Jsem policajt v důchodu – epizoda „Zemplínska Šírava“
Ilustrační foto :pixabay. com

Jsem policajt v důchodu – epizoda „Zemplínska Šírava“

21. 5. 2020

Po revoluci (nerad jí říkám sametová), takže po revoluci přijala vláda ještě Federální, usnesení o vzájemné pomoci policejních krajů v těch krajích naší republiky, kde bylo policajtů málo. Původně byla myšlena pouze Praha a Bratislava, jako výpomoc pro tato hlavní města, ale nedalo se to tak jednoznačně vymezit neb poslanci Federálního parlamentu by byli proti tomu. Takže to platilo obecně.

Jednoho krásného dne přišel nějaký bezvýznamný úředníček na ministeriu vnitra v brzkých ranních hodinách do práce v Praze (bylo teprve kolem 10.00 hod.) a hned, ještě než si stačil udělat kafe, dostal úkol prověřit, jak jednotliví krajští ředitelé Policie plní usnesení o výpomoci policajtů mezi kraji. No, možná by bylo lepší hned napsat – neplní. Ale co vás nemá, to nejde. Už dr. Plzák, psycholog a sexuolog, říkával – když vás chytnou na cizí ženské, tak: zapírat, zapírat, zapírat. Toto tento náš úředníček strachy neudělal. Páni krajští ředitelé Policie v té době neměli také svoje křesla tak zrovna jistá, a byli ochotni splnit i tu největší blbost.

Já, Stanislav Vrzal a přítel ve zbrani Honza Vrabec jsme, jak si jistě vzpomínáte, sloužili na obvodním oddělení na severu našeho okresu, jednoho z okresů v Jihomoravském kraji. Byli jsme právě v kanceláři u našeho náčelníka a zvoní mu telefon. Náčelník to vzal – slyším, řekl nahlas. Najednou se u telefonu postavil do pozoru. Provedu, soudruhu majore, tedy promiňte, dnes už se říká pane majore. My jsme se na sebe podívali s Honzou a zadržovali jsme smích všemi dostupnými prostředky.

„Vrzal, pojedeš na tři měsíce do Michalovců.“ Řekl náčelník z ničeho nic. „Já říkám – kam?“ Koktáním, které bylo plné strachu, nám to vysvětlil. Pojede s tebou ještě nějakej strážmistr Novotný z Letovic. Já jsem se osmělil, na základě toho, že na mě vedle stojící strážmistr Honza Vrabec mrkl. Pane kapitáne, a nemohl do těch Michalovců, nebo kam, jet se mnou, tady Honza, a ten Novotný, mohl by být tady u vás. Náš náčelník – ne, toto je rozkaz a rozkaz se plní i za kapitalizmu. Stáli jsme tam jako dvě vrby u potoka. Náčelník zařval odchod. V tom znovu zvoní telefon – slyším, říká náčelník, ano, ano, a tak ty Franto, tak když von má ženu v jiném stavu, tak ho dáme ke mně, já to pro tebe udělám, já tam dám dva moje mladý kluky. Vše jsme pochopili, odjezd je ve čtvrtek ráno. Provedeme. 

Ve dveřích, jsem se zastavil – a čím pojedeme, tady ty naše tři auta, no, asi nedojedou do Michalovců, ani jedno. Stop. Křikl velitel. Vzal telefon a povídá, pane majore, ještě se za toho soudruha, ještě jednou se velmi omlouvám, ne, vy nejste soudruh, koktal, ale my nemáme auto. Ticho. Za chvíli odpověď – mně včera dovezli novou, úplně novou Fabii, tak si ji vezměte, já to potom dořeším, řekl nejvyšší okresní.

Vyjeli jsme hned prvního června. Doma jsme vše vysvětlili, maminky nás vybavily jako na pionýrský tábor, sestra Jitka, potvora jedna hubatá, dodala - doufám, že dovezeš malé cikáně, maminka by byla ráda, a utekla nahoru se smíchem. Maminka jen řekla, Pane Bože, vidíš to, kam to dítě roste? Moje maminka byla křesťansky založená, velmi hodná a venkovská žena.

Trasa jasná, nastudovali jsme to. Vzal jsem už odpoledne nové policejní auto domů, mělo doopravdy asi 100 km najeto a vším vybaveno, vonělo novotou. Ráno se již po cestě zastavím pro Honzu, a směr Slovensko. Přes Olomouc, Žilinu, Liptovský Mikuláš, Poprad, Prešov, Košice a Michalovce. Je to asi 580 km od nás, budeme se střídat za volantem, večer bychom mohli být na místě. Peníze a policejní kartu na benzin jsme nezapomněli.

Cesta na Slovensko byla krásná, hrad Strčeno – nad námi, Martin – pod námi, Váh – kolem nás, Liptovská Mara. U Liptovské Mary, je již kus dálnice, a tak jsme se zastavili v motorestu Dehtáre u D1. Dali jsme si halušky brynzové a oškvarky a bylo to super. Po pár kilometrech vlevo již vidíme Vysoké Tatry, a vpravo Nízké Tatry. Ještě nás čeká asi 300 km. Cesta ubíhá. Tady jsem byl asi před deseti roky se školou, vyprávíme si v pohodě celou cestu. Vlevo zůstává Poprad a odbočujeme na Prešov, dále vlevo je Levoča, ale spěcháme, škoda, je to krásné město. Spišský hrad, panorama jako ve filmu. Dlouhé roviny až do Prešova a dálnice asi 25 km do Košic. Je podvečer, tankujeme benzin, naše policejní auto vzbuzuje pozornost s českou značkou. Za Košicemi vpravo a směr Michalovce – ještě asi 60 km. Slabá hodinka.

