Náš pan doktor Pustil
Ilustrační foto :pixabay. com

Náš pan doktor Pustil

8. 5. 2020

Mám v hlavě jeden příběh, který se stal, kterého jsem byl po celou dobu svědkem. Příběh, o kterém zatím nevím, jak vám ho budu vyprávět dál. Zda skončím v tom tvrdším pohledu přísného soudce lidských charakterů nebo se dostaneme do romantické, vzpomínkové polohy mé osoby, vzpomínek na bývalého kamaráda, pana doktora.

Takže mně vlastně odpusťte, ale název vložím na začátek teprve potom, až budu někde na konci těchto řádků nebo stránek. Na konci vyprávění. Na konci příběhu. Nezdržujme se, prosím, proto.

On to vlastně ani není jednotlivý příběh, je to neúplný průřez životem jednoho lékaře. Lékaře, s kterým jsem se setkával pravidelně přes 30 roků, osobně jako pacient, pracovně jako šéf firmy, kde dělal závodního lékaře, a určitou delší dobu i jako jeho kamarád, avšak toto kamarádství on tak podkopával, až já řekl jednou – a dost. On mně vždy tykal, já mu vždy vykal. Já mám s tykáním problém, mám jakousi blokaci.

Dnes to bude asi jemné, chvílemi tvrdší, ale možná vhodné třeba i pro časopis Vlasta.

Celý tento příběh se odehrává v nádherném prostředí údolí Svitavy. Řeka Svitava pramení kousek od obce Březová nad Svitavou, několika malými, ale vydatnými prameny. Protéká od severu k jihu krásným údolím městy Letovice, Rájec – Jestřebí, Blansko, Adamov, Brno a pod Brnem na jihu, jen asi dva km, vtéká do řeky Svratky. Tato řeka Svitava vlastně tvoří jakousi hranici mezi Českomoravskou vysočinou (na straně západní) a Drahanskou vrchovinou na straně východní. Do Svitavy se vlévají řeky jako je Křetínka, Punkva – ponorná řeka z Moravského Krasu, Bělá, atd. Jsou zde na obě strany velmi hluboké lesy, bohužel většinou smrkové a borovicové. Řeka Svitava je také vodící nití pro přílet a odlet divokých husí na jaře a na podzim, a to mezi Polskem a jižní Evropou. Je to na ně krásný pohled, divoké jsou při přeletu dosti, ale krásně hlučné.

Geologové nemají příliš rádi ten můj název, hranice mezi těmito útvary, ale my si to můžeme dovolit, my nepíšeme žádnou disertační geologickou práci. Celá tato oblast je velmi bohatá po celá staletí na zvěř. Kupodivu si udržela i krásnou krajinu i přírodu. Je zajímavé, že zde žije mnoho lidí v obcích a nedochází zde k vymírání dědin. Naopak, poslední léta ukazují velký zájem o život na venkově. Řeka Svitava je široká jen tak od pěti metrů až třeba po dvacet, třicet metrů, je hodně mělká, většinou tak do jednoho metru hloubky, ale jsou zde úseky hluboké přes dva metry. Svitava má řadu inundačních území. Krasové útvary to doplňují.

Podél řeky Svitavy, tímto krásným údolím, vede železniční trať Brno – Česká Třebová. Jízda vlakem je také zážitek, i pro děti, řada tunelů, mostů, lesy a pole, to je kulisa, jakou by nenamaloval ani ten nejlepší malíř, to totiž maluje příroda. Není to můj rodný kraj, já jsem se narodil pod Brnem na jihu. Zde ale již žiji více jak padesát roků. Jen jsem vám chtěl popsat, asi kde se budeme pohybovat.

V obci, blízko u našeho okresního města, žil obvodní lékař MUDr. Jiří Pustil. Vlastně na náš okres přišel na konci padesátých let, na umístěnku. Už měl známost ze školy, a tak se oženil, bydlel nejdříve s manželkou a později se dvěma dětmi – kluk a holka - v Brně. Vlakem k nám z Brna je to asi 40 min. Vlaky jezdí i jezdily velmi často.

