To už není ani pravda (I. část) – dlouhá povídka s krátkým koncem
Ilustrační foto :pixabay. com

To už není ani pravda (I. část) – dlouhá povídka s krátkým koncem

30. 5. 2020

Cesta do Vídně.

Byl jsem pracovně ve Vídni. Od nás to není zas tak daleko, autem jedna cesta tak 160 km, podle toho, kam do Vídně jedete. Jezdím do Vídně dlouhá léta, většina mých cest je obchodních a to jedno procento, to je jen tak, dostanu na Vídeň chuť.

Není to jen záležitost Vídně, pro mě je srdeční záležitost skoro celé Rakousko. Asi v minulém životě (na který nevěřím) jsem byl nějaký Rakušák. Mám rád Dolní Rakousy, mám rád Burgenland, Štýrsko, Korutany, ne moc rád navštěvuji Alpy, hory a zima mně nesedí.

Léto a malé túry a procházky, to je to, co mám rád. Mám rád různé ty jejich romantické filmy v TV z Rakouska, jsou to někdy slátaniny, ale to prostředí, to je překrásné. Film anebo příběh, kde jde o život běžných lidí, s běžnými radostmi a strastmi, s nemocemi i štěstím. Nevěrné manžele nebo manželky vždy postihne spravedlivý trest, venkovský doktor vše vyřeší, veterinář uzdraví dobytek na alpských stráních, atd. Život na statku či ve venkovském hotelu je popisován se vším všudy, nebo malý zámek s panem hrabětem a jeho život s kartami, a tak bych mohl pokračovat.

Měl jsem ve čtvrtek ve Vídni vše vyřízeno, obchodnímu partnerovi, jsem se diplomaticky omluvil a nešel jsem s ním na oběd. Chtěl jsem být už sám. Zajel jsem na parkoviště u katedrály Sv. Štěpána. Asi dvacet minut pomalejší chůze a jsem již na Mariahilfer Strasse, zastavil jsem se v Testa Rossa na kávě a dal jsem si i Malacov (neměl bych, mám nadváhu). Ještě jsem váhal, jestli zde nezůstanu i na pátek, věci mám s sebou, ale asi ne. Je to moc hrrr. Sedím a popíjím kávu, je pěkné již skoro letní červnové odpoledne. Děti spěchají ze školy, tu a tam vidíte babičky, jak vyšly s kočárkem na procházku (ale není to zde zas tak moc obvyklé). Dvě starší dámy vedle u stolku mluví a mluví a mluví. Nikoho ale neruší. Tam je zase zamilovaný pár, projevují si lásku (nebo je to černá fůra?). Kavárna je to příjemná, čistá vzorně a klidná.

Najednou mně padl zrak na dámu sedící zády ke mně. Seděla u okna do ulice a dívala se ven, tedy na ulici. Okno bylo mírně, ale jen mírně pootevřeno. Dáma seděla sama. Každou chvíli jakoby chtěla někam telefonovat, asi to ten někdo, nebo ta někdo, neberou. Ještě se neotočila. Ta vypadá zezadu skoro jako Marieanna? Ne, to je jen shoda postavy a možná věku. Kolik může mít teď roků, tak mně je tolik a tolik, a ona byla asi o dvacet roků mladší jako já. To už není ani pravda. Dnes už má takovou určitě plnější postavu, asi. Blond je pořád? Asi ano. Nebo skoro blond. Na krátko ostříhaná. Ale nic, to není, přece to nemůže být ona.

Trošku mně to vzalo náladu. Byl jsem v pohodě a teď? Pořád na ni myslím. A je to tak dlouho. To bylo v devadesátých létech. Bráním se těmto vzpomínkám, nehrab se v tom, sakra.

Teď se dovolala, slyším dobře? Mluví česky. „Petře, tak toto mně nedělej!“ říká. „Já umírám strachy, co s tebou je!“ Servírka se laskavě k ní nakloní a dává prst přes svoje ústa, jako, aby ta paní nekřičela. Pochopila to, servírka se usmála na ni i na nás. Dám si ještě ristretto. Kývnu na servírku, a objednávám si. Servírka se omlouvá mně za ten hluk té paní a říká mně: „Entschuldigen sie bitte, pane!“ Zarazila se, usmál jsem se, říkám - nic se neděje (česky), odkud jste? Pane, prosím, já se omlouvám, jsem z Velkých Bílovic. No já z Brna. Já jsem v Brně dělala střední školu, a vysokou v Karlových Varech. Usmály se její oči s radostí. Donesla mně kávu. Dnes už mám čtvrtou.

Mezi tím se dáma začala pomalu oblékat, měla jen lehký jarní plášť, béžový a kratší, bez podšívky, lodičky, sukni užší do módní žluto zelené s rozparkem, ale decentním, bílou halenku, a na krku měla… ne to snad není pravda, měla zlatý křížek, jako měla moje matka. Takový jsem Mariianně jednou dal. Ale to není možné, já už špatně vidím na tu dálku.

Očima volám servírku, poprosím ji nesměle, aby té dámě dala moji vizitku. Bez řečí to v minutě provedla. Dáma se rozhlíží, po kavárně. Mě přejela očima, jako bych tam nebyl. Všiml jsem si, že se nějak divně na tu vizitku dívá. Najednou se skloní ke stolku, a pomalu rozdělává sklápěcí lehkou bílou slepeckou hůlku. Servírka dámě pomáhá ke dveřím. Snad ne, to ne, ona nevidí. Jdu rychle ke dveřím, dávám servírce bankovku za kávy a ostatní, a ona česky – to je moc. Chytnu za ruku Mariannu, a také servírku. Lidé v kavárně nás pozorují.

Je ticho.