Najednou za námi dvě slovenská policejní auta a houkání, najíždím na krajnici a jedu již krokem. Policajti zapnuli STOP. Zastavujeme.

Osm policajtů vyskočilo z aut a s namířenými pistolemi nám nařídí vystoupit a lehnout na silnici. Vysvětlení, že jsme to auto neukradli, trvalo dvě hodiny. Dvě hodiny jsme leželi na silnici, dvě hodiny jsme jim, slovenským policajtům říkali, že jsme čeští policajti a jedem na výpomoc do Michalovců, konečně tam zavolali. Náčelník to potvrdil. Sundali nám pouta, neomluvili se a bez pozdravu odjeli. Dobré přivítání. Prý nás udala pumpařka.

Přijeli jsme až za tmy, tedy do Michalovců. Hledáme policejní stanici, pár otázek chodcům, některým jsme vůbec nerozuměli, až jsme to našli.

Zastavujeme na policejním parkovišti. Trošku jsme po tom válení na silnici špinaví, upravili jsme se a jdeme na Okresní ředitelství. Zamčeno. Zvoníme. Za chvilku přijde služba, odemyká, my jsme v civilu.

„Čo je, čo ma otravuješ, ty somár?“ Nám říká slovenský policajt v uniformě (my byli v civilu).

Představili jsme se, opět vše jsme několikrát vysvětlili, slovenský kolega se na nás dívá, jako na marťany.

„Prepáčtě“.

Odešli jsme na vrátnici. Pořád nás jedním okem pozoruje.

Služba bere telefon – po chvíli: „Hlásí sa služba tu na, súdruh veliteľ. (Podívali jsme se s Honzou na sebe – to už jsme tento týden slyšeli). Súdruh, sú tuna volaaký cudzinci.“

Čekali jsme, přišel konečně kapitán.

(Dál budu, prosím, pokud možno, psát jen česky).

Řekl: „Vítám vás, a ubytování máte v hotelu Družba, již je vše zajištěno. Ráno se uvidíme v 9.00 hod., soudruzi, u mě na poradě. Dobrou noc.“ A odešel pryč. Ty, my jsme se ani nepředstavili – říká Honza.

Byli jsme smutní, nečekali jsme slavobránu, nečekali jsme bratrské přijetí, ale toto, to je moc.

Hotel jsme našli, ubytování jsme měli. Každý svůj pokoj, nechtěli jsme to. Chtěli jsme jeden pokoj dohromady. Mladá recepční se k nám naklonila a povídá - „ je tady volné luxusní apartmá – ložnice, obývák, šatna, velká koupelna, dvě WC, dva TV, dvě rádia, vana masážní. A ještě dodala, že kdyby něco, tak já řeknu, že nebylo nic jiného volného. Hej. A vy jste fakt čeští policajti? A, že vy jste tady kvůli té vraždě toho malého cikána Jožiho Tokara?“

Slečno, jsme Češi, jsme policajti, ale kvůli žádné vraždě tady nejsme.

Ubytování bylo super.

Večer jsme volali domů maminkám, byly rády, že jsme v pořádku.

Ráno snídaně super, to se ani nedalo sníst. Všichni se nám klanějí, přišel i nějakej „vysokej“ z hotelu, nám popřát dobrý den. Chtěli jsme platit, bylo nám řečeno, to vše platí pan kapitán. Dostali jsme tašky se svačinami na cestu na policii. Odešli jsme v uniformách. Vrátný nám otevřel dveře, jiná recepční nám (krásně) zamávala a usmála se. Slovenka jako květ, skoro jako tanečnice z Lúčnice.

Na stanici nás již náčelník obvodu očekával. Na Slovensku, mají trošku jinou strukturu organizace Policie, především postavenou na tzv. malých policejních okresech obdobně, jako v Rakousku. Nebudu vás s tím unavovat, byli jsme přidělení do Michalovců, a tak jsme tady. Nejdříve ještě, oni tady neříkají Michalovce, ale oni říkají Michalouce a měkké „l“, a tak bych mohl s odlišnostmi pokračovat. Např. slovo a oslovení soudruh pár roků po revoluci, je zde pořád zaběhlé. I když se již velmi často opravují.

Město Michalovce, má asi 37 tis. obyvatel, velká většina katolíci, směsice všech národností z okolí, jen asi 5% ateistů, polohou - nízko položené město i okres, s krásným teplým létem a mírnými zimami, kousek od nádherné Zemplínske Šíravy.

