To už není ani pravda (II. část) – dlouhá povídka s krátkým koncem
Ilustrační foto :pixabay. com

To už není ani pravda (II. část) – dlouhá povídka s krátkým koncem

2. 6. 2020

Ráno moudřejší večera.

Probudil jsem se po páté hodině ve vilce Marieanny, musel jsem jít na WC, jsem už starší. Celý dům spal. Ticho. Šel jsem do koupelny, oholil jsem se, používám žiletky a gel na holení, je u toho ticho, elektrické strojky jsem zahodil, dělají ráno přímo u uší randál. Doma mám v koupelně rádio. Tady bylo ticho. Pak zpět do svého pokoje, čisté prádlo, a košile jemná světle červená kostka letní, barva není moc výrazná. Béžové letní rifle. Počítač do ruky a jdu dolů do obýváku, budu pracovat.

V domě je klid. Někdo odemyká, je už po sedmé hodině, velmi potichu jde dovnitř. Já jdu a zavírám nahoru na schody dveře. Paní Helga. Pozdravili jsme se potichu. Ona nahlas, ale můžeme mluvit normálně, tam to není slyšet. Povídám jen, jako na omluvu, že pracuji. Helga začala připravovat snídani.

Ptám se paní Helgy – v kolik stává Marie – odpověď rychlá, no, každou chvilku, tak kolem půl osmé. Tak jste tady zůstal spát? No to je dobře. Sedím a pracuji.

Před osmou slyším jít po krásných dřevěných schodech Mariiannu, jde velmi opatrně. Snídaně voní celým domem. Je nachystáno pro čtyři. Helga se otáčí v kuchyni skvěle, jako doma.

Marieanna pozdraví, jde nakouknout na Helgu, jde ke mně a pak mě rukou zatlačí do židle, abych nevstával. Seď, povídá, Tobě to sluší. Pohladí mě a políbí mě na čelo.

„Prvně co jsem udělala, když jsem otevřela oči – říká Marieanna – podívala jsem se, jestli zde máš auto, jestli jsi neodjel. Nezklamal jsi mě.“

Za chvíli přichází Petr. Umytý, oholený, čistý v riflích a modré košili, zdraví. Sedáme ke stolu, bohatě prostřeno. Já si ještě udělal pár poznámek do notebooku. Helga na mě mrká, že už mám jít ke stolu.

Vše krásně připraveno. Já se omlouvám paní Helze i Marii, že nejsem zvyklý takto snídat, a věřím, že se neurazí, že chci jen čistou vodu a šálek kávy. Všichni tři se na mě s údivem dívají. Petr a co vajíčka a slanina? Ne Petře, já nejsem zvyklý. No, nám to nevadí, říká Helga, Petr to rád dojí místo vás. On jí jako hladový vlk z té pohádky. Usmívá se.

Zvoní mně mobil. Omlouvám se. Beru tu – Otto ahoj, ne, nerušíš, asi 5 minutový hovor, zavolám ti zpět do 5 minut, odpovídám „a tak čau.“ Petr se rozesmál, říkám co je, Petře. No tomu vašemu českému „tak čau.“ Mně se to strašně líbí, vy se tak všichni Češi zdravíte.

Marie, to byl Otta Kratochvil, je v Drážďanech a teď se dozvěděl, že mu zítra dopoledne odpadla jedna operace, pacient onemocněl chřipkou, tak že nelze operaci udělat. Otta má více času a navrhuje, jestli bys zítra ráno nebyla ochotna přijít se mnou za ním na kliniku, že by se na tebe podíval pod přístroji? Mám mu zavolat.

Marii spadla brada. Jen řekla, já se bojím, mám strach, co mně řekne.

„Marie, já tam budu přece s tebou, já se od tebe nehnu, a Otta je kamarád.“

„No a jak se dostanu zase domů? Z Brna až sem.“

To už jsem cítil, že vedu 1:0.

“No, posadím tě na osobní vlak u nás a ty pojedeš, (mrkám na Petra, ten to pochopil.) Přece žádný problém. Petr k tomu – no mam, kein Problem. Marie na to – ty mlč, my máme spolu nedořešené účty, ty Isabello! Helga otevřela pusu – kdo nebo co je to Isabell, ptá se. Marieaanna - Helgo. žádné rogalo, ale mladá slečna Isabell, kroutí hlavou našemu klukovi v Alpách. Helga - to mně spadl kámen - Isabell je určitě bezpečnější jak rogalo! (No taky si to myslím, chtěl jsem dodat.)

