Za vše může Strauss – nenápadný příběh, I. část - Zklamání.
Ilustrační foto: pixabay.com

Za vše může Strauss – nenápadný příběh, I. část - Zklamání.

3. 7. 2020

Dost jsem váhal, jestli tento příběh vám mám vyprávět. Je to obyčejný příběh, příběh obyčejných lidí. Kde platí, že peníze nejsou všechno. Ale raději to rozdělím na tři části. Nehledejte v tom souvislosti z vašeho okolí. Nevím, jestli je to velmi dlouhá povídka nebo velmi krátký románek, možná i krátká novela.

Nemám moc koníčků. Ale jedním z mých zájmů je hudba. Hudba vážná, symfonická, opery, ale i operety, jazz a swing, rock. Moc mně nejdou zatím muzikály. Co jsem viděl, bylo velmi umělé, nebylo to tak nějak od srdce, začínající hvězdičky dávaly vše do toho, aby se prosadily. Rád si poslechnu i lidové písně české i moravské, a slovenské, a dechovkou také nepovrhnu. Všeho s mírou. Těm novým tvrdším, moderním směrům však moc nerozumím. Zaregistroval jsem u nás koncert orchestru – Vienna Philharmony Orchestra. Byl to večer s rodinou Straussů. Taktak jsem dostal dva lístky.

Na koncert jsem šel s Davidem, mým dlouholetým přítelem. Moje manželka odjela na babinec na dva týdny do Mariánek. Ona moc o vážnou hudbu nestojí. Když jsem pro ni někdy i koupil lístky, vždy se mnou šla, oblékla se do nových šatů, nové boty apod. a dělala mně doprovod. Seděla a neslyšela, hudba jde kolem ní, kolem jejích uší. Usmívala se na všechny strany a tleskala, kdy se tleskat mělo. Moje žena neumí poslouchat cokoliv. Neumí poslouchat a neposlouchá ani rádio. Říkám, cokoliv. Pokud je náhodou doma, sedne si k TV a přepíná kanály, snad každých pět minut. Od blbých opakujících se amerických detektivních seriálů, kde jednou běloch zastřelí černocha a po druhé zase černoch zastřelí bělocha, až po ty turecké slátaniny. Já poslech rádia miluji, od malička. Škoda, nenaučil jsem ji to. Jeden psycholog řekl, všimněte si, jak řidič řídí auto, je-li to v klidu, s rozvahou v pohodě, tak se chová i v ostatním životě. A naopak, je-li nervózní, jede trhavě, neustále nadává a porušuje předpisy, tak se chová i jindy, i v životě. Velká to pravda. Moje žena jezdí tak, že ona je pánem silnice, ostatní jsou volové, staré báby se pletou pod kola, apod.

Jsme spolu už asi deset roků, ne, jedenáct roků. Děti nemáme, nevím proč. Asi moje paní, ani já, po nich tak moc netoužíme. Nikdy jsme o dětech nemluvili, jako bychom se v tom tiše shodli bez řečí a vysvětlování. Oba máme zaměstnání, které nás naplňuje. Manželka navíc chodí na směny včetně sobot, nedělí a svátků. Je v Lékárně u Tří kohoutů. A jako spolumajitelka vydělává hříšné peníze, vše na své konto. Každý si jedeme od začátku finančně samostatně. O mé zaměstnání se moc nezajímá, vlastně asi neví ani, co přesně dělám. Ale považuje to za něco méněcenného.

Na koncert jsem se dost těšil. David bydlí kousek od našeho bytu, tak jsme jeli jedním autem. David je starší a zkušenější. Byl krásný teplý červnový podvečer, před Medardem. Koncert byl již v 18.00 hod. Asi proto, aby se Vídeňáci dostali večer brzo domů. Parkoviště u Besedňáku bylo ještě volné. Ve foyer jsme si dali kávu a vykládali. David je rozveden. Žije sám. Jeho ženu znám také dobře, dva rozdílní lidé, ona semetrika, on duše romantická, klidná, přemýšlivá, pohodová. Nikdy jsem si nemyslel, že David bouchne dveřmi a odejde. Bouchly v něm ale saze, a odešel. Mnohokrát vysvětlil své ženě, jak a co, myslela si, že ona má pravdu, jen ona. David si teď žije krásně. Děti má již na studiích. Rozumí si s dětmi. Syn teď dokonce bydlí u něho. David se zabývá archeologií a je v tom směru vyhledávaný odborník. Syn to začal studovat také. Sám se rozhodl. No, peníze nic moc, ale jeho to zaměstnání baví a naplňuje. Dcera mu na vánoce řekla, že po maturitě chce jít bydlet k němu, takže nyní asi od září. Chce dělat čínštinu na fildě. Je to velmi chytrá holka na jazyky. Teď už pracuje na brigádě v jedné kavárně ve Vídni. Domluvil jsem jí to tam a je moc spokojená. Jeho děti mně říkají strýcu.