Náčelníkem v Michalovcích byl v té době, za nás, kpt. Laco Nyers, asi padesátiletý policajt, mluví slovensky, maďarsky, ukrajinsky, rusínsky, rusky a východňarsky. Rozumí i východní cikánštině. Jeho zástupce poručík ing. Gabi Nagy, a další byl poručík Joži Danász. I další policajti ovládali většinou všichni tyto jazyky, je to tady asi nutné. Kromě těchto osob jsme byli občas v kontaktu s dalšími pěti policajty, strážmistry. Tito k nám byli velmi úslužní, jako bychom byli něco víc. Velmi jsme se spřátelili s poručíky Nagyem a Danázsem.

Poděkovali jsme za ubytování, náčelník řekl, nic neplatit, jídlo a vše platí naše Ministerstvo vnitra. A vlastně vaše české peníze zde už u nás na Slovensku neplatí, máte je okolkované.

Po seznámení a vytýčení úkolů pro nás na tři měsíce, jsme si sedli do jejich auta, a poručík Nagy nás provezl jejich malým okresem. Ještě jsem snad zapomněl poznamenat, že máme dojem, když s někým zde mluvíme česky, tak, že nám moc nerozumí, nebo to nechápe. Musíme být na to opatrní.

Poručík Nagy, studoval v Bratislavě a byl velmi inteligentní, měl vysokou školu, stavební fakultu – obor silnice a dálnice, ale chtěl být policajtem. Dálkově dělá nyní ještě práva v Košicích. Chtěl by v budoucnu, na Krajském ředitelství Policie v Košicích dělat dopravního policejního inženýra, je to jeho sen. Jeli jsme nejdřív do Užhorodu, tj. již Ukrajina, jako policajti jsme měli volnou doložku, tak nám to chtěl ukázat. V té době, zde největší problém byl pašování zboží i osob, k nám na Slovensko a hlavně potom k vám do Česka. Informoval por. Nagy.

Byli jsme ze všeho trochu překvapeni, architektura, byl tady plně rozvinut socialistický realismus, jak ve městech, tak na venkově. Poručík Nagy nám řekl, že střední a východní Slovensko bylo velkou většinou proti rozdělení Československa, a že tady my jako Češi nebudeme mít problémy.

Dodal ještě, že má pro nás dva speciální problémy. Chtěl bych v nich pomoci. Je to alkohol za volantem, a smrt – asi vražda malého cikána.(Už je to tady, ta holka v recepci hotelu je snad špion.) Naši příslušníci když někoho zastaví kvůli alkoholu, tak je to vždy nějaká rodina, nebo známý, nebo kamarád známého apod. Takže je to těžké….tady u nás. A k tomu dítěti si řekneme až odpoledne u náčelníka.

A ještě dodal, vaše české auto necháme u nás na Policii na dvoře, my jsme pro vás dostaly úplně nového policejního Golfa VW, se slovenskými znaky a značkami. A až odejdete, nám to auto tady zůstane.

 Jo ještě, nesmíte pokutovat, to je zakázáno ze zákona, musí pokutovat náš člověk, vy všechno a on vybere jen pokutu a dá bloček. Pozor, dbejte na to, aby naši policajti dávali bločky, taky jsou to jen lidé, rozumíte mně. Nedávejte vysoké pokuty, tady je mrzí to, že dostali pokutu, a ne jestli 100 nebo 500 slovenských korun.

Přijeli jsme na Zemplínskou Šíravu. Nádherné jezero, ale postupně v něm prý ubývá pomalu, ale jistě, voda. Obce Kaluža, Kušín, no přírodní nádhera. Poručík Nagy nám řekl, dál nepojedeme, už jsme kousek o osady Fekišovce (čti Fekišouce) a tam se asi najezdíte a na mě jsou tam už alergičtí. Šli jsme na oběd do Krásné zátoky, motorest perfektní, jídlo perfektní.

Poručík Nagy nám povídá, ještě prosím asi jedno upozornění. Já jsem byl rok v Brně na stavební fakultě, bydlel jsem na kolejích v Jiráskově čtvrti, všechno vynikající. Ale dlouho jsem si u vás zvykal na to, že vy skoro s každým jednáte, jako se sobě rovným, vy Češi. Moji kamarádi mluvili otevřeně s asistentkou, s docentem i profesorem na Vysoké, někdy podle mě až drze. Viděl jsem to i u dvou mých kamarádů jak mluvili otevřeně, ale slušně, se svými rodiči. Tak na to tady zapomeňte. Tady na Slovensku je historicky dáno – můj velitel je můj Bůh, je o kastu výš, jako jsem já. A tak je to i ode mě směrem k podřízeným. Platí to ve fabrikách, na úřadech, v církvi, atd. Platí to v rodině. Velmi často ještě platí, že o všem v rodině rozhoduje a má pravdu, jen muž, hlavně ve venkovských rodinách. Na to narazíte, a žena se těžko postaví proti muži. Muž je živitel a může všechno. Snad to tady v nové generaci skončí.

Je zde rozsáhlé zemědělství s velmi dobrými výnosy. Včetně živočišné výroby. Chválil ing. Nagy.

Sedíme odpoledne na poradě u kpt. Nyerse.

Poradu vlastně vedl poručík Nagy – po představení nás všem, se zaměřil na naše dva úkoly – alkohol za volantem, vč. autobusů ČSAD Vysvětlil jsem, jak jsme začínali s tímto problémem u nás, bylo odsouhlaseno, bude realizováno. Potom jsme probrali smrt malého, pět let starého cikána.