Mladé manželství lékaře jaksi nemělo na rozhazování, a tak jednoho krásného dne dostal ředitel OÚNZ dopis z ministerstva zahraničí, že hledají lékaře jako doprovod pro státní Československou geologickou skupinu do Mongolska. Ředitel si zavolal MUDr. Pustila, a říká mu, ty Jirko, to by bylo pro tebe zajímavé. Poznáš novou zem, získáš lékařské zkušenosti, a hlavně Jirko, je to velmi dobře placené vč. diet ve valutách a tvůj plat ti poběží tady dál. Budeme ho přímo posílet manželce. Pár dnů přemýšlení, a MUDr. Pustil to vzal. Tři roky Mongolská lidová republika. Manželka, mladá a krásná, se dvěma malými dětmi, to nechtěla. Pracovala na Matematické fakultě jako asistentka. Ona nechtěla. Nepomohlo nic, doktor odjel do daleké asijské země.

Vše bylo tak, jak soudruh ředitel OÚNZ předpokládal. Jedna drobná změna, pobyt geologů byl prodloužen o dva roky, lékařův též. Jen jednou byl doma, za těch pět let.. Byli v oblastech, kde nic, ale vůbec nic nebylo. Ale k tomu se snad taky někdy dostaneme. Pět let byl pan doktor daleko, předaleko. Dětem už bylo skoro osm a deset, peněz na účtech bylo dost, i když byl socializmus v plném proudu. Valutový účet se prohýbal. A tak nové auto z Tuzexu po návratu. Děti moc nevídal, neboť nastoupil k nám jako obvoďák, měl služby v nemocnici a na pohotovosti, lékařů bylo málo. Jednoho dne jel jako lékařská záchranná služba do jedné blízké obce, kde onemocněla učitelka mateřské školky. Mladá, krásná, ale nemocná. Po rodičích zdědila krásný velký dům. Rodiče zemřeli poměrně mladí a náhle. Učitelka byla pořád mladá a hezká, a pořád ji pan doktor navštěvoval, i když již dávno tu angínu neměla.

Rozvod, pláč a skřípění zubů. Majetek, co byl, nechal dětem a bývalé manželce, zachoval se jako frajer, svatba byla malá, myslím s tou slečnou učitelkou, ale rychlá. Za chvíli kluk jako buk, za dva roky děvčátko. Sakra, to je fofr.

Chlap pro život potřebuje koníčka, navíc se potřebuje lékař odreagovat od náročné práce. Pan doktor v Mongolsku čichl k přírodě, k pušce, k honům, ke zvěři. A tomu se začal intenzivně věnovat i u nás. Lékař byl vynikající, řada kolegů k němu chodilo žádat o rady diagnostické a lékařské vůbec. Náš pan doktor Pustil vypadal jako spisovatel Hemingway.

Negativní vlastnost u něho byla – alkohol a sto cigaret denně. V práci nic, žádné pití. Po práci bohužel často a hodně. Víte, no při návštěvách pacientů je to snadné, tam jednu, tam do druhé nohy, a potom: „Jé pane doktore, vy se nám nějak kácíte, my vás doprovodíme do auta, a snad domů dojedete.“

No policajti to věděli ( tehdy ještě VB SNB), ale je to pan doktor, šéfové to věděli, ale je to náš velmi dobrý lékař, manželka (ta druhá) to věděla, ale on se o nás tak dobře stará a těch peněz a proviantu, zabíjaček, slivovice, vajíček, kuřat a kačen, my týdně dostaneme – takže taky nic.