Ano, dali jsme si kávu, já ristretto, David velkou s mlékem a hodně cukru. Stojíme tedy u stolku. Oba vzorně oblečeni na takový skoro odpolední koncert. Bylo i mně dobře a těšil jsem se. Najednou jdou k nám dvě mladé dámy. Jedna míří za Davidem. Dobrý den, pane doktore – usmívá se jedna . David jen – Vlaďko, to je náhoda, ahoj. Už nás představuje – to je moje sousedka Vlaďka, mírně jsem se uklonil a představil. Titul nikdy neříkám, nikdy, nikde a nikomu. Vlaďka nám představuje kamarádku Alenu. Pár slov, pár frází, několik trošku umělých úsměvů.

Davide, kdo to je, ptám se, když holky odešly. Fakt sousedka, bydlí na patře vedle mě, má dost starší rodiče, končí teď medicínu, zubárnu. Ta druhá tam často chodí, ale nevím o ní nic. Hezký holky, já bych řekl tak pětadvacet, možná i víc. Obě tmavovlásky, krásně upravené vlasy, Alena lehce do zrzava. Vlaďka měla doplňky i lodičky do stříbrna a černé koktejlky, decentní. Alena zase malé černé, kratší (hezký nohy – podívej se Davide), lodičky na super podpatku černé a vše v černých doplňcích. Holky jak modelky.

Koncert byl perfektní, skoro dvě hodiny, bez přestávky. Nádherný výběr melodií skladatelů rodiny Straussů. Byl jsem rád, měl jsem dobrý pocit. Sedíme ve velkém sále, lidé spěchají po koncertu domů. Nevím, proč je vždy po divadle, koncertu a podobně takový spěch. Rychle k šatně. Nechápu to. Sedíme s Davidem v sále a vykládáme. David by měl jet pokračovat ve výzkumech na Uherskohradišťsko. Já mám kontroly řady staveb, po celé republice a měl bych asi vyjasnit ve firmě můj podíl jako společníka, dostal jsem nabídku, šéf chce jít do důchodu, je nemocen. Lidé pomalu odchází, sál se prázdní. Už je nás v sále jen pár. Před námi ještě sedí i Davidova děvčata.

Vstáváme, a ty dvě dívky stojí vedle nás, dávám přednost ve dveřích, Alena má příjemný parfém. Pár slov, jak se vám to líbilo. Pomalu jdeme po schodech dolů. Na podestě se David zastaví a povídá mně, tak už jdeme domů? Já říkám, nemusíme, já nespěchám nikam. David si neuvědomil, že se zastavily i obě slečny. Chvíli trapné ticho. Já hned zatáhl za záchrannou společenskou brzdu. Slečny, nechcete jít s námi na deci? Jen si ten koncert vychutnat? David dodává, sousedko, pojď, my dva jsme se Slávkem neškodní. Obě se usmály a ihned přikývly, když jste tedy prý neškodní. Ale my bychom raději, kdybyste byli hoši škodní, a začaly se smát.

Šli jsme do Lobby baru, do Internacionálu. Bylo to jen pár minut, navíc se hnala nějaká letní bouřka, a je to i kousek na parkoviště, kde mám auto.

Všichni si dali víno, jen já minerálku a další kafé. Vlaďka povídá, my jsme ale nevečeřely, a už je tolik hodin, nevadilo by vám, kdybychom si dali něco malého. Číšník byl u nás ihned s jídelními lístky. Obě si daly sýrový talíř se zeleninou a kuřecím plátkem, David si dál Jelení skok ostrý, já další kávu. Alena sáhla do kabelky a brala si nějaký lék.

Víno prý bylo dobré, večer utíkal, vyprávěli jsme, něco o hudbě, o životě. Holky to byly inteligentní, Alena dělá chemii a geologii, a končí v lednu. Kam dál, neví, nemá zatím nic. Vlaďka jen připomenula, že zná moji manželku z lékárny, že mě tam jednou viděla, když jsem nesl nějakou tašku s nákupem. A jinak, že mě zná tady od pana doktora. Alena poprosila, že už je unavená, jestli bychom mohli jít. Vše rychle vyřízeno.

Příjemný večer, příjemný koncert. Bylo již po jedenácté hodině. Zaplatil jsem, a šli jsme k autu. Dívky, že si vezmou taxi, že nás nemohou využívat. David, jen řekl, pokud nemáte další program děvčata, my se nebudeme vnucovat, ale my vás dovezeme klidně až domů. Alena na to hned, no já bydlím na Lesné, to je kousek od Vlaďky. Bylo rozhodnuto. Dívky šly ještě na toaletu. David mně vysvětlil, že Alena má něco se srdcem, takže se dost musí hlídat. I já jsem byl už kolem půlnoci doma. Měl jsem z toho dobrý pocit. Ty holky nebyly žádný trdla. Skutečně příjemný večer. Rád se vracím do svého bytu, mám tam čisto, jako ze škatulky.

Ráno, druhý den, volá moje žena, že musí ukončit pobyt v Mariánkách, sedá na rychlík a jede domů. Bude na Hlavasu ve 13.30 hod. ať tam pro ni přijedu. Má horečku a angínu a má penicilin. Samozřejmě, říkám, budu na tebe čekat. Neměl jsem žádné plány, kromě pracovních. Opět má angínu, měla by s tím něco dělat. Má něco s imunitou, nebo má stresy.

