Krátká pracovní cesta do města Skien – dokončení povídky
Ilustrační foto :pixabay. com

Krátká pracovní cesta do města Skien – dokončení povídky

12. 7. 2020

Nedávno jsem si dovolil vám předložit povídku o pracovním pobytu jedno českého manažera (moderně řečeno) v Norsku. Asi si trošku uvědomujete, co se událo. Měl obchodní zájmy s jednou švédskou firmou a tyto obchodní kontakty se velmi dobře rozvíjely. Kromě toho vznikl i určitý osobní vztah s jednou Norkou – s kolegyní. Možná by stálo za to, toto nakousnuté jablko dojíst. Náš hrdina podlehl svodům norské ženy Ingrid, no a má z toho řádně zamotanou hlavu. Psali jste mně, že to není dokončeno, tedy ten příběh, tak zde je prosím pokračování, ale ne dokončení, i v životě se někdy zůstane stát v půli cesty. Škoda, je zde konec remízou, jako v šachu, a to není dobré.

Jsme již tedy na začátku 90. let minulého století. Pracovní spolupráce se rozvíjí velmi dobře. Švédové pracují v dohodnutých termínech, a v březnu je připravena kompletně odzkoušená nová sada komponentů na české asfalty. Dohodnuto že pracovníci fy NOBEL přijedou do Československa a v naší laboratoři, na náš asfalt, na naše kamenivo předvedou svoji několika měsíční práci.

Přijeli, předvedli a ukázali. Výsledky byly více jak dobré. V té době se již v Československu připravovala privatizace a vznikaly nové privátní firmy. Se Švédy se dohodlo, že v květnu dodají větší množství nových komponentů, a bude to u nás již vyzkoušeno v poloprovozních zkouškách. I tento krok byl splněn, s kladným výsledkem. Vzpomínáte si asi, jak privatizace u nás probíhala nekoordinovaně až zmatečně, lidé byli plní elánu a ideálů. I já jsem se rozhodl se dvěma kolegy založit na zelené louce novou firmu, která se bude zabývat těmito asfaltovými technologiemi. Prodělali jsme při vývoji privátní firmy řadu dětských nemocí, prodělali jsme i nečestná jednání různých advokátních kanceláří, které v tomto směru nabízeli služby, nečestná jednání bank o úvěrech, kdy příslušný „úředník“ měl prvně nastavenou ruku a pak chtěl teprve jednat, prodělali jsme i rozdělení Slovenska a Česka. To vše je za námi, to vše jsme vydrželi, to vše jsme přečkali.

Ze Švédska přišla najednou ale podivná zpráva – firma Berol Nobel se slučuje s britskou firmou obdobného charakteru AKZO. Nikdo nic neví, nikdo neví, co bude dál, ve Stockholmu byly zastaveny veškeré vývojové projekty. A tak vidíte, že nemyslná rozhodnutí jsou i v rozvinutých kapitalistických firmách a v kapitalistické společnosti. Ano nový název bude AKZO NOBEL.

Byl jsem spolu se Švédy stále ve spojení, ale bylo to „čekání na Godota“. Asi vás také zajímá, co románek s Ingrid. Ano volala mně asi po roční pauze několikrát, velmi opatrně, jakoby pracovně, vždy se závěrem – a co kdy přijedeš? Jiné informace jsem neměl a ani jsem je nehledal. Já jsem se vnitřně za to co se stalo, velmi styděl. Asi to zůstalo jen mezi námi, mezi mnou a Ingrid, protože moji přátelé ve Stockholmu se o Ingrid nikdy, ani náznakově, nezmínili. A když Ingrid volala, vždy řekla - něco tady pro tebe mám, a to dost vážným hlasem.

Ale svět jde dál. Švédové a Britové se dohodli, že stavební technologie si ponechá Stockholm a to jejich dvě pobočky Göteborg a norská laboratoř ve městě Skien. A to je mě dobře.

I u nás se vše časem trošku uklidnilo, já měl zakázek velké množství a objednal jsem v Texasu u fy YONG ve městě Waco nový stroj. Pod velkou cenovou podporou fy AKZO NOBEL. Obchod vyšel a v zimě byl stroj u nás na dvoře, včetně zajímavého amerického atraktivního podvozku GM. Stockholm dodržel i původní dohodnutou 50% slevu. Majitel americké firmy pan Yong přijel k nám do Česka na naši firmu, taková malá kontrola, kamže to ten jeho stroj, jeho výrobek šel. Velmi příjemný pán, starší, mně pak řekl, že už končí a jeho celou firmu kupuje AKZO NOBEL. Také mně řekl, že si do dneška myslel, že Česko je součástí Jugoslávie, kde je nebo již doznívá válka. Všeobecná inteligence těchto lidí na západě je často velmi nízká.

Zakázky byly a tak se stalo, že já jsem u nich postupně objednal dalších devět strojů v ceně hodně přes stopadesát milionů korun. Technologie se rozvíjela, a spolupráce se Švédy také.

Já si myslím, drazí přátelé, že tuto odbornou část bychom mohli zatím ukončit.

Při jednom jednání jsem se asi náhodou (ne, nevěřte, nebylo to náhodou) Larssona zeptal na Ingrid. On byl velmi překvapen. Ty nic nevíš? Já na to - že ne? Asi před rokem, prý došlo na ropné plošině, kde pracoval manžel Ingrid, k velkému výbuchu a požáru, a všech 45 pracovníků uhořelo nebo se utopilo v moři, všichni mrtví nebo nezvěstní. Navíc v tom prostoru je v moři mnoho žraloků a ti udělali definitivní očistou moře. Plošina prakticky zmizela, a Norové měli mnoho práce zabránit úniku ropy do moře, trvalo to několik týdnů. Takže Ingrid je sama.

Nevím proč, ale já jsem asi duševně pomatený, jsem najednou cítil nutnost se s Ingrid vidět. Měli jsme asi za měsíc odesílat vzorky do laboratoří ve Skien ke kontrole. Využil jsem toho a řekl jsem ve firmě (to už jsem byl delší dobu šéf nejvyšší a měli jsme asi 250 pracovníků), že to tam odvezu, že mám v Göteborgu další jednání. Jen mě napadlo, aby nechtěla jet i moje manželka. Jsem darebák, já vím, ale ono je to všechno nějak silnější. Manželka však neměla vůbec zájem.

Zavolal jsem Ingrid, že kolem dvacátého června budu u nich v laboratoři. Byla překvapena a byla očividně ráda. Jen řekla, že už jí to naznačil Kenneth Larsson. A ať počítám s tím, že budu bydlet u ní, váhal jsem.

Pak mně ještě volala asi tři nebo čtyřikrát krát. A že musím spát u ní, ať už neváhám. Že se těší.

Prosím, nevyčítejte mně to, já jsem to slíbil. Pořád jsem měl jakýsi blbý pocit, že v tom vzduchu ještě něco visí. Nevěděl jsem, co. Vždy řekla opakovaně, přijeď prosím, něco pro tebe mám.

Při jednom telefonátu s Ingrid, jsem se velmi opatrně zeptal na to neštěstí, neplakala, vše mně to popsala, asi tak jako Larsson. Já jsem našel v sobě tu odvahu se zeptat, jestli nepotřebuje nějak, nebo s něčím pomoct. Ona hned, neboj se, ne – já jsem ze všech stran dostala tolik peněz, že bych nemusela do konce života pracovat. A navíc mám ještě vysoký vdovský důchod, dodala Ingrid.

Vše jsem si připravil, a předpokládal jsem, že tam budu na cestách tak 10 až 14 dnů, vše jsem zajistil i pro chod firmy. Dva až tři dny cesta tam a 4 až 5 dnů pracovních v laboratořích a opět cesta zpět.

Obyčejně vyjíždím odpoledne a přijedu až k Berlínu a někde u berlínské Ringweg, u dálnice A10, přespím. Dál nejezdím na Sassnitz, tedy přes ostrov Rügen, je to pomalé a daleko. Jedu už brzo ráno z Berlína na Hamburg a to až do Puttgarden, tady na loď a za dvacet minut jsem v Dánsku – v Rodby. Dánsko je rovinatá ostrovní země. Pro projetí je nudná, většinou mně tam vždy pršelo. Je to asi 170 km až do Kodaně. Zde využiji nádherný tunel a most (stavbařský a architektonický zázrak) a vyjedu u Malmö, ve Švédsku. Potom již na Göteborg. Zde někde strávím druhou noc. A potom do Norska, nejezdím až do hlavního města Oslo, ale přejedu lodí přes Oslo fjord a směr Larvik a Skien. Je to z Brna asi 1700 km. Velmi dobré perfektní silnice a hlavně dálnice.

Vyjel jsem v v pátek odpoledne, v neděli odpoledne jsem volal Inge. Už jsi tady v Norsku? Hned se zeptala. Ano a asi tak za hodinu bych mohl být v Asen u tebe. Inge nadšeně - to jsem ráda! My už na tebe čekáme.

Za prvé, kdo to je my? Za druhé, chová se, jako bychom se včera rozloučili a já se dnes vracel. Asi má nového přítele nebo manžela a já o tom ještě nevím, to by bylo ideální řešení. Zastavil jsem se ještě na odpočívce s krásnou vyhlídkou u jednoho vodopádu, tuto zastávku zde dělám tradičně. Bylo teplo jasno, slunečno, pohoda. Příroda kvetla. Trošku jsem se osvěžil. Všude je tady vzorná čistota, papírek ani nedopalek cigarety neuvidíte. Vedle odpadkového koše jsou v podavači papírové ubrousky, z jedné strany a z druhé strany mikrotenové pytlíky. Vzorně čisté WC s umyvadlem, teplou vodou a s velkými froté ručníky na utření, potom je jen použité hodíte do koše a hotovo.

Ještě jsem vzal benzin, nemám rád prázdnou nádrž.

Přijíždím k domu, kde bydlí Inge. Nádherné počasí, zahrada travnatá ve vzorném pořádku, potichu zastavuji u velmi nízkého živého plotu. Vzadu vidím Inge, tričko růžové a kraťasy. Zdá se mně, že tam s někým mluví. Nevidím tam dozadu přes ten keř a skálu. Mluví norsky, nerozumím ani slovo. Teď se podívám, asi tříletý kluk běží kolem Inge, ona se otáčí za ním, a uvidí mě. Vezme ho do náruče, běží s ním za mnou. Pane Bože co to je?. Ne, ne, snad jsem tady ten můj hřích ještě neposvětil dítětem? Snad by mně to řekla? To je to překvapení?

Už jsou oba u mě. Inge mně skočila kolem krku i s chlapečkem. Líbala mě. Najednou povídá – to je Rob – a Robe to je zase Slávek. On říkal Lávek.

Inge měla velkou radost. Honem pojď, je uvařeno, odneseme věci z auta do zadního domu, a půjdeš se osprchovat a my s Robem nachystáme večeři. Kluk, ale lítal pořád se mnou. Ale nerozuměli jsme si. Jen mně pořád říkal „pap“, snad ne. Dal jsem mu do rukou boty a on je poctivě odnesl do předsíně mého domečku, a položil přesně tam, kam se dávají boty. Šel jsem se osprchovat a Rob seděl u mě v koupelně a díval se na mě a něco mně říkal, ale nevím. Převlekl jsem se. Díval se, kam jsem si dal prádlo, košile, všechno. Inge volala - Robe? Inge on je tady se mnou. Šli jsme spolu dolů do domu. Chytil se mě za roku. Měl jsem v autě pomeranče, dva a záchranu - nějakou čokoládu a tatranky. Šel jsem do auta, dávám mu to. On měl šílenou radost. Pochopil jsem, že Inge řekla – až po večeři. Roztomilý blonďáček. Napsal bych – jako od Kvěchové – ale to dnes už nikdo neví, kdo to byla, malířka Kvěchová.

Jen jsme si řekli pár slov a Inge mně povídá, pojď prvně se navečeříme a Rob si bude potom hrát a my můžeme vykládat. Ale hned se mě zeptala – jak dlouho tady u nás budeš? S otázkou šel hned polibek.

Jen jsem řekl, že asi 4 až 5 dnů. To jsem ráda – děkuji ti. Víš, že od tvé poslední návštěvy skoro před čtyřmi roky tam už nikdo nikdy nebydlel. Já ho nechávám pro tebe. Zčervenal jsem. Jen pro tebe!

Inge udělala pravého mořského lososa, s citronovou omáčkou a ředkvičkovým salátem. K tomu bílý chléb. Já bohužel lososa moc nemusím, proto jsem si dal více omáčky, abych tu chuť přebil. Jinak u mě platí zásada – doma jez co máš a venku co ti dají. Pochválil jsem jí to. Byla ráda. Malý Rob jedl, jen se mu za ušima prášilo. Byl hodný. Pořád očima vysel na mně. Inge se usmívala.

Dojedli jsme, pomohl jsem poklidit ze stolu. Dal jsem věci do myčky, a Inge mě s překvapením pozorovala. Zapnul jsem myčku. Sedli jsme si do obýváku. Všude vzorný pořádek. Rob si sedl vedle mě a držel mě za ruku.

Inge udělala kávu, Rob měl čaj.

Inge – Slávku, ty jsi nějaký utrápený, jsi šedý, máš starosti? Ne, myslím, že nemám, jen takové ty normální. A co doma manželka a tvoje dcera. Říkám vše v pořádku. Řekl jsi o nás? Ptá se Inge - zpozorněl jsem, ne , Inge, ne, neřekl jsem. To je dobře – odpověděla. Rob mně vylezl na klín, a díval se na mě. Občas něco zažuchlal, ale nevím co. Inge mu něco odpověděla, a on mně pohladil ruku. Vyvádělo mě to z míry.

Slávku, já jsme měla špatné tři, čtyři roky. Jaks tady byl, potom hned přijel manžel v prosinci z plošiny domů. Odcizili jsme se. Manžel hodně pil. Zkrátil si pobyt doma a koncem ledna už nastoupil znovu na 6 měsíců na plošinu, byl vybrán na novou velkou plošinu, jednu z nejmodernějších. Přemluvil tam sebou i svého bratra Olava. To je ten co mě znásilnil. Odjeli tedy spolu. V květnu pak došlo k té havárii. Oba jsou mrtví. Těsně před jejich odjezdem na moře, mně volala švagrová Gréta, neboli toho manželova bratra manželka, že je v jiném stavu, a že potřebuje se mnou o tom mluvit. Ten násilník, švagr Olav, byl z té zprávy nadšen.

Až oba bratři odjeli pracovat na moře na plošinu, tak teprve potom, ano, potom za mnou moje švagrová přijela. Už bylo vidět těhotenství, a že se chce se svým manželem rozvést. Že to dítě, co čeká, není jeho, ale jejího kolegy, učitele ze školy. Ona, Gréta, učí norštinu a angličtinu, a její kolega matematiku a chemii. On že je mladší, svobodný a že se chtějí vzít. Že to je úplně něco jiného, jak ten její hulvát. A že mně děkuje, že jsem to znásilnění nedala tehdy k soudu, protože by dostal nejméně deset let na tvrdo. V Norsku je znásilnění bráno velmi tvrdě.

Malý Rob, ležel schoulený na mém klíně a usnul. Ingrid ho chtěla vzít, a já ji jenom řekl, nech ho, mně to nevadí.

Potom se jim narodil chlapeček – Rob. Ulevilo se mně.

Inge, já jsem si prvně, víš, to dnešní odpoledne, myslel, že je Rob z našeho krásného milování, boží dar. Ingrid se usmála, kéž by to tak bylo. Začaly jí téct slzy. Já nemohu mít děti, švagr jak mně znásilnil, tak mě uvnitř poranil tak, že jsem šíleně krvácela a nešlo to zastavit, ani v nemocnici. Museli mě operovat a vzali mně celou dělohu. Takže, já mám po radostech, pokud jde o děti.

Švagrová Gréta i její učitel, byli rozhodnuti to dotáhnout do konce, jak se chlapi vrátí z plošiny. Jeden pátek ráno mně volá Gréta, jestli bych jim přes víkend nepohlídala malého Roba. To je samozřejmé, řekla jsem a těšila jsem se. Roba dovezla i s jeho otcem - učitelem v pátek odpoledne. Učitel byl velmi sympatický. A že jedou na nějaké učitelské hry nebo slavnosti do Larviku a chtěli by tam i spát. Byla jsem ráda, mám malého Roba ráda. Vrátíme se odpoledne v neděli, ještě dodala.

Bohužel při cestě zpět z Larviku k nám do Asen, praskla na silnici v protisměru jedoucímu nákladnímu autu pneumatika, ten do nich narazil, shodil je ze sto metrového srázu a oba se zabili. Řidiči náklaďáku se nic nestalo. Manžel ani švagr na pohřeb nepřiletěli, i když jim to nabízeli. Kvůli tomu učiteli, nepřiletěli.

Potom po dvou měsících vybuchla ta jejich plošina na moři a můj manžel i švagr tam uhořeli.

Tak jsem tady zůstala sama s Robem. Nemohu mít dítě, ale mám teď dítě. Musela jsem ale o Roba velmi bojovat a velmi usilovat. Pomohla mně v tom naše firma, záruky za mě, záruky dali i sociální. Víš ta naše sociálka Barnevernet je velmi přísná, někdy i krutá. Nevím, jestli to znáš, asi ne, že Slávku. Dnes mám definitivní rozhodnutí. Neodpovídal jsem, nechal jsem mluvit Ingrid.

Vše jsem už švagrovi Olavovi odpustila. Proč na něho vzpomínat ve zlém. Tam nahoře, no to už je jedno.

Slávku, tak to je náš život s Robem. Chodím do práce 4 dny v týdnu – firma mně platí z odborářských fondů denně 8 hodin paní, na hlídání. Je to tady sousedka, učitelka mateřské školy a hlídá 4 děti z vesnice u sebe doma, v takovém domečku jak seš teď ty. Je to mladá maminka. Kdyby onemocněla, tak obec tam dá jednu paní důchodkyni, taky učitelku, tady od nás – má ji jako rezervu. Firma mně platí i provoz školky – podíl za Roba. Fakticky Slávku, firma mně velmi pomohla.

Seděl jsem, se spícím Robem na klíně. Inge ho jemně vzala a položila na gauč, pomalu ho převlékla do pyžamka, jen řekla, koupat se bude až zítra. Rob se ani nehnul. Spal.

Udělali jsme si další kávu. Mohli bychom se jít vykoupat, teď je už teplý záliv, díky Golfskému proudu. Já jen že velmi rád, ale nemám plavky, půjdu ve slipech. Ani to nemusíš, řekla Ingrid.

Zaklapla za Robem dveře, zaklapla jemnou dětskou pojistku, a vzala babyfon. Abychom slyšeli, kdyby se něco dělo. Bylo už kolem desáté večer, venku tak +25°C a moře taky tak. Žádný večer, slunce svítilo, je zde přece již polární den. Voda ve fjordu byla neskutečně teplá. Golfský proud dělá divy. Nádherně jsme se vykoupali. Najednou vidím nějakou dívku, přichází k nám.

Ingrid volá: Marianet – jsme tady!!!Haloooooo. Dívka přišla blíž, šup a domácí zapínací šaty byly dole, a ona byla už taky, jak ji Pán Bůh stvořil (pšt – stvořil ji krásně), taktně jsem se otočil, doplavala k nám až na kameny a malou skálu, vylezla taky z vody. Povídá - to je nádhera, já jsem vás slyšela a tak jsem přišla. Perfektně mluvila německy. Ingrid nás představila. Marianet mně jen řekla – vše o tobě vím, ale všechno, a zasmála se. Ingrid, Marianet je paní učitelka, sousedka ze školky kam k ní chodí Rob. Byla trošku silnější, většina Norek má velmi pěknou pevnou zdravou postavu, žádný vychrtliny. Zadek větší a někdy i prsa, nohy silnější, rovné. Vlasy si moc neupravují, norky jsou vždy vzorně čisté a voní, asi bylinkami. Hodně jsou blond od přírody.

Prohodili jsme pár slov, Ingrid povídá – ty Marianet pojď teď s námi na víno, máme dobré české, ochutnat, povykládáme si. Já na to ne, ne, české – to víno je moravské. Já vám to pak vysvětlím.(dovezl jsem dvě krabice vína). Marianet to přivítala. Je sama doma. Vzal jsem do ruky oba babyfony (i ten od Marianet) a šli jsme k Ingrid.

Chtěly červené, chtěly silné – tak byla Frankovka. Oni nejsou zvyklé na tolik alkoholu ve víně, tady se prodává tak s 5 až 7% alkoholu. U nás běžně 12% i více procent. Vypili jsme láhev, já jen málo, jen necelou decku – ostatní vypila děvčata. Marianet se rozpovídala, má jedno dítě a vypadá to, že od ní chce manžel odejít. Už zase není doma, neví kde je, jen to tuší. Bavili jsme se na toto téma. Jinak je to učitelka, přírodní vědy, jak tady říkají fyzice a chemii, na střední škole ve Skien, teď je na mateřské. Děvčata dopila víno a šli jsme spát.

Slávku, budeš spát doufám tady se mnou. Jediný odpor co jsem se zmohl, že potom mořském koupání se ještě musím znova osprchovat, Inge – no já taky.

Dovolte, prosím, abych přeskočil tuto první noc. Opět se stydím, nevydržel jsem to. Bylo to úžasné – a už ani slovo.

Slunce se probudilo na modré obloze už kolem druhé hodiny ranní, my jsme usínali kolem třetí. Ještě než jsem usnul, mně řekla Inge, že Larsson přiletí až v 11.00 hod. do Skien, takže tam máme být kolem 12.00 na oběd a pak se bude jednat. Slávku opět tě mám na starosti i v práci. Já jsem se jen zeptal – kdo pohlídá Roba – no Marianet – s tím si nedělej starosti.

Snídaně. Rob ještě spí. Já jsem vyprázdnil myčku a až jsem to měl skoro hotovo přišla Inge. Držela mně kolem krku a líbala. Já povídám, počkej miláčku – znáš pohádku Tři oříšky pro popelku, ona jen - ano, u nás to jde vždy na vánoce! Inge, představ si, že mně takové tři oříšky spadly taky na hlavu. Podívej se. Na stole ležel balíček, na něm menší balíček a na něm ještě menší balíček. A na tom nejmenším ležely tři oříšky. Inge zůstala paf.

Slávku co to je? No nevím? Mně to spadlo na hlavu, a veverka (nemohl jsem si vzpomenout, jak se řekne německy veverka ( ja schon - Eichhörnchen – už to mám), a Eichhörnchen mně to hodila na mou hlavu.

Inge se smála. Šla k tomu, opatrně to rozbalila. Veverka říkala, že máš začít od největšího. Poslechla veverku. Zatajil se jí dech. Nádherný jemný a nevtíravý zlatý náhrdelník s českými granáty. Nemohla ani dýchat, hned si ho zkusila, seděl jí krásně. Slávku a co je to další, nevím, to veverka. Rozbalovala pomalu prostřední balíček, náušnice s českými granáty k náhrdelníku. Otevřela jen pusu. Slávku já mám strach otevřít tu malou krabičku. Pomalu se pokoušela, Byl dobře zabalen. Na jednou lup – a krabička se pomalu sama otevřela. Prsten z bílého zlata s osmi diamanty, jemný, podlouhlý, nevtíravý. (Měl jsem strach – co velikost). Dopadlo to dobře. Slávku, ty ses snad pominul. Hned si ho nasadila i náušnice. Tekly jí slzy. Já jsem nikdy nic takového nedostala, a poslední roky vůbec nic. Ty jsi blázen. Sedla na gauč a povídá, já teď nemohu nic dělat, já jsem Norská královna. Někdo otevřel dveře do předsíně, a hned byl v kuchyni, Marianet něco potřebovala, ale dívala se na Ingrid, a v úžasu povídá - no to je krása. To ti dal Slávek, že jo!

Obě kamarádky dlouho obdivovaly tu krásu, kterou vytvořila česká ruka.

Marionet vyřídila, co potřebovala a my jsme odjeli kolem 10.00 hod. do města Skien. Pracovní den proběhl v pohodě. Zavolal jsem domů manželce, že jsem dojel v pořádku a že asi zpět pojedu v sobotu ráno. Přijala to celkem neutrálně. Co taky měla říkat po třicetiletém manželství.

Denně jsem volal ráno do práce, kontroloval jsem stavy a co a jak. Během dne zas jednotlivým šéfům středisek.

Před večeří jsme vzali Roba a Marionet s její dcerkou a šli se koupat. Děcka se tam mohla vydovádět, a my si zase zaplavat. Kdybych napsal, že voda zde byla čistá jako křišťál, tak to je málo. Slunce bylo vysoko a osvětlovalo dno moře v několika metrové hloubce. Opět všichni do naha. Bylo tam šest, sedm dalších lidí, i oni s tím nedělali žádné ciráty.

Povečeřeli jsme, Rob byl z koupání ve fjordu unaven, tak honem do vany a spát. Marionet přinesla v náručí svoji holčičku, že jde do hospody na karty, aby, prosím, u vás spala, ráno si ji vezmu. Žádný problém. Vyřídili jsme to spolu, Inge se koupala. Já jsem dal malou do pokojíku k Roboi na vedlejší postel. Marionet poděkovala, a políbila mě.

Řekl jsem to Ingrid, a ona na to - zítra musíme jít do hospody my, tady se to musí, musím tě představit, jako svého kamaráda.

Obě děti spaly. Ingrid povídá, Slávku moc děkuji za krásné dárky, tady v Norsku to moc není zvykem. Jsou jen významná výročí a také tzv. rodinné dary. Přenáší se z rodičů na děti, většinou. Jinak ne. Miluji tě a moc a moc děkuji, lásko moje.

Já ti Slávku musím ještě jedno tajemství říct. U nás ve firmě (a dodala nejen u nás) je zaveden velmi přísný bezpečnostní systém ochrany údajů a informaci. Je to taková naše vnitřní policie. Tito lidé prověří každého člověka, který má nastoupit na nějakou zodpovědnější práci či funkci. Když jsi ještě v 80. létech začal jednat s naším Larssonem a Alundem, tak tě náš bezpečnostní supervizor proklepl ze všech stran. Odborně, politicky, rodině. Už tehdy k tobě neměli tito hoši žádnou negativní připomínku. Toto prověřování ale trvá neustále, pokud s danou firmou spolupracujeme nebo obchodujeme. Oni mají informátory v bankách, na různých úřadech, i u policie apod. Takže, ty jsi byl tehdy odsouhlasen na nejvyšší stupeň.

Slávku, prosím, toto co ti teď vykládám, nesmí z této místnosti nikdy odejít. Byl by to můj i tvůj konec.

Já jako obyčejná administrativní síla jsem o tom bezpečnostním systému měla nějaké mlhavé informace, ale mě se netýkalo, tak mě to ani nezajímalo. Jednou jsem byla na nějakém krátkém kurz ve Stockholmu, to již po našem seznámení, a potkala jsem tam na vedení firmy na chodbě spolužáka ze střední – jméno ti nemohu říct, je to zbytečné a riskantní. Slovo dalo slovo. My jsme ve škole spolu dobře vycházeli. Najednou on mně povídá – ty jsi v nějakém kontaktu s jedním Čechem, že? Nevěděla jsem, o co jde. Tak jsem zahrála roli tvé bytné, když jsi tu bydlel, jako posledně. On jen, ano, já to vím. Chceš o něm něco vědět. Já na to, ne. Já ho už asi nikdy neuvidím, pokud ano, tak to bude náhoda. Říkám děkuji, ne. Firemní poštou mně přišla potom asi za necelý týden tato obálka.

Vstala, šla do jedné skříňky, vytáhla obálku asi formátu A4, asi centimetr silnou. Podívej se. Prosím nezlob se na mě, ale já jsem ti to musela říct.

Otevřel jsem obálku a v ní bylo asi deset nebo dvacet fotek, možná i víc. Moje žena jak nastupuje do svého auta u našeho domu, moje dcera jak stojí na křižovatce ve svém autě na červené, náš dům, moje firma, moje pobočky doma i v zahraničí, já na fotce v Budapešti u Ministerstva dopravy, a fotky ředitelů mých dceřinných firem, některé naše stavby, já na kontrole našich staveb, já v Římě na kontrole našich staveb, já v Grazu na kontrole našich staveb, atd… Vždy přesně datum, hodina a minuta. Celková informace v angličtině o naší firmě, celková informace naší banky o naší firmě v češtině a v angličtině, můj výpis z rejstříku trestů, nulový a v češtině, atd. Já jsem byl velmi překvapen, výpisy z katastru nemovitostí….. Vše, ale navíc aktuální.

Slávku, prosím, já se ti velmi omlouvám, já jsem ti to nemohla říct do mobilu. Proto jsem ti několikrát řekla, přijeď, já pro tebe něco mám.

Vše co je tady, Inge, ale je pravda, já se na tebe nemám proč a za co zlobit. To je věc vaší firmy. A Ingrid, já to nepotřebuji, ty materiály.

Seděl jsem a přemýšlel, Inge přišla a sedla si ke mně, líbala mě, máš už hodně šedivých vlasů, a máš krásné zuby.

Inge vstala, poklidila to opět do šuplíku, spálím to!

Inge já se na tebe přece nemohu zlobit, kvůli tomu. Víš, kolik mě prověřovalo bezpečnostních služeb? Kolikrát mě prověřovalo naše STB za socializmu – musel jsem jí to všechno vysvětlit. Kolikrát už mě volala naše Policie nebo vyslíchala z různého důvodu a z různých zámínek? Velké množství a pořád. A už o tom, prosím miláčku, nemluvme.

Já jsem měla strach, že to nepochopíš. A tys to vzal, jako by nic. Ingrid, ale s tím skutečně nic nenaděláme. Povídám znovu, Inge, prosím, už o tom nemluvme. Slávku ty jsi úžasný.

Babyfon hlásí v ložnici u dětí nějaký život. Inge se jde ihned podívat. Nic, jen asi mluvili ze spaní.

Šli jsme spát. Opět krásná noc. Před usnutím, jsme si s Inge vyprávěli o všem, i jsem jí vysvětlil, že já z Česka nemohu odejít, pokud to nebude nutné. Z mnoha mnoha důvodů. Že je mně to líto. Ale asi to nejde. Inge to ukončila, prosím, klid, já tě miluji, já vím, že porušuji tvůj slib v manželství, já vím, že jsi křesťan a o to je to pro tebe horší. Proto pro všechno tě miluji. Budu tady na tebe čekat, budu tě milovat. Věřím, že to nějak dopadne. Já myslím, Slávku, že nejsme ve slepé uličce, když se milujeme. Já mám nyní bohatou životní náplň – vychovat malého Roba.

Pátek už byla Inge doma, já jsem měl také vše vyřízeno. Takže jsme se dohodli na nějaký výlet i s malým Robem. Inge ho chtěla nechat u paní učitelky, ale já jsem jí řekl, že mně to nevadí, naopak. Inge, podle toho ten výlet bude vypadat. Prosím, vezmeme malého sebou, prosím, říkám.

Jeli jsme do města Arendal, na jihozápad, krásné typické norské město, plně se zde mluví jazykem „bokmal“, ten je blízko k dánštině. Nádhera, moře, kostel, náměstí, lesy a fjordy.

Všichni jsme z toho měli zážitek. Rob byl mimořádně hodný, rozumný kluk, příjemné dítě.

Večer jsme se byli vykoupat i s paní učitelkou, a ostatními přáteli, některé jsem poznal včera večer hospodě. Pivo v hospodě – nic moc. Pije se zde skutečně hodně. Byl jsem tam hlavním hostem a asi hodinu jsem jim vyprávěl o sobě, o Československu i Česku, musel jsem několikrát na mapě, kterou někdo rychle donesl ze školy, odkud to vlastně jsem, o své práci, o životě u nás, o dětech apod. Ptali se na cestu, ptali se a moc obdivovali náš tehdejší socializmus. Norsko je velmi bohatá země se sociálními jistotami, o kterých se nám v Česku ani nezdá, to jsem jim ale neříkal, oni to ale vědí.

Opět krásné koupání večer, určitě tam bylo tak asi deset žen a jen asi čtyři muži. Všichni se ke mně chovali kamarádsky.

Všechno jednou končí, v noci za svítícího slunce, mně Inge řekla, ať si s ničím nedělám starosti. Bude ráda, když tak dvakrát třikrát do roka přijedu a ono se uvidí, co pak dál. Nechce o mě přijít. Nechce nikoho zatím jiného hledat, ale i to se může přihodit, že se někdo objeví. Jen mně řekla – můj kolega Alund mně jednou řekl. Ti středoevropané jsou jiní, úplně jiní než my, Skandinávci. A Slávek je velmi férový.

Zavoláme si, a uvidíme. Tato loučení nejsou k ničemu. Navíc, já jsem opět nic nevyřešil.

Řekl jsem při loučení Ingrid – v srpnu pojedu asi do Dánska. Mám nějaký obchod a jednání s fy Pettersson ve městě Helsingor, a Inge ty mluvíš dánsky? Že. Tak mně budete s Robem dělat koncem srpna tlumočníka, pak vás odvezu domů, a budeme spolu pár dnů. Inge jen – no to je krásné loučení, lásko moje. To je krásná představa. Už se mám na co těšit, lásko moje. Já ti Slávku, nechci nic slibovat, ale já si po milování s tebou nedovedu představit jiného chlapa, že by na mě sáhl, nedovedu, věř mi.

I tento konec je však k ničemu, končí remízou jako v šachu, a to není dobré. Víte, že císař Nero prý jednou prohlásil – ženy mají rady vítěze, ne hrdiny. Tady není ale ani vítěz, ani hrdina. Já utíkám z boje, já to neřeším!!!

Inge prožila tolik tragedií, ale náš případ nyní nemá asi řešení…. Inge mně slíbila, že se mně ozve ihned, pokud by se zásadně něco dělo. Miláčku a zavolej jak jsi dojel, prosím.

V neděli večer, pozdě, jsem přijel domů. Manželka už spala, vstala a přišla za mnou do kuchyně. Ani jsem tě neslyšela. Ukaž se, ty jsi nějaký šedý, jako unavený, máš vrásky, jsi už starý. Je vše v pořádku? Jen jsem řekl - ano. Už mně s tím štveš, jak se přepínáš, ještě dodala. Čeho chceš dosáhnout? Jsi chamtivec a blázen. Otočila se a šla spát.

Na srpen musím připravit cestu do Dánska, teď už vím, že ne na týden, ale na tři týdny.....

 

Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.