Říkám – madam promiňte, jste Marieanna? Žena se zarazila. Otočila hlavu po hlase. Ano a odkud mě znáte? Užasle vyhrkla, a najednou povídá, Pavle, mein Gott, jsi to ty? Já poznala tvůj hlas, já poznala tvůj hlas, už když ses bavil tady s Alenkou o kávě a o Brně, jen jsem tomu nevěřila, že bys to mohl být ty. Poděkoval jsem servírce, vzal Mariiannu pod paži a vyšli jsme na ulici opatrně. Nebyla si jistá v chůzi. To už není ani pravda. Já jsem potkal Mariiannu. Asi je slepá.

Po pár minutách mlčení, naproti klenotnictví Gold Stern se zastavila a vyplašeně říká: „Pavle, počkej, kam mě vedeš?“

„Já tě nevedu nikam, chci tě jen doprovodit.“

„Pavle, to nejde, vždyť už se skoro neznáme?“ říká Marieanna. „Vždyť už se skoro neznáme!“

„Marie, já jsem moc rád, že tě vidím, já už teď nemám odpoledne žádný pevný program, tak mně dovol, jestli bychom spolu nemohli chvíli mluvit, máme si snad co říct? Nebo budeme do smrti dělat, že se neznáme?“

„Pavle, ale já mám dnes dost naspěch. Já teď musím sednout na taxi a odjet do Schwechat, na letiště do hotelu NH, tam mám sraz s přítelkyní Helgou, moji sousedkou a opatrovnicí. A potom pojedeme autem spolu už domů, do Neusiedl am See.“

„Marie, prosím, posunout to nejde, o hodinku?“ – „Ne, Pavle nejde! Leider!“.

Přemýšlím, a nezdá se mně, že by se Marieanna vymlouvala.

„Marie, a co kdybych tě odvezl na letiště já, já mám u Stephansdom auto?“ – „No to budu moc ráda.“ Není to daleko – možná dvacet minut chůze. Pomalu jsme došli na parkoviště. Pomohl jsem Mariianně do auta. Prohodili jsme pár slov, věnovala se chůzi, byla velmi nejistá.

„Pavle ty se tady tak vyznáš?“ – Ano, já jsem zde často. A Marie, ty pořád mluvíš krásnou češtinou, žádný vídeňský přízvuk. – Rozesmála se. „Pavle, ale ty nemluvíš krásnou češtinou, ty tam tu brněnštinu pořád pleteš, to tě prozradilo v kavárně, podle toho jsem tě poznala, vy mluvíte tak měkce, a já tam slyším pořád ten váš studentský „hantec“, nebo jak tomu říkáte.“ Já jsem sice skoro slepá, ale slyším dobře.“ A krásně se smála. Dálnice třiadvacítka i čtverka byly volné, jel jsem rychle. Marie – říkám – ty nosíš pořád ten křížek po mé mamince? Jen řekla – ano!

„Pavle jen nespěchej, prosím, máme čas, Helga tak přesná nebývá. A ona tady byla na gynekologickém vyšetření v Krankenhaus, a to se může protáhnout.“

Zaparkoval jsem u hotelu, Marieanna vystoupila jako mladice, šli jsme pomalu do kavárny. Bylo krásně. Ptám se – Marie a nepůjdeme raději do restaurace, já bych vás rád pozval na oběd, neobědvaly jste snad? Odpověď byla kladná. A jen dodala, tak já jdu ještě na toaletu.

Ptám se - Nemám ti nějak pomoci, ona - ne to já ještě vše krásně zvládnu. Nečekej a běž.

Vrchní mě usadil do rohu restaurace, klidné místo. To mám rád. Výhled ven. Vysvětlil jsem mu, že budeme chvíli čekat a budeme tři. Jsem zde často, létám odtud do Stockholmu, na Sicílii a do Paříže, i na Kypr.

Po pár minutách přišla nějaká paní do restaurace, rozhlíží se, čeká na majordomus. Chvíli s ním vykládá, pochopil jsem, že se baví o mně. Paní kroutí hlavou, negativně. Vrchní kroutí hlavou pozitivně, jako že má pravdu. Vyřešila to Marieanna. Poděkovala očividně vrchnímu, vzala za ruku paní a vedla ji k našemu stolu. Představuje ji německy – das ist meine Helga Kurz. Dáma asi 55 roků. Vzorně oblečená, čistá, trošku venkovsky laděná, ale příjemně. O mně Marieanna říká jen: Das ist der Pavel! Ja, der Pavel, Herr Gott!

Najednou říká Marieanna – promiňte, já si neuvědomila, že může být v češtině. Helgo, to je ten Pavel, ano ten Pavel, co jsem ti o něm vyprávěla. Jméno Pavel zdůraznila ne moc příjemně! Helga jen dodala – a tolik jsi vyprávěla. Helga dodala - vypadáte slušně, já vás měla visáží za darebáka. Marieanna smečovala – no Helgo, tak teda to ne! Já jsem se tomu usmál a řekl jsem - to přejde.

Pozval jsem obě dámy na oběd, přijaly. Zeptal jsem se, jestli spěchají. Obě se shodly. Že ne. Já jsem to také potvrdil, objednali jsme si jídlo. Byl čas chřestu, tak polévku s chřestem a krůtí zadní stehno s chřestovou oblohou a s bešamelem. Já jsem si dál ještě hlávkový salát. Vrchní mně prozradil, že už je venkovní, ne z pařenišť.

Helgo, říká Marie - pokud si pamatuješ o Pavlovi vše, co jsem ti říkala, tak i to, že mu dlouho trvá, než si s někým tyká. Tak Helgo opatrně, Pavel to taktně umí odmítnout.

Tak, i toto si Marieanna o mně pamatuje.