V jednu jsem jel na Hlavní nádraží, u zastávky autobusu stojí Vlaďka, přibrzdím, stáhnu okénko, Nabídnu odvoz. Rozzářila se. A už sedí vedle mě. To je prima, vy jste hodnej. Já jedu ke Grandu, mám tam sraz se spolužáky, dřeme na státnice. Já jen, to je fajn, já tam jedu také. (V autě se rozvoní její toaletní voda.) Vlaďka, tak kdy to zopakujeme, nám se to moc líbilo, a navíc vám dlužíme útratu. Já na to - nic nedlužíte, to je pomoc starých pánů mladým chudým studentkám! Vlaďka se rozesmála. Až vystupovala, chytla mě za ruku a povídá, tak to moc neodkládejte, bylo to s váma fajn. Mě napadlo, vždyť jsem o deset let starší jak ty, děvenko.

Moje manželka Jana, vystoupila z vlaku, a očividně jí bylo blbě. Vzal jsem její kufr. Políbila mě na tvář – abych to nedostal – a že si skočí k sobě do lékárny pro vitamíny. Ať počkám u auta. Příkaz.

Hned jak jsme přijeli, tak si lehla, bylo jí fakt asi blbě, měla horečku. Penoš už ale večer začal zabírat, i si sama vzala další léky, ona moc věří Brufenu, na takový věci. Je přece odborník.

Už jsem zůstal doma, uvařil jsem koprovku a hovězí a brambory. Trošku jsem uklidil, ale já mám doma pořádek stále. Jana se o to moc nestará. Však si potom Jana koprovku vezme. Má to ráda. Vzala si jen koprovku a dva, tři malé kousky masa a jednu bramboru, aby jí nebylo špatně. Hodně pije. Ty její čaje.

Angína se za týden vyléčila. Jana šla potom už za další týden do práce. Byla pořád velmi nervózní. Nevrlá. Nesvá. Trvá tento její nepříjemný stav už dlouhou dobu.

Byl jsem potom služebně v Třebíči. Tam se blbě parkuje. Na náměstí se náhodou uvolnilo jedno místo. Tak jsem se tam namačkal. Vedle byl nějaký velký mikrobus Ford. Protáhl jsem se dveřmi, otřel sakem jak Forda, tak svoje auto. Jdu k automatu platit parkovné, kdo to nejde proti mně – Alena. Povídá – pane, dobrý den, nevěděla, jak mě má oslovit, příjmení zapomněla. Byly jsme s fakultou v Mrákotíně, v lomu, dělala jsem tam zkoušku, už poslední, z Geologie, dopadlo to dobře. Gratuluji vám, slečno. Měla rifle, úzké, obtažené a díravé, nějaké špinavé tenisky (z lomu), černou starou bundu. Hned si všimla mého pohledu – nedívejte se, vypadám jako podmosťák. Myslím, že je Alena ještě o něco starší – tak šestadvacet. Nakloní se a dětsky říká, byli jsme tady na WC.

Prohodili jsme pár slov, došli už i její spolužáci a sedali si do toho velkého Fordu, který mně zavazí. Řidič už nastartoval, čekali jen na Alenu, ale ta klidně se mnou vykládala. Ptala se, co a jak, a co dělám. A kdyby sehnala nějaký dobrý lístky někam, jestli bych nešel. Samozřejmě jsem přikývl. Ptala se na moji manželku. Obrátil jsem to na to, že byla teď nemocná. Znovu mně řekla, tak věřím, že se brzy uvidíme. Nějak se snaží, děvče, nerozumím tomu. Proč se asi ptala na Janu?

Mám v hlavě temno. Šel jsem na kafé na náměstí v Třebíči. Je tam v průjezdu taková jedna malá kavárna, jakoby stará. Káva dobrá, kluk obsluhuje – teplej. Mně tito lidé nevadí. Znám několik teplých kluků nebo chlapů, ale s holkou, lesbou jsem se zatím asi nesetkal, nebo neznám. Respektuji tento stav a je mně to dost jedno.

Přemýšlím o mém, o našem, manželství. Ano, jsme spolu, žijeme ale každý sám. Navenek vzorná dvojice. Uvnitř myslí každý na něco jiného. Manželka je pořád v lékárně. Má strach, že ji někdo okrádá, aby bylo vše v pořádku, papíry aby seděly, atd. Velké lékárnické celky jim, těm malým, velmi konkurují. Jana jako by o nic jiného neměla zájem. Myslím, že nemá chlapa, a že ho asi ani neměla. Nic jsem nepozoroval. A asi by mně to už dnes bylo jedno. Když vidím toho Davida, jak si žije. Klid a mír.

 Jana si sama dost vydělá, více jak já. Takže, když ji opustím, tak nebude na holičkách. Já jí v její práci nijak nepomáhám, ona mě v tom směru považuje za analfabeta. Tak co s bytem? Je nový a můj, vše jsem platil. No to už je jedno. Něco s tím musím už začít dělat. Bude to těžké. Proč je tak nevrlá? Jak dlouho jsme neměli sex. Nevím, vlastně si už nepamatuji. Letos ještě asi ne. Na vánoce jsem se pokoušel, ale byla unavená, inventura, přecenění, elektronické recepty atd. Dvakrát panáček nekáže. Bude mně letos 36 roků.

Pátek, ráno mně volá David. Ty, Slávku, tys mluvil s Vlaďkou a Alenou. Ano – říkám, obojí náhodně. Ony by chtěly něco podniknout. Vlaďka přišla včera k nám za synem, něco má s PC, tak jí s tím pomáhal. Mají teď pauzu ve zkouškách, a chtěli by někam jet do lázní, třeba prý tak do Budapešti na Margetin ostrov. David, to by mohlo být dobrý. Jsi schopen si to zařídit doma u Jany? Prý tak za týden, prodloužený víkend. Můj syn říkal, že by jel taky, ale já ho zarazil, má teď ještě tři zkoušky za první ročník, až to udělá. Já jen – Davide, není to vše nějak rychlé? Vždyť já ty holky neznám. David – znáš mě. Buď klidný, jsou to slušná děvčata.

Jo, budu o tom přemýšlet, Davide, ale já znám lepší místa, pokud na tom netrvají. Já ti odpoledne zavolám, až budu doma.

Musím si to nechat projít hlavou.

Odpoledne přišla z práce Jana, a že bude tento a příští týden v práci i o víkendu. Budu dělat inventuru a ty elektronické recepty. A rozhodla jsem se, že budu mít otevřeno i soboty i neděle i svátky. Pak několik dalších pracovních věcí. Dr. Alstnerová, druhá majitelka, jde do důchodu, teď prý definitivně, a chce mně prodat svůj podíl, takže budu jediná majitelka. Já jen – a chceš půjčit ode mě peníze? Jana – dost hrubě a vulgárně – ty žebráku, od tebe?

A zvládneš to? Ptám se znova. Chceš, abych ti půjčil peníze? Následovala přednáška o mé neschopnosti, o tom, že nic neumím, nejsem k ničemu, a nemám žádné peníze, ty má u nás v rodině jen ona, jedině ona!. Že bych měl praštit se svým zaměstnáním, jít k ní do lékárny. Dělal bys tam sice podržtašku, ty srabe, ale já tam potřebuji chlapa.

Jano, uvědomuješ si vůbec, jak se mnou mluvíš? Já se přece nebudu před tebou pořád obhajovat. Vždyť celou domácnost táhnu já. Vše platím já. Víš, co je v ledničce? Kdys byla naposledy nakupovat? Kdys naposledy prala? Kdys naposledy žehlila? Víš vůbec, kde tady v tomto bytě máme vysavač? A co okna, kdys je umývala? Víš ty vůbec, jak se tady sundávají záclony? Nic, nic, nic! Hádka opět gradovala.

Nic, že. Nic ty nevíš. Ty jen přijdeš, najíš se a odejdeš. K tomu máš pořád čisté prádlo. Ani ty podprsenky si nevypereš. Punčocháče kupuješ nové, protože ty já prát nebudu. Už toho mám, Jano, dost.

Měl jsem už nachystaný oběd – plněné papriky a rajskou. Hrnkové knedlíky k tomu (s burisony). Nachystal jsem jí jídlo, i pak sobě. Nic neřekla a najedla se, usnula na gauči únavou i tou hádkou. Ani nepoděkovala za večeři, ani neřekla, jak to, že už máš navařeno, nic. Vše je samozřejmé. Ano, teď vidím, že je to moje chyba. Já dělám tu chybu. Co jsem jí mezi námi dovolil, to ona dělá.

Volal jsem večer Davidovi, že asi lepší jsou na ten výlet slovenské Rajecké Teplice, ať se jich zeptá. Že tam mám kontakt na dobré ubytování. A ať to se sousedkou probere. David hned, to nemusím, ona je tady. Přišla si pro svoji maminku vypůjčit ocet. Slyším, jak jí to David vykládá. Slyším i Vlaďku, že ano. David jen, tak příští pátek až neděle Rajecké Teplice, a že mně za půl hodiny zavolá. Slávku, ale jedem tvým Volvem, ty jsi lepší řidič.

Jana spí, já mám hlavu zamotanou. Dívám se na ni. Co se to mezi námi stalo. Proč? Asi ji mám ještě rád, ale tak to dál nejde. Já jsem z ní unaven. Já nemohu, potřebuju normálně žít.

Musím jí to nějak říct o našem vztahu, a musím říct o Teplicích, lhát nebudu. David, to je pro Janu čestný muž. Když to řeknu tak, jedu na Slovensko s Davidem, tak nemusím nic jiného Janě říkat. Je jí to jedno. Ale to už trochu lžu. Ale kdybych řekl plus dvě slečny, dostanu hned přes hubu.

Takže rozhodnuto. Varianta č. I, je bezbolestivá, bude tam David? Bude. A já to budu řešit až potom, zatím si vykáme. Ale beztak, David je přece jenom hezkej chlap, ale já? 10 kilo navíc, kulatá tlustá hlava, podbradek, 185 cm výška, to já tak můžu akorát chodit malý děti před usnutím strašit a ne zahýbat s modelkami.

Má hlava není čistá. Jana se probudila až večer. Jdu se projít, je tma, Jana vypadala dost strašně, rozcuchaná, pomačkaná, tepláky, bez podprsenky, no teda sexy. Povídám, nechceš se osprchovat – ono tě to probudí. Slávku, ty to říkáš proto, že nevoním, proto to osprchování. Já už ti hold jen smrdím. Zvedla se a zašila se do pracovny. V koupelně na zemi zůstaly ležet kalhotky a podprsenka, jak se převlekla, když přišla z práce. Hodil jsem to vše do koše na prádlo.

Oblékl jsem se, šel jsem se projít.

David nevolal. Vrátil jsem se za hodinu.

Jana dělala ve své pracovně na PC.

Šel jsem za ní a řekl jsem ji I. variantu o Rajeckých Teplicích. Dívala se na mě. Myslím, že mě nevnímala. Slyšíš, co říkám? Jano? Ano, slyším. Jana je o dva roky starší jak já, že by už přechod? Ne, to je její charakter, to je její povaha. Ona je blíženec - nejhorší znamení - ránu hůj, večer fůj. Ona člověk se dvěma tvářemi.

Janě zvoní tak pozdě mobil. Odešel jsem do kuchyně, dělám si ještě na noc kafe. Jana za chvíli přišla za mnou, pohled vražedkyně, volala mně teď Věra Komárková, že prý tě viděla v Besedňáku na koncertě? Já na to, ano, ale já jsem ji neviděl. A že jste tam s Davidem stáli s nějakými holkami. Já na to v klidu, ano, ta jedna je Davidova sousedka Vlaďka, a ta druhá byla její kamarádka. Jana - Aha, ta Vlaďka, ta Vlaďka, ona chodí k nám občas do lékárny, viděla jsem ji tam, tu já znám, to je ještě děcko. Jana to vzala, jako, že jsou to děti. Doufám Slávku, že nejsi tak blbej, a nebereš ty děti na výlet na Slovensko? Řekl jsem, ano, beru. Nedělej ze mě vola, zařvala, ty debile, ty jsi schopen všeho, křičela Jana. Asi se jí zapnul ten další ženský smysl. A dodala již v klidu - vezmi si Slávku, doma EURA na Slovensko. Jsou v šuplíku, neměň další, je tam asi 5 tisíc €.

Hergot, no, jsou to slečny, ne děti, ale krásný.

A je zameteno. Vše se ví. Brno má 400 tis. obyvatel, a ta drbna Komárková mě potká v Besedňáku, třetí chlap jí utekl, ale ona, ona je přece svatá.

Já jsem najednou přemýšlel vážně o tom, proč mám myšlenku na výlet s mladými holkami? Proč si myslím, že by třeba mělo k něčemu dojít? Proč uvažuji o tom být nevěrný své manželce? Trochu moc otázek a žádná odpověď. Proč jsem tak sebevědomý, že si myslím, že asi prožiji románek s mladou dívkou, navíc mimořádně krásnou? Nic, bez vnitřní odpovědi. Proč já?

David už nevolal.

Jel jsem druhý den pracovně do Hradce Králové, na otočku. Při zpáteční cestě mně volal David. Vlaďka a Alena ten tvůj návrh jednoznačně berou. Podmínka, každý platí za sebe. Já jsem jen odpověděl – dobře. Davide, pořád si myslíš, jako chlap, že nespěcháme? A Davide, a co teď děláš? Já budu kolem jedné odpoledne v Brně. Přijď za mnou do kavárny v IBC, no, k Oldovi. Do té naší, té prostřední. David jen – děje se něco. Já opět jen – asi ano.

Dal jsem si kávu, v kavárně obsluhoval šéf a majitel Olda Vrba. Kamarád ze školy, z průmky, jemu stavařina nikdy nešla, jemu šel kšeft. David přišel za pár minut. Říkám Oldovi, jak to, že jsi na place? Olda jen – nemám lidi. Za chvilku přišla Lida, jeho servírka, usmívala se vlevo i usmívala se vpravo, a hned se ujala žezla. Prý ta, co měla přijít, onemocněla, a bude pár dnů doma. Vykládáme s Davidem. Olda Vrba je takový chlapský kámoš, můžeme mluvit o všem a je to jak v hrobě. Otevřel jsem můj problém. David se mračil, Olda se usmíval. Slávku, že tys té své stíhačce Janičce ještě nezahnul? Ty vole, ty seš ale idiot. David jen dodal - Oldo, počkej, každej není jako ty. Já říkám, Oldo, tady slečnu Lidu si už ojel? Nějak se na tebe dívá a usmívá se. No, že váháte hoši, dnes v noci třikrát. Proto je tak šťastná. A Oldo, co tvoje drahá polovička Terezka, a Olda – hoši, kdo to je? Já jen - ty vole. Olda - ještě musím vojet tu novou servírku, aby byla tady na place taky tak šťastná, a chodila do práce!

Hoši, já asi nemohu. Já asi zatím nemohu. Ani ne kvůli té Janě, ale asi kvůli těm mladým holkám. Já se před něma asi stydím, já nevím, co mám vykládat, jak se mám chovat, a jak se mám oblékat, a jak cokoliv dělat. Já už su staré onkl. Opět to opepřil Olda Vrba – ty vole, já pojedu místo tebe do Teplic, a ty tady pinkluj místo mě. Já se těch holek bojím. Normálně se ale já bojím, Oldo. Olda - Přeříznu je obě a zaráz. Olda na to, ale Slávku popravdě – tys fakt dosud nezahnul? Oldo, nezahnul jsem, kdysi před Janou jsem měl jednu spolužačku, no víš Aničku Kahanovu, seděla v první lavici, prsa měla na svůj věk krásný, bylo mně osmnáct, a potom už byla Jana. Olda – Slávku, ty blbe, ty seš snad svaté, a Slávku, Aničku jsem přefikl na maturitním večírku i já, kozy teda měla jako Brno. David seděl a nic neříkal. Tak tato rovnice, ty vysokoškoláku, má jediné řešení a to je věrnost – zasmál se Olda. Odešel pinklovat. Nechali jsme mu dvě kila na stolku a šli. Mával na nás.

Jel jsem potom do kanceláře a pak domů. Byl jsem doma sám. Jana po sobě opět nic neuklidila, všude byly po ní nějaké zbytky, kuchyně – po snídani vše na stole, koupelna - noční košile na zemi a ručník přes mísu WC, její ložnice - neustláno a skříně otevřené, jak si brala věci a prádlo. Bylo mně z toho nějak blbě. Vše jsem dal po sté do pořádku. V pět jsem jí volal, kdy přijde domů. Nemám čas, byla jasná odpověď. Udělal jsem si smažená vajíčka a knedlík, a okurkový salát s jarní cibulkou a se zakysankou. Seděl jsem na terase a pomalu večeřel. Bylo krásně teplo, krásný večer. Pustil jsem si rádio, Dasha a Jan Smigmator uváděli na dvojce George Gershwina. Perfektní skladby, perfektní hudba. Uklidnil jsem se.

Kolem deváté přijela konečně Jana domů. Takřka jsme spolu nepromluvili. Bylo mně smutno. V lékárně je bordel, já jsem na všechno sama, ženský mně tam určitě kradou, nesedí nám recepty a nejde nám program na e-recepty.

Jen jsem se zeptal – máš ještě nějakou jinou příjemnou zprávu pro mě? Odpověď jasná – no ty máš z toho srandu, už mě sereš, drahý můj. Jano, nerad to hrotím, ale nejsi ke mně trochu nespravedlivá. A já po tobě ten bordel uklízet nebudu, dnes jsem to dělal naposledy. Buďto budeš po sobě uklízet, nebo ti budu všechno vyhazovat, slyšíš, všechno, já tady v bordelu žít nebudu. Jana – aby ses neposral.

Najednou Jana přišla za mnou do pokoje. Povídá - Jo, pán je nadrženej, já jsem Ti půl roku nedala, že? Ty myslíš jen na ten sex, jen na tu moji kundu. Tak pojď si zašoupat, já to tu minutu vydržím, ty bejku. Hodila po mně kalhotky. Šla se sprchovat. Jen jsem Janě řekl – proč jsi tak vulgární?

Zítra je víkend. Ještě, že budu sám. Džbán pomalu, ale jistě dokapává!

Vstal jsem v sobotu o půl páté. Jel jsem se projít k Olšovci. Je zde nádherná sestava rybníků. Byla ranní mlha, a už ale svítalo, Budkovan i Dubový rybník nebyly v mlze vidět, sem tam šplouchl kapr. Tam jsem zahlédl bobra. Je to ale macek. To jsem zde ještě neviděl. Bylo krásně, sluníčko už pomalu začínalo hřát, mlha ustupovala. Je zde krásně. Pár rybářů, voda ještě není zelená. Zastavil jsem se u jednoho staršího pána, už se trošku známe podle vidění, jen pár slov, řekl jsem mu o tom bobrovi, on se velmi překvapil. Řekl, jen to ne, to tak nenecháme….Ten by tady nadělal brajgl.  Vykoupat bych se v tom, v té vodě, ale nemohl. Je mně smutno. Co jsem to jen podělal?

V devět jsem už přijel domů, Jana už byla pryč. Kuchyně vypadala jako včera. Naskládal jsem všechno po snídani po Janě na tác, i skořápky od vajíček, špinavé nádobí, nepoklízené mléko, marmeládu… Tác se vším jsem ji položil do její postele.

V koupelně totéž. Štětka od WC ležela na koberečku před WC. Ne, už leží v její posteli, prádlo a vše ostatní jsem naházel na nádobí v posteli. Zavřel jsem okna i dveře v její ložnici. Její věci z předsíně, neuklízené, jsem také dal na postel na tác. No byla to hromada. Uklidil jsem celý byt, vysál a vše co k tomu patří, Převlékl jsem si svoji postel. Vše jsem vypral, i Janiny věcí z koše.