Na večer jsme se domluvili s Nagyem a Danázsem. Vezmeme auta dvě a pojedeme do dvou hospod, kde jsou problémy. Požádali jsme v hospodě o chvilku klidu, vystoupil nejdřív policajt - Slovák a pak jeden z nás. Vše jsme jim vysvětlili, mluvili jsme pár minut a upozornili na kontroly. Křik a pískot.

Od 22.00 hod. jsme si k oběma restauracím stoupli. Ostatní policajti z Michalovců zatarasili dopravními značkami druhé, nebo další výjezdy od hospod. Stejné jako u nás, asi deset odebraných řidičáků pro alkohol, asi dvanáct nevěřili našim měření, tak je policie hned odváželo na záchytku a měření další, a asi jedenáct nebo i více odešlo po svých.

Ráno nepředstavitelná mela. Náčelníkovi v Michalovcích volal, kde kdo, snad i Svaz žen. Nadávali, atd., jak jsme to poznali i u nás. Byl to ale frajer, vždy zařval, jestli ten na druhé straně ví s kým mluví, že se mu podívá doma na kotel na pálenku, protože doma pálí na černo, druhému zas, že dělá nástavbu rod.domku a nemá stavební povolení, atd., atd.

Nechali jsme týden pauzu a totéž se šesti auty a 12 policajty. Měli jsme i naše auto, české policejní. No výsledek stejně jako u nás v Česku – katastrofa. Dalších 40 řidičů bez řidičáku. Ráno přijdu k našemu autu, všechny gumy prázdné. Na střeše nám ležela zabitá kočka od krve. Kpt. Nyers to vyřešil, jako by nic. Dal namontovat nové gumy a umýt celé auto. Ptá se potom por. Nagy – je tam mezi těmi „poškozenými“ i náš „kamarád“ Terkász? Ano, říká Gabi (už jsme si začali tykat), ve druhé akci. Tak jedeme. Vy seďte tady, řekl nám, budeme za půl hodiny zpět. Paní uklízečka vám uvaří kafe.

Za pětadvacet minut už přijelo auto zpět. Vylézá i opálený, jako by Maďar – ne cikán. Nemá želízka. Je mu tak 40 až 50 roků.

Vchází do místnosti a hned říká: Pán velkomožný ja som nevinný, nič som nespravil. A lomí rukama, a křičí – moj Bože, moj, Bože spas ma.

Velitel pokračuje ve stoje: Pán Šani Terkász, obviňujem ťa z mordu jeden koce, a prepichnuti 4 koles. Škoda je obrouská. Nedá se skorem vyčaslit. Kolem 20 tis. Slovenských poctyvych korún.

Velitel si sedl.

My jsme se na sebe s Honzou podívali.

Velitel pokračoval: Takú ostudu, tu na sú súdruhovia Ceši, policajti z Ceského ministerstva, taká hanba, moj Bóže.

Terkász si klekl na zem, a mi jsme oba s Honzou vstali, že ho zvedneme. Velitel nás přísným pohledem vrátil do židlí. „Pán velkomožný, ja som tu na, to, nebol. To bol Andrej Gréci. To je ten hajzel!“

Velitel zakřičel: „Zatvoriť, až bude čierný ako ten kokot!“

Přivedli Andreje Gréciho, ten chvíli zapíral a pak se přiznal – dodal – Čehúnou nechcem. Velitel jen řekl: Strážmajster napísa zapis, Gréciho - zatvoriť.

Druhý den ráno byla opět porada v 9.00 hod.

Opět ji vedl poručík Nagy:

„Pane kapitáne, musíme dnes probrat smrt Jožiho Tokara, včera jsme se k tomu nedostali.“

Velitel jen – pokračujte.

Malého, pětiletého Jožiho Tokara našla jeho matka večer před jejich domem ve Fekišovcích bez známek života, starosta ihned zavolal sanitku, ta tam byla asi za dvacet minut. Lékař konstatoval smrt. Byla nařízena úřední pitva. Smrt nastala udušením. Matka tvrdila, že syn jí několikrát řekl odpoledne, že zvracel. Matka Jožiho, Anita Tokarová, nežije s jeho otcem, nejsou rozvedení, ale žije s milencem Marianem Hlavnou v rodinném malém domku – tři malé místnosti a má osm dalších dětí, Joži byl nejmladší. Žádné dítě není údajně jejího nového milence Hlavnu. Tokar, její manžel, kterého vyhodila i z jeho domu, nepracuje a pije. Přespává kde tam. Hlavna pracuje jako hlídač stáda ovcí v družstvu. Pokud jsou ovce na pastvě, není i několik nocí doma. Údajně v ten den nebyl doma, byl na pastvě.

Patologové se zatím tím dál nezabývají, čekají na Policii. Vyšetřování nepokračuje, neboť na dva naše strážmistry, tam v té dědině, vytáhli nože, dodal por. Nagy. Dál doplnil, že se moc neví, které dítě je jakého chlapa, ale vše vzal na sebe, všechny děti, aby bral přídavky na děti. Ví se ale, že to jeho děti asi všechny nejsou.