Oběd byl vynikající, i polévka - česnekový krém, s opečeným chlebem a lžičkou smetany a na tom lístek máty. Vynikající, doporučil nám ho číšník. Pohoda, jako bychom se včera rozešli.

Pořád se bavíme, ale o ničem.

Marie, mohu se zeptat, co se ti stalo s očima? Můžeš! Ale bylo toho víc, ale uspíšila to vše cukrovka, musela jsem držet několik roků velmi přísnou dietu, zhubla jsem asi 20 kg, vůbec žádné sladké a žádné pečivo, jen určité druhy. Měla bych jít zde ve Vídni na operaci očí, za měsíc jedno oko a potom asi za jeden až dva měsíce druhé oko. Ale prognóza není dobrá, operace nemusí dopadnout dobře. Víš, já tě teď v obrysech vidím, ale v takovém jako kruhu nebo oválu, jaksi modro zeleně. Mohu číst, ale nesmím si namáhat oči, mohu se i hodinku třeba dívat na TV, ale unavuje mě to. Pak použila několik odborných výrazů z medicíny, těm jsem nerozuměl. Jinak jsem slepá. Na ulici mám problémy velké. Doma po domě – jakž takž. Vaření – jen drobnosti – prostě nevidím. Mám s tím i psychické problémy. Zmlkla, slza jí tekla, a hned druhá.

Helga se o ni stará, pečuje o ni. Dnes a denně, ne non stop, ale jak se domluví. Dělá jí i řidičku. Ale dnes mají sebou auto Helgy.

A jak ses ocitla v Burgenlandu? Ptám se – no to je na dlouho, jsme teď už léta v Neusiedl am See, už mnoho roků. Jsme s Helgou sousedky. Helga se přistěhovala ve stejnou dobu jako já. Helga je z Moravy, z obce Lanžhot, její manžel byl Slovák ze Senice – pár kilometrů od obce Lanžhot. Do toho vstoupila Helga – no chtěl vydělat pro nás peníze, tak se nechal naverbovat do zahraničního slovenského vojska a zastřelili ho v Angole. Já jsem dostala velké odstupné a zaplacenou pojistku. Už jsem nechtěla být ani v Česku ani na Slovensku, tak jsem koupila úplně nový domek v Neusiedl am See, vedle Marieanny. Mám slušný slovenský vojenský vdovský důchod a ještě jakousi rentu. Mám zkoušky překladatelské jako soudní znalec na češtinu, slovenštinu a němčinu a tak i tam si něco vydělám. Ale jsem sama. Děti jsme nestihli. My si ale s Marií rozumíme, rozumíme si dvacet let.

„Pavle, kdy jsme se viděli naposledy?“ Odpovídám – no, tak asi před dvaceti roky nebo déle, to jste bydleli ještě v Klosterneuburg u Tulln. Ano, to je let.

Najednou vidím, že je Marieanna nějaká divná. Posedává, dívá se po hodinkách.

Změnilo se téma.

„Helgo, musíme jet už domů. Už budou 4 hodiny, 30 nebo 40 minut cesta, tak to bude už skoro pět.

„Pavle, já jsem moc rád, že jsi za mnou v kavárně přišel, skutečně. A budu ráda, až bude příležitost, že se opět uvidíme.

Marieanna se omluvila, šla opět na toaletu.

Zavolal jsem vrchního, zaplatil.

„Paní Helgo, takovou náladovou Marii já neznám? Prosím, tady máte na mě spojení, kdyby se cokoliv stalo, prosím volejte mně.“ Já jsem moc rád, že jsem vás poznal. Nevím, co vy víte o našem vztahu, ale já na Mariiannu nikdy nezapomněl!“

Viděl jsem v jejich očích, v očích paní Helgy, nedůvěru. Nevěří mně.

Marieanna se vrátila. Zvoní jí mobil – no to je dost Petře, tak vše v pořádku, díky a já už jedu domů. Ahoj. V češtině.

Doprovodil jsem dámy k jejich autu, omluvil jsem se, že jsem je tak zdržel. Když mně podala Marieanna ruku, dlouho ji držela, řekla, že je ráda, že jsme se viděli, políbila mě na tvář, a se slzami v očích řekla, pokud budeš chtít, tak zavolej. Dala mně svoje číslo. Slzy jí tekly jako hrachy. Ještě dodala a pozdravuj Pavle svoji paní. Zarazilo mě to. Opatrně jí odpovídám – to nemohu, ona před léty zemřela. Marieanna zůstala jako opařená, to nevím. No, já to říkal Dobrowolskému, aby ti to vyřídil, určitě. Promiň, já myslel, že to víš.

Ještě se jednou vrátila a políbila mě, a ještě jeden křížek na čelo. Rychle nastoupila do auta. Plakala. Mával jsem, obě dámy také. Měl jsem oči plné slzí, nejsem chlap. Jsem baba. Jsem stará ufňukaná svíčková baba.

Zdálo se mně to? Byl to, nebo je to vše jen sen? Nebo jsem se zbláznil? Šel jsem pomalu na svoje parkoviště u hotelu NH. Letadla startovala, letadla přistávala, jedni lidé spěchali na letiště a druzí zase zpět. Zamotaný to svět.

Sednu do auta. Musím chvíli počkat, já totiž jedu částečně stejnou trasou domů, do Brna, abych je nedojel. A zamykám znovu auto a jdu ještě na WC, jak je to u starších pánů před cestou nutné, v šest večer budu doma.

Dálnice ubíhá, už budu v Bratislavě a tady hned na D2 a směr Brno, dálnice je poloprázdná. A tak vám budu vyprávět jednu epizodu mého života. Vy vlastně to teď znáte až po mnoha letech, vy znáte můj dnešek.