Marie a teď vážně, já tě zase dovezu domů, snad by sis nemyslela, že bych tě nechal v Brně jen tak.“

Pavle, děkuji, prosím zavolej mu.

Otta hned vzal mobil, a já mu to potvrzuji, zítra po sedmé. Dodávám - Otto, ať ta tvoje Vendulka mně udělá hned ráno ristretto, jinak tam nejdu. Zasmáli jsme se.

Marieanna povídá – kdo je Vendulka, no jeho sekretářka, má myslím osmnáct, ještě je jistě pod zákonem. Petr se tak rozesmál, že málem spadl ze židle. Povídá – Pavle, tys mně tady chyběl.

„Petře, jak to že Pavlovi tykáš? To nejsem ráda!“ říká Marieanna.

„Mam, od té doby co jsem mu řekl o Isabell“

„No, jak to, že jsi to neřekl mně. To si ještě vypiješ. Já ji neznám. Pavle, tys tady za tři dny udělal tolik zmatků.“ Helga i Petr se smáli, Marie se mračila i usmívala v jednom. Osmělil jsem se a políbil jsem ji do vlasů. Marie vykřikla – Pavle pozor, jsou tady děti. A byl to konec snídaně plný smíchu.

Já na to - tak co budeme dělat? Petře co tvoje škola – no ještě dvě zkoušky a mám vše uzavřeno, do konce „jun“ a hotovo a pak zimní semestr od poloviny září – poslední semestr. Tak já se budu dnes učit celý den, zítra taky. Ve čtvrtek pojedu k Isabell, přespím tam a v pátek jdeme na zkoušku z automatizace. Já jsem rychle dodal – Petře, odsouhlaseno, a máš dost peněz? A zas jsme se všichni smáli. Marieanna jen řekla, když ji smíchem tekly slzy – toto já nepřežiji.

Helga na to - já musím jet ke svému lékaři do Bruck an der Leitha.

Navrhuji: „Marie, co kdybychom paní Helgu vzali do Bruck, my se tam prošli, a potom zase jeli domů. Máme si co vykládat. Všichni na to o. k. A teď, vyberte restauraci tady někde blízko, já vás zvu na oběd i Petra samozřejmě.

„Petr -  já vím kam, Restaurace na molu. Tak,  jak pojedete z Bruck, tak zavolejte a dáme si tam sraz, doplnil mě Petr“.

Já jsem jen dodal: “A Marie, my bychom měli vyjet tak před čtvrtou do Brna. Petr to tady s paní Helgou vydrží ty dva dny.“ Marie na to – a smí tam děti do té restaurace, Petr jí to vrátil – aber „mam, ich bin kein Kind, ich bin schon der Mann“. So – mam - říkal dětsky Petr mamince.

Marieanna s trochu vyplašeným pohledem: „Tady se nikdo se mnou o ničem nebaví, tady se začalo dělat všechno beze mě. Helgo, zasáhni!“

Petr odešel do svého pokoje, učit se. My jsme sedli do auta a jeli jsme do Bruck. Vše, jak jsme si naplánovali. Potom v jednu jsme se setkali s Petrem na obědě v Restauraci na molu. Všichni jsme si dali nějako rybu. Nad Neziderským jezerem byl teplý opar, mnoho ptáků, začíná růst rákosí. Vidím na Mariianně, že je už unavená. Žádná káva. Neprodlužuji to. Jedeme domů. Marie potřebuje klid. Je to ale psychická únava.

Povídám a lžu, že musím udělat něco nutného do práce a tak asi hodinu nebo hodinu a půl půjdu pracovat. Helga šla domů. Marieanna, Petr i já – každý do svého pokoje. Přiznám se – já jsem nepracoval, ale usnul a hodinu jsem spal. Probudím se a všude je klid. Dělal jsem na PC.

Jdu bosý v ponožkách do obýváku. Marie tam sedí. Uklidněná, asi si zdřímla. Jsi krásná – pohladím ji po ruce. Chytne moji roku, jako by chytila zloděje. Políbila ji. Marie, to ne! Já jsem lotr a lump. Já jsem ti dva, co viseli vedle Ježíše na kříži, když byl ukřižován. Marie vstala, v tom přichází Helga a říká, pojď, nachystáme ti tašku na cestu.

Marie volá, a Pavle mám kde u tebe spát? Já na to – pokud nemáš karimatku, já ti půjčím. Směji se. Petr otevřel dveře. Co je to karimatka, vysvětluji to. Mam, to se dobře vyspíš.

Vše připraveno, i lékařské zprávy, sedáme do auta. Petr, nemohl bych jet s Vámi. Já dost tvrdě – ne, ty se budeš učit a po zkouškách tě protáhnu brněnským podsvětím. Už Lenin říkal: lernen, lernen und wieder lernen. Petr zase – co je to podsvětí a co je to Lenin? Já na to, prosím tě, běž, pak si to řekneme. Rozloučili jsme se.

Vyjíždíme – Marieanna mně říká, jak to, že ten kluk tě tak respektuje?

Celou cestu vykládáme. Před šestou jsme v Brně, benzin nepotřebuji a už jsme v garáži.

Pojď, skočíme do obchodu něco k večeři a ke snídani. BIG BILLA na Lesné je skutečně super obchod. Marieanna byla překvapená, tak toto jsem ještě neviděla. Nechala vše na mně. Nakoupili jsme.

Otevírám dveře bytu, mám plné ruce, hned jde za mnou Věrka, slyšela nás, a bere mně nákup a tašku Marie. Pane inženýre, kde jste byl? Vy jste mně nic neřekl. Nejdřív jsem představil Mariiannu. Všimla si její slepoty. Podala, nebo lépe chytila jí ruku. Kdybyste paní cokoliv potřebovala, já bydlím s rodinou tady vedle, jen cvrnkněte, paní, cokoliv. Já mám pana inženýra moc ráda, on je takový můj druhý otec. Manžel na něho nedá dopustit. Věrce jsem se omluvil, a že se pak dohodneme, že tady asi dva dny budeme.

Pavle, ona je úplná manekýnka.

Marie přišla do předsíně, provedl jsem ji po mém, pětipokojovém bytě. Marieanna z toho byla paf. Volá Petr – mam, jak jste dojeli, dobře, že? No musím tě, mam, kontrolovat - říká. Jak se vrátím Petře, dostaneš na zadek. Usmívá se krásně.

Dodávám:“Pojď, můžeš spát v mé ložnici, vidíš, je převlečeno, a já budu spát v pánském pokoji, tam jsem dlouho spával. Skříně tyto dvě jsou úplně volné, jinak buď tady jako doma. A hlavně se na vše ptej. Pak ti ukážu sprchu a vanu, je tady vše automatické i záchody. Není ti zima, nemám přitopit? Záchody jsou dva. Kuchyně je plně automatická, vč. ledničky. I světla. Neboj se, zvykneš si. Je tady alarm, ale to ti vysvětlím později, ten jsem teď vypnul.

Udělali jsme si skromnější večeři, zelenina, chleba, sýry, šunka, vajíčka. Otevřel jsem lahev Rulandy šedé. Jednu láhev jsem vzal z vinotéky a postavil do předsíně, na ráno. Marie se pomalu procházela a orientovala se, kde co je, dveře a podobně. Učila se, kde jsou i vypínače. Nemám tam nikde prahy a to jí vyhovovalo. Z terasy krásný výhled do brněnských lesů a na Špilas. Napila se vína a zase šla na „průzkum“. Tiše jsem ji pozoroval. Byla krásná.

Najednou mně zvoní mobil. Otta. Ty Pavle, neboj, není žádná změna, ale můžeš mně říct, o koho zítra jde, já už jsem teď doma. Otto, přivezu ti Mariiannu, sedí už tady vedle mě. Ano nediv se, my ti vše zítra řekneme. Petře a beru ti od Davida tu Rulandu, je vynikající, měli bychom ho tam přepadnout. Může si dát Marieanna jednu nebo dvě decky, že jo. I litr, říká Otta - tak to je dobrý. Zítra ať nesnídá, kvůli krvi. Ať si ráno nemaluje oči. Tak zítra – čau.

Marieanna seděla, a během hovoru se na pohovce přitiskla ke mně. Chytila se mě za ruku. Pavle děkuji, s tebou jde všechno jak po másle. Já se vedle tebe cítím silná, já jsem po tobě strašně toužila.

Osprchovali jsme se, vysvětlil jsem Marii naše sprchy. Potom jsem šel já. Mezitím jsem zavolal Věrce, vypadneme tak kolem 7.00 hod. Přijdeme tak kolem 11.00 hod. nebo později. Pani Mariiannu vezu na oční kliniku k MUDr. Kratochvílovi. Věrka jen, ano, rozumím.

Ráno jsme v klidu vstali, musel jsem jít Marii probudit, spala tak tvrdě. Říkala, že se jí trošku točí hlava.

Bez snídaně sedáme do auta a před sedmou už parkujeme u kliniky. Na recepci je Ada Formánek – jen říká - Pavle ahoj, a hned vás mám oba dovézt k šéfovi. Usmívá se na Marii, představuje se jí. Pani, já jsem třicet let u Pavla pracoval.

Představuji Mariianně MUDr. Kratochvíla. Marie se mě drží pořád za ruku, respektuji to.

Otta prohlíží všechny papíry, Marie mu vše doplňuje. Usmívá se, Otta.

„Tak paní Marie, vy jste pacientkou Franze Wiessnera ve Vídni? To je můj kolega a kamarád. On včera nemohl na tu operaci v Drážďanech, tak jsem tam byl já. Tak, a teď si vás vezmu, Pavlovi uděláme kávu, a vrátíme se tak za necelou hodinku, vezmeme vaše zprávy a uvidíme. Na vše se podrobně podíváme. A ne, abys dělal nemravné návrhy Vendulce, já už jsem ji varoval, vše zlehčuje Otta.

Za hodinu se otevřely dveře, Marieanna šla a byla unavená, vyplašená. Otta šel hned za ní, mrkl na mě.

Situace je taková – začal MUDr. Kratochvil, že já bych už operaci neodkládal. Naopak si myslím, že je to nyní v ideálním stavu. Operace je to složitá a mělo by to snad vyjít. Paní Marie, souhlasíte s tím, když teď zavolám MUDr. Wiessnerovi? Marie to odsouhlasila.

Otta volá do Vídně. Mluvili spolu německy a dlouho. Tak na celou věc mám s Franzem stejný názor, léky, co berete, jsou v pořádku. Tento pátek, tady v Brně, Franz přednáší na fakultě. Takže navrhujeme, že tu operaci uděláme v pátek ráno tady u nás, Franz a já. Když se nic mimořádného nestane, tak totéž za dva týdny v pátek, já mám operovat ve Vídni, tak uděláme druhé oko zase ve Vídni – zase dohromady.

Marieanna mlčí a je vyplašená jako kotě. Klepou se jí ruce. Otta jde do skříňky, vytahuje lék a dává ji Lexaurin. To vás uklidní a krabičku podává mně. Večer ještě jednu na spaní.

Otta dodává – nebudete nic cítit, vše lokálně umrtvíme. Dělali jsme takových operací mnoho, i dohromady s Franzem. Nemusíme se bát. Mohli bychom udělat obě oči zaráz, ale to my s Franzem nedoporučujeme. Jistota je jistota. Jinak vše ostatní je v pořádku. Zůstanete u nás do soboty nebo do neděle, jak to bude probíhat, bude muset mít absolutní klid. Jinak jsem vám udělal celé CT hlavy, neurolog vše zkontroloval, máte vše v pořádku, nižší tlak, cukr jakž takž, na EKG je to také v pořádku, jen jako mírná arytmie. Ale to po operacích spolu dořešíme. Já mám známého kardiologa, mladého a dobrého, dr. Kučírka. Ten to srovná. On mě pravidelně poráží v tenise, mlaďoch jeden.

Marieanna zase sedí, klepe se a potí se. Ptám se, co se děje. Lék ještě asi nezabírá.

„Pavle, a pane doktore, já na tu operaci tady a teď nemám peníze.“ Klepe se Marie. Já na to – o čem to mluvíš? Jaké peníze?

„Já mám pojištění v Rakousku a to nedosáhne asi ani na zaplacení operace jednoho oka.“ Podotkla Marieanna.

Otta do toho vstoupil – Tak už dost. Vy se vůbec nestarejte o peníze, to my s Pavlem dotáhneme do konce. Toto je moje klinika a já rozhoduji o tom, koho operuji a za co operuji a kdo a co platí. A s Pavlem to vyřešíme. Ve Vídni to zase vyřešíme s Franzem, my těm pojišťovnám ukážeme, jestli budou platit. Vy na to vůbec nemyslete. Vy fakturu ani neuvidíte. Vy musíte být klidná a připravená na operaci. A pozor, prosím, co nejméně plakat! Navíc, ja toho Pavlovi tolik dlužím, že se vám o tom ani nezdá, co on pro mě a naše pacienty udělal a dělá.

„Pavle, ale to já od tebe a od pana doktora nemohu chtít!“ potichu ještě říká Marieanna.

Pavel to vzal opět do ruky: „Tak, Otto, co my dál?“

„Nic. Já jsem si udělal předoperační vyšetření. Takže v 7.00 v pátek tady. Franze si už dál domluvím já sám. Vy už jen klid, procházky, pozor na přímé slunce, a pokud nebudete moct spát, tak jednu tabletku Lexaurinu, je to ten slabší. Ale před operací už ne!“

Poděkovali jsme a pomalu jsme odešli. Marieanna šla velmi pomalu, byla vystresovaná. Sedli jsme do auta, odjeli jsme domů. Marieanna se umyla, převlékla a šla si lehnout.

Než usnula, tak jsem se ptal, na co má chuť k obědu. „Typicky český jídlo, prosím, řekla. Široké nudle, tvaroh, mletý mák, máslo a cukr. Na to mám už dlouhou dobu chuť.“

Usnula. Spala až do tří.

Udělal jsem oběd, najedla se tak, že jsem se divil. Ještě si k tomu dala velkou sklenici odraženého mléka. Je to i moje oblíbené jídlo, ale bez máku.

Protáhla se, poděkovala za oběd a říká, co teď? No myslím, že bychom se měli obléct a jet k tobě domů. Měla bys být teď pár dnů v klidu, před operací.

Marie se šla oblékat. Volám na ni, nic si nebal, všechno si nechej tady. A ještě jsem cvrnkl na Věrku, řekl jsem jen, že přijedu zítra odpoledne.

Sedíme v autě, vyjíždíme. Volám vše Petrovi. Marie tiše sedí, nemluví. Je utlumená. Cesta probíhá dobře. V motorestu Malacky jdeme na kafé. Před večerem jsme již u Pavelků v Neusiedl. Už čeká Helga i Petr.

Marieanna už je lepší a vše vypraví. Petr mně děkuje, přehnaně.

Večer se jdeme s Marií projít a brzo jdeme spát.

Ráno vstávám opět po páté, několik naléhavých e-mailů pracovních. Musím být již v poledne v Bratislavě a odpoledne v Olomouci. Napsal jsem to i Věrce.

Helga přišla, udělala mně kafe. Vstal už i Petr, a jen se mě zeptal, jestli je to vše tak, jak to mam vyprávěla. Potvrdil jsem to. Už vstala i Marieanna, už byla dobrá, vyspala se. Domluvili jsme se, že dopoledne odjedu a přijedu pro ni ve čtvrtek v poledne. Mám moc práce.

Byli jsme sami. Marieanna se mě zeptala před Petrem a Helgou znovu na placení těch operací. Řekl jsem jí, že dávám pravidelně Ottové klinice každý rok na Vánoce finanční dary pro pacienty, kterým pojišťovna léčbu či operaci neplatí. Takže tvoje operace je dávno předplacená. Neboj se. Svoje peníze nech ve strožoku. Děkuji, řekla Marieanna a políbila mě po dvaceti letech, jako za mlada. Petr zase – co je to strožok. Marieanna na to – to je moje banka. Usmívala se. Petr dodal – a jsem tady zase za blbce.

Jel jsem z Olomouce do Brna, bylo k večeru, volám Ottovi – Otto ty jsi nám včera neřekl všechno, já to na tobě poznám. Pavle, je tam skutečně velké riziko, já teď nemohu dát ruku do ohně, jak to dopadne, také už má ta tvoje Marieanna  padesát, a to se naše tělo už chová jinak, máme unavené nervy, cévy i tepny, všechno je křehčí, atd. Tak nevím, jak to dopadne. Věř mně, že budu dělat maximum. Ale nebude to jednoduché. Potom mohou nastat komplikace s následnou léčbou. Ta její cukrovka pořád je, cukrovka, Pavle, se nedá vyléčit. Ale nechme to, já vím, do čeho jdu, i Franz to ví.

V pátek ráno budme moudřejší než jsme dnes večer.

Usnul jsem, jako kdyby mě do vody hodil. 

 

Konec II. části

Můj příběh
Hodnocení:
(4 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

AKTUÁLNÍ ANKETA