Honza se zeptal, jestli si můžeme půjčit všechny materiály, že bychom je během několika dnů prostudovali, a pak se ptali a případně řekli svoje názory. Ing. Nagy vstal a donesl složku, tenkou až přetenkou, Asi jedenáct stránek vč. jednoho listu pitevní zprávy, ve kterém, prakticky nic nebylo. Já jsem to vzal na sebe, promiňte, my mysleli, že to má už řadu vyšetřovacích dokladů, výpovědí, posudků…. A tady je jedenáct listů. Zítra ráno do porady, řekl jsem, si připravíme náš názor. Smrt nastala již před třemi týdny. Zdá se, že to chce někdo kopnout pod koberec.

Večer jsme přišli do hotelu, sprcha, a potom jsme šli na malinkou večeři v hotelu. Jen polévku. Číšník říká, a to víno, co máte tady na každý den, chcete pít zde, nebo půjdete do kavárny, nebo na pokoj? Honza se dívá na mě a říká prosím na pokoj. Já se ptám, a od koho je to víno, no pan kapitán vám dopředu zaplatil na každý večer lahev vína nebo lahev vodky.

Bylo půl deváté a šli jsme na pokoj, z recepce na nás tiše zavolala slečna, ta co nás přijímala (přečetl jsem si na vizitce, co měla na halence „MARIKA“). Pánové, máte tady pasy. Vrátila nám pasy. A začala s konverzací a dívala se jen na Honzu, nemohla z něho spustit oči. Jak se nám tady líbí, a jestli jsou na nás hodní ti jejich policajti, a jestli nám chutná, a že končí už v 21.00 hod. Ale, jako že není unavená, a usmívala se na Honzu.  Já povídám, slečno, my musíme pracovat, my řešíme tři ukradené peněženky, ráno vám řekneme, kdo to ukradl. Ona vyvalila oči a povídá – joj? Držím palce, a zítra už to nebudete řešit, tak bych vám mohla ukázat okolí, řekla slečna recepční, a pěkná, nádherná holka. Zasmáli jsme se všichni.

Přišli jsme na pokoj, otevřel jsem lahev Tokaje, těžké, sladké červené, bolehlav. Začali jsme číst spis o smrti malého kluka, asi cikána. To my zatím nevíme. Protokol o pitvě, závěr, důvod smrti nezjištěn, dle matky zadušení zvratky. Výslechy svědků – nula, popis od strážmistra místa nálezu a nákres, nerozumím tomu. Výslech matky – nula. Výslech otce – nula. Výslech starosty obce Fekišovce byl, ale nic v něm nebylo. Výslech lékaře ze sanitky, žádné zvratky neviděl a nenašel, důvod smrti neznámo, musí být pitva. Vyjádření prokurátora – není. Vyjádření znalců – žádní nebyli požádáni. Zítra jim musíme říct jaký plán, a co se u nás dělá. Shodli jsme se na plánu i postupu.

Honza se protáhl a říká, já jsem hotovej a jdu s recepční na rande. Mrkl jsem na něho. Běž, já si dám ještě jednu sprchu a jdu do postele sám, jsem dnes utahaný jako kotě. Když jsem se vrátil z koupelny, Honza už spál, ani si nevzal pyžamo, jen v trenkách, přikryl jsem ho. Rande zaspal.

Ráno při snídani jsme byli brzy, hned jsme si zavolali vrchního a říkáme, my nejsme zvyklí, tak vydatně snídat, prosím, my si vždy něco malého sami, bez vaší přípravy, objednáme. Řekl ano, ale vy zde máte prakticky neomezený účet. My víme, odpověděl jsem, bude tak a tak. Dnes si dáme jen 2 x kávu, tvrdý sýr, máslo a pečivo, a dohromady minerálku. To je vše. Nic jiného.

Už po sedmé jsme byli na obvodním oddělení. I kapitán už byl v kanceláři. Nechali nám jednu kancelář propojenou s kapitánem, byli jsme tam sami a telefony. Poznali jsme i sekretářku, hodnost strážmistr, v uniformě, asi 35 roků, příjemná mladá paní, vdaná, Rusínka, manžel pracuje u nás v Mladé Boleslavi a jezdí nepravidelně domů. Mluvila krásnou čistou slovenštinou i ruštinou. Měla dlouhý cop, černý jako uhel. Promiňte, měla všechno. My oba s Honzou jsme mluvili dost dobře rusky, učili jsme se to 10 roků. Mně se moc líbí. Ale jsme zde kvůli výpomoci, a ne kvůli nějakým ťuťu , ňuňu. Náčelník a maminka všechno vidí. Hergot, ale krásná je, je ale starší jako já, aspoň o 8 let. A proč nosí uniformu?

Přišel ing. Nagy, jak to, že jsme tady tak brzo? Zaregistroval můj pohled na ťuťu, ňuňu. Až odešla, dodal ke mně – pozor „chalani“, ona je nedotknutelná, navíc je skoro svatá – Já jsem dodal: „Panenka Maria byla taky skoro svatá, a přišla před svatbou do jinýho stavu“….. Řekli jsme mu, že chodíme u nás do kanceláře už v šest, začínáme ale v sedm.

Kapitán vyhověl, a hned svolal poradu, kvůli nám.

Tak soudruzi, co jste nám na studovali k případu smrti malého kluka, tedy pánové. Začal kapitán.

Honza: „My doporučujeme co nejdříve svolat poradu: Patolog, lékař záchranky i saniťák, starosta obce, ten váš příslušník, co tam byl – kapitán na to tj. por. Jóži Danász, je u vás nějaký ombudsman u Policie? Aha není. Pak matka dítěte na samostatný výslech, Hlavna na samostatný výslech, její bývalý manžel na samostatný výslech, místní lékař dětský na samostatný výslech. Zatím dost.“

Pane kapitáne, prosíme vše odpoledne v jednu a zde, a ty výslechy od 15.00 hod. a taky zde. Kapitánovi spadla brada. Já říkám – máte dotazy – ne, děkuji. Kapitán vypadal špatně, nic nemluvil.

Padli jsme do nevole, asi chceme, aby pracovali. Uvidíme.

13.00 hod. všichni se dostavili, já jsem to řídil, a Honza dle naší taktiky doplňoval. Patologovi jsme řekli, že chceme kompletní nález s razítkem a stanoviskem soudního znalce do dvou dnů. A zakazujeme do ukončení šetření pohřeb. Starosta obce Fekišovce byl zásadně proti odsunutí pohřbu. Neustoupili jsme. Pane starosto, chceme od vás posudek na život této rodiny a výpisy z rodných listů, koho a čí dítě je. S ověřeným podpisem matrikářky. Zítra dopoledne.

Lékař sanitky i saniťák, potvrdili, že dítě nemělo zvratky – uvedou to hned zde do výpovědi svědka, por. Danász do večera zpracuje přesnou zprávu, co viděl, když přijel na místo činu, a doplní je fotografiemi, věříme, že je dělal.

Matka malého kluka, Anita Tokarová: velmi nervózní, nechtěla s námi, s Čechy, mluvit, mluvil proto kapitán, a my mu napovídali, byl u toho i starosta obce Fekišovce. Matka trvá na svém – udušen zvratky.

Marian Hlavna – nový milenec matky: byl jsem v horách směrem na kopec Vihorlat na „Tiborové lúce“, pásl jsem ovce a nic neví.

„Bývalý“ manžel p. Tokar: „nevím, co jsem dělal, byl jsem opilý a spal jsem u Horvátha ve stodole.“ Vysvětlili jsme mu, že pokud nedovede svědka, tak ho zavřeme do vazby. Smrděl strašně.

Byl už zase večer. Kapitán nám řekl, že toto nečekal, že toto jsme si nedomluvili a není na to zvyklý. Je jsem odpověděl, pane kapitáne, práce policie je mravenčí, slovo za slovem, věc za věcí, svědecká výpověď jedna vedle druhé, však on vždy, někdo někde udělá chybu. Jen kapitán odpověděl – nesouhlasím s vámi, ale pokračujte. Cítili jsme napětí.

Vše jsme nechali být dva dny a neozývali jsme se, pochopili jsme, že ten tlak byl na ně je velký, neobvyklý, necháme to až na pondělí. V neděli jsme se zajeli podívat do obce Fekišovce. Obec ve velmi špatném stavu. Nevylézali jsme z auta, pomalu projeli, zastavil jsme u domu Anity Tokarové. Vyšla ven na schodek.

Pozdravil jsem. Kdy povolíte pohřeb, zeptala se nás. Já na to otevřeným oknem auta – jak budeme znát víc podrobností. Na shledanou – ona jen „Dovi“!

Večer jsme volali domů maminkám, opět byly rády, že jsme v pořádku.

Pondělí ráno, v sedm jsme v kanclu.

Kapitán svolal hned poradu. Sekretářka v uniformě roznášela kafe. Hodil před nás novou složku k smrti kluka, to už stálo za to. Vy dva Češi, mně tady ale děláte problémy - dodal. Já jsem měl včera sto telefonů. My s Honzou na to nic.

Já - pane kapitáne, prosím, dejte nám hodinu na přečtení vašeho nového spisu a v osm budeme pokračovat v poradě, souhlasíte. Kapitán se překvapil mojí rozhodnou řečí.

Pitva – nová zpráva, žádné zvratky, žaludek a všechny dýchací cesty čisté. Příčina smrti – udušení asi polštářem nebo nějakou látkou, v ústech byla nalezena vlákna z látky. Dále se zkoumají. Dále byly zjištěny biologické stopy ze znásilnění malého chlapce – mrtvého Jožiho Tokara. Potvrzeno vše i soudním znalcem z Košic. To se nám to otáčí o 180°.

Lékař ze sanitky potvrdil více méně totéž, avšak ne znásilnění, o tom nemluvil.

Starosta donesl kopie rodných listů, přímo v rodných listech je otcem napsaný Marian Hlavna u pěti dětí. Závěr, podle DNA stanovit skutečné otcovství u Jožiho Tokara. Opět rána, vše jinak.

Další výpovědi nic nového.

