasový okres jako speleolog znal. Jinak byl až z Benešova u Prahy. Byl tedy z Čech a učitel. Proto ta vzorná čeština. Náš výběr byl dobrý profesně, ale on tam nebyl. Kombinace voják a speleolog, ta není častá.

Paní profesorka z té Fildy měla pravdu.

Soud ho odsoudil dle zákona. Měl to zhoršeno tím, že byl profi voják, a navíc ta ukradená zbraň.

Spokojenost nebo nespokojenost příslušných adeptek tohoto případu nepřísluší nám kriminalistům hodnotit. Vše proběhlo bez následků, jen pí profesorce češtiny se narodilo následně v srpnu dítě, krásná holčička, oba byli s manželem šťastní, dlouho na to čekali, dočkali se. Pán Bůh snad neprozradí, co a jak. Já jim to přeji. Pán Bůh i já jsme vázání mlčením…..tak se dál neptejte, dali jí jméno Janička, a už dost, víc neřeknu!

Dámy, a co váš oběd, co vaříte, nebude to kuře už upečeno?

Dámy, už zase můžete jezdit k nám lyžovat, běžky, krásný to sport. Ale není sníh. Až napadne, já vám napíši.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

Nový díl: Jak využít QR čtečku v mobilu

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Podle lékařů je chůze nejzdravější pohyb. Kolik zhruba kilometrů týdně ujdete vy?

Maximálně tři

18%

Mezi třemi až pěti

15%

Mezi pěti až deseti

16%

Přes deset

23%

Nechodím vůbec, jen na nákup a k doktorovi

14%

Nevím, neumím to odhadnout

13%