Za vše může Strauss – nenápadný příběh, II. část - Zamilování.
Ilustrační foto :pixabay. com

Za vše může Strauss – nenápadný příběh, II. část - Zamilování.

5. 7. 2020

Pokračování příběhu o životě a životních radostech a strastech moderní mladé a střední generace tohoto století.

V pondělí v poledne jsem volal Aleně. Musí být ve škole do tří a potom už chce být se mnou. Dali jsme si sraz u ní v bytě.

Povídám ji o všem, o všem, co se stalo. Zítra a ve středu si beru volno, mám kamaráda, co má malou malířskou firmu a zároveň i úklid. Vymalujeme můj celý byt. Je tam cítit Jana. Ano, promiň, že jsem tak upřímný. Alena, já přijdu pomoct, já nic nemám v programu. Já na to hned - Ne, ty se budeš učit, a přijdeš ke mně, až ve čtvrtek večer, ráno v pátek přece jedeme do Teplic.

Jen řekla, já tě asi miluji.

Alena pak na to rychle, souhlasím, ale když budeš malovat, tak budeš spávat tady u mě. Odsouhlasil jsem to i já.

Člověk míní, Pán Bůh mění.

První den malování, zvoní mně dopoledne mobil. Volá neznámé číslo: „Pane inženýre, já jsem manželka Pavla Němce, z vaší firmy. Jen vám mám říct, že měl infarkt a že je u Svaté Anny. Prosí vás, abyste se u něho dnes zastavil, je mu dobře, ale chce na vás přepsat firmu, kdyby se s ním něco stalo, tak aby s tím nebyly pak problémy. Plakala. Prosím, tak ve 14.00 hod.“

Uklidňoval jsem ji, a že po poledni určitě přijdu. Vše bylo připraveno, v nemocnici byla i notářka a měla vše připraveno k podpisům. Byla tam i pí Němcová, už jsme se kdysi viděli. Já říkám, Pavle, ale já teď nemám tolik peněz, nevím, kolik si představuješ. Ticho. Notářka mně dala další část dokladů. Pavel tam měl i smlouvu o smlouvě budoucí, celková hodnota firmy velmi rozumná, polovina nyní v hotovosti, a zbytek ve splátkách pí Němcové nebo jejich dětem rovným dílem, kdyby se s Pavlem něco stalo. Jen jsem řekl, souhlasím. Pavel řekl, ale nespěchá to, Slávku. Všichni viděli, jak se mně třepaly ruce.

Vše podepsáno a notářka, že to zanese hned na Krajský soud. Pavel i jeho paní mně děkovali. Dohodli jsme se, že Pavel, až se vrátí, bude dál generálním ředitelem, a já budu dál výkonným ředitelem. Jeho paní mně moc děkovala. Pavel mně dal ještě číslo svého účtu, a já jsem mu odpoledne převedl těch 50% podle smlouvy. To byl fofr.

Šel jsem do firmy. Všem jsem řekl, že je Pavel u Svaté Anny, ať ho neotravují, a že se vším na mě se mají obracet. Sekretářka přede všemi řekla - a necháš si tady nás Slávku dál, nebo budeš dělat změny? Já na to: “No, Katko, vás vyhodím první, vy vopico jedna“. Ona šla, chytla mě kolem krku. Všichni tleskali. Katka jen dodala – já jsem vám to říkala, Slávek je náš, on nás nedá, on tady vyrůstal. A hned dodala, a bando, pracovat, teď tady velím já, Katka. Smáli jsme se. Jsme střední firma, asi 30 THP a 100 dělníků.

Bohužel Pavel Němec se už nevrátil, přišel druhý infarkt, ten ještě zvládl a za měsíc třetí a už to byl konec. Dlouho byla jeho kancelář neobsazená, i vizitku jeho jsme tam nechali. Měli jsme ho rádi. Já byl ve firmě vždy jako přísnější a on byl jako takový taťka hodný.

Přijel jsem k večeru k Aleně, jen jsem se zastavil doma. Malíři malovali a lepili tapety a uklízečky uklízely. Dal jsem ještě pár drobných pokynů. Zítra ráno do 10 hod. vypadnou. Vše tady bude v pořádku, řekl jejich šéf. Tak zítra v 10.00 hod.

Já si najednou uvědomil, že nemám žádné nervy z Jany, z jejího chování, z jejího odchodu. Mně je to nějak jedno.

Jel jsem do bytu k Aleně. Už byla doma – nevolal jsem dopředu. Zvoním. Otevřela. Dala mně pusu.

Vše jsem ji vykládal, vše, co se událo. Ona jen, tedy s tebou je fofr. Ale já nevím, povídám, jestli nějaká obyčejná holka z Val Mezu je teď pro mě dobrá, mám voňavý vymalovaný byt…smál jsem se. Ty jsi ale dareba a šla a sedla si mně na klín, líbala mě. Ty jsi to nejkrásnější na světě, řekla, ty jsi pro mě ten princ na bílém koni. Já jen – Aleno, už nepij. Strašně se rozesmála. Dali jsme si kafe. Alena si sbalila tašku na třídenní výlet, ptá se mě – mám si brát noční košili? Já na to, samozřejmě – co bych na tobě trhal? A odjeli jsme ke mně do bytu. Těšila se. Po Janě tam nezbylo nic, ani ten zápach jak po Faustovi. Mám z toho trochu opět strach.

Volal jsem Davidovi. Tak co, jedeme zítra ráno? No já jsem pro, myslím, že Vlaďka taky. Alena nevím? Já jen, že Alena také. Vezmu vás zítra v 8.00 hod. u tebe doma a zajisti Vlaďku, prosím. David a co Alena – já jen, to mám na starosti já!

Alena seděla v křesle, ani se nehnula, a dívala se na mě. Povídám, Aleno, ještě minutu. Druhý hovor. Laco, tak já to potvrzuji. Dva pokoje dvoulůžkové v Afrodité. Laco ano, jeden pro pány a jeden pro dvě slečny. Já - Laco, na to zabúdni. Smál se. Laco, a prosím, a pokoje vedle sebe. Ještě jsme si řekli pár slov, a že zítra v poledne bude vše připraveno. Laco, poslouchej, zítra půjdeme všichni na večeři, vem i tvoji pani, dlouho jsem ji neviděl. Půjdeme na ostrov na Rybářskou baštu. Děkuji a ahoj.

Alena seděla v křesle a povídá. Tak to ne Slávku, já chci spát s tebou. Ne s Vlaďkou. Já na to – a ptala ses na to doma maminky? Alena hned – ano ptala a ona řekla, že jsi chlap jako lusk. Já zase na to jen – no jo, povídali, že mu hráli…Políbila mě. Ne, panny a dívky nelíbám. No panna už nejsem, ale dívka jo. Abys to věděl, měla jsem jednoho kluka na gymplu na pomaturitním večírku, opil se, a donutil mě k sexu. Od té doby jsem ho neviděla. Jinýho chlapa jsem už nikdy neměla.

Já říkám, nech toho, já tě provedu po bytě. Obývák a kuchyně je spojeno, jak vidíš. Předsíň jsi viděla, tady je můj pokoj a pracovna a posledních několik roků jsem zde i spával. Zde je koupelna a WC a vedle je ještě samostatný WC. Z předsíně dozadu je ložnice (tam dosud spávala moje manželka) a už se odstěhovala, a z ložnice jdou dveře do dětského pokoje, ale my jsme děti neměli, tak to byla pracovna mé ženy. Nic tam už také není. Slávku, kolik má ten byt metrů. Moc. A jsou pro nás. Toto já jsem nikdy neviděla. Takový byt. Z ložnice, z pracoven a z obýváku jdou dveře na velkou krásnou terasu.

Tak a teď si vezmi lék, já udělám k večeři kung – pao s rýží, a se salátem hlávkovým. Dáme si Bohémku sekt, růžovou, souhlasíš, ano?

Ne Slávku, ještě moment. Než mezi námi něco vznikne, já ti ještě musím něco moc vážného a důležitého říct. Chvíli se odmlčela, asi hledala slova. Je možné, že moje srdce je dost špatné. Zatím je to v pořádku. Ale já asi nebudu moct mít děti. Srdce by to těhotenství nemuselo vydržet. Chceš-li mít v budoucnu děti, tak to klidně řekni. Já to pochopím. A nebudeme pokračovat v tom, co teprve tak krásně začíná. Měla oči plné slzí. Slzy pomalu tekly po tvářích, jako rosa.

Milá Alenko, andílku můj, já byl bez dětí doposud, a na rovinu ti říkám, že s tím nemám problém, a dám ti to třeba písemně. A nezměním svůj názor. Buď naprosto klidná. Nikdy nezměním svůj názor! Děti pro mě nejsou tím hlavním. Poprvé jsem jí i já políbil, poprvé jsem ji slíbal slzy z očí, nevydržela to a plakala, říkala, že štěstím.

A už o tom nemluvme, Aleno. Já tě plně respektuji.

Já jsem se tě na to musela zeptat. Navíc maminka mně řekla, jak se po mně krásně díváš, a jak máš čistý pohled. A řekla mně – nezapomeň s ním probrat děti. Pro některýho chlapa je to důležité. Tak promiň, že jsem se zeptala, zeptala tak přímo. Skočila mně kolem krku. Líbala mě. Já začínám být ten nejšťastnější člověk na světě, řekla.

Vstala z křesla. Já ji říkám, jen počkej, ještě já ti něco řeknu. Zdá se mně, že to mezi námi vzniká dost rychle. Mám strach, abys nebyla se mnou zklamaná. Já mám mnoho a mnoho negativních vlastností, které si uvědomuji a ještě více, které si neuvědomuji, určitě. Jsem workoholik, jsem mimořádně čistotný a pořádkumilovný, až je to protivné. Asi nejím zdravě, takové ty zdravé „recepty“ není nic pro mě. Jim všechno až na červy a housenky. Jím dost zeleniny, ovoce také, ale moc ne. Nepiji pivo, skoro vůbec. Jsem zapřisáhlý nekuřák. Jsem většinou abstinent, i když dobré víno mám rád, v malém množství. Kromě procházek i dlouhých – tak nesportuji. Sport neuznávám ani v TV, a kolektivní už vůbec ne. Žádné posilovny, ale celý den být venku ujít 20 km, to mám rád. Mám rád moře, aspoň jednou za rok. Aleno pozor – já prý strašně chrápu!! Rodiče už nemám, oba už zemřeli. Hodně piji čistou vodu.

Takže jsem vlastně sám, ještě mám hodnou starou tetu, občas za ní zajedu. Nepiji čaj, nepiji žádné bylinkové čaje, neuznávám to, nic mně to neříká. V zimě miluji rum s černým ruským nebo gruzínským čajem a hodně cukru, jinak sladké takřka nejím, nechutná mně to moc.

Teď nevím, jestli se neoblečeš a neodejdeš. Když jsi slyšela pravdu o mně?

Tak Slávku, už jsem vedle tebe spala, na přehradě, a nechrápals.  A ostatní je nula. Pojď, mám hlad. Ukončila to Alena.

Vařili jsme to Kung – pao spolu. Šlo nám to od ruky. Dala si velkou porci, a jen řekla, máš to strašně dobrý. Ještě zůstal zbytek v misce i rýže i salát. Podívala se na mě, a povídá, mohu to dojíst, jen jsem řekl, budu rád. Díval jsem se jak jí. Tiše, pomalu, a vychutnává každé sousto. Tak dobrý salát hlávkový já neudělám, co jsi tam dal. To je tajemství, já na to. … Ukážu ti to.

Vše jsme potom uklídili, já jsem ještě udělal kávu, a víno jsme dopíjeli na terase. Rožnul jsem švédskou svíčku, velkou, co nezhasíná ani v dešti. Bylo krásně a vykládali jsme. Po desáté, jsme to zabalili, poklidili a Alena šla do sprchy, potom já. Spali jsme v ložnici na letišti. Jenom jsme skutečně spali, Alena se zavrtala do mě, držela mě pevně rukou, hned usnula. Já měl v hlavě ještě moc a moc nevyjasněných myšlenek.

Ráno jsme vstali už v šest. Snídaně. Alena otevřela chladničku a jenom zamrkala, ty někoho čekáš na snídani? Ne, já si rád vybírám, co budu jíst. Nachystala svačiny, čtyři, do auta, vzali jsme i vody na cestu. Zatáhl jsem rolety proti slunci a nechal jen automatické větrání a automatickou klimatizaci. Pustil jsem myčku. Byt voněl. Alena řekla – tady je krásně.

David už s Vlaďkou čekali dole, i když jsem tam byl skoro o deset minut dříve.

David poprosil Alenu, jestli by nemohl sedět vpředu, že je mu vzadu v autě blbě. Aleně se to moc nelíbilo, ale samozřejmě, že mu ihned bez čehokoliv vyhověla. Viděl jsem na ni v zrcátku. Po pár kilometrech to zjistila. Alena mně říká, ty Slávku a trefíš tam? Vlaďka a David jednohlasně a vy si tykáte? Alena na to jako herečka – už dávno, vy to nevíte? Holky se smály. Říkám, děvčata, kdyby bylo něco potřeba, jídlo, žízeň, čurání, hned říct, okamžitě zastavím. Vzal jsem benzin. D1 byla u Rohlenky opět zacpaná, nějaká nehoda, tak jsem hned sjel na Slatinu a po staré až na Slavkovskou křižovatku a potom pořád po D1. Za hodinu budeme v Prostřední Bečvě ve Valašském šenku, říkám, a půjdeme na kafé. Odsouhlaseno. Nastavil jsem GPS kvůli času, trasu znám zpaměti, jedu zde snad po tisící. Holky vzadu usnuly. Vykládal jsem podrobně Davidovi, co se vše událo, za poslední týden. Jen se nestačil divit.

Kafé bylo dobré. V autě jsme snědli svačinu, co Alena chystala.

Rajecké Teplice – na recepci o nás věděli, pokoje připraveny dle našich přání. Dvě apartmá, pokoj a ložnice samostatné. Alena řekla Vlaďce, že bude spát se mnou. Vlaďka tedy s Davidem. Vlaďce se to ale moc nelíbilo. Ale vše se vyřešilo samo, Vlaďka spala v ložnici a David v obýváku. Navíc, oni se znají léta.

Zavolal jsem hned po příjezdu do Rybářské bašty na ostrově, zde v Teplicích, objednal stůl pro 6 osob na večeři. Zavolal jsem to i Lacovi, jen krátce, měl tady Maďary, ale stačilo to.

Šli jsme se po ubytování hned koupat. Nádhera, balzám na duši, uvnitř i venku. Byli jsme asi hodinu v bazénu, a pak jsme šli do kavárny u bazénů.

Dal jsem si kávu, a ostatní víno. Já potřebuji hodně pít vodu, jsem na to zvyklý, tak zase tu minerálku. Povídali jsme, já vše o Lacovi, odkud ho znám, co dělal a co dělá. Sedíme a vykládáme. Jde k nám, k našemu stolu slečna z recepce. Jde za mnou a povídá, vy jste pan inženýr z Brna od našeho pana ředitele? Říkám ano. Tady máte dopis. Zarazil jsem se. Usmála se a odešla. Otevírám dopis, na obálce moje jméno a brněnská adresa. David – čti nahlas. Já čtu – Jaroslave, jsem rád, že jsi přijel do mého hotelu se svými přáteli, veškeré stravování a ubytování vám hradím já. Moc jsi pro mě v minulosti udělal a já ti to neměl jak vrátit. Toto je jen malá nálepka na to, co jsi pro mě udělal, co ti dlužím. Mnohokrát děkuji a přeji vám příjemný víkend. Laco Hrivňak, ředitel Hotelu Afrodité.

David jen dodal, kde máš ještě nějaké známé, pojedeme tam příští víkend. Smáli jsme se.

Šli jsme ještě do bazénů. Oči mně padly několikrát na Alenu v plavkách. Hergot, to je postava. Na to já asi stačit nebudu.

Šli jsme na pokoj a volal mně Laco, že sraz až na ostrově. O. K.

Měli jsme na večeři dost času. Shoda nás všech – jako ve školce, bude i tady odpolední klid. Sraz dole v recepci o půl šesté. Půjdeme pěšky. První společné chvíle, oblékání apod. na pokoji, proběhly normálně. Alena měla totéž co v Besedňáku. Slušelo jí to. Moc.

Vlaďka také. Najednou se mně zdálo, že má Alena trochu vlasy do rezava. Nebo je to jen tím zapadajícím sluncem.

Rybářská bašta je nádherná restaurace, taková zvláštní, hodně míst pro samostatné sezení. Vrchní nás dovedl do mezipatra, výhled na jezero i na ostrov. Výhled do lesů, pomalu se stmívalo, je teď už letní slunovrat – nejdelší dny. Všichni z toho byli překvapeni. Za minutku přišel Laco i s paní. Aneta byla velmi pěkná dáma, reprezentovala svého manžela, dělala tam v rezortu ekonomku, prý je na podřízené jako pes. Všechny jsem představil. Pozdravili jsme se, políbili jsme se. Aneta hned začala „ z prosta do mosta“ jak říkají Slováci. Zeptala se mě na Janu. Chytil jsem se příležitosti a hned jsem vše bez okolků řekl. Ani jedním křivým slovem jsem se ale Jany nedotkl, ani jedna hrubost. Ukončil jsem to, takže už bydlí u rodičů. Kdy rozvod? To nevím, ale u nás je to jednoduché, majetek máme každý svůj, děti nemáme. A hlavně, Jana se mnou byla nespokojená, a já už potom také. Alena visela na mých rtech, myslela si asi, že to nějak obejdu. Vedle restaurace vedou koleje vlaku do Žiliny. V té tmě ten vlak působil velmi romanticky.

Večeře byla příjemná, pobavili jsme se, navíc Laco je vypravěč. Aneta se také zapojila, mají problémy s patnáctiletým klukem, mají podezření na drogy. David jim k tomu dost vysvětlil, i jeho syn měl v tom věku takové sklony, navíc se rozvedli s paní, ale on se synovi v té době moc věnoval, jako by ho pořád něčím zaměstnával, byl s ním, kde to šlo. Bylo to těžké, ale podařilo se to. Laco prozradil, že kupují s Anetou hotel v Büku v Maďarsku.

Naše děvčata se chovala naprosto vzorně. Byl jsem na obě pyšný. Alena mě pořád, celý večer, držela za ruku.

Odcházeli jsme, vše jsem vyrovnal, Laco mě před Anetou poprosil, jestli bych zítra před snídaní za ním nemohl přijít do kanceláře, nějaká odborná věc. Samozřejmě. Viděl jsem, jak Alena to se zájmem poslouchá, a jak byla hrdá, že pan ředitel mě prosí o nějakou pomoc.

Rozloučili jsme se, Laco s paní sedli do svého auta a odjeli do vedlejší obce, kde mají domek – nebo spíš vilku. My jsme šli pomalu do hotelu, už bylo chladno, sundal jsem sako, dal jsem ho Aleně přes ramena.

Rozloučili jsme se před pokoji. Poděkoval jsem za příjemný večer. Vlaďka taky a dala mně pusu. Alena na to – stop, stop, to je moje. A smáli se.

Alena se vysvlékala přede mnou, dělal jsem, že to nevidím, šla do koupelny. Šel jsem do ložnice, rozestlal, pustil jsem rádio, naladil nějakou slušnou hudbu, rožnul jsem svíčku na nočním stolku.

Vydělal jsem z ledničky minerálku na noc. Alena měla noční košili v koupelně a oblečená vyšla. Políbila mě. Šel jsem i já omýt své hříšné tělo.

Vyšel jsem z koupelny, všude něco svítilo, bylo to příjemné. Šel jsem do ložnice. Ležela napříč, přes celou postel. Dívala se na mě, byl jsem v krátkých pyžamových kalhotách. (No musel to být na mě pohled!) Mlčela.

Klekl jsem si vedle postele. Přisunula se blíže ke mně. Ty máš krásně chlupatý prsa, už jsem si všimla na přehradě. Usmívala se oddaně na mě. Otevřel jsem dlaň. Byla v ní velmi malá krabička. Dívala se střídavě na mě a střídavě na dlaň, sedla si. Řekl jsem jen, miluji tě. Otevřenou dlaň jsem posunul k ní. Pomalu, skutečně pomalu si to vzala. Co to je? To je divná plochá krabička. Mlčel jsem. Ale je úplně nová, co to je Slávku? Mlčel jsem. Bílá krásná kožená krabička, nebo obal? Slávku, co je to? Mlčel jsem. Vzala ji do rukou. Byl na ni zlatý zip. Pomalu ho otvírala. Podařilo se to. Otevřela krabičku, pomalu. Nic. Slávku, co to je? Oddělala horní jemnou semišovou malou etiketu s nějako značkou. Slávku, ták, už mě nenapínej. Mlčel jsem. Očividně se toho bála. Odklopila další látkový proužek – na něm byla zlatě napsáno: Alena. Pod tím byla karta, a nějaký ovladač. Kroutila hlavou. Dívala se na mě, nechápala.

To je karta na otevření mého bytu, můj zámek nemá klíč, a ten ovladač je k bezpečnostnímu zařízení. Takže teď můžeš kdykoliv ke mně domů. Až budeme v Brně, naučím tě to, je to jednoduché. Slávku, děkuju, ale to já se nenaučím. Naklonila se ke mně a děkovala a líbala mě. Tak byt je jen pro nás dva.

Byla to krásná dlouhá noc. Ano, teď to teprve mělo přijít. Teď. Teď jsme byli oba připraveni. Bylo to úžasné, jemné, mazlivé, ona se mě nemohla nabažit. Ve tři ráno, jsem jen řekl, nechme si něco na zítřek, štěstí moje, ty můj andílku. Jen řekla, ne! A už to bylo po několikáté. Pak mně řekla, maminka mně říká andílku, když mně jde dát večer pusu, před spaním. Až do teď, když spím doma u rodičů. Ty mně to můžeš říkat taky. Taťka mně říká, ty vopico jedna. Málem to nedořekla. Usnula spánkem plným štěstí a lásky.

Nemohl jsem spát. Ještě vše ve mně doznívá. To zlé i to šťastné. Byl jsem plný té nádhery.

Šel jsem se napít.

Ležela nahá, odkrytá, ležela šťastná, mírně se usmívala. Přikryl jsem ji. Lehal jsem si opatrně vedle ní. Ale nebylo to asi dost opatrně, otočila se a zvrtala se do mě. Tělo na tělo. Voněla. Voněla jako na přehradě. Nebyla namalovaná, měla husté obočí. Mírně měla pootevřená ústa, a jen dýchala. Za chvíli jsem usnul i já.

Probudil jsem se, bylo po šesté hodině. Ještě že jsem si včas vzpomněl, že musím hned ráno do kanceláře tady v hotelu k Lacovi. Trošku mám blbou hlavu, valetol rychle. Oholil jsem se a dal do pořádku. Rifle, košili čistou, modrou, světlé hnědé letní mokasíny, bez ponožek. Potichu jsem zavřel dveře do ložnice a od pokoje hotelu. A už jdu k výtahu. Mačkám čtverku – ředitelství. Hledám dveře k panu řediteli. Zaklepu a otevírá mně Aneta. Jé Slávku, pojď dál. Laco sedí za stolem, my jsme si sedli za jednací stůl. Je tam nějaká divná atmosféra. Něco je ve vzduchu. Cítím to. Aneta mrká očima i se jí kolena klepou, neví, jak si má sednout.

Laco jde na to ze široka – hlasem medovým – jak se vám tady líbí? Já jen – perfektní, víš, že mně se tady vždycky líbilo. A co teda Jana. Já – nic, všechno jsem vám řekl. Aneta – a není to jen tak? No není – odpovídám. To se skládalo už delší dobu, a teď to vyvrcholilo. Ona odešla k mamince. Ty, Aneto, já na ni nebudu před vámi nadávat, nemám proč, to je vztah mezi mnou a Janou. A šmytec.

Už mně to bylo divný, tak jsem zasekl.

Tak o co jde, co potřebujete?

Aneta, no asi se ptáme zbytečně, když se rozcházíte s Janou. Bude rozvod, potom majetek dělení, to je na dlouhé lokty! Já říkám – Aneto, promiň, já ti nerozumím. Viděl jsem ten její slovenský pohrdavý pohled – ty jsi nula, ty nic nemáš.

Slova se ujal Laco. Podívej, máme nabídku koupit asi 75% podílu na jednom velkém hotelu v Maďarsku v Büku. Spěchá to a my asi přes banku tolik peněz nedáme do hromady. Jestli byste nám nepůjčili něco? Ale když se rozvádíte?

Tak Laco dost. My se známe moc dlouho. Já a Jana máme každý svoje hospodaření, Jana má svoje peníze a já také. Janiny peníze já nemohu dávat do placu, ale svoje ano. Laco - a ty něco máš?

Laco tak blbě jako ty, se nezeptá ani student prvního ročníku ekonomické střední školy. Tak a teď vy karty ven, karty na stůl.

Laco:“Chybí mně nebo nám asi 160 000,- € tj. asi 4,000 mil Kč. Máme, nebo i přes banku my dohromady dáme asi 6,000 000 Kč.“

A jaké jsou podmínky?

No max. na pět let a vrátíme ti 5 000 000,00 Kč, Záruka by byla zástava tady 5, 000 mil. Kč na Afrodité a to jen na tebe. Splácení každý rok 1,250 mil. Kč.

Nechám si to projít hlavou. Laco  hned – a ty je máš? Ano. Jen vám chci říct, že jsem teď koupil celý zbytek naší firmy, jsem tam jediný společník.

Laco, než odjedeme, tak ti řeknu, co a jak. Usmál jsem se. Políbil jsem Anetě ruku, Lacovi jen – ahoj. Aneta seděla jak přikovaná, nevěřící, zlá, závistivá. Ve dveřích jsem jen řekl, vyjeď mně vše o Afrodité, ale vše, a také o hotelu v Bükfürdö, je to přece v Bükfürdö?

S úsměvem jsem odešel a zavřel dveře. Někdy na Slovensku narazím – stejně jako u Anety - na jejich nekonečnou slovenskou hrdost, a nevím, kde se u nich bere, já jako Čech tomu nerozumím.

Alena už byla vzhůru, oblečená ke snídani, bylo skoro osm. Klepl jsem na Davida, už jdeme. Snídaně pomalá a perfektní. Nechal jsem si udělat ristretto, a vzal jsem si minerálku. Alena a co dál - no nic, říkám.  Já snídám málo. Skoro nic.

David to nevydržel, a ptal se, co Laco. Řekl jsem to. Jen jsem si nechal čas na rozmyšlenou, do zítřka. David - a ty máš teď ještě tolik peněz? Ano – povídám. Ale budu mít podmínku – bude to Lacovi, ne Anetě.

Den byl krásný. Dopoledne jsme se domluvili na bazény. Odpoledne pojedeme k pramenům Rajecké minerálky, nádhera. Ptal jsem se ještě Aleny, jestli vydrží tak 8 km pěšky – tedy asi 4 + 4 km. Nádherná příroda.

Po obědě jsem usnul v ložnici a spal jsem asi dvě hodiny, Alena taky. Ve tři jsme chtěli jít. Akorát to vyšlo. Alena byla na přisátá jako klíště, pořád mě držela, a pořád mě líbala, jen tak.

Vrátili jsme se v podvečer. Osprchovali jsme se a šli na večeři. Dnešek byl velmi příjemný. Zítra už je neděle. Ráno budeme v lázních a potom už pojedeme.

Večeře byla vynikající, pomalá a vykládání. Najednou se objevil Laco, donesl mně papíry, sedli jsme si k vedlejšímu stolu. Řekl jsem mu podmínku, půjčka bude tobě, Aneta nesmí být tady jednatelka, odvoláš ji. Jenom ty budeš majoritním vlastníkem hotelu v Bükfürdö, ne Aneta s tebou. Za nezaplacení splátky, zaplatíš příští rok pokutu o 100% víc. Tedy místo 1,250 mil. Kč zaplatíš 2,500 mil. tuto splátku. Pokud bys druhý rok nezaplatil, hotel celý připadá mně, automaticky a notářským zápisem a to do 30 dnů. Zástava v tomto hotelu na 1. místě, bez možnosti odsunutí. Pohyb majetku tvých firem nesmí být větší jak 5 000,00 € bez mého podpisu. Laco říkal jen ano. Nachystej notářský zápis. Usmál jsem se a řekl, Laco dobrou noc.

Alena nás poslouchala, nenápadně.

Dali jsme si ještě kávu po večeři.

Aleně zvoní mobil. Vstala a poodešla k oknu. Ano mami, mami ne, prosím, to není nutné, my jsme ale čtyři. Mami, já se zeptám.

Alena přišla ke stolu a povídá – naše maminka a taťka nás zvou zítra odpoledne, jak pojedeme do Brna na oběd. Že to máme po cestě, říká taťka, že by byli moc rádi.

Všichni se dívali na mě. Alenko, já už tvoje rodiče znám, jsou příjemní. Zaleží na Vlaďce a Davidovi. Vlaďka řekla asi historickou větu, když bude chtít Vlaďka, tak Davídek taky, že miláčku, a vlepila mu polibek. Já jsem otevřel hubu jak sumec.

Alena – mami ano, a já ti v poledne, jak vyjedeme, zavolám, jsme ale čtyři. Mamka a taťka se moc těší. Maminka ještě nahlas povídá, počítat snad umím. Mami, všichni moc děkují za pozvání. Dej pusu taťkovi za mě.

Já jen – poslouchejte, mně tady Davide a Vlaďko, mně tady něco uteklo mezi prsty? Vlaďka – uteklo.

Byla to opět noc plná hvězd, lásky a milování.

Ráno mně Alena řekla, že se cítí velmi dobře, že asi ty léky zabírají. Že se tak nikdy neměla jako se má tady se mnou. Pořád si prohlížela kartu a ovladač. A kdo to má ještě, tady tu kartu a ovladač? Andílku jen bezpečnostní agentura, byt je trvale hlídaný. Jinak nikdo. Před vchodovými dveřmi v před předsíňce jsou kamery, jinudy se tam nedá vstoupit. Záznam z kamer se zachovává dva týdny a pak se přepisuje.

Šel jsem k Lacovi. Byla tam Aneta. Bez pozdravu řekla, tak ty mně nevěříš? Co? A Proč? Aneto, ruky boskám, políbil jsem jí ruku, Aneto, já to půjčím Lacovi, a po dobu té půjčky nechci, aby to kdokoliv ovlivňoval, tedy ani ty. Lacovi já věřím. Laco jak to spěchá? Tak do dvou až tří týdnů. Já jen – jsem připraven, ty dej do pořádku papíry a smlouvu notářskou a zástavu tady, a já přijedu do Žiliny, a vše tam spolu podepíšeme. V ten okamžik, jak notář sdělí, že je vše o. k. ti pošlu peníze. Přijede pro kontrolu i můj notář.

Lacovi jsem poděkoval za vše. Anetě políbil, ano ruku. Byl jsem od ní probodnut tisíci meči. Laco ještě dodal – tak já ti zavolám.

Šli jsme na snídani, a potom do lázní. Kolem poledne jsme odjížděli do Val Mezu k Aleniným rodičům. Po cestě říkám, já si musím dát někde kafé, mám absťák. Zastavíme se na Bumbálce, to už je blízko našich hranic.

 

Dokončení tohoto příběhu je již připraveno.

Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Zavřít reklamu