Pracoval jsem, kdysi a kdysi, jako podnikový ředitel jedné blanenské stavební firmy. Byl socializmus. Navíc naše firma měla stavebně zvláštní poslání na opravách mostů a dalších speciálních stavbách, takže jsem musel být prověřen pro styk s přísně tajnými skutečnostmi. Vše přeskočím, řeknu jen, že to znamenalo pro mě výrazné omezení cest do zahraničí. Jak služebních, tak osobních. Náš podnik potřeboval některé stroje na svoji výrobu, které se však vyráběly jen na „západě“, a to kusově, ani ne v malých sériích. Vše jsem si prověřil, a písemně jsem se spojil s fy Peitl – ve městě Klosterneuburg u Tullnu v Rakousku. Pan Peitl, jako majitel této firmy, mně obratem odepsal a za dva dny zatelefonoval. Pár slov, jako o co jde, apod. a on řekl, že za mnou přijede ředitel jeho firmy pan Kurt Pavelka, také prokurista GmbH. Ptám se, zda mám zajistit nocleh a kolik pokojů, ale on že ne, že pan Pavelka se o sebe postará sám.

Jdu na naše zvláštní oddělení, a tajná soudružka mně řekla, že jsem porušil asi patnáct předpisů. A že o tom musí podat hlášení na vyšší utajená místa a mému nadřízenému, a v neposlední řadě na OVKSČ – zvláštní útvar -  a dodala tato tajná soudružka, že toho by se bála nejvíce.

Byl jsem šťastně ženatý, mladý a měli jsme dceru. Na 1. Máje jsem chodil s pracujícími do průvodu, na 9. Května jsme do oken lepili praporky, a na Vánoce jsem nechodil na půlnoční, měl jsem dost brigád i očkovací průkaz našeho psa byl v pořádku. Vše, jak strana a vláda žádají, tak co se mně může (kurva) stát!

Soudružka tajná konala tak, jak řekla. Byl jsem vyzpovídán kde kým, a asi jsem vše obhájil. Bylo to někdy těžké, moc těžké, vysvětlovat někomu základní věci, jako že 1+1=2.

Ano, tak začíná příběh mého cestování k Peitlům a k Pavelkům do Rakouska.

Stranické a nadřízené orgány rozhodly, že to dělám v rámci splnění plánu a úkolů XIV. sjezdu KSČ, dostal jsem jen stranickou výtku na členské schůzi. Naše soudružka tajná s tím nebyla spokojená, ale zase věděla, že čurat proti větru se nevyplácí.

Pan ředitel Pavelka přijel, udělal mně perfektní přednášku v češtině o firmě Peitl, neb pocházel ze Židlochovic. Začátek našeho jednání byl ale zvláštní, a já, mladý skoro třicetiletý, jsem to nepředpokládal. Pan Pavelka měl manželku Rakušačku a do května 1945 bydleli v Židlochovicích a v Brně. V květnu 1945 se musel rozhodnout, buďto se rozvede, manželka odejde do Rakouska a on může jako Čech zůstat v Československu. Pokud ne, budou odsunuti oba. U pana Peitla to ale bylo naopak. On byl Rakušák a jeho paní byla z Králova Pole, kde žili nedaleko krámku matky našeho herce, pana Karla Högera. Totéž řešení. Tak stanovily tehdejší zákony Československé republiky v r. 1945.

Oba se neznali, oba páry byly vyhnány v květnové noci 1945 ze svých domovů, a oba absolvovali pěšky, pod dozorem ozbrojených Čechů, pochod smrti z Brna do Pohořelic. Odtud je odvezli do Rakouska. Asi víte, že při tomto neslavném pochodu smrti zemřelo stovky a stovky lidí, němců, rakušáků i čechů a jsou pochováni po trase ve společných hrobech. Jeden ne příliš slavný čin českého národa na nevinných lidech. Já to soudit nemohu, vím, že to bylo několik dnů po válce, vím, že fašistická nadvláda za protektorátu byla krutá, velmi krutá.

Takže toto vše mně pověděl pan ředitel Pavelka. Vykládal mně to jako mladému příteli. Bez jedné poznámky o krutosti Čechů. Pan Pavelka a jeho žena neměli děti. Pan Peitl a jeho žena neměli děti. Musím se vám přiznat, že jsem o tom moc nevěděl. U nás na Moravě se to tutlalo a moc se o tom nemluví ani dnes. Je to černý bod naší brněnské historie. Ale nikoho neodsuzuji, můj otec byl v r. 1944 tři měsíce vězněn Gestapem, tak to by mohlo být také zajímavé povídání.

Začali jsme jednat obchodně. Obchod trval několik měsíců, než se vše vybralo a uzavřelo. Stroje jsme potřebovali, banka dala záruku devizového krytí. Vše bylo řádně odsouhlaseno a stroje byly v termínu dodány.

Spolupráce se rozvinula v další dodávku v následujícím roce. Pan Pavelka jezdil k nám často, žádné dlouhé vykládání, hodinu nebo dvě a zase pryč. Na konci dalšího roku přišel s tím, že pan Peitl, který v té době měl již přes sedmdesát roků, chce odejít do penze a navíc, že jeho manželka je velmi těžce nemocná. Chce, aby pan Pavelka, který měl kolem šedesátky, převzal plně celou firmu a mně přijel nabídnout, abych se s rodinou odstěhoval do Rakouska, že oni vše přes velvyslanectví zařídí, oficiálně a že chtějí, abych dělal ředitele celé jejich firmy. Teď vás vidím, vážené čtenářky a vážení čtenáři, říkáte si to je nabídka z říše snů. Já jsem si dal na čas, tak asi týden. Domluveno. Druhý den přijel kurýr z rakouského velvyslanectví z Prahy a dovezl mně vše nutné na výjezd do Rakouska, a také podepsané a odsouhlasené tehdejším ministrem dopravy. V zalepené obálce obrovský balík schilinků. Platnost doložky a víza dva měsíce. Poděkoval jsem mu.

Doma byla „porada“. Dcera mně seděla na klíně, měla sedm roků, ruku kolem krku. To byl její zvyk. Manželka poslouchala každé mé slovo. Zkrátím to. Rozhodli jsme se, že tam nepojedu, nebo respektive, že tam nepojedeme, mám starou matku, o kterou se musíme trochu starat a totéž manželčini rodiče, jsou ve věku, kdy tu pomoc již začínají potřebovat také. Moje matka a i tchán s tchýní by to těžce nesli. Manželka měla stejný názor.

Odpověděl jsem to do Rakouska jako definitivní stanovisko. Omluvil jsem se. Jen jsem se ptal, komu mám vše vrátit. Pan Pavelka to vzal. Musel jsem ovšem informovat soudružku tajnou a ostatní orgány o této nabídce. Panu Peitlovi jsem napsal dlouhý dopis s poděkováním. Vše jsme následně vyřídili a obchodovali jsme dál. Asi za rok a půl tam nastoupil jeden Polák – Dalimil Dobrowolski. Mladý muž. Dobře jsme si spolu rozuměli.

No a už jsem v Brně – vlevo je Olympia, já bydlím na Lesné. Mám pěkný byt, velký, nový, ještě se o to postarala moje manželka, a než jsme se tam přestěhovali, tak zemřela. Na večeři nikam nejdu, koupím si v Bille něco, a pak na snídani, a zítra jsem doma, mám volno.

Dal jsem auto do garáže, výtah, domů je to 4. patro. Doma uklízeno, jako ze „škatulky“. Vypráno a vyžehleno. To je práce paní Věrky. Na stole žádná poznámka, tak je vše v pořádku. Hned si dám sprchu. Byl to tedy den!

Podíval jsem se na home banking. V e-mailu nic zajímavého. Měl bych se jít projít, aspoň chvíli, nechce se mně. Sedím na terase – nebo je to spíše velký balkón. Přemýšlím o celém dni. Slyším, že někde, někomu zvoní mobil. Už je po osmé. Mobil nepřestává, jo to je můj, zpozorním. Asi dcera (napadlo mě a zrovna jsem si odpověděl, seš ty blbej). Beru to – neznámé číslo. Pavel Musil – představuji se. „Tady je Marieanna.“

„Jé, Marie něco se přihodilo?“ ptám se hned.

„Ano, přihodilo, viděli jsme se dnes po dvaceti letech. Už jsi v Brně? A dojels dobře? Helga tě zkritizovala, že jsi nepřístupný, tajemný, nečitelný. A jak to, že tvoje paní zemřela, Pavle? Chci se zeptat.“

„Marie, šlo to rychle, rakovina, někdy ti to budu vyprávět.“

„Pavle a ty máš přece ještě dceru?“

„Ano, a moc nám to neklape, je mezi námi mír, možná jen příměří, nikoliv láska dítěte a otce. Už má 50 roků. Asi jako ty, vy jste skoro stejně staré. Má přítele, žiji si svůj život, já nechci být jen jedním ozubeným kolečkem jejich života, aby se mnou mohli manipulovat a já zapadal do jejich dalších ozubených koleček.“

„Pavle, kdybychom se mohli vidět?“

„Marie, víceméně kdykoliv“ – odpovídám.

„Pavle co kdybys přijel v neděli na oběd, Helga by něco udělala, já už nemohu vařit, já na to nevidím. Já jen radím. Co bys říkal maďarskému guláši, ostřejšímu, Helga to dělá výborné a špekové hrnkové knedlíky houskové. Pavle máš nějakou dietu? Pavle, a ty máš rád, jak si vzpomínám hlávkový salát trhaný, tys mě to naučil s octem a se špekem, tak ho k tomu uděláme. A kdybys nechtěl knedlíky tak halušky, co říkáš?“

„Marie, dietu nemám, i když bych neměl moc jíst, mám nadváhu, celý život. Jinak jím všechno, jen nejím cvrčky a červy a housenky a tuto havěť. Já to nechám na tobě. Děkuji za pozvání. Marie, ale bude tě to stát ten telefon dost peněz?“

„Pavle neboj se, nebude, my invalidi to máme zcela zdarma, to nám platí stát. Tak jsme domluvení na neděli, tak přijeď, už kolem desáté, dáme si kafé, tvůj malacov a budeme si vykládat. Možná tu bude i syn, měl by se vrátit ze soboty na neděli, lítá někde v Alpách na rogalu.“

„Marie, mohu tě o něco poprosit? Mohu se tě na něco zeptat? Já mám velmi dobrého kamaráda specialistu očaře, u nás je to v Česku kapacita, nemohla bys nachystat všechna svoje vyšetření, a on by se na to podíval? Ještě jsem s ním o tom nemluvil, ale on pro mě udělá všechno.“

Bylo najednou ticho.

„Marie jsi tam?“ Ticho! „Tak Marie co se stalo?“ slyším dýchání.

„Nic Pavle, ty nevěříš našim lékařům?“

„Marie, já očím nerozumím, tak nemohu věřit nebo nevěřit. Já si jen myslím, že oči jsou vzácným orgánem člověka, a že by nebyl špatný odborný názor i jiných lékařů na tvůj zdravotní stav!“

„Pavle překvapil jsi mně dnes už po druhé, nachystám to, neboj. Tak jsme domluveni, Pavle, doufám, že to neuděláš jako před dvaceti lety a že nepřijedeš! Já bych tě vlastnoručně propíchla kuchyňským nožem, a směje se.“

 Domluvili jsme. Ale vrtá mně hlavou, Marieanna má syna? Vždyť Kurt byl tak těžce nemocen. Asi to nějak vyšlo. A že to nevím?