Prádlo mně dobře schlo, odpoledne jsem měl vše vyžehleno, vyžehlil jsem i její věci a dal jsem jí to do komínku, na její noční stolek.

Odpoledne jsem jel na přehradu. Bylo krásně. Opaloval jsem se a ležel na malé loučce na Kozí horce, bylo tady jen pár lidí. Zvoní mně mobil. David se ptá, co dělám, já, že ležím na Kozí horce. David- musím ti říct, že jak tady byly včera holky chvíli u mě, tak Alena mluví jen o tobě a dost se na tebe ptala. Slávku bacha. Zastav se večer u mě, nechceš? Jo, já ti zavolám, potvrzuji.

Usnul jsem. Byl jsem v polostínu. Červnové odpolední teplo, a vonělo seno. Spal jsem tak asi hodinku. Ve spánku jsem občas slyšel lidi, jak jdou po horní pěšince. Bylo teplo a příjemně, úplně jsem cítil, jak si ten spánek letní a odpolední vychutnávám. Nic se mně nezdálo, jen ten klid. Voda voněla, tráva byla posečená a voněla taky, u cestičky kvetly kozičky a voněly. Usnul jsem jen v plavkách.

 

Najednou mě něco probudilo. Mám zavřené oči, a pomalu, velmi pomalu procítám. Něco cítím. Nějaký známý parfém. Mně snad hrabe…. Co to je? Všude je klid. Otevírám oči, hodinky - jsou čtyři odpoledne. Dívám se vlevo, nikde nikdo. Dívám se vpravo – vedle mě leží Alena na dece a spí, opodál stojí nějaký hoch a nějaká slečna, balí si deku a šeptá -  my jsme se kousek odtud učili, a Alena vás uviděla, a lehla si na tady tuto svoji deku a usnula, my už musíme jet. Jsem rád, že jste se vzbudil, já jsem Ondra, šeptá…prosím, nechte jí ještě chvíli spát, ona byla unavená, říká mladík. A prosím, Alena si musí vzít lék, když tak ji za půl hodinky už vzbuďte. Tak čau. Usmívali se na mě. Zamával jsem jim ještě.

Sedím a dívám se na loď - MORAVA,  jak přijíždí k přístavu Kozí horka. Nastupuje dost lidí, i Ondra s kamarádkou. Nevystupuje už nikdo. Alena má na sobě nějaké triko a plavky. Zadek má teda pěknej, a ty stehna. Spí velmi tvrdě, ani ta loď, která právě zahoukala, ji nevzbudila. Slunce již zapadá za stromy. Vzal jsem svoji deku, vytřepal ji, a přikryl s ní Alenu. Sedl jsem si vedle na ručník.

Alena spí jako o půlnoci.

Na silnici u parkoviště houká auto a za chvíli houkají i policajti.

Alena spí jako o půlnoci.

Otevřel jsem si Právo, vzal jsem si kalhoty a košili, čtu. Obul boty a sedím a čtu. Najednou se to něco vedle mě začne protahovat, no konečně, myslím si. Něco řekla a nerozuměl jsem, a spí dál.

Po půl hodině přijela další loď, měla silnější sirénu, ta teprve vzbudila Alenu. Protáhla se. Podívala se na mě. Krásnýma, milýma očima. Já jsem ráda, že jsem tě tady uviděla. To byla krásná náhoda. A já jsem asi usnula, a kde jsou děcka? Rozhlíží se. Prosím, promiň.

Dobrý den, slečno. My si tykáme? Alena na to, teď už jo! A usmála se. No nevadí ti to? Já to nemyslela blbě. Tvoji kamarádi už odjeli lodí.

Tak pokud si tykáme, tak se obleč, ať ti není zima. Máš, Slávku, pravdu, řekla, je mně zima. Aleno, a vezmi si lék. Trhla sebou. Jak to víš? Mám své informátory…Smála se. Ondra, že?

Oblékla se, máš svetr Slávku? Prosím, půjčíš mně ho? Podal jsem jí vestu přes hlavu. No, a o tom léku mně to řekli ti tvoji kamarádi. Omluvila se, promiň, já ti to vysvětlím.

My jsme se učili a pak šli na autobus nebo na loď, a tady jsme tě z chodníku s Ondrou a Aničkou uviděli. Já vím, já jsem s Ondrou mluvil, povídám. Já jsem řekla, že tě znám, že tady budu s tebou, ty jsi spal jako špalek.

Tak se obleč, sbal si věci a půjdeme na večeři. Alena na to, no tak já nikam nemohu jít. Aleno, říkám, neboj se, tady na pryglu se chodí tak normálně. Sedli jsme do auta a odjeli do Rakovce na večeři. Jedli, seděli, vyprávěli. Já jsem dost na rovinu řekl, že si myslím, že já pro tak mladé holky nejsem vhodný kamarád. Alena si dala dvě deci bílého, a velmi rozumně se mnou vykládala. Pořád se na mě dívala. O sobě řekla vše. O rodičích z Val Mezu, o privátu tady v Brně, o tom, co by chtěla dělat. O životě a o své nemoci srdce, o svém bráchovi, který se zabil před třemi roky na motocyklu… Srdce asi bude muset být operováno. Bere léky. A pokud se to do vánoc nespraví, tak potom v zimě operace, tady v Brně, MUDr. Němec a MUDr. Kala. 

Najednou jsem si vzpomněl, že jsem měl volat Davidovi. Omluvil jsem se. Ahoj Davide, já jsem na to zapomněl. Já jsem s Alenou na večeři na Rakovci na pryglu. No náhodou jsme se potkali. Tak čau. David chce, ať mu něco vezmeme něco k jídlu a přijdeme k němu. Alena, že jo. Objednal jsem ještě dvakrát pizzu v krabici. Alena se ptá, proč dvakrát? Já jen – uvidíš.

Přijeli jsme k Davidovi. Otevřela nám už ale Vlaďka. David pro ni skočil naproti. Ještě, že jsem ty pizzy vzal dvě.

Začali jsme plánovat náš výlet za týden. Já jsem vše znovu zopakoval o mém manželství. Vlaďka byla velmi překvapená. Netušila, co a jak. Byl už večer.

Volala mně z domů Jana – kde jsi, ty hovado jedno? Odpověď – u Davida. Položila to. Neměl jsem na nic náladu.

Všem jsem se omluvil a řekl jsem, že musím domů. Aleně jsem nabídl, že ji zavezu také domů. Byla ráda. Domluvili jsme se, že jí – Aleně – zítra ráno zavolám.

Byl jsem nervózní, co bude doma. Jana se osprchovala a už spala. Vše z postele dala na zem, přikryla se larisou a spala.

Neděle. Ráno jsem spal, Jana zavřela dveře do mého pokoje, kde spím, nasnídala se a odešla dělat inventuru do Lékárny. Udělal jsem s kuchyní a koupelnou totéž, co včera. V Janiné ložnici se to vršilo.

Volal jsem v devět Aleně. Učila se, ale řekla, že tak od jedenácti už má čas a ráda by byla se mnou, a jestli by mně to nevadilo, jestli bychom nezajeli do Val Mezu k jejím rodičům.

Rodiče jsou starší, tak kolem 60 roků i víc. Příjemní lidé. Alena si doma vzala věci, moře jídla, tatínek jí tajně podstrčil pár tisícovek. Obhajoba a poslední státnice budou v lednu a promoce v únoru. Mě představila jako kamaráda, který jede do Rožnova, tak ji vzal s sebou. Lhala, nejel jsem do Rožnova.

Byl to příjemný výlet. U Napoleona v Rousínově jsme se zastavili na večeři. Volala mně Jana. Kde zase jsi – já jen v Rousínově na večeři. Jen řekla, že se mnou končí a stěhuje se k rodičům, s debilem, sexuálním maniakem a hajzlem v jedné osobě, žít nebude. Alena se na mě dívala, slyšela každé slovo z telefonu, Jana tak strašně křičela.

Jeli jsme do Brna. Alena mě pozvala na kafé k sobě. Malý, příjemný jednopokojový byt. Dívčí bydlení. Byla opět unavená, omluvila se a šla se osprchovat. Lehla si mně na klín na gauči a zase usnula. Jen řekla, prosím, nechoď domů, buď zde se mnou do rána, rychle jsem jí připomenul léky. Já cítím v tobě obrovskou oporu a jistotu. Prosím. Spala. Osprchoval jsem se i já. Našel jsem v koupelně nový zalepený kartáček, díky Bohu, já bych asi neusnul, kdybych si nevyčistil zuby. Lehl jsem si vedle Aleny, jen ve slipech. Spala, ani jsem se jí nedotkl. Škoda.

Ráno v pondělí jsem se oblékl, probudil krátce Alenu, a že jdu domů a do práce. Alena mě dlouze líbila krátkými polibky na tváře a čelo. Jen několikrát řekla, já tě asi miluji, a jsem ráda, že jsi tady byl.

Doma už nikdo nebyl, všechny osobní věci Jany byly pryč. Asi sem přijelo půl lékárny a milostivou paní vedoucí stěhovali. Ložnice byla v bordelu, a strašně smrděla. Dnes v práci nemám nic důležitého. Zůstal jsem doma a dal vše do pořádku. Úplně. Zastavil jsem se v lékárně za Janou a jen jí řekl, prosím dvoje klíče od bytu. Řekla jen, ty hajzle zasranej, udus se tou čistotou. No a tady je máš, a teď můžeš doma v klidu onanovat, debile. Nepochopil jsem to. Jen jsem řekl – prosím nebuď vulgární. Byli jsme spolu, Jano, přes deset let. Zákazníci v lékárně se na nás dívali. Jak skrytá kamera. Šeptl jsem, máš doma moře peněz, co s tím. Nemám už s tebou domov a pak ti zavolám, křikla. Vypadl jsem. Řekl jsem - tak sbohem.

Taková to byla velká láska.

Vážení, pokračování tohoto příběhu bude co nevidět.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.