Za vše může Strauss – nenápadný příběh, III. část - Realita.
Ilustrační foto :pixabay. com

Za vše může Strauss – nenápadný příběh, III. část - Realita.

8. 7. 2020

Dokončení tohoto příběhu o životě a životních radostech a strastech moderní mladé a střední generace tohoto století.

Alena volala mamince domů, že budeme doma u nich tak kolem půl třetí, možná o něco dřív. Alena je na to dost zodpovědná, pozoruji. Cesta z Rajeckých Teplic ubíhala dobře.

V Makově ( ještě na Slovensku) mě zastavuje sloveská Policie. Bez řečí podávám doklady, všechny. Pane řidiči, kolik jste jel  přes obec Makov, ptá se policajtka. Já - myslím, že 50. Ne jel jste šedesát. Pokuta je 100 €. Já skromně, skutečně jel jsem kolem padesátky, my nikam nespěcháme. Polciajtka opět, šedesát. Vystupuji z auta. Prosím, mohu vidit tu fotku, nebo ten PC co mě měřil? Policajtka se zarazila. To nám volal kolega. Já říkám, já vám věřím, ale chci důkaz, já to hned uplatním ve Volvu, že mně jde špatně tachometr, navíc je tady nějaká tolerance na mém tachometru a na vašem radaru. To nebudme řešit - odpovídá policajtka. Já jen, mladá paní to řešit budeme. Tak prosím, tu fotku nebo PC. Policajtka odešla ke kolegovi, přišel s ní - posila. Pane řidiči na to nemáte právo. Já na to, v EU na to mám právo. On oponoval. Já na to - a dost. Vážená paní a pane, napiště se mnou záznam o přestupku, a i to že to odmítám zaplatit, já k tomu dám svoje vyjádření. Poodešli asi 10 metrů - velká porada. Ona sedla do auta, policajt mně vrací doklady a říká - choc do riti. Já na to :provedu!

David v autě jen řekl, ty ses nebál? Bál, ale riskl jsem to! Vidíš nic neměli, blafovali.

David povídá, když jsme zastavili u domu Aleniných rodičů, jak to víš, kde to je? No my jsme tady už byli, Alena si potřebovala u rodičů něco vyřídit. David – to jsem blázen, co ty všechno stihneš.

Alena jde první, představuje Davida, Vlaďku, už dávno znají. Poslední jdu já. Otec říká, jsem rád, že jste přijeli. A tvrdě mně tiskne ruku. (Nakloní se ke mně a říká, děkuji vám! Moc vám děkuji!)

To nebyl oběd, to byla valašská hostina. Slivovice, oskerušovice, jídla hory, koláče frgále, všechno co si vzpomenete. Ještě, že jsem řídil. Alena moc pomáhala mamince i Vlaďka, říkala jim teto a strýcu.

Odjížděli jsme před šestou. Alena, pokud nepomáhala, byla pořád nalepená na mě. Maminka to z povzdálí pozorovala. Jednu chvíli jsem zaslechl, Alenko, řeklas mu to? Všechno? Alena jen, všechno, ano. To jsem ráda, dodala maminka. Alena vše poklidila ze stolu a chtěla umývat nádobí. Maminka ji zarazila jasným a tvrdým hlasem. Maminka měla pro Davida a Vlaďku nachystanou výslužku, Aleně dala zase tašku, jako posledně.

Alenin otec byl hovorný, vykládal o všem, o svém zaměstnání, o myslivosti, o krásném Valašsku. David a Vlaďka se trochu opili. Nedivím se. Alena nepila.

David už seděl vzadu s Vlaďkou, při cestě do Brna. Alena vedle mě. Pořád se na mě dívala, vzadu oba usnuli. Alena povídá, tak jak to dopadlo s těmi penězi ráno. Tak, jak jsem ti řekl. Byl jsem málem probodnutý Anetou. Ty Slávku a není to riziko? Ptala se Alena. Ano, je, odpověděl jsem, ale je ta výše rizika započítána do úroků a dalších povinností s tím souvisejících.

Co máš zítra, Aleno. Musím být ve škole. Tak zůstaneš dnes u mě, a já tě ráno hodím k tobě. Odpoledne se pro tebe někde zastavím, pokud mohu. Ano, ale já mám kontrolu ve tři hodiny v nemocnici. Šel bys tam, prosím, se mnou? Určitě, řekl jsem. U koho to máš, no u těch mých doktorů. Dobře. Tak o půl třetí u mě doma, Slávku, jo? Platí.

V práci bylo moc úkolů. Dopoledne uběhlo jako voda a najednou jsou dvě hodiny. Říkám Katce, děvče, dnes končím, zítra v devět porada jako obvykle, v 11.00 hod, pak ředitelská. Katka jen zamrkala. Najděte na příští týden volný den na Žilinu, a zajistěte mně notáře Šmorance s sebou, na celý den. Katko, a šel jsem dnes přes sklad, a nebyl tam Horák, skladník, zato tam byl bordel. Jen mu řekněte, že ráno opět půjdu do kanclu přes sklad. Rozumíte tomu. Prémie podepíši až po poradách, ale ek. úsek ať zapomene. Dotaci nevyřídili. Mě nezajímá, že je někdo na ministerstvu blbec. Ekonomka ať si nachystá zdůvodnění a nové opatření. Na zítřek. Máte to? Slávku, to já nestihnu. Neslyším – volám.

Jedeme už do nemocnice, zaparkuji v areálu u kardiologie. Alena - Slávku, ale tady ty asi nesmíš parkovat. Já jen – to nevadí, nejvýš nám to odtáhnou.

Jdem do čekárny, jsou tam jen dva lidé, za chvíli Alenu volá sestra, pojďte, natočíme vše z přístrojů, asi se znají, vykládají. Alena je tam půl hodiny. Najednou sestra otevře dveře a dívá se na mě, vy jste od slečny Aleny? Ano – říkám. Máte jít také, slečna Alena chce, abyste byl u toho. Otevírám dveře ordinace, sedí tam doktor Kala, povídá mně – pane inženýre, pojďte dál, my se trošku známe, od jednání s našim ředitelem, že? Otevřou se druhé dveře, a vchází doktor Němec a dívá se do papírů a na laptop. Aleno, máte to dobré, asi to zabírá, ty léky… Představuji se.

Vážený pane, slečna Alena má vážnou srdeční poruchu, teď se objevily nové léky, zkoušíme je, zatím po měsíci to vypadá dobře. Asi dávkování nebudeme u léků neměnit. Máme čas do vánoc, potom, pokud to nezabere, musíme operovat, a udělat tam chirurgický zákrok. Zatím se uvádí v 99%  případů je operace vhodná, ale je to přece jenom operace. Vážení, říká dr. Němec, žádné děti, to srdce by to nemuselo vydržet. Slibte mně to, my oba máme Alenu za svoji. My se jí velmi věnujeme. Prosím, je ta vážná věc. Vše o. k. Rozloučili jsme se, tak za měsíc. Setra podala recepty a lísteček o kontrole.

Vyšli jsme ven, jdeme k autu, Alena – tak proto ty tady tak klidně parkuješ, proto tě sem vrátný pustil a salutoval. Já tě zabiju, proč jsi mně nic neřekl, já jsme se té kontroly tak bála, vysvětlil jsem jen, že jsem dělal dva roky kontrolu jedné stavby, zde v nemocnici.

Toto teď na tebe řeknu mamince. Hned volala mamince a všechno jí řekla, i to že to vypadá zatím dobře. Mně se, mami, tady s tím Slávkem, denně mění život. Slyšel jsem jen, jak maminka, říká, my ti to s tatínkem přejeme.

Tak co zítra – ptám se. Alena – já už budu teď hlavně dělat na diplomce doma. A nechceš, ptám se Aleny, si vzít, co potřebuješ a budeš klidně u mě, já ale přijdu z práce až tak v pět. Mám celý den porady. Máš klíče a vše.

Pak volal David, co mám zítra, říkám blbý – porady. Ale jestli chce přijet tak večer, já udělám něco k večeři. Třeba špagety Bolognese. Jo a vezmu Vlaďku. Říkám jen jasan a tak kolem sedmé. Alena že jo, vzala doma notebook, vzala si věci na oblečení a prádlo a další věci. Plná velká taška. Zastavili jsme se v lékárně pro léky a jeli ke mně. Teď budeme sami. Alena, máme tam v ledničce jídlo od maminky, tak se nejíme z toho. Super, říkám. Mám chuť na pivo, odskočím si jen do hospody pro dvě láhve – Bažanta.

Najedli jsme se. U večeře jsem mluvil o návštěvě v nemocnici i o jejích lékařích. Jsou to vynikající odborníci. Jen řekla, že pokud bude operace, tak oni budou i operovat. Dodal jsem – jsi v moc dobrých rukách. Alena dodala – ano v tvých, a děkuji Pánu Bohu za tebe.

Byl jsem zvyklý, hned po příchodu domů z práce se převléct a umýt se, pořádně. Nějaké triko nebo starší košili, kraťase nebo tak. Já mám v bytě pořád teplo.

Aleně se to asi líbilo, udělala totéž. Byla v černých legínách a v triku, bylo to sexy.

Po večeří jsme se pustili film „Dobrý ročník“ je to o jednom francouzském vinaři, komedie, perfektní swingová hudba. Alena to neviděla. Smála se jako v kině. Říkala, dívala jsem se někdy třeba i na Ulici – seriál a na Aleše Hámu, to je chytrej chlap. Ulice - No někdy dobrý a někdy blbý. Teď to nedávají.

Šli jsme spát, Alena usíná ve vteřině. Opět se do mě zavrtala, před spaním mě asi pětkrát políbila. Už nemluvila, usnula, krásně.

Ráno přijdu do kanceláře, Katka už v pozoru – šéfe, vše splněno. A jste tady nějak brzo – já jen – vy taky. Šéfe, naše paní Ondráčková – mzdovka – říkala, že vás včera viděla v nemocnici, s nějakou slečnou, šéfe, a že prý vás líbala. Já jsem jí řekla, že je drbna, že to není pravda, Tak jak je to? Katko, paní Ondráčková mě nelíbala. Běžte se paní Ondráčkové omluvit, a zároveň zavolejte jak Renatu (ekonomku), tak paní Ondráčkovou. STOP – šéfe – to byla vaše sestřenice, že? Ne nebyla – já na to. A co vaše žena? Já zase – není. Utekla mně. Katka – no teda, já omdlím. Katko – omdlete až potom, kde jsou ty soudružky z ekonomickýho? Už běžím. A slyším, jak říká hned na chodbě – Slávkovi utekla žena a má mladou kost. Nějakou mladou roštěnku, je prý jako modelka.

Přišla paní Renata a i její kolegyně. Já jen vám chci říct, Katka je hodná holka, trochu hrrr, ale je pracovitá. Obě se zasmály. Renata, šéfe děláme spolu deset let, tak co je to ta modelka, ale pravdu, my ženský musíme vše vědět. Musel jsem s pravdou ven, Katka poslouchala u dveří, já nikdy dveře na sekretariát nezavírám, až to nevydržela, a vlítla dovnitř, já taky, já taky….. Paní Ondráčková jen řekla, je to moc příjemná holka. A já - Katko a ven – tady se teď budou krátit mzdy, tak ať do toho nespadnete. Renata se vyvalila. Katka odešla.

Náš bývalý šéf, ještě než onemocněl, tady nechal platové úpravy, co měl nachystáno, našel jsem to u něho na stole. Podívejte se na to. Já s tím tak souhlasím, spočítejte to, jestli si to můžeme dovolit. Dělníky projednat s výrobním náměstkem a s mistry. Chtěl bych to od prvního. Obě jsou jako hrob.

Katka mně řekla, že panu notáři by se ta Žilina hodila ve čtvrtek nebo pátek nebo sobotu příští týden. Poděkoval jsem.

Výrobák Pavel Neuwald přijel včera z jedné stavby a je tam problém s kladečem, potřebujeme rychle půjčit a hned jednat o novém. Jestli on má zajet k fy Krause do Loosdorfu, nebo tam pojedu já. Ne, Pavle, jeď tam prosím. Jednej ale, prosím, mým jménem s Bieswangerem, s dr. Kurzem ne! Slávku jaký dáme strop na cenu? Do 14 mil. Kč bez DPH. Musí tam být už i vlákna.

Čekala na mě šéfová laboratoře, starší dáma. Slávku, (ona mně tykala, ale já jsem ji vykal) já mám problémy s Lhotou Rapotinou. Ona se odchyluje jak fyzikálně tak chemicky. Těží zase v horních patrech a to nám dělá problémy. Už to musíme míchat zase s Vanovem. Paní doktorko, ať vám dovezou Litice. Já jsem je asi před dvěma týdny viděl, zdály se mně dobré. A dejte to na přilnavost do Zlína. Slávku, a co můj důchod. Já jsem byla s nemocným Pavlem Němcem domluvena do konce roku. Pani doktorko, já to vím, ale nemám náhradu. Domluvme se, že budu shánět. A mám dotaz (teď mně projel blesk mozkem), a co kdybych někoho sehnal a vy ho tak od března do konce června zapracovávala. Ale déle ne, Slávku. Tak definitivně za rok 30.6. budu končit. Já mám vnoučata, musím pomoct synovi i dceři s hlídáním. Paní doktorko, děkuji, jsme domluveni.

A tak šel jeden pracovní problém za druhým.

Přijel jsem v pět domů. V bytě to vonělo, vše uklízeno, vše po lázních vypráno a vyžehleno, a v kuchyni byla krásná vůně nějakého jídla. Stůl byl prostřen.

Stál jsem uprostřed velké předsíně, jsem tady dobře doma, prosím? Anoooooo! Ozývalo se. Přiběhla Alena a skočila mně kolem krku. Já jsem udělala valašskou zelňačku podle naší maminky. Maminka mně radila po telefonu. Ale pravou.

Převlékl jsem se a umyl. Seděli jsme a jedli. Zelňačka byla super, i s uzeným kolenem a čerstvý chléb.

Aleno, moc děkuji.

Tak co diplomka. Jde to, říká Alena. Mě ta geologie i chemie baví. Diplomku mám dost ostrou z obojího. Náš docent na fakultě řekl, že já to zvládnu. Víš já jsem musela opakovat první ročník, kvůli té mé nemoci, nevědělo se, jak dál, a byla jsem tři měsíce doma a v nemocnici. Ale jinak mně škola jde dobře. Mám konzultanta ing. Veselého z ŘSD. A oponenta Ing. Kittnara z VÚHS Bratislava. (ježíšmarja, já je oba znám, Veselý je spolužák, a Jarda Kittnar je kamoš). Nedal jsem na sobě nic vědět. Mohla bys mně tu diplomku občas ukázat. Ze zajímavosti. A ty rozumíš geologii – usmála se. Ano já mám i státnice z geologie, odpovídám. Pane Bože, a proč jsi mi to neřekl. No já jsem ti to trošku naznačil v té Třebíči, jak jsme se potkali, ale tys nereagovala.

Ty Slávku a co ty hlavně děláš. Já vím jen o Davida, že šéfuješ nějakou větší firmu. Tak musím s pravdou ven. Vše jsem ji vysvětlil, i poslední změny, i rychlou nemoc mého kolegy. I to, co děláme a dělám. I to, že jsem soudní znalec v tomto oboru. Ty jsi také soudní znalec přes šutry? Ano. Ale já mám, Aleno, stavárnu.

Maminko, moje skákavá, bude jeden den, kdy ten chlap mě něčím nepřekvapí. Já na to – bude, ale zatím ne. Ty Aleno, a kdo ti přednášel geologii teď – no docent Hora. Aha tak, toho fakt neznám. To jsme se nějak míjeli.

Počkej Slávku, co to je, toho já neznám, tím nechceš říct, že Veselého a Kittnara znáš? Andílku, nechtěl jsem ti to říkat, ale znám oba velmi, velmi dobře. Já se poseru, řekla Alena. To bylo první vulgární slovo, co přede mnou řekla.

Alenko, ale v klidu, to jsou dobří hoši.

Seděla, dívala se na ozářený Špilas, který je vidět z terasy. Povídám, a co bys chtěla po škole dělat? No, já jsem myslela někam do výzkumného ústavu geologie, nebo stavebních hmot, nebo k archeologům. No, a baví tě víc praxe nebo teorie. Asi praxe, ale těch praktických míst moc není. A taky já se musím rozhodnout až po té případné operaci mého srdce.

Budu potichu, ještě nenastal čas se jí zeptat.

Než jsme šli spát, ukázal jsem jí tajný šuplík, kde jsou peníze, byly tam i EURA mé ženy, i to jsem jí řekl. Nesmíš nakupovat za svoje peníze, tady si vezmi, co potřebuješ, teď je tady asi 60 tis. Kč, takže dostatek. A já se zastavím v bance a nechám ti udělat kartu na tvoje jméno k jednomu z mých účtů, abys mohla platit kartou a je tam vždy i dostatečná rezerva. Bránila se. Ale neubránila. Prosím, nestyď se tady brát peníze, já vydělávám, ty studuješ, tak já platím. Jasan?

Alena dělala na diplomce, občas zašla do školy, a více méně bydlela u mě. Jen, když jsem odjel někam na dva dny, tak spala na privátu. Čas plynul, náš vztah se neustále prohluboval. Musím udělat něco s rozvodem. Zavolal jsem Janě, dlouho jsme spolu nemluvili. Jano – máš tady ty peníze, a co rozvod. Měli bychom se domluvit. Alena seděla naproti mně. Jano já jdu zítra do banky, kvůli podpisům, tak se u tebe v lékárně zastavím, vezmu ti ty EURA a domluvíme se na rozvod. Platí. Jana ještě – počkej, tak tu děvku sis už nastěhoval do bytu, slyšela jsem, a koupil firmu, slyšela jsem. Jano, prosím, nebudeme vulgární a po tom všem už tobě nic není. Zítra kolem deváté budu u tebe v lékárně, a říkám, Jano, žádné vulgarismy a žádné scéna. Jinak to dám právníkovi. I ty peníze.

To nebyl jediný blbý hovor ten večer.

Alena vykládala o Vlaďce a Davidovi a zvoní mně telefon. Volá Laco – ahoj, Laco. Slávku, vše je jinak. Maďaři, ty kurvy, zvedli cenu o 40%. Že mají víc zájemců. Do toho já nejdu – říká Laco. Ještě pár nadávek. Já říkám, nech je vydusit, já jsem si zjišťoval vše kolem toho hotelu v Bükfürdö, za tu cenu to vezme jen blázen. Oni tě zkoušejí. Neozývej se jim. A Laco, ptám se, vědí o mně? Ne – odpověď, a co kdybych s nima začal jednat já. Jako že my dva se neznáme. Já si udělám výlet do Maďarska s Alenou, ona sehraje velkou dámu, já budu čeřit hladinu. Laco – Slávku, to bys udělal? Proč ne. Pošli mně na ně spojení.

Aleno, pojedeme asi do Maďarska.

Ty Slávku, jak tě toto napadne? No, víš, to je hra a tak se vydělávají peníze, říkám. Všichni jsou, kamarádí, ale v obchodě tě klidně kdokoliv podrazí, tady v této naší globalizaci. To tak prostě je. To je kapitalizmus. Peníze jsou na prvním místě.

Ráno jsem už měl e-mail od Lace. Katka volala do Budapešti. Jsou na lince – přepíná mně hovor. Představujeme se. Já jen že jsem slyšel něco o Büku, že se moc omlouvám, a jestli je to pravda? Zoltán Dézci, ředitel Realitky, tál na druhé straně jako kus ledu. A jak jsem se o tom dozvěděl, já že jsem byl se starou matkou o víkendu v Bükfürdö a tam že jsem to zaslechl, že se ten hotel prodává. Zoltán smečoval – a kde jste spali s maminkou – v hotelu Golden, byla moje okamžitá, rychlá odpověď – no to je luxus. Tím mně uvěřil. (Ano spal jsem tam, ale před dvěma roky.) pár slov a já hned, tak mohli bychom se vidět? Já hned – ano. Zoltán Dézci – já jsem v neděli v Bratislavě v Hotelu Ambiente – naproti nádraží, tak v 10.00 hod. Hodí se to. Já – Ano. Nadiktoval jsem mu jméno, e-mail a telefon, on ještě jestli jednám něčích jménem nebo  jménem někoho, já zase jen nikoliv – já jednám sám za sebe.

Aleno, ne, pojedeme asi do Bratislavy.

Zavolal jsem to hned Lacovi. Aleně jsem volal potom, prosím, jedeme v neděli do Bratislavy. Máš prosím tě, a omlouvám se za ta slova, něco lepšího až luxusního na sebe? Nějaké velmi pěkné šaty, nebo kostým, jako skoro letní, boty apod. Pokud ne, promiň, mohla by sis to koupit? Alena překvapeně, že snad ano. Peníze jsou v šuplíku. Víc ti řeknu prosím odpoledne. Alena jenom polykala, to já sama nesvedu, Slávku. Doplnil jsem to několika větami…. Ale dobře pokusím se.

Je to bouřlivý týden. Ještě, že zakázky běží jakž takž. Musím jet ještě do Jihlavy, odpoledne, tak by mohla jet Alena se mnou.

Potom volá Alena, všechno mám, ale stálo dost peněz. No to není důležité. Já musím teď do Jihlavy, nepojedeš se mnou? Alena no budu moc ráda. Tak se obleč prosím obyčejně, jako pracovně, jedeme na stavbu. Hlavně si vezmi s sebou nějaký starý tenisky nebo kecky.

Chci udělat trošku exkurzi Aleně na naše pracoviště, pro moje budoucí plány. Přijeli jsme do Jihlavy, na stavbě se pracovalo. Šéfe, tady máte vzorky do laboratoře, přišel za mnou ing. Novák, stavbyvedoucí. Otevřel jsem pytlíky s kamenivem. Povídám Aleně, co to je? Granodiorit – jasná odpověď, myslím Mráč, a co je toto – rula, a myslím, že je to zdejší lom Vanov. Aleno, tak to je dobrý. Chválím ji.

Na stavbě si vše prohlédla. Ptala se na všechny další věci. Řekla, že ale asfaltům nerozumí.

Jeli jsme domů. Vykládali jsme po cestě o Bratislavě, o Lacovi, o neděli. Nevím, Slávku, jestli se ti to oblečení bude líbit.

Doma bylo vše v pořádku, Alena se umyla ze stavby a šla se obléknout. Slávku, já jsem nic nevařila, ještě tam je v mrazničce  jídlo od maminky, to bychom měli už dnes dojíst. Samozřejmě.

Alena se oblékla do krásných letních šatů, na jedno rameno, krásný vzor z květů slezových růží, mírně nad kolena, základ barvy slonová kost a květy do modro-fialova, a jemně zelené, nevýrazné listy. Bílá matná taška z kartáčované kůže, bílé lodičky, lodičky otevřené, s páskem nad kotníkem perfektní. K tomu v barvě podkladu ještě krátké lehké bolerko.

Dál si koupila jemný a lehký béžový kalhotový kostým, úzké kalhoty nad kotníky, bez podšívky, bílý overal s mírným dekoltem, červené lodičky a červená taška. Kočka, kočka, kočka. Kostým doplnila velmi lehkou průsvitnou matně červenou šálkou, jen tak na přehození. Alena - můžeme to ale vše vrátit, není s tím problém, můžeme to vrátit, i když si to obléknu do Bratislavy.

Jsi nejkrásnější děvče na světě. Alena se trošku zastyděla, ale víš vůbec co to vše stálo? Nevím a je mně to jedno. A mohu se zeptat, kde tak krásné věci mají? Mám kamarádku ve Vaňkovce a přišla jsem tam, zatočila jsem kabelkou, a povídám, mám nemravně utrácet, a tak se snažte. Obě prodavačky se rozesmály, otočily klíčem ve dveřích. A už to šlo. Dana se mnou chodila na gympl. Všiml jsem si teď v těch šatech, jak má Alena krásnou, trošku plnoštíhlou postavu. Žádné vyžle. Lodičky ji vyloženě sluší. Má krásné nohy. Alena tam musí udělat dojem. Alena má vše, co k ženské patří.

Viděl jsem na ní, že je ráda, že se mně to líbí.

Musela si vzít už léky na srdce.

Po módní přehlídce a jídle jsme si sedli opět na terasu. Alena řekla, mně se tady moc líbí. Mně se v hlavě točila myšlenka, že by Alena mohla dělat u mě, nastoupit po šéfové laboratoře, co jde do důchodu za rok. V geologii je dobrá, ještě musím naťuknout chemii.

Bratislava.

O půl desáté dopoledne v neděli jsem parkoval v podzemních garážích hotelu. Jsou zde malá úzká stání. Špatně se tady parkuje.

Byli jsme zde včas, takže mám výhodu volby místa, potřebuji být v rohu a vidět do sálu, do kavárny. Záda musím mít kryta stěnou. To je můj zvyk. Alena přišla z toalety a zářila. Viděl jsem, jak číšník i dva hosté – muži – na ní nechávali oči. Šla pomalu, důstojně, lehce, slušelo jí to. Vstal jsem a nabídl jí místo hned vedle sebe. Krásně voněla. Slávku – mám strach, já jsem nic takového nikdy nezažila. Snažil jsem se ji upokojit.

Po pár minutách jde starší pár a rozhlíží se. Jdou hned k nám, a ptají se, jestli nečekáme na sebe navzájem. Pan Dézci představil manželku, já Alenu, pak jsme se představili oba. Po tak zvaném zahřívacím kole, jsme už šli přímo k věci. Nebudu unavovat celým jednáním, ani čísly. Bylo tvrdé. Pan Dézci byl obchodník, mluvil dobře slovensky i jeho paní, byli oba prý původem z Komárna.

Řekl sumu dosti vysokou. Tak vysokou, jak mně sdělil Laco. Nechal jsem ho úplně vymluvit, ani jedno skočení do slova nebo věty. Ne, to nedělám. Až skončil, tak jsem zavolal číšníky, jestli si naši hosté ještě něco nedají, objednali si všichni. Musel jsem mu zpřetrhat myšlení. Vykládal jsem o počasí, o Česku. Číšník vše donesl, úsměvy na všechny strany. Pan Dézci nemohl spustit oči z Aleny. Dekolt Aleny byl decentní, ale dělal svoje divy. Pan Dézci málem oslepl. Jeho paní se to moc asi nelíbilo.

Rozebral jsem mu cenu, uvedl jsem i problémy hotelu (blafoval jsem), uvedl jsem i velké personální problémy, skrytou zadluženost (opět jsem blafoval). Hodil jsem cenu ještě o milion níže, než byla cena, co mně řekl Laco. Pan Dézci přemýšlel. Řekl jsem mu, že nespěchám, že si můžeme dát nějaký den čas, ať v klidu rozváží, co a jak. Peníze že mám připraveny (blafoval jsem), a pokud je to pro něho nepřijatelné, ať mně, prosím,jen zavolá nebo pošle SMS, že jsou oba velmi, velmi příjemní lidé, a že jsme je rádi, velmi rádi,  s moji přítelkyní poznali. Že i rádi přijedeme do Budapešti, že znám velmi dobře Komárno, a uvedl jsem pár historických staveb i s rodokmenem. On byl úplně vyvalen. Seděl a nic. Já říkám – pane, dovolte, abych zaplatil účet, jste našimi hosty. Když to nevyjde, nic se neděje. Takových obchodů se dnes a denně děje mnoho. Počkám si na jiný.

Zavolal jsem nenápadně číšníka, zaplatil zlatou kartou (aby Dézci viděl) a dal jsem 20 € číšníkovi trinkgeld za příjemný pobyt. Podal jsem Aleně galantně ruku, aby jemně povstala, a ona - usmívala se, jako bychom to podepsali. Pan Dézci vstal, byl jako v mrákotách, políbil jsem ruku milostivé paní, a čekal, až mně podá ruku Dézci, mezitím se s ním rozloučila Alena. Stáli jsme proti sobě, on se na mě zkoumavě díval – já mu říkám, Búcsú és köszönöm ( nashledanou a děkuji). Ruky boskám milostivá. Alena se usmála, lehce se uklonila a odešli jsme středem. Pan Dézci se znovu překvapil

Bylo poledne. Pojď, říkám Aleně, zajdeme na nábřeží na nějaký lehký oběd, auto necháme tady, v hotelu.

Bylo krásně, seděli jsme venku v na zahrádce u divadla, kousek od Dunaje. Držel jsem Alenu za ruku. Po chvilce mně povídá, jak toto vydržíš? Že tys blafoval? Já říkám ano, to se musí. On taky blafoval, víš s tou cenou. A teď to neřeš, nech to na něm. On je na tahu. Volal jsem Lacovi, také právě obědvali. Jen jsem naznačil, co a jak. Říkám mu, zatím to nech v klidu

Šli jsme pomalu nahoru Starým městem, Bratislava je krásné město, všude popolední klid a pohoda. Sedli jsme do auta a už jeli domů. Ve čtyři jsme byli doma, Alena v autě chvilku usnula. Přišli jsme domů, oba jsme se osprchovali. Dál, už psát o dnešku nebudu, dále je to mládeži nepřístupné, a trvalo to až do pozdních večerních (či nočních) hodin.

Ráno říkám Aleně, já teď toho mám moc, nevím, jestli s tebou budu moct jít do nemocnice na kontrolu. Ona, to nevadí. Jdu tam až na tři hodiny, a to ve čtvrtek. Já – já vím. Zarazila se. Ale pokusím se to nějak udělat – rychle dodávám.

Alena chce být dva dny ve svém bytě, dohodla se se studenty kamarády na společné práci na diplomce. Ale tak po páté vždy přijdu za tebou.

Měl jsem hodně práce a celý den jsem se Aleně neozval. Mrzelo mě to. Už je červenec, skoro pryč. Já letos nemám žádný plán na dovolenou.

Volal mně v pátek právník, že má vše připraveno k rozvodu s Janou. Dohodli jsme se, že já domluvím návštěvu v lékárně u Jany. Vše proběhlo v pondělí dopoledne v klidu. Vše jsme právníkům podepsali. Jana tam měla svého právníka pro kontrolu. Slušný chlap. Shodli jsme se, že se právníci pokusí domluvit na soudu rozvod už bez nás. Rozvod bez nás a o nás.

S Alenou jsme se sešli u dveří mého bytu, skočila mně kolem krku. Viděl jsem, že je utahaná, chtěl jsem jít chvilku ven, ale nemluvil jsem o tom. Brala si lék.

Na co máš chuť k večeři? Já bych si udělala krupičnou kaši, já jsem nějak unavená. Udělej i pro mě, já to mám rád s máslem a kakaem nahoru, Alena já také. Moc jsme si pochutnali. Díval jsem se potom na TN, Alena ležela vedle mě, přikryl jsem ji dekou, v hlavě se mně honilo, čtvrtek ruším Ministerstvo a jdu s Alenou do nemocnice.

Ráno volám do Prahy na Ministerstvo, je to můj známý, vše mu říkám po pravdě. On řekl, žádný problém, já mám čas, pak mně zavolej a držím vám palce.

Volal ten den pan Dézci, kdy se můžeme vidět. Má jednání příští týden v Olomouci. Potvrdil jsem to, ještě to upřesní. Brnkl jsem to Lacovi. Pan Dézci řekl, že se ještě ozve.

Opět jsem přišel až v podvečer domů. Nakoupil jsem pár věcí. Alena už byla doma a nakoupila to samé jako já. Smáli jsme se tomu. Alena ale koupila krásného uzenáče. Čerstvý chléb, mladá cibulka. Nemá to chybu. Řekla mně, že je ráda, že jíme úplně normálně, jako na dědině. Dnes mě mnohokrát políbila, měla nějaké červené oči. Řekl, jsem jí, že Jarda zrušil Prahu, tak jdu s ní do nemocnice. Ona jen na to - mně spadl kámen ze srdce, děkuju ti. (Ona má pořád strach, toto už nesmím udělat, cítím, že se s ní něco děje.)

Zvoní Aleně mobil, je zaražená, ano pane doktore, já se zeptám. Slávku volá dr. Kala, jestli nemohu už v sedm hodin ráno, oni mají v devět nějakou důležitou operaci, jen jsem řekl určitě, a pozdravuj ho. Ano pane doktore a mám vás pozdravovat. Najednou se Alena uklidnila. Já jsem ale blbec.

Aleno, co kdybychom jeli poslední týden v srpnu někam k moři. Ona jen – ráda. Co tak Mallorca, já to tam moc dobře znám, tak bych něco vybral, ale já budu moct jen na týden. Zasmála se. Ráda i na tři dny. Viděl jsem ale, že tady něco nesedí.

Než šla do koupelny, chytil jsem ji něžně za ruku a povídám, prosím, odpusť, ale dnes se nebudeme milovat, já jsem utahaný. Zkoumavě se na mě podívala. Slávku – tys na mně poznal, že nejsem o. k. Přiznal jsem se. Ty jsi strašně hodný, ty to vezmeš vždy na sebe. Miláčku pojď se sprchovat, budeme si v posteli vykládat, já ti budu popisovat, kam pojedeme na Mallorcu. Lásko moje, Slávku, miluji tě.

Vykládal jsem ji o katedrále v Palmě, o Alcudii, o malých plážích v zálivech „cala“. Najednou vidím, že spí. Opatrně jsem vysoukal moji ruku, položil jí hlavu na polštář, přikryl ji dekou a políbil. Je krásná.

Šel jsem ještě pracovat. Najednou jsem syšel odbíjet z Židenického kostela půlnoc, bylo ticho a zvuk zvonu se nesl až k nám.

Ráno žádná snídaně, jeli jsme do nemocnice. Byli jsme tam před sedmou. Sestra už nás čeká, pro mě už měla i kafé.

Celkové vyšetření na přístrojích i osobní prohlídka a poslouchání. Oba lékaři, no nic se neděje, ale zdá se nám tam nějaká malá arytmie. Žádný nebezpečí, žádný úleky. Neučíte se moc, nemáte stresy? Pane doktore, se Slávkem si žiji jak ve vatě. A nepřeháníte milování – a s úsměvem. Léky necháme, a v pondělí ráno v 7.00 hod. na kontrolu, prosím. A hlavně buďte v klidu.

Dal jsem Alenu domů. Říkám, a žádné učení, já budu kolem jedné doma. Uděláme si program, půjdeme někam ven. Kdyby něco, prosím volej.

Sedl jsem do auta a volám dr. Kalovi. Bere to sestra. Pan doktor se již chystá na operaci, ale já to zkusím. Kala – bohužel toho jsme se báli, tím začínávají komplikace, ale Aleně nic neříkejte, může to být planý poplach. Pokud to v pondělí bude nemastné neslané, tak si ji zde pár dnů necháme. Kdyby se stalo cokoliv, hned nás volejte a přijeďte.

Odpoledne jsme jeli na Macochu, nikdy tam nebyla, bylo tam krásně, Punkevky, lanovka, večeře na Skaláku – super. Punkva je zázračná říčka, čistá, plná pstruhů. Alena byla úplně jiná.

Pondělí ráno – dr. Němec říká Aleně, ať to dnes dopadne jakkoliv, tak já bych si vás tady raději pár dnů nechal. Na pozorování, co to vaše srdíčko dělá, i v noci. Alena se na mě podívala, jemně jsem ukázal hlavou, že ano. Dobře, ano. Tak jdem k přístrojům. Po 30 minutách byli zpět. Dr. Kala říká nic, vůbec nic. Ale prosím vás, my vás tady budeme tak tři dny pozorovat, zajeďte si domů pro věci a za hodinu tady.

Alena jen – mně je to moc líto, miláčku můj. Vysvětlil jsem jí to. Jak jsem dal Alenu na pokoj, stavil jsem za dr. Kalou. Fakt nic. Může to být momentální indispozice.

Po tří denní kontrole se zjistilo, že se stav skutečně zhoršuje. Už z nemocnice nemůže odejít, musí být operace. Ale ne raději v tomto stavu.

Byl jsem u toho, když jí to dr. Němec vysvětloval. Alena poplakávala. Domluvili jsme se, že zavolám do Val Mezu  rodičům. Operace tak do dvou týdnů, musí být fit i psychicky. Operace tak pět, šest hodin. Po operaci tak týden, asi, v nemocnici.

Vše je jinak.

Alenina maminka i tatínek, se moc vylekali. Přijedou zítra odpoledne, já je tam odvedu. Na všem jsme se domluvili. Byl jsem až do tmy celé odpoledne v nemocnici.

Ráno ve čtyři mně přišla SMS, Alena se strašně zhoršila, mám službu, a dr. Němec hned přijede, musíme ihned operovat.

Oblékl jsem se a jel do nemocnice. Vrátný mě nechtěl pustit, řekl jsem, že jedu teď pro dr. Kalu. Pak povolil.

Už jsem s nikým nemluvil, už byl fofr na operačním sále. Bylo po půl páté, ale tam bylo živo jako v poledne

Seděl jsem a čekal, po šesté zavolám do Val Mezu. Udělal jsem si kávu v automatu. Za tu chuť kávy by měli někoho zavřít do blázince, nedalo se to.

Sedím venku na chodbě. Už vyšlo slunce, den začíná, z ulice je slyšet cinkot šalin, lidé spěchají do práce – tady jde zase o život.  Promítám si poslední skoro dva měsíce, co to je za změny. Šéf je velmi těžce nemocen a už se nevrátí, Jana ode mě odešla, poznal jsem Alenu, rozjelo se to s Lacem, možná za pár dnů budu rozveden, atd. Čeho je moc, toho je příliš.

Už je teď tady v nemocnici u operačního sálu klid. Sem tam přijde sestra, a něco donese nebo odnese.

Už tam leží Alena moc dlouho. Volám Aleniné mamince, jdu až do rohu chodby, abych ten klid a to ticho tady moc nerušil. Rozplakala se. Domluvili jsme se, ať zatím nejezdí, že jim zavolám co a jak.

Už čtyři hodiny a nic.

Běží tam nějaký mladý lékař, ale ve fofru. A zase ticho. Sestra nese dva boxy s krví. Já jen sám, opět sám. Proč Pane Bože, proč zrovna Alena, proč zrovna já. Pane Bože, nezkoušej mě, prosím. Já ji moc miluji. Já takovou ženskou nikdy nepoznal. Uvědomuji si, že pláči, tečou mně slzy. Nevidím ani ven. Musím se uklidnit a zavolat Katce. Ne, napíši ji SMS.

Už přes pět hodin. Nic.

Za půl hodiny to probliklo vedle v místnosti, někdo rožnul. A zase nic. JIP je vzadu, takže já teď Alenu neuvidím. Klap, otevírají se dveře. Už to má pacientka za sebou, snad to dopadlo dobře, nevyskytly se tam žádné jiné problémy, říká dr. Němec. Bylo to ale horší, než jsme předpokládali.  Vychází už i dr. Kala. Ještě, že jsme ji nechali v pondělí tady, v nemocnici. Asi by to jinak dopadlo špatně, bylo to rychlé.

Prosím, a co teď? – ptám se. Oba, teď už nic, je na JIP, až ji probereme a ona bude schopna reagovat, tak ji můžete na minutku vidět, jinak vy až odpoledne.

Mohu odpoledne dovézt i její rodiče. Asi ne, raději zítra, říká dr. Kala.

Čekám u JIP. Tam už se pořád něco děje. Asi za hodinu přijde za mnou sestra, pojďte, a chytá mě za ruku. Navlíkají mě do mundůru, jsem jako strašidlo, i hlavu i boty.

Alena se dívá ke dveřím. Slabý úsměv na mě. Sestra stojí vedle mě, políbil jsem Alenu a stiskl jí ruku. Tak co? Ona – už asi dobrý. Chce se mně spát. Spi, já přijdu odpoledne a vaši přijedou zítra. Políbil jsem ji.

Sestra – přístroje ukazují vše v normálu, to je důležité, a arytmie také nic. Vše před Alenou. Pan dr. Němec vám vzkazuje, že máte přijít po druhé hodině. On má ještě dvě operace, dnes. A potom už tady bude, ale já taky, tak přijďte klidně i za mnou. Políbil jsem Alenu, zavíraly se jí oči. Poděkoval jsem sestře. Ona už jen mně na chodbě – tak asi 48 hodin vydržet – to  je teď důležité, ale slečna je mladá, a vše ostatní má v pořádku. Neutěšuji vás, říkám to po pravdě. Oba tito doktoři jsou evropské špičky, operují po celé Evropě.

Zavolal jsem vše do Val Mezu.

Jel jsem domů, sprcha a hned do práce. Zavolal jsem Katce, že už jedu. Katka mě vyslýchala jako Colombo.

Alena se zotavovala dobře, pro jistou si ji nechali v nemocnici dva týdny. Rodiče za ní jezdili každý druhý den. Mysleli pořád na ni.

Bylo rozhodnuto, že si vezmu Alenu v pondělí domů. Dr. Kala řekl, že je vše v pořádku nepotřebuje žádnou mimořádnou péči, pomalu zatěžovat, domácí práce, apod. už i učení, diplomka atd. bez problémů a odpočívat. Jinak, že srdce má nyní v pořádku, a že si myslí, že za pár týdnů o tom nebude vědět. Změnil jí samozřejmě léky.

Mluvili jsme o tom s Alenou i s jejími rodiči. Maminka by byla ráda, kdyby tak ty první dny mohla být doma ve Val Mezu. Alena neměla námitky, a já tam každý druhý den budu jezdit. Lékaři to odsouhlasili. Dr. Němec zavolal ještě do nemocnice ve Val Mezu a pro jistotu tam vše domluvil s primářem kardiologie dr. Oltnerem, kdyby něco, tak ihned na něho a za ním.

Uvědomil jsem si, že se Dézci neozývá, s tou Alenou to mám pomotané. Musím se zeptat. Asi mně moje finta a taktika nevyšla. Katka podala report.

Odvezl jsem Alenu domů k rodičům. Bylo jí dobře, chodila, vzali jsme s sebou vše, co potřebuje do školy. Dohodli jsme se, že ukončím pronájem jejího privátu, nechám do konce srpna. Tak jsem i udělal, nemusel jsem doplácet, protože tam byla tří měsíční platba předem. Majitelka bytu to pochopila. V Brně je fronta na byty, a tak jsem si jistý, že už druhý den tam byl nový nájemník.

Přišel jsem domů, dnes za Alenou nejedu. Pořád jsme si telefonovali. Ve schránce jsem měl výzvu z Pošty na dopis do vlastních rukou a na doporučený dopis. Hned jsem se proto otočil. Na Lesné je pošta uprostřed parku, a je tam blbé parkování. Dva dopisy – o co jde.

První dopis od soudu, jsem rozvedený.

Druhý dopis od právníka. Faktura. Dívám se na částku a ta je nějaká divná, vysoká, velmi vysoká. Neuvědomuji si, že bychom se dohodli, že budu platit i tu pomoc mého právníka Janě. Volám hned – dobrý den pane doktore, dostal jsem od vás teď fakturu za ten můj rozvod. Ale nevím, že bychom mluvili o tom, že to budu platit i za Janu? Chvíli klidu a doktor na to: „Pane inženýre, to je suma jen pro vás, vaší, dnes už bývalé manželce, jsem poslal samostatnou fakturu.“ Já na to -  Takže pane doktore, já vědět, že to bude stát tolik peněz, tak jsem do toho rozvodu nikdy nešel. Za to mně vy ani moje bývalá žena nestojíte.

A bylo ticho. Položil jsem to. Darebák a vydřiduch. Nedostane za naši firmu už ani jednu zakázku. Ta cena je nemravná! Přehnal to!

Druhý den ráno volám Lacovi. Nenápadně. Říkám mu o Aleně a o rozvodu. On sám pokračoval. Že se ozval Dézci, že přistupuje na Lacovy návrhy. Zítra mu posílají právníci návrhy smluv. Jsem rád, Laco, že to vyšlo, jak budeš připraven tak zavolej a sejdeme se k mému podílu.

Katka přišla, na přímé lince je právník, a že by s vámi chtěl mluvit, Slávku. Katko ne. On prosí. Řekněte mu ať už jde třeba do prd…. To mu mám vážně říct? Katko, ano. Za vteřinu Katka do telefonu – pane doktore, pan generální ředitel si s vámi nepřeje mluvit, prosím. Ano, pane doktore, náš pan inženýr je již delší dobu generálním ředitelem. Ne pane doktore, nechce. Prý vám má vyřídit, a já se to stydím říct, že máte jít někam, a začíná na prd.. Omlouvám se vám, ale tak to náš pan generální ředitel řekl. Děkuji a nashledanou.

Už bych to vyprávění mohl ukončit, vše se nějak řeší, život to s námi zamotává, jak se patří. Asi za týden jsem přijel do Val Mezu za Alenou, že tam přespím, a uděláme si volný prodloužený víkend.

Alena mně řekla, že si myslí, že už může jet se mnou do Brna. Cítila se velmi dobře a jde za týden na kontrolu do nemocnice. Alena ještě říká, volala mně Vlaďka, už bydlí u Davida. A budou to řešit dohromady s bytem jejich rodičů, ten je velký čtyřpokojový a hned vedle na chodbě.

Rodiče byli rádi, že tam Alena těch pár dnů byla. Moc jsem poděkoval za péči o Alenu. Řekl jsem jim také, že už jsem rozveden. Maminka se ptala na moji bývalou ženu. Vše jsem řekl velmi, velmi kulantně. Asi jsem měl mlčet. Zvonil mně ale telefon – volala Jana. Vstal jsem od stolu a poodešel k oknu. Co potřebuješ? A teď přišla snůška nadávek a sprostých slov na moji adresu, byla tak hlasitá že to všichni kolem slyšeli. Mimo jiné mně vynadala za fakturu od právníka. Řekla, že to platit nebude. Odpověděl jsem, to je Jano už tvoje věc. Ještě máš něco? Zakřičela: NE! Tak ahoj, Jano. Položil jsem telefon. Aleně i jejím rodičům jsem se omluvil. Maminka jen dodala – už vás chápu. Alena mě políbila, měla už sbaleno, druhá taška byla s jídlem, vajíčka apod. Jak od rodičů z venkova to bývá. Toto je krásný moravský zvyk. Taky jsme se dohodli, že Alenini rodiče mně budou tykat a já jim budu vykat, já mám s tykáním problém.

Odjížděli jsme, Alena se slzami v očích. Tatínek jí udělal na čelo křížek, Alenko, buď na Slávka hodná, on tě má rád. Alena – tati neměl bys to říkat jemu, aby byl na mě hodný? Otec – ne, on tě moc miluje, je to na něm vidět.

Už jsme v Brně, do práce nepůjdu, až v pondělí. Zavolal jsem to Katce, a dal jí už po cestě do Brna několik úkolů. Ptala se, co Alena. Alena na ni zakřičela do mikrofonu - jsem v pořádku. A přijdu se za vámi podívat, musíme se poznat, musíme toho Slávka hlídat, a vy mně pomůžete! Obě se smály. Katka – jo, šéfa musíme skřípnout. Alena se tomu moc smála.

Vzpomínáte si ještě, že ten příběh začínal odpoledním koncertem vídeňského orchestru v Besedňáku? Ano, melodie skladatelů z rodiny Straussů. Začínal tak nenápadně.

Ano a teď je konec prázdnin. Tři měsíce a vše je jinak. Kdesi v hloubce své duše se pořád bojím o Alenu.

Teď jdeme plánovat tu dovolenou na Mallorce, tam je krásné září, už tam nejsou vedra a moře je ještě teplé. Nebo Kypr. Nebo pojedeme do Maďarska do Bükfürdö, už nám tam patří víc jak půlka hotelu. To Alena taky ještě ani neví. A čeká ji diplomka a promoce.

A já musím najít novou šéfovou laboratoře, ale vlastně ji mám vedle sebe. A je krásná a miluji ji. Jsem někdy jako puberťák. A taky musím za sebe ve firmě najít výkonného ředitele, když mě Katka posunula už na křeslo generálního ředitele, je to ale potvora. Ale umí to a je pracovitá.

Nevím, jestli nemám napsat, a zazvonil zvonec a pohádky byl konec. No ona to moc dobrá pohádka asi někdy nebyla, byla to realita. Možná i krutá, i vulgární, možná i krásná i romantická, ale i obchodní. Jak pro koho.

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Zavřít reklamu