V lese mezi Hořicemi a Lipůvkou, to byl jeho myslivecký rajon, a on už byl i myslivecká stráž, tak v tomto hlubokém lese vybudoval mysliveckou chatu, pomalu, neokázale, nejdříve jedna místnost, potom dřevník, potom předsíň, potom další místnost, potom veranda, potom krb, potom venkovní ohniště se sezením, i WC tam bylo. Ano, pár brigád myslivců a pacientů, a srub byl do roka hotov, trošku teda není projekt ani stavební povolení, ale co, pozemek je státu neboli lesů... Elektrikáři tam náhodou dělali opravu na VN a NN a hned tam byla i elektřina s elektroměrem, sice provizorním, ale napořád.

Předsíň se stolem, židlemi, WC a dřevník byly pořád otevřené, na kraji krásného palouku, a malé křižovatky lesních cest. Toto se nezamykalo, byla tam pořád minerálka a pár lahví piva, byla tam pořád i lahev slivovičky, pro kohokoliv, viselo tam několik šrůtek uzeného, někdy i pár klobásků…. i lékárnička. Dřevaři se tam zastavili, turisté také, byla tam pokladnička, kdo chtěl, hodil, kdo neměl nebo nechtěl, nehodil. Pokladnička ležela volně na stole a byla odemčená, nikdy se neztratila. Ten donesl to, ten něco jiného, asi deset tatranek se točilo pořád do kola. Pokladnička byla pořád mírně zisková. Lesáci i pan doktor tam občas uklidili, turisté si udělali ve vykázaném a bezpečném ohništi oheň a opekli špekáčky. Idylka. Nezdá se vám to? Věřte, že to tak dlouho bylo.

Tomuto srubu se do dnes říká „Chata Pustilka“. I je v mapách. Uprostřed lesa mezi Sv. Kateřinou a Černou Horou.

Každý musel po sobě uklidit, žádné odpadky. Schovej se, sněz svačinu, napij se a odpočiň si, ukliď a zase běž. Přijdou další. A zvláště o víkendech chodili a chodí. Můžeš použít i blízkou studánku za srubem, s pitnou vodou, pravidelně několikrát do roka zkoušenou.

Jeden špatný efekt to mělo, pan doktor se tam často opíjel, někdy i se slečnami a pak opilí odjeli autem.

Přišel nový ředitel Lesů. A tento Pán našich chlumů, Vrchoviny i Vysočiny řekl – a tak dost. Padla kosa na kámen. Soudruh ředitel byl v Brně, byl to krajský formát. Náš pan doktor si svoje slova na jeho adresu nebalil do ubrousku. Ředitel lesů řekl – vše se dá do pořádku a začnete stavebním povolením. Najednou začaly na OÚNZ chodit i anonymy na pana doktora – většinou bohužel pravdivé.

Já jsem v té době dělal ředitele jedné významné Okresní stavební organizace, pan doktor nám dělal závodního lékaře. Jako lékař se choval vzorně, pravidelné prohlídky, profesní prohlídky, dokonalá péče, pomohl, zachránil zdravotně mnoho z našich pracovníků. Když řekl, tento má epilepsii a nesmí jezdit jako řidič, tak to platilo, a tak podobně.

MUDr. Pustil měl několik tváří. Jako lékař, perfektní, když mu třeba někdo v noci zavolal, neváhal a jel za pacientem, za dítětem, žádný problém. Vše stoprocentní. Nikdy jsem neslyšel, že by si něco vzal od chudší rodiny, i byl ochoten dovézt lék z lékárny, neměli auto a autobus už večer nejel.  Naopak se stalo, že ještě z auta vytáhl plato vajec a podobně, a mamince od nemocného dítěte to dal, dal se slovy – toto jsem dostal a my to nepotřebujeme, to je pro vás. Na něho se hodilo – od bohatých bral, chudým dával, ale skutečně.

Jiný pohled na naše doktora je jako na člověka, alkohol byl jeho velký kamarád, bohužel i při řízení auta. Děvčata a mladé ženy, byly jeho pokračujícím koníčkem, a tím posledním byla myslivost. Zde se údajně také choval dle zákonů a pravidel, až na ten alkohol – a alkohol a malorážka nejdou dohromady.

