Jakpak je dnes u nás doma? Fejeton o tom, jak jsem na tom já
Ilustrační foto :pixabay. com

Jakpak je dnes u nás doma? Fejeton o tom, jak jsem na tom já

8. 6. 2020

Teď už vidím vaše oči, zaměřeny na nadpis fejetonu, a říkají: On to někde ukradl! Tuto větu znám. Neukradl jsem a větu skutečně znáte.

Pan Werich i pan Voskovec jsou autoři textu a paní Vondráčková tu píseň krásně zpívá. A já ji neukradl proto, že chci pár řádků napsat úplně o něčem jiném, než zpívá slavná pěnice.

Asi začnu tématem, zda na důchod je dobré mít domek, nebo chatu, nebo chalupu, anebo být v bytě. Ano, to je ta Shakespearova otázka, zda být či nebýt. Tato složitá otázka byla na i60 probírána mnohokrát, a jistě ještě bude i opakovaně. Já jsem měl domek do svých 75 roků, bydleli jsme v něm 40 roků, a pak jsem si už uvědomil, že moje síly jsou menší a menší, a že už nestačím vše udržovat. Po nějakém čase a po manželčině náhlém odchodu, snad někam na modrý obláček. Tak jsem vzal rozum do hrsti a řekl jsem si, a dost. Já jsem s manželkou udržoval stoprocentně okrasnou zahradu, perfektní technický stav domku, pořádek v domě. V nepořádku a v neposečené zahradě? Ne, tady žít nebudeš, chlapče, nebyl bys spokojen, údržba taky stojí hodně peněz, a hlavně nevíš, co se může stát dál, jaká nemoc tě potrápí. Dcera o tom, že by z velkoměsta šla do malého městečka? Ani za nic.

Takže rozhodnuto, prodej vilky. V té době, jako vdovec, jsem se již spřátelil s jednou dámou, která mně v domku pomáhala, potom tam i se mnou bydlela, ale měla také krásný byt, slovo dalo slovo, domek jsem prodal a po několika úpravách bytu jsem se nastěhoval k této dámě.

Věřte, že se mně odcházelo těžce, domek jsem navrhl, s manželkou vyprojektoval, s manželkou vlastníma rukama před čtyřiceti roky jsme ho postavili. Ale čas se nedá zastavit. Domek jsem také vzorně udržoval. Byl prodán.

Zůstal jsem bydlet v témže městě, ale v jiné ulici na druhém kopci. Pod lesem, kde stojí můj bývalý dům, jsem od jeho prodeje ještě nebyl, několik roků. Nemám nějak tu odvahu. Asi by to bylo pro mě zatím příliš silné kafé. Odpovědně říkám, že jsem v bytě s garáží spokojen. Trošku nám s přítelkyní trvalo, jsme již starší, než jsme si na sebe zvykli, ale ani jeden z nás netlačil na pilu, byli jsme a jsme k sobě velmi tolerantní. Jinak to nejde. Mám rád uzavřené účty – mám rád ve vztahu „má dáti/dal“ – jasno! Dcera dostala možnost – nechtěla. Přesto mě občas napadá: “ Jak pak je dnes u nás doma?“ Nejhorší vzpomínky jsou snad na Vánoce. Ty jsme tam měli vždy krásné. Kapitola je uzavřena.

A tak bydlíme na druhém konci našeho města, také pod lesem, ale druhým, bytovka je to skoro nová, sousedy za těch několik roků skoro neznám, jen ty z našeho patra. Slušní lidé. Nikoho neslyšíme, nikdo nás neruší. Já ještě pracuji tak tři až čtyři dny v týdnu, ve svém celoživotním oboru. To mně vyhovuje. Snažím se rozdělit domácí povinnosti, ale nějak se mně to nedaří, hlavní podíl má moje přítelkyně. Ale postupně kousek po kousku a nenápadně ukrajuji z jejích povinností a přetahuji to pod sebe. Nechci být pasivní, chci mít své úkoly.

Je nutné si spolu i vyladit čas pro sebe. To není nic špatného, moje přítelkyně má kamarádky a svoje vlastní sestry, tak chodívají pravidelně na babince. Já jsem zase často pracovně mimo náš byt, třeba celý den, a vrátím se až večer, tak se tedy ochraňujeme od ponorkové nemoci. Do hospody nechodím. Na sportovní utkání nechodím, sport vrcholový nebyl nikdy v mém okruhu zájmů, ani neuznávám čumění se v TV na sport. Ale to je každého věc.

Čas strávený spolu je taky o umění mlčení. Já někdy potřebuji pro svoje záliby a pro svoji práci klid k přemýšlení, navíc jsem já více posluchač rozhlasový, než divák televizní. I to se snažíme kloubit.

Chodíme, pokud to čas dovolí, skoro denně na procházky. Malé, pravidelné, tak na hodinu až hodinu a půl. Více už mě zmáhá. Ale svých několik desítek km měsíčně udělám. Rád bych v tom pokračoval co nejdéle.

Večer se podíváme na televizní noviny, je-li nějaký zajímavý pořad v TV, tak zůstanu u TV. Nebo poslouchám rádio, čtu si. V rozhlase je velké množství zajímavých pořadů zábavných i vzdělávacích, inteligentních pohledů, politických komentářů apod. Pokud jsem v autě, tak poslouchám rádio non stop, a to najezdím ročně několik desítek tisíc kilometrů. Jízda v autě mě uklidňuje, jezdím rád a jsem za volantem velmi klidný.

Ve své původní rodině jsme neměli moc dětí a nejsem moc zvyklý na děti. Dcera děti nemá. Děti mně nevadí, mám děti i rád, mám však rád určitou ukázněnost a určitý respekt jeden ke druhému. Rozmazlenost, nekázeň, vybíravost v jídle apod. u dětí se u mě nesetkává s pochopením. Také jízda autem s dětmi musí probíhat dle mnou stanovených pravidel. Přítelkyně má čtyři vnuky a vnučky, nyní ve věku 8 až 14 roků a s těmi už jsme si na sebe zvykli a vycházíme spolu velmi dobře. Pokud jsou u nás na prázdninách, vždy jim vytvoříme na každý den program, i s časem a rezervou pro jejich vlastní zábavu. Překvapují mě znalosti 14 letého kluka, kladně! Ostatní cizí děti si nenechávám k sobě příliš „přiblížit“. Tyto věty se vám mnohým nelíbí, že. To je moje zvláštní, snad i negativní vlastnost. Ale i toto je každého věc.

A když jsme začínali s prodejem rodinného domku, tak doporučuji názor, že v určitém pokročilém věku je lépe dříve než později udělat pořádek s majetkem, zvážit, na co mám nebo máme ještě sílu, a co bude vlastně dál. V nemocnici na oddělení JIP už to asi půjde řešit těžko, a potom rodina to může vše udělat jinak, než vy si představujete. Nenechejte se vydírat svými dětmi, svými vnuky. Ale na druhé straně, ten pořádek udělejte sami ve správnou chvíli vy, než aby spolu vaše děti, po vaší smrti, již nikdy nepromluvily.

Ještě jeden drobný příklad. Otec mé přítelkyně je už pán ve vysokém věku. Pořád je „jura“. Zahrádkář dlouholetý. Má chatku a zahradu, nic velkého, asi 500 m2. Zahrada byla dříve vzorem zahrádkářské činnosti, vše v perfektním stavu, školní mládež tam bylo možno vodit na exkurze. Jeho dcery se o něho vzorně starají, soboty, neděle vždy obědvá u některé dcery, má sám velký byt – tři pokoje. Sestry tam chodí uklízet, umývat okna, záclony, jarní a vánoční úklidy, atd. – vše klape. Jejich otec zvládá ostatní práce sám – praní, žehlení, jídlo apod. Kamenem úrazu se ale stává zahrada, dříve vše v dobrém stavu, zeleninu a ovoce rozdával po celé rodině, měl z toho radost. Dnes už na to starý pán nestačí. Dnes vidím, že se trápí. Zcela nenápadně na něj tlačím, aby s tím něco udělal, napovídám mu, diplomaticky a slušně, ale vše bez odezvy. Dříve měl vysázeno 12 i 14 záhonů, dnes už jen šest. Chatka už vyžaduje opravu, skoro generálku. Zatím na to neslyší. Děti ani vnuci, že by tam chodili pracovat a okopávat, vytrhávat plevel, kosit trávu, to je problém, nemají totiž vůbec zájem. Takže to vše chátrá. Chátrá to biologicky i fyzicky. A on se trápí. I toto je ten druhý pohled. Neexistuje paušální rada, co s nemovitostí, každý starší člověk si to musí rozhodnout sám.

Tímto vám nechci radit, ale jen vám říkám, čím později se rozhodnete, tím asi hůře. Včasné rozhodnutí může také znamenat klidnější dělení majetku, když se s námi potom něco stane.

Takže:

Jakpak je dnes u nás doma?

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

AKTUÁLNÍ ANKETA