Před osmou hodinou jsem zaklepal u kapitána. Můžeme se prosím opět sejít, prosím, aby tam byli i oba vaši poručíci. Zase zvedl obočí – hergot proč zase. Prosím, pane kapitáne. Dále vás prosím, zavolejte pana prokurátora, jestli by mohl přijet, je to důležité.

Já vedu poradu – jsme tedy v plné sestavě. Dokonce přijel ihned i prokurátor JUDr. Pavol Mihálik. Představili jsme se. Kapitán všem nalil slivovici. Já jsem mu řekl, že je to tak závažné jednání, že to nedoporučuji, ten alkohol. Držím spis v rukou a nahlas vše popisuji. Kapitán i prokurátor byli velmi překvapeni, proč bychom se nemohli napít. Poručíci pilně naslouchali.

A co dál, byla na závěr otázka prokurátora na mě. Budeme dále pátrat. Ale my máme omezené možnosti, proto bychom vás, pane kapitáne a pane doktore, chceme požádat o podporu. Doktor – to je jednoznačné. Kapitán jen pokýval hlavou. Byl rudý v obličeji a celý nesvůj.

Pane doktore, musíme pozvat na zítra Krajskou laboratoř a dovézt sem i pana Hlavnu a pana Tokera, kvůli DNA, prosím tedy pana Danásze a pana Nagy, aby je sem zítra ráno dovezli. Viděli jsme s Honzou na kapitánovi, jak je od rána nervózní. Kapitán jen dodal – souhlasím.

Než jsme šli na pokoj, měl jsem telefon z laboratoře Košice. Vlákna z látky jsou ze šedozelené deky, vlněné, možná vojenské. Na kavalci kapitána v jeho kanceláři byla taková nějaká deka, jsem si dřív už všiml. Dumali jsme co s tím. Volám zpět do laboratoře, byl podvečer, představím se, chci doktorku Bodoki. Omlouvám se, ale kdybych vám takovou deku dovezl, uděláte nám zkoušku. Ona hned, že ano, já mám noční službu, přijeďte. Vysvětlila nám, kde sídlí, zavolat si jí máme z vrátnice. Šli jsme na stanici, vzali jsme si moji velkou prázdnou cestovní tašku. Na vrátnici služba, hned nás pustil a strážmistr si ohříval večeři na chodbě v kuchyňce. K nám musíme přes kapitána, říkám strážmistrovi, jdu jen pro svetr, nechal jsem ho tady. Deka je na kavalci, dva kroky, zamotat a deka je v tašce. Jdeme ven a přejedeme s úsměvy strážmistrovi dobrou noc.

Jedeme do Košic, probíráme to, zepředu i zezadu. Jestli neděláme blbost. A zase znovu to probíráme. Už jsme na parkovišti. Jdeme na vrátnici laboratoře. Policajt co má službu, nás nechal stát, zavolat doktorku, ta si vzala tašku. Aha, vy jste už teď cizinci, k nám dovnitř bez zvláštního povolení nesmíte. Udělám to hned a dávám k tomu i zprávu s kulatým razítkem.

Hodina pryč, doktorka Bodoki nikde. Druhá hodina pryč, doktorka Bodoki nikde. Po půl hodině, další, už přišla, omlouvá se. Mám nová zjištění - deka souhlasí, víte, že na dece bylo sperma? Říkáme – NE! To sperma na dece a sperma, co jsme našli na mrtvém chlapci, je jedno a totéž. Honza, paní doktorko ne, to není možné, to jste se spletla, to nejde.Ona jen řekla, je tam můj podpis a razítko, komu to patří, to nevím.

A chalani, řekla nám, pozdravujte na Moravě v Hustopečích, mám tam strýce a jezdím tam. Franta Brázda, Hlavní náměstí.

Poděkovali jsme a odjeli.

Seděli jsme v autě na parkovišti, byla skoro půlnoc. Co s tím. Deka byla v tašce. Honza říká, že kapitán je blbec, to je jasný, ale že by znásilnil malého kluka – to mně na něho nejde.

Co máme dělat?

Já bych zavolal teď por. Nagy a vše mu řekneme, ale ne na policii. Honza vzal vysílačku, slovenskou, a vola na jeho kód. Ticho, neozývá se, opakuji požadavek, teď to vzal. Vysvětluji jen, že jde o důležitou zprávu, ing. Nagy na to – prosím, přijeďte ke mně domů.

Před jednou hodinou jsme stáli u jeho domku, chvilku jsme to hledali. Hned nám otevírá a zve nás dál. Potichu říká, půjdeme do pivnice v zadu ze zahrady, tam nebudeme nikoho rušit. Děti neprobudíme. Svokrovcou taky ne. Sedáme si, přišla Nagyova manželka, hezká, velmi hezká, drobná Slovenka, usměvavá, donesl kávu, bábovku, uzenou slaninu, zeleninu naloženou a chleba. Velkou karafu vody. Vyřešte to, prosím – řekla, já jdu spát do ložnice k dětem. Dozvěděli jsme se, že je vrchní dětskou sestrou v nemocnici. Opět úsměv a dobrou noc. Baba jak obrázek.

Vše jsme Nagyovi řekli, bez obrousku a na plno. Ing. Nagy vyvalil oči. Jen řekl - to ne! To nemůže být pravda. To není určitě našeho kapitána. Já ho znám dost dlouho. On je někdy blbec, on je jednoduchý, pořád se bojí, že ho vyhodí od policie, ale toto ne.