Rodinu zanedbával, ale jeho druhá žena si pomalu zvykala. Vychovávala dvě děti, kluka a holku. Pan doktor brával syna s sebou od malička do lesa a lásku k přírodě do něho vštěpoval velmi intenzivně, měl přání ho nechat v tomto lesáckém oboru vystudovat.

Jak jsem říkal, u naší tehdejší stavební organizace byl pan doktor také jako závodní lékař. Při celkových prohlídkách vždy odpovědně provedl vše, co bylo třeba. Pak u mě v kanceláři pil, a pil třeba do noci. Nebyl jsem schopen ho dostat domů. Nikdy jsem nepřipustil, aby odjel svým vozem. Nechal auto u nás na parkovišti, my jsme ho s mým šoférem doslova nacpali na zadní sedadlo služebního vozu a odvezli domů. Tam jsem ještě dostal od jeho manželky, že už ani já nevím, kdy s tím chlastem mám přestat. Já jsem byl úplně střízlivý, bez kapky alkoholu. Tak to šlo mnoho let, až se můj džbán hořkosti naplnil.

Na mě se roky obracel se vším, poraď mně pokrývače, dovez fůru písku, nemám klempíře, potřebuji zahradníka, moje telefonní číslo bylo pro něho k dispozici non stop, atd. Vždy jsem mu vyhověl.

Jednou v noci, v létě, právě jsme se s manželkou a dcerou vrátili z dovolené, nám doma zvoní pevná linka. Než jsem se probral, byly právě dvě hodiny v noci, a došel do předsíně k telefonu, no tak to minutku trvalo. Myslel jsem, že je v podniku nějaký problém, a já jako podnikový ředitel, to musím vědět. Nikoliv. Značně opilý pan doktor mně oznámil, že se mně týden nemůže dovolat a že přijede teď k nám domů a budeme řešit problémy se zdravím našich pracujících, opilý,opilý.

Ano, ve mně chytily saze, já jsem panu doktorovi řekl věci, které asi nikdy neslyšel, a řekl jsem mu, že tím okamžikem končí i jako náš závodní lékař. Ráno jsem šel ihned za ředitelem OÚNZ, vše jsem mu vysvětlil, a do hodiny byly všechny naše zdravotní karty už u jiné, nové závodní lékařky.

Od té doby jsme spolu nemluvili. Několikrát jsem potkal jeho manželku, vše se mnou probrala, a více méně prosila, abychom se dali znovu dohromady, že jemu je to strašně líto. Já jsem byl k Anežce, jeho ženě, velmi slušný, vše jí vysvětlil, ale řekl jsem ne, už dost! Už nemohu.

Pan doktor ve svém životě nezdárném pokračoval dál, bez omezení, bez mé spoluúčasti. Jako lékař byl pořád vynikající, pacienti si ho chválili. Děti jejich rostly jako z vody, syn šel studovat Střední lesní do Lipníku, a dcera potom v Brně pedák pro mateřinky. Dcera ještě pokračovala i na Vysoké pedagogické v Olomouci. Klukovi se to líbilo, a po maturitě chtěl jít na Vysokou lesárnu v Brně. Z nějakých důvodů však nastoupil na roční brigádu u nás, u Státních lesů Rájec. Praxe synovi měla přinést další rozšíření praktických znalostí, před nástupem na vysokou…. Pracoval ve skupině dřevorubců po celém okrese. Kluk pracoval dobře, dělal to, co si přál, byli v lese, sázeli i stromy, učili se trhat šišky lesních stromů ve výškách pro semeno, pozorovali zvěř, stavěli krmelce, atd.

V září pracovali v lese naproti Doubské skály, u D43 u Černé Hory. Větší akce. Jeho otec – pan doktor, vždy brzo ráno, ještě před ordinací, syna naložil do auta a hodil ho na pracoviště do lesa, tak aby už v 7.00 hod. mohl ordinovat. I ten čtvrtek to tak proběhlo. Táta syna hodil na lesní cestu k Doubské skále, ten kilometr na pracoviště už mladej dojde pěšky. A ujížděl do ordinace. Při cestě zpět, pan doktor, už v okresním městě, potkal sanitku, houkala a modrá světa, přibrzdil, dával přednost, aby mohla ujíždět za pacientem.

Začal ordinovat. Asi o půl osmé zvoní mu na stole v ordinaci telefon, tady je doktor Mašek, Rychlá, Jirko jsi to ty. Dr. Pustil, to potvrdil.

Chvíli nikdo to telefonu nemluvil.

Až se zase ozval doktor Mašek z Rychlé, Jirko, já mám moc smutnou zprávu, tvůj syn je mrtev. Při kácení prvních stromů ráno, nedávali dřevorubci, ani tvůj mladej, moc pozor, a strom padl přímo na něho. Smrt nastala ihned.

Strašná zpráva po otce i pro matku, když zemře dítě.

Pan doktor Pustil se potom velmi změnil, delší dobu po tom šoku nepracoval, byl jen a jen doma. Údajně přestal úplně pít. Neviděli jsme se, nemluvili jsme spolu. Váhal jsem, že bych měl zvednout obočí a jet za ním, omluvit se a musím mu pomoci. Náhle onemocněl, rakovina střev. Vrátil se po dlouhé léčbě domů. Údajně nikam ještě nechodil, zhubnul mnoho a mnoho kilo.

Byl jsem nakupovat jeden pátek v BILLE. Jdu nákupní uličkou a proti mně jde někdo, velmi pomalu, drží se nákupního vozíku, toho pána bych měl znát. Mozek pracoval na plné obrátky. Ne, to není možné. MUDr. Pustil, za ním jeho žena. Okamžitě jsem šel k nim. Pozdravil jsem, Anežka, se na mě usmála, pan doktor na mě civěl, asi nevěděl, kdo jsem. Najednou mě chytil kolem krku, vší svojí malou, nemocnou silou, mě přitiskl k sobě. Jaroušku, to jsem rád, že tě vidím, chlapče, já na tebe pořád myslím, odpusť mně to všechno. Plakali jsme všichni tři. Jaroušku, já už tě nechci nikdy ztratit. Pan doktor mně vždy tykal a já mu vždy vykal. Byl už poloviční – kde je ten chlap plný sil – kde je ten Hemingway?

Bohužel, nemoc byla zlá a rychlá a náš pan doktor za pár týdnů zemřel. Nemám teď tu sílu kriticky hodnotit negativní vlastnosti, každý z nás má právo na chyby, je to lidské.

Proto tento příběh končím krásnou vzpomínkou na pana doktora, kdy jsme sedávali v lese u srubu, probírali politiku i děvčata, u ohniště tiše popraskával oheň, poslouchali jsme les, dívali se na muflony i srnky, tam proběhla liška, nebo ze stromu na strom skočila veverka. Na jaře ptáci zpívali zamilované písně. A bylo krásné, živé ticho, větvička praskla, žalud spadl. Já jsem s vámi, pane doktore, uměl i krásně mlčet.

Takže vám, pane doktore, za vše děkuji, a co mezi námi někdy zaskřípalo, to již neřešme, měl jsem vás rád. Já jsem byl a nadále jsem, díky vám, pozorovatel přírody, takový lovec beze zbraně. Počkejte na mě, prosím, tam nahoře, ještě vám toho musím tolik říct.

Bylo to smutné, ale život nejsou jen vtípky či legrácky, i toto je život. Teď mně omluvte moji sentimentalitu i romantiku. Musím doplnit přece název tohoto příběhu.

Jména jsem pozměnil. Polohopis ne.

Hodnocení:
(5.2 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA