Tréma je problém, který člověka provází často celý život. Trémou trpí hlavně lidé citliví a také úspěšní a talentovaní
Ilustrační foto: ingimage.com

Tréma je problém, který člověka provází často celý život. Trémou trpí hlavně lidé citliví a také úspěšní a talentovaní

21. 6. 2020

Je jedno, jestli má člověk vystoupit na mezinárodní vědecké konferenci, zahrát v dětství na housle před návštěvou nebo promluvit na akci v klubu seniorů. Pokud trpí trémou, je to pro něj pokaždé jedna z největších životních zkoušek. Trémistou je totiž člověk zpravidla celý život.

Jednasedmdesátiletá Jana píše ráda povídky. Několikrát byla požádána, aby je přišla předčítat do knihovny, na akci do domova seniorů nebo na předvánoční večírek, který si v kavárně dělají dámy z obce, ve které žije. Pokaždé odmítla. „Lidé si asi myslí, že jsem nafoukaná nebo že se jich straním. Jenže já nemůžu předčítat, mluvit na veřejnosti. Mám šílenou trému,“ vysvětluje Jana a pokračuje: „Bylo to tak už ve škole. Pak na střední, pak na vysoké, pak v práci. Když jsem měla říct něco na poradě, kde nás bylo deset, zrudla jsem a koktala jsem. Přitom jsme byli dobrý kolektiv, vím, že kolegové mě měli rádi. Někteří se mi smáli, jiní mě povzbuzovali. Já se s tím naučila žít. Prostě se veřejným vystoupením vyhýbám.“

Podobných případů, kdy lidé celý život trpí trémou, je mnoho. Někdo se s trémou snaží bojovat, někdo ji přijal jako součást svého života.

Bývalý technik Jiří celý život hodně cestoval. Má spoustu fotek a zajímavých historek. Je v penzi, žije v domově pro seniory. Před časem ho požádaly pečovatelky, aby o svých zážitcích popovídal ostatním obyvatelům domova. Pořádají se v něm vždy jednou měsíčně akce, kdy někdo z klientů vypráví o svém životě těm ostatním, kteří mají zájem se o něm něco více dozvědět. „Je to fajn akce a rád na ta setkání chodím. Vyprávěl tam už jeden bývalý lékař, bývalá učitelka, bývalý horník. Všichni moc zajímavě vyprávěli o své bývalé práci, o svém životě, až jsem byl překvapený, jak zajímaví lidé tady v domově žijí. Jenže já vyprávět nemůžu. Mám trému. Vím, že tomu lidé nevěří, ale já prostě nemůžu vystupovat na veřejnosti,“ vysvětluje.

Spokojený byl, když se mohl sám toulat. Jezdíval po světě na montáže a díky tomu poznal hodně zajímavých lidí a krajin. Spokojený je, když je sám ve svém pokoji, čte si, dívá se na televizi. Spokojený je, když ho pečovatelky vyvezou na zahradu a tam hraje šachy s dalším pánem. Ale jakmile po něm někdo chce, aby mluvil na veřejnosti, propadá zoufalství.  „Třese se mi hlas, rudnu, zadrhávám, ztrácím myšlenky. Nemá na to vliv věk, zkušenosti ani prostředí. Je jedno, jestli mám udělat přípitek kamarádovi na narozeninách a je tam pět lidí, nebo mám, nedej bože, něco povídat na setkání v našem klubu seniorů. Vím, že bych se ztrapnil, takže jsem nabídku, mluvit o svých cestách, odmítl,“ vypráví. Pozoruhodné je, že mu nikdo nevěří. Jiří je totiž statný muž, působí sebevědomě a přestože je kvůli vysokému věku a zdravotním potížím upoután na vozík, mnoho lidí ho stále považuje za sebevědomého, úspěšného muže.

„Mnoho lidí to zná velmi dobře. Krátce před důležitým rozhovorem, přednáškou začnou mít trému. Dokonce i herci, kteří stojí na pódiu každý večer, znají tento pocit. Tréma je příznakem speciálního strachu, strachu ze zesměšnění a selhání,“ uvádí psycholožka Karin Hertzer, která se zabývá problematikou vystupování na veřejnosti. Vysvětluje, že pokud se člověk na své veřejné vystoupení dobře připravil, není důvod trémou trpět, jenže opak je pravdou. „Je dobré být si jistý sám sebou a věcí, za kterou stojíte. Jen kdyby tady nebyly ty rigidní názory, které jsme přijali za vlastní. Příklad? Jen ten, kdo je perfektní, bude uznávaný a oblíbený. Je to nesmysl, my přece víme, že tyto perfekcionalistické nároky nikdy nemůžeme splnit, avšak přesto jsme na sebe před výstupem velmi tvrdí. Buďme ve vztahu sami k sobě shovívavější. Vycházejme z toho, že nám nikdo nebude mít za zlé, že jsme trochu rozrušeni,“ tvrdí.

V poslední době se mnoho lidí rozhodlo s trémou bojovat. Vznikají kurzy, ve kterých se  učí, jak jí předcházet. Do boje s trémou se pouštějí především lidé mladšího a středního věku, kteří se chtějí prosadit, být úspěšní v práci. Současná doba totiž trémistům moc nepřeje, žádaní jsou lidé, kteří působí sebejistě. „Pokaždé, než jsem šla na jeviště, byla jsem celá roztřesená. Tak jsem na tom začala pracovat a na stará kolena už trému nemám,“ říká herečka Světlana Nálepková. „Maximálně drobné vzrušení před premiérou, ale nic víc. Pomohla mi meditace a dechová cvičení. Ale dříve jsem s trémou opravdu měla obrovské problémy,“ tvrdí.

O trémě mluví velmi často i hodně zkušení zpěváci a herci, například Lucie Bílá. Ta tvrdí: „Dopoledne to bývá ještě dobré. Ale čím víc se blíží vystoupení, tím je to horší. Ale já si myslím, že tréma není jen špatná věc. Člověk je díky ní opatrnější a neztrácí pokoru.“

Psychologové se shodují v názoru, že trému je možné učit se odbourávat, ale není nutno propadat panice, pokud ji člověk má. A už vůbec ne se kvůli tomu cítit méněcenný, selhávající, divný. Tréma je totiž zároveň ukazatel, že je člověk citlivý, že přemýšlí nad tím, co si o něm okolí myslí, zkrátka, že to není žádný chvastoun, který si myslí, že je tak skvělý, že před ním každý padne na zadek. Naopak, trémou trpí právě velmi často lidé úspěšní a talentovaní.

„Tréma je vlastně projev strachu z toho, že se před jinými lidmi ztrapníme,“ shrnuje psycholog Jan Kulhánek s tím, že částečně jde o projev vrozený, ale do určité míry mohou rodiče ze svého dítěte trémistu nevědomky vychovat. A to často kladením vysokých nároků, které dítě časem znejistí. Pokud však tréma nezasahuje do života člověku tak výrazně, že mu komplikuje pracovní nasazení i běžné životní situace, není třeba se kvůli ní trápit. Spousta lidí s ní žije celý život. Naučí se jí částečně předcházet, vyhýbají se situacím, kdy by se mohla projevit. Nebo se s ní prostě smíří, přestanou se kvůli ní stresovat.

„Ráda hraju na klavír, ale před jinými mám trému. No tak si prostě hraju sama pro sebe. Celé dětství mě máma nutila hrát před návštěvami, před příbuznými. Když jsem udělala chybu, byla naštvaná. Myslím, že mi to pořádně podrylo sebevědomí a kvůli tomu jsem na čas s hudbou přestala. Postupně jsem se k ní vrátila. A teď jsem nejšťastnější, když si doma sama sednu ke klavíru a hraju. Je to relaxace, chvíle štěstí. Ale zásadně odmítám, abych zahrála někde, kde je více lidí. Nehraju ani před příbuznými, před přáteli. Prostě mám trému. Rozdíl je jen v tom, že v mém věku mi už je úplně jedno, co si o tom kdo myslí, co kdo ode mě očekává. Hraju si jen pro radost, pro sebe,“ říká šedesátiletá Milena a totéž radí všem trémistům: Hlavně se trémou netrapte, a když vám prezentovat se před jinými lidmi nedělá dobře, tak to nedělejte. Pokud to v práci dělat musíte, těšte se do penze, pak už muset nebudete.

psychika
Hodnocení:
(4.8 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.