Neděle ráno, krásný den, skoro jasno, venku je v Brně +18°C, u nás na lesné voní parky, příroda, a ptáci jsou k neuklidnění. Nádhera. Sedám do auta. Ještě benzin, vezmu na kruháku ve Slatině. A potom na D2 Bratislava. Nasnídám se až na D2 v Malackách, v motorestu.

Dal jsem do GPS adresu Marieanny. Času dost, měl bych tam být kolem desáté.

Máme teď čas, tak vám po cestě dovyprávím můj příběh. Obchodoval jsem tedy s fy Peitl v Rakousku, a po odchodu pana Peitl do penze, tedy dál už s p. Pavelkou. Pan Kurt Pavelka měl těžce nemocnou ženu a ta v roce devadesát zemřela. Neměli děti, byl sám. Ženu na poslední měsíce její těžké nemoci nechal převézt domů a zajistil si ošetřovatelky k ní. Dvě dívky kolem dvaceti, diplomované zdravotní sestry. Jedna se jmenovala Marieanna a jedna Olivie.

Po úmrtí paní Pavelkové, za nějaký čas se vedle Kurta začala objevovat Marieanna. Za rok se vzali. Já jsem jezdil do firmy pořád s názvem Peitl. Pan Pavelka, žil šťastný, ale krátký život s Mariíannou. Neštěstí nechodí po horách ale po lidech, u Kurta se záhy objevila Alzheimerova choroba, velmi progresivní a za necelý rok zemřel.

A teď nevím, jak mám pokračovat, jestli s výčitkami svědomí, vše po pravdě, nebo tomu mám dát trošku sladkosti pařížské šlehačky a hořických trubiček. No je to jedno.

Ještě než Kurt zemřel, jsme se do sebe zadívali s Mariiannou. Mladá paní byla krásná, blond Rakušačka, pozor ne! Poloviční Rakušačka, maminka byla z Poštorné, proto tak dobře mluvila a mluví česky. Já jsem ale podváděl svoji ženu, s touto o dvacet let mladší dívkou. Rok, ano rok jsem se choval jako hajzl. Najednou se mně ale začala Marieanna vyhýbat. Zpočátku jsem nic netušil. Kurtova nemoc byla krutá, a byla to otázka týdnů, jeho zdravotní stav se horšil. Marieanna mně napsala, že to se mnou končí, že se cítí hříšná ke Kurtovi, že se cítí jako kurva vůči mé ženě, atd. Já psal, volal a nic. Mrtvá schránka, potom i jiné číslo. Ano, ani nový ředitel fy Peitl pan Dobrowolski mně nepomohl. Jen mně řekl, že si Marieanna nepřeje, abych jezdil Kurtovi na pohřeb. Kruté! Od té doby jsem ji neviděl až teď ve čtvrtek v kavárně ve Vídni. Tedy přes dvacet let, asi dvacet tři nebo dvacet čtyři roků. Nepátral jsem. Mohl jsi to zjistit vše, ale její postoj byl ke mně velmi tvrdý. Jen jsem se později dozvěděl, že Marieanna prodala firmu Peitl panu Dobrowolskému, a tak je to do teď.

Zastavuji v Neusiedl am See. Pěkná menší vilka, menší okrasná zahrada, vše vzorně udržované, staré tak třicet roků. Satzgasse je krátká tichá ulice. Vystupuji, vytahuji dvě kytice. Vzal jsem sadu vín, červené i bílé. Než jsem stačil zazvonit, už stále Helga ve dveřích a za ní Marie. Od branky asi deset kroků. Podávám kytici Mariianně a potom Helze. Helga bere do ruky i víno. Pěkný dům – říkám. V předsíni a všude je mimořádně čisto, uklízeno. Helga – prosím, nevyzouvat – to je jenom u nás na Moravě takový zvyk.

Sedli jsme si do pokoje, a Marieanna otevřela dveře na terasu, příroda zavoněla teplem, a tak jsme se přestěhovali tam. Bylo krásně, výhled do zahrad. Ticho, jen ptáci. Marieanna se bránila slunci!

Helga vaří, my si vkládáme a Marieanna vytahuje velkou obálku s lékařskými zprávami. Najednou stojí ve dveřích mladý muž, sportovní zjev, trošku světlejší vlasy. Česky, trošku lámaně, říká, já jsem Petr Pavelka. Vstal jsem.

„ A vy jste určitě Pavel Musil“. Podali jsme si ruce.

Marie nás pozorovala. Usmál jsem se na něho a on na mě.

„Konečně vás poznávám, ale vy vůbec nevypadáte jako strašidlo!“ Odpověděl jsem, že nerozumím.

„Pane Musile, já ať jsem provedl cokoliv, tak maminka jen říkala, já zavolám Pavla Musila a ten tě seřeže, potřeboval bys to, ty kluku jeden!“ Smáli jsme se.

„A ještě mně říkala, že všechno umíte, všude ste byl, vše znáte a jste slušný a velmi inteligentní člověk! Jste gentleman. Říkává maminka. No, a prý strašidlo!“

„Petře, nevěřte mamince všechno, i maminky mohou lhát, když je to ve prospěch věci.“ Já jsem darebák stejně, jako každý druhý chlap.“ Petr – no to mně po dvaceti letech spadl kámen ze srdce, já myslel, že nosíte svatozář. A to krásné Volvo je vaše, co je venku před domem“? Říkám jen ano.

Marie zasáhla. „Petře už dost“. Posadili jsme se. Petr ale za chvíli odešel, měl telefon.

„Marie, já nevím, že máš syna, ty ani nikdo jiný mně to neřekl, to je překvapení, vždyť Kurt byl tak nemocen, já tomu nerozumím, nebo byl v tvém životě někdo další po Kurtovi a po mně?“

„Pavle neřeš to! To je moje věc!“ Tvrdě odpověděla.

„Pavle nezlob se na něho, vyrůstal bez otce.“ A já už se pak nevdala, ne nevdala jsem se, je to blbý, ale jako bych žila v celibátu. Petr dokončuje Vysokou školu, strojárnu, Technická univerzita Salzburg, necelý rok ještě a bude hotový.“

Petr se vrátil, a má mnoho dotazů, jak jsme se maminkou dlouho neviděli, co dělám, kde bydlím, co moje rodina, atd…. Odpovídal jsem. Pořád si mě starého dědka prohlížel.

Káva byla dobrá, štrúdl k tomu. Petr seděl dál.

Vzal jsem obálku s lékařskými zprávami do rukou.“No víš, moc tomu nerozumím, ale Otta Kratochvíl se na to podívá. Já ti nechci nic vnucovat, ale názor více lékařů je přece dobrý.“

„Ano, Pavle.“

„Vy byste to pro mam udělal? To mě překvapujete, děkuji vám“. Říká Petr.

Přišla Helga, a že začíná chystat oběd, jestli souhlasíme. Jestli venku nebo v jídelně. Prosím půjdeme do jídelny, navrhuje Marieanna. Aby mě nebolel zrak.

Oběd byl velmi dobrý. Petr vykládal o škole, trošku i o létání na rogalu v Alpách (v tom mně přišlo, že trochu kecá, nebyl si asi jistý, ale já jsem na sobě nedal nic vidět), o tom co by chtěl dělat po škole.

„Petře, a teď chlapská otázka? Co děvčata?“ a usmál jsem se – sám.

 Nikdo neodpověděl. Proč?

Po obědě donesla Helga ještě zákusek. Všichni tři jsme seděli a vykládali, Petr šel do svého pokoje. Slušně s úsměvem odešel, poděkoval vzorně za jídlo. Něco se mně tady nelíbí, něco tady nesedí. Helga s námi snědla dort, uklidila vše v kuchyni a rozloučila se. Jen mávla a řekla, ráno přijdu, kdyby něco tak zavolejte.

Marieanna mě chytila za ruku. „Pavle mám problém. Já si myslím, že Petr je na chlapce!“

„Marie, no to nevím. Mně to nepřipadá, mně to připadá, že je pod velkým vlivem tebe, nechce tě zklamat, nechce tě ranit, je velmi slušný a opatrný. Ale jestli chceš, tak já s ním promluvím. Třeba ještě dnes, já s tím problém nemám. Ani kdyby to bylo tak či tak.“ Marieanna poděkovala.

„Nechceš se jít někam projít, třeba k jezeru?“ Zeptal jsem se. „Ano a ráda!“ Nebyla jsem venku jen tak ani nepamatuji.

Šli jsme k jezeru, městečko bylo poloprázdné, tiché, krásné počasí. Marieanna se do mě zavěsila, najednou šla jistěji, šli jsme pomalu až k molu, tady už bylo několik turistů, ale ne místních. U jezera byla otevřená kavárna, šli jsme se něčeho napít.

Marieanna převzala iniciativu, objednává pro sebe Cinzano, a co ty Pavle, prosím ristretto a minerálku, říkám. Marie hned na to „a ty si nedáš alkohol?“

„Já nemohu, večer jedu do Brna, nemohu pít, Marie! A ty vzhledem k své nemoci můžeš alkohol?“

„Ano, mohu, ale ne velké dávky, kvůli diabetu. A ty bys tady nemohl zůstat do rána nebo celý zítřek, máš práci nebo jinak nemůžeš?“

„Marie, nemám zítra nic, ale chtěl jsem jít za Ottou s tvými papíry. Zavoláme mu.“ Marie na to:“Pavle, ale je neděle odpoledne?

Vytáčím Ottu, zvonění, zvonění a nic. Za pár minut mně někdo:

„Pavle ahoj, tady Otta – co se děje?“

Vše mu vysvětluji, i dávám mu na zítra termín, Otta na to, že jen zítra operuje v Drážďanech, ale v úterý jsem na klinice v Brně, tak přijdi hned ráno po sedmé. Domluveno.

Marieanna se toho chytila – prosím, Pavle, zůstaň do zítřka. Zaplatil jsem a šli jsme druhou cestou zpět. Vyprávěl jsem celou pěší cestu o svém životě. Práce a manželství, manželství, které se dostávalo do stereotypu, jsem workoholik. Pak nemoc manželky, atd. S dcerou si zrovna nejlépe nerozumíme.

Přišli jsme už k Mariianně domů.

„Tak zůstaneš do zítřka, Pavle? Prosím, a promluvíš s Petrem?“ Jen jsem řekl ano!

Nadechl jsem se: „Marieanno, mně zde něco nehraje a nesedí. My se nevidíme dvě desítky let, pak se náhodou potkáme ve Vídni, ty se ke mně vzorně chováš, žádná výčitka, žádný nesoulad, chováš se, jako bychom se včera v nejlepším rozešli, já nevím nic o tvém synovi, pozveš mě k sobě do domu, pozveš mě dokonce přes noc, tvoje Helga je jako z nějakého růžového filmu trvale naladěna na růžovo, to vše není normální, tady není něco v pořádku. Nemusíš mně odpovídat, ale já mám rád, když hraji s čestnými kartami. Já jsem se chtěl kvůli tobě rozvést a žít s tebou, já jsem tě šíleně miloval, a myslím na tebe pořád celých těch iks let. Nechceš mně něco říct?“

Ponořili jsme se do pomlky mlčení. Marieanna má vlhké červené oči, jsou to slzy nebo její nemoc? Nevím, jen mlčíme.

Přerušil to Petr. Marieanna vstala a že jde udělat citronádu do kuchyně.

Petr si sedl.

„Petře – řekl jsem – my se spolu známe jen několik hodin, ty o mně toho moc nevíš, snad vám to budu, Petře, jednou schopen vše vypovídat. Ale mám otázku na vás, otázku, kterou nechci, aby se vás dotkla, otázku, na kterou, a prosím o to, na kterou prosím vaši odpověď a nechci, abyste se urazil. Petře, prosím, nemáte vztah více k chlapcům jak k děvčatům?“

Petr se na mě chvíli díval, jen mě napadlo, teď dostanu přes hubu. Petr se na mě chvíli díval a mlčel, nebyl to zlý pohled, pak se usmál, naklonil se ke mně (já už čekal facku a mrkal jsem očima) a povídá, nejsem teplej, mám holku, ale mamince se to bojím říct, ona je na mně závislá, já nebyl v Alpách na rogalu, já byl v Sankt Johan u Isabell, u jejích rodičů. Je to moje spolužačka, a já ji miluji. A tykejte mně!“ Šeptal.

Podali jsme si ruce na tykání. Petr jen ještě dodal - „teď je na tobě jak to předneseš milostivé paní, a doufám, že tady budeš do zítřka, a to tvoje krásný auto si dej za bránu. U nás se kradou auta a Volva zvlášť. Jedu za kamarády do města, tak si najeď ty s autem, je tam dost místa pro dvě auta i pro tři…

A je to, dostal jsem přes hubu, ale virtuálně.

Marie donesla džbán s vodou, citrony, cukr, a tři skleničky a dlouhou, velmi dlouhou lžíci na zamíchání.

Vše jsem řekl Marii z rozhovoru s Petrem. Jen opakovala, děkuji ti, moc ti děkuji. Držela mě za ruku.

„Marie, chovej se k Petrovi tak, že mu už není deset, ale je to dospělý muž.  Pomůže vám to oběma.“

Marie mně ustlala v pokoji vedle její ložnice. Pomáhal jsem jí. Žádný gauč, ale úplně nová asi nepoužitá postel, široká, tvrdá matrace. Potom jsem se šel osprchovat, po mně šla Marie. Půjčila mně Petrův župan i pyžamo (bylo mně malé, ale nic jsem neříkal), prádlo na zítřek vždy vozím s sebou jako náhradní. Seděl jsem u otevřených dveří terasy, a Marie za chvíli přišla.

„Pavle musím ti odpovědět alespoň na pár tvých včerejších otázek. Slepota je strašná věc, musíš si na to zvykat, nově se chovat, a já zatím cítím velkou nesvobodu. Já vím, že tak žije tisíce lidí. O tom víc poslední roky myslím na tebe. Já jsem na tebe nezapomněla, celý život tě miluji, neměla jsem jiného muže po tobě, a jsem teď s tebou moc ráda. Byla bych moc ráda, kdybychom se mohli vídat, častěji. Tak jak ti to bude vyhovovat. Víš, že jsem slepá a asi to bude horší a horší. Ale když řekneš ne, nedá se nic dělat, já jsem tě kdysi také odkopla, máš na to právo. Není člověk na tomto světě, kterého bych milovala víc, mám jen tebe, ale vydírat tě tím nechci. Vydírat tě moji slepotou nechci. Mám ještě Petra, kterému jsem ráda obětovala s láskou celý můj prozatímní život.“ Skončila Marieanna

Měl jsem na krajíčku: “Marie toto ti vše rád věřím. Jenom nechci naše setkání přehřát. Dlouho jsme se neviděli, ty i já máme své zvyklosti, já dlouhou dobu žiji sám, úplně sám. Mám svoje vrtochy, jsem mnohdy nepřizpůsobivý, nejsem ochoten ubírat ze svých názorů a přesvědčení. Je mně přes sedmdesát, zatím se cítím zdravotně velmi dobře, ale co bude zítra? Zapomeň, že bych tě opustil kvůli tvému zraku. A navíc my budeme bojovat. Veškeré práce doma mně dělá sousedka, mladá paní, s manželem a dvěma dětmi bydlí ve stejném patře jako já, je na mateřské a tak si přivydělává u mě – úklid, praní, žehlení atd. Jen když nejsem doma, nepravidelně ale trvale. Ani nevím, že u mě je. Má klíče a zase potom zamkne a jde. Já bych fakt nechtěl v našem dosavadním spícím vztahu udělat nějakou chybu. Obdivuji tě, že jsi takto sama vychovala syna. Obdivuji tě, jak zvládáš slepotu. Já ten náš vztah bych chtěl pomalu a opatrně probudit, probudit do toho jitra a modrého dne a dnů co jsou ještě před námi. Marie já jsem teď s tebou šťastný a miluji tě. A tvoje slepota mě od tebe nikdy nevyžene. Už se tě držím, a nepustím. “ Už jsem ty slzy neudržel. Marie mně každou slzu polibkem jemně setřela.

Bylo toho na mě moc. Musím se uklidnit. Jsem snad chlap.

Pak jsme vykládali o různých věcech, o mém životě, o mé práci, o Dobrowolskim. Po desáté jsme šli spát. Měl jsem jakýsi čistý pocit.

Moje matka mně, už jako malému klukovi, říkávala, je hezké, že se večer modlíš, čistíš si myšlenky a odříkáváš Otče náš…, ale já, říkala matka, modlitbu takto neodříkávám, já si večer lehnu do postele, proberu pomalu a rozumově celý den, a říkám si tady jsem udělala chybu, tady ne, toto musím napravit a toto musím dokončit. Tady jsem se chovala jako darebák, a toto bych měla někomu odpustit. To je moje modlitba, poděkuji Pánu Bohu za život, který mně daroval.

Konec I. části.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

AKTUÁLNÍ ANKETA