Tak kdo – my na to. Je vás osm, někdo si tu deku musel vypůjčit. Použil ji, když toho kluka znásilňoval a pak ho tou dekou udusil. Toto je strašná věta – řekl Nagy. Ano, toto je strašná věta. To je strašná vražda.

Poručík Nagy sedí, dívá se do rohu místnosti na zem. Najednou - já asi vím. Teď se mně to teprve dává do hromady,…. já se vám to bojím asi říct nahlas. Nemám důkazy.

Poručík Nagy: "Náš kapitán má švagra, je to manžel jeho sestry, Tibor Farkasz. O něm se vedou divné řeči již delší dobu, že má rád chlapce. On je učitel na základní škole, tady v našem městě. Náhodou vím, nevím sice teď, jak a proč, ale že je to spolužák Mariana Hlavny. Prý byl Tibor Farkasz kvůli tomu podezření z obtěžování už dvakrát přeložen na jinou školu ještě v Košicích, nic se ale neprokázalo. Rodiče dětí si na něho stěžovali. A on občas za kapitánem chodil, a choval se tam jako doma. No, a deky si nikdo nemusel všimnout. Tibor Farkasz teď učí i bydlí v Michalovcích.

Přemýšlíme.

Potom por. Nagy: “ Domluvme se tak, já ráno už po šesté, zavolám prokurátorovi, donutím ho, abychom přišli za vámi do hotelu Družba na snídani na sedm hodin. On mně vyhoví.“

Odjeli jsme do hotelu, aspoň si na tři hodiny zdřímneme.

Vše se stalo, jak domluveno. Prokurátor vše při snídani v hotelu odsouhlasil. Je vám jasné, že nemáte dost důkazů a jdeme všichni čtyři s hlavou do oprátky?

Poručík Nagy jel pro učitele do školy, měl civil, a měl i svoje soukromé auto. Bylo to velmi riskantní. Prokurátor jel na oddělení policie, a se čtyřmi policajty se rychle přesunul na parkoviště školy. Budou v autech, jsou tam, aby kryli Nagye. Učitel vychází s Nagyem k autu, dost v klidu, sedá si do Nagyova auta, v tom vyskočí dva ozbrojení policajti a usednou na zadní sedadla za Nagye. Farkasz je překvapen, Nagy se už rozjíždí.

Až jsme přišli na policejní oddělení, tak teprve jsme vše řekli kapitánovi. On jen řekl – já to tušil – já jsem měl černou můru v noci, jestli to není můj švagr. Zakřičel – nechte mně být. A běžte.

Učitel se ke všemu přiznal, bylo to po několikáté, platil za to Hlavnovi, že mu „půjčoval“ syna na sexuální hrátky. Údajně matka malého kluka o tom nevěděla. Laboratoř dalším šetřením vše potvrdila. Strašná vražda.

Jak vždy říkáme, začínalo potom už to obvyklé, výslechy, výpovědi svědků, práce na dlouhou dobu…. Atd. Byli jsme v Michalovcích měsíc. Soud byl asi velmi přísný, toto soudy neodpouští… tresty byly všem velmi vysoké, jsme se později dozvěděli.

V pátek ráno přišel kapitán, že on tady v Michalovcích dnes končí, že byl převelen na jiné místo ve Staré Lubovni, že nás Čechy už nechce ani vidět, a ze své dosavadní pravomoci, nám naši činnost v Michalovcích ukončuje k dnešnímu dni. Místo něho, že je nový náčelník už jmenován - poručík - ode dneška nadporučík ing. Gabi Nagy.

Poděkovali jsme, odevzdali auto a další písemnosti. Domluvili jsme se s por. Nagyem a por. Danászem a s jejich manželkami, že je zveme na rozlučkovou večeři, dnes, v pátek večer. Kapitána jsme nepozvali, ani se s námi nerozloučil, ani nám ruku nepodal. Večeře byla příjemná, paní Danazsová, byla velmi sympatická žena, venkovská, dělala účetní na jedné základní škole v Michalovcích.

V sobotu ráno jsme jeli domů do Česka už v šest hodin ráno, ano k nám na Moravu. Snídali jsme, vrchní přinesl tašku s jídlem jako svačinu, no asi na celý týden, a děkoval nám za to vyšetření vraždy. Přišla ke stolu i ta "Honzova" recepční, dala mu vizitku, aby jí zavolal, a tekly jí slzy a děkovala, dala mu pusu a udělala křížek na čelo. (Honza jí nikdy nezavolal.) Ve čtyři odpoledne v sobotu jsme už byli v Borotíně u Vrabců (radost byla veliká), a já potom asi za půl hodiny doma u rodičů (radost byla taky veliká).

Tak nevím, byl to pionýrský tábor nebo velká policejní životní škola v Michalovcích? Slovenky jsou přesto krásný holky.

Myslím, že jste už unaveni mým vyprávěním policejním. Tak si dáme pauzu.

Děkuji vám za vaši pozornost, vážené přítelkyně a přátelé.

Hodnocení:
(5.3 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA