Byl krásný letní týden – malá detektivka – I. část – úvod
Ilustrační foto :pixabay. com

Byl krásný letní týden – malá detektivka – I. část – úvod

1. 8. 2020

Jsem Slávek Burda. Dokončil jsem policejní školu, s vyznamenáním. I jsem ho obdržel. Bavilo mě to. Před tím jsem měl hotovou ekonomku. Ale policejní práce mě lákala, napravovat to, co bylo protiprávní, co bylo proti morálce. Co vadilo normálním lidem. Už je mně pětadvacet. Rodiče se mnou moc nesouhlasili, ale jsou ke mně tolerantní. Myslím si, že jsem normální kluk, jsem svobodný. Fyzickou zkouškou jsem prošel jen tak, tak. Žádný sport jako takový nedělám. Jdeme si u nás na hřiště občas zakopat, v zimě bruslit, i hokejku vezmu do ruky, ale je fakt, že jen občas a je to sranda, zábava.

Než jsem šel do policejní školy, dělal jsem dopraváka - dispečera u nás, u firmy MOSTL. Menší firma, pár různých náklaďáků, a potom i stavební stroje, jako na půjčování. Celkem mě to bavilo. Šéfa jsem tlačil na ekonomiku provozu – byl tomu ale vzdálen na hony. Řidiči podváděli, i kradli naftu, šéf to řešil jen u někoho. I to byl jeden z důvodů, proč jsem odešel, odešel na Policejní školu do Brna. Jinak jsem z malé obce, kousek od našeho okresního města. Všichni se zde v obci známe, skoro všichni si tykáme, mladí mají ještě dost úcty ke starším občanům.

Škola mně dala snad nějaký základ. Vždy jsem chtěl dělat kriminalistu. Ale jak to tak bývá, musíte si odbýt pár týdnů či měsíců všude jinde. Po obvodních odděleních jsem požádal náčelníka, abych mohl jít na zaškolenou i na dopravku, a na dopravní nehody. Vyhověl mně. Byl už to starší a rozvážný policajt. Nebyl moc oblíben, ale já jsem si s ním rozuměl. Nebyl oblíben asi proto, že si moc dlouho vše pamatoval. Takže, když někdo něco provedl, tak se to třeba přešlo jen mávnutím ruky, ale za dva měsíce náčelník řekl, tys tehdy a tehdy ráno nadýchal při nástupu do služby, že? Tak kamaráde, to ne, včera alkohol a dnes přijdeš na poradu pozdě? Ty chceš od Policie odejít, nebo jak si to mám vysvětlit. A už to bylo. Sloužil ještě v minulém režimu, ale policejní práci bral stylem – zákon je zákon.

Policejní život je složitý. Už to není ten vojenský dril, jako kdysi. Jsou mezi námi policejní esa, která ví, co dělají. Jsou to profesionálové, s praxí. Mávnou rukou nad maličkostí, ale vážné události se drží zuby nehty. Ale jsou zde také administrativní vyplašenci, které nezajímá člověk, ale papír. Tato práce musí bavit, nejen toho policajta, ale i tuto zvláštní práci musí tolerovat jeho blízcí, jeho rodina.

Já také vím, že řada lidí si myslí, že co policajt - to blbec. A je to jen na nás, na policajtech, jak to napravíme. I je pravda, že někteří moji kolegové mají zvláštní jednání, je to jakási „moc“ nad běžným občanem. A to mně, hodně, a věřte, hodně vadí.

Po tom po všem jsem nastoupil na kriminálce, jako bažant. Podrž, dones, nezakopni, běž pro kávu, kurva, kam to zase šlapeš. To si musí každý odbýt. To je u každého řemesla. Otec mně vykládal, že když byl po stavební průmce (tehdy ještě před vojnou), tak nastoupil jako mladý mistr, ucho, dali mu zedníci kbelík do ruky a řekli – ty seš mistr, tak dones od skladníka do kbelíku 5 litrů vodní váhy. No, udělali z něho blbce. A měli z toho srandu. Vidíte, a pamatuje si to dodnes.

Tak jsem pomalu sloužil, zapracovával jsem se. Mně šla dobře matematika, kolegové v tom dost plavali, já zpaměti počítal vše. Tam jsem začal získávat postavení. Měl jsem i logické myšlení. Nejprve malé případy, kola, sklepy, peněženky, cikáni, i slečny, které za peníze udělaly všechno.

U nás, nad okresním městem, je malá přehrada, nic velkého. Postavena byla v r. 1971 proto, aby z lesů na Drahánské vrchovině při bouřkách zachytila přívalové vody, a ty nehrkly potokem Palava hned do okresního města, které leží na Svitavě, v krásném údolí. Byly prázdniny, už asi třetí rok sucho a velká vedra. Vody v přehradě jen tak, tak, ale krásná teplá. Mládež se sem chodila koupat, a hlavně bylo proslavené to koupání večer nebo v noci, taky jen tak. Ještě zde bylo u nás jedno koupání, ve starém lomu za tratí ČSD, ale tam jsme to, my policajti, často kontrolovali, tam se nesmělo, nebyla tam vhodná cesta na přístup k vodě, dále i vysoký plot a hlavně železniční trať v těsné blízkosti. Voda v lomu byla ale teplá a krásně čistá – jezero ve skále. Tak policajti, obvoďáci, občas zajeli přes nádraží a vybrali pár pokut, tady v tom lomu, ale nebralo to konce. Voda tam celé léto byla krásná a teplá.

Byl krásný letní týden, začínaly prázdniny.

Do Olomučan, do obce kousek od okresního města, přijela k tetě na prázdniny její neteř – skoro devatenáctiletá Nina, po maturitě na Konzervatoři, udělala zkoušky na JAMU na klavír, a snad prý i na varhany. V říjnu by tam měla nastupovat. Teta byla sestra maminky Niny – a strýc, bydleli v opraveném rodinném domku, strýc byl mistr v dílně ve Strojírnách a teta zase na LŚU učila klavír a zpěv. Nina u nich mohla celé prázdniny odpočívat, ale hlavně cvičit na klavír, i pod dohledem tety. Teta a strýc neměli děti. Teta dokonce s panem farářem v katolickém kostele Svatého Martina domluvila cvičení Niny na varhany. Nina byla dobrá, bavilo ji to a cvičila prý velmi lehce. Rozkřiklo se to, a tak asi dvě desítky lidí chodily skoro pravidelně poslouchat Bacha odpoledne do kostela. Pak ještě navíc onemocněl varhaník, a Nina zvládla mši s pomocí vedoucího kůru. I si zahrála pár věcí s pěveckým místním tělesem v kostele. Pan dirigent – mimo jiné také profesor na JAMU, z ní byl nadšen.

V Olomučanech, kde Nina tedy bydlela u tety, vždy dopoledne, lidé, důchodci, posedávali po lavečkách a poslouchali od Vraníků cvičení Niny na klavír. Teta a strýc, byli tedy Alena a Pavel Vraníkovi. Ninini rodiče sem jezdili skoro každý týden. V rodině to klapalo. I malý asi desetiletý brácha Otík sem jezdil a s Ninou se měli rádi. Jednu sobotu jí tady maminka nechala svoje auto, že jim jedno v Brně stačí. Nina se jmenovala Smékalová. Pan Otto Smékal – otec – byl významným klavíristou v Národním divadle v Brně, Anička Smékalová – matka - pracovala jako prodavačka ve Vaňkovce v jednom občerstvení. Nina měla jednu velkou lásku, (no ona to brala jako lásku, on asi zatím ne), tak tedy Nina měla známého chlapce Radka Černohorského, byl starší asi o tři roky, dokončoval JAMU na trubku. Jeho otec byl vynikající český varhaník Jan Černohorský, profesor na JAMU na varhany a koncertní mistr. Před několika roky však onemocněl s páteří. A musel omezit koncertování, tak se věnoval studentům na klavír a varhany.

Proč se o tom tak rozepisuji? No poznáte to.

Bylo léto, byly prázdniny – přesně jak je to v té písničce. Byl krásný letní týden.

Na přehradě u Myslivny se vesele koupalo. V blízké restauraci se i popíjelo, no slunce a pivo, to nejde moc k sobě. Nina ležela na dece a četla si cosi.

Opodál si, jen tak na trávu, sedli dva mladíci, každý s kelímkem piva v ruce. Jo, chyba, ještě jsem vám neřekl, že Nina měla dost dobrou postavu, krátké černé vlasy a po tatínkovi husté obočí. Plavky jí padly akorát (tak, tak). Kluci na ní mohli oči nechat. Nina to snad ani nezaregistrovala. Asi po dvou hodinách se zvedla, šla na parkoviště, sedla do maminčina malého Nissanu a odjela. Kluci to z povzdáli pozorovali, ano, jako mlsní kocouři. U tety zaparkovala. Soused Pokorný se na ni usmíval, a ukazoval jí, jak parkovat. Bylo mu asi padesát. Bydlí přes ulici a říká jí, kdyby tady nebylo místo, dej si to, Nino, klidně k nám, za plot. Já málo jezdím, nám to nevadí. Ještě úsměvy a pár slov o počasí, prohlížel si ji tak, že Nina měla dojem, že má na sobě něco špatně. Usmál se na ni, pohladil ji po rameni, a volá - ahoj sousedko.

Druhý den ráno Nina musela odjet do Brna, jeden profesor na JAMU si ji chtěl poslechnout na varhany. Je to jen půl hodinky. To nevěděla, že je to otec Radka. Přišla na JAMU na vrátnici, klepaly se jí kolena strachy, noty v tašce. Tam má vzkaz, že má jít na adresu Kapitána Jaroše 3 – 2. patro, pan profesor ji tam čeká. Bylo to kousek – snad dvě stě metrů.

Zazvonila jsem ve druhém patře. Překvapila jsem se, přišel otevřít Radek Černohorský. Podivím se, co ty tady? No já jsem tady doma. A ty. No já mám sem přijít za panem profesorem Černohorským, teď mně to doklapává, přemýšlí Nina, to je, to je tvůj otec nebo brácha? Radek ne. Můj otec. Dostal Parkinsona a akademie nám do jednoho velkého jeho pokoje namontovala velké varhany, aby mohl učit doma. Pojď dál. Pan profesor, byl velmi ohnutý, pomalu přišel, ano Nino, pojďte, já si vás pamatuji z přijímaček. Pojďte mi zahrát. Varhany – dva manuály. Pan profesor - co chcete, zahrajte, mně je to jedno. Pane profesore, ano – prosím, pokusím se tedy něco od Jana Zacha „Fuga – a moll“. Pan profesor, ale to je těžké?

Hrála jsem opatrně, Radek mně obracel noty. Pan profesor seděl jako z kamene. Dohrála jsem. Ticho. Radek na mě mrkl.

Pan profesor povídá, Radku vy se znáte. Proč na ni mrkáš? Tati, ano. To jsem rád. A jak se, prosím, Nino, jmenujete? Prosím, Smékalová, Smékalová Nina.

Ticho.

No Nino, neříkejte mně ještě, že Otík Smékal je váš otec? Ano pane profesore. A proč mně nezavolal, že chcete jít na JAMU. My jsme spolu koncertovali dvacet let. Perfektní klavírista. Jen ta moje nemoc to přerušila. Pozdravujte ho.

No Nino, neberu vás kvůli vašemu otci, beru si vás do svého ročníku proto, že máte talent, velký talent. Neměl jsem několik let takový talent, jak jste mně předvedla teď vy. Neměl bych to říkat.

Radku, ona je skutečně boží talent. Říká pan profesor.

Nino – mohu vám tykat?  Budu ráda, pane profesore. Tak Nino, ne v říjnu, ale už 15. srpna v 9.00 tady u mě, já vás nemohu nechat ležet ladem. Na škole vše zařídím, a tatínka pozdravujte i maminku, ona je velmi hezká, ona se mně vždy velmi líbila, vždycky. Radek se smíchem – tati, já to řeknu naší mamince.

Pan profesor se pomalu narovnal, já říkám nevstávejte, Radek – ne, ne, on taťka musí tu páteř namáhat, musí tak cvičit, za chvíli by nechodil vůbec.

Znovu jsem poděkovala. Ty neděkuj, a příště ti něco pustím, mám nové Gregoriánské mše, tak si to poslechneme, i s Radkem. Já mám, Nino, z tebe velkou radost. Já to jdu hned zavolat profesoru Vaníčkovi. Že tě mám já, a že tě beru.

Nino, ale Radek asi bude muset přerušit školu, má zánět trojklanného nervu a nemá stisk na trubku. No uvidíme, co s tím. Lékaři zatím váhají.

Radek mě chytil za ruku, kdy budeš v Brně, pojďme spolu někam, posledně to bylo krásné, prosím. Domluvili jsme se na sobotu odpoledne, a já potom půjdu domů si pro věci a pak teprve do Olomučan. Radek se osmělil a políbil mě na tvář.

Přijela jsem domů, vzala si s sebou čisté prádlo. Někdo odemyká. Taťka, tati ahoj, já mám velkou radost. No, co se stalo? Tati, pan profesor Černohorský mě hned vzal k sobě do ročníku, a mám tě pozdravovat, a máš se ukázat, on nemůže moc chodit, on má Parkinsona. No pomalu, pomalu, ne všechno tak najednou, říká otec. Tati, proč jsi prý mu nezavolal, že tam jdu a nic jsi mu o mně neřekl?

Tatínek – jedno po druhém, s Josífkem se znám třicet let, dělali jsme spolu moc a moc koncertů, nevolal jsem mu proto, aby tě posoudil nezávisle, já vím, že jsi velký talent, ale já jsem si to musel nechat potvrdit od něho. Tak je to pravda, bože, a já jsem tak strašně rád. Moc ti to přeji.

Tati, a Radek je jeho syn, já jsem to nevěděla. Ale Ninuško, já ano. Radek je hodnej kluk. Neprozradil to. Tati, tak vy jste se s Radkem na mě domluvili. Ninuško, omlouváme se, ale ano! Já jsem chtěl nezávislé zhodnocení a Josef Černohorský je velmi, sakra, velmi přísný profesor. On tak jen někoho nevezme.

Tati, kde je Otík? No už je na pionýrském táboře. Já hned – tatí, říká se teď ale, na letním táboře.

Tati, já si vezmu věci, a pojedu k tetě, a mamince řekni, že v sobotu odpoledne mám rande s Radkem a potom přijedu k večeru sem, domů. Otec – ne Nino, přivedeš Radka na večeři, povykládáme si. On má problém s trojklanným nervem, já mám na to nějaký dobrý lékařský kontakt. Zavolej mu to.

Pane Bože, to je novinek.

Zavolala jsem vše mamce a tetě po cestě z auta, ještě, že tam má mamka handsfree. A teto, já se jedu ještě vykoupat na přehradu a přijedu tak kolem osmé, deváté. Teta – Nino, nikde se potmě netoulej. Teto, není mně patnáct.

Byl krásný letní týden.

Na přehradě bylo pár lidi. Plavky jsem měla na sobě. Tak jen ručník a deku na chvilku než oschnu. Voda byla teplá, ale už trošku jakoby zelená. Po vykoupání jsem se hned na malé pláži osprchovala. Všimla jsem si dvou mladíků, mám dojem, že jsem je už viděla. Čuměli se pořád na mě. Bylo mně to nepříjemné. Byli staří asi jako já. Vadilo mně to. Sbalila jsme se rychle, na parkoviště a k tetě.

Teta a strýc byli doma, teta měla už i večeři a povídá, tos tam dlouho nebyla. Něco vykládala strýcovi, ale ten neslyšel. Ty jsi hluchý jako poleno - nebo co? Už se škorpili. Povídám, teto, kdo je to ten pan Pokorný, on se na mě tak divně dívá?. Teta, no soused, nemají taky děti jako my, no je to starej mlsnej kocour, ledacos se o něm vykládá po dědině, ale já tomu moc nevěřím, víš, jako, že se otočí za každou sukní. Něco má prý s tajemnicí, ale ona je hodná, nevěřím tomu. No, náš strýc má zase jen fotbal, ne baby. Smála se.

Teto, já se hned osprchuji z té vody v přehradě ještě jednou. V koupelně bylo dusno. Teta se strýcem, byli v kuchyni. Nechala jsem pootevřené dveře do koupelny. Aby to lépe větralo, nemám ráda tu páru a vlhký teplý vzduch. Utírám se, zdá se mně, že se za dveřmi něco mihlo, byla jsem úplně nahá, blbost, co a kdo. Vždyť je tady jen teta, strýc a já. Zahnala jsem blbý pocit. Oblékám si rychle prádlo, tma je v předsíni a zase, jsem jen v kalhotkách, rychle župan. Jako stín se to mihlo.

Naskočila mně strachem husí kůže.

Rožnu v předsíni – nikdo, mně snad fakt hrabe, myslím si….

Jdu do kuchyně, teta už chystá jídlo, moje oblíbené, brambory na loupačku, mléko a máslo a česnek. Česneku hodně. Mléka hodně.

Teta volá, Pavle pojď večeřet. Kde je strýc, ptám se. Šel zamknout vrata od garáže a ode dvora, nějak dlouho nejde, asi si ještě zapálil, já mu myslím dám na zadek za ty cigarety. Teta zase – Pavle pojď jíst – Nino, on je asi hluchej, a smála se.

Strýc přišel, teta jen: Pavle pojď na mě dýchnout – ne nekouřil jsi, kdes byl tak dlouho, nešly zamknout vrata od garáže, musím to v sobotu opravit. Ta vrata na dvě auta jsou těžká, musím to vyztužit. A Nino, ptá se strýc, přijede mamka a taťka v sobotu?

No já vám to vše musím vykládat. Vše jsem dlouze vypověděla.

Nino, děláš nám radost, že, Pavle? Ano, ano, Pavel kývá zamyšleně.

Ty Nino, ale toho Radka, si můžeš pozvat i k nám, i na noc, ale ve vší počestnosti. Strýc, tak to ne! To musí povolit rodiče, řekl vážně a přísně. Překvapilo mě to. Teta, Pavle nech to na mně.

No, já, teto, ale přijedu v sobotu večer k vám, protože v neděli ráno hraji na mši na varhany již v 7.00 a potom v 8.30 hod. Poprosil mě pan farář, aby zaskočila za pana Farlíka, varhaníka. Teta - to teda musíš.

Tak já bych to mohla domluvit, teto, prosím tak, aby Radek jel v sobotu se mnou od našich sem, do Olomučan, abych nejela z Brna sama, a Radek také jezdí jako Chiron, no a on by si mě mohl jít poslechnout v neděli ráno do kostela. Teto, nevadilo by to? A spal by tady, teto, neboj se, já si dám pozor. My ještě nejsme tak daleko.

Strýc tak to tedy ne! To nedovolím. Teta – nejanči, Pavle.

Nino, já v sobotu večer nebudu doma, já jsem pozvaná na svatbu dcery Aleny Tiché, celý náš ženský sbor ze školy, ale až večer a přijedu kolem půlnoci.

Strýc – ženský dělejte si, co chcete, už pro Boha. A šel si pustit nahlas TV.

Teta, jo uděláme to tak. Radek bude spát v malém pokojíku, tady vedle kuchyně, je tam samostatný vchod z předsíně. Ale Nino, žádné blbnutí. Já jen – teto, neboj!

Listovala jsem si v novinách a slyším z obýváku, jak teta se ptá strýce, co se mu stalo, jak se to ke mně chová, že už mám devatenáct. On, viděla jsi ji jak je vyspělá? Za všechno teď před brňákama zodpovídáme my! A Pavle neměl bys jít na ušní? Třeba je to jen máz, to je velmi často. Ty ale neslyšíš.

Další den cvičím na klavír, a vidím létat nad lomem, co je jezero u trati, helikoptéru, asi hodinu, rušilo mě to. Zajedu si zaplavat. Teta byla ve městě.

Přijedu na přehradu, zatáhlo se, sedím na dece v krátkých kalhotách. Jdou kolem mě zase ti dva kluci. Dali jsme se do řeči. Očividně mě balí, a oči jim po mně teda jezdily, jak rychlík do Vídně. Najednou se dívám, a tam, po horní cestičce jde …ano, je to ona, Věrka s Jardou, spolužáci. Kluci, nekluci, volám Věróóóóó!!!!!

Hoši mě ještě na večer pozvali na drink do Lhoty do Mlýna – je to tam super a mega. Jeden mně hodil vizitku s mobilem do tašky. Přijdi! Věra i Jarda už přišli ke mně. Poděkovala jsem jim, že mě zachránili od těch dvou prudičů. Povídám, jeli po mně jak slepice po soplu. Hňupi.

Věra a Jarda, hned, že už slyšeli, že mě pan profesor už vzal na JAMU a blahopřáli mně. Jsou tady na Obůrce na chatě, rodiče Jardovi jsou na Krétě. Já jen tak bacha děcka… Věra, já už beru rok pile. A co ty? No já nic. Ty nebereš antikoncepci? Ne. A co ten tvůj, jak se jmenuje, já jen nic. Ty Nino, nezahrávej si. Člověk nikdy neví. Ještě se zatáhlo víc. Povykládali jsme si, oni mně vysvětlili, kde teď dva týdny jsou a že se tam mám zastavit.

Já fakt nic neberu, já jsem ještě panna. Teď si to vše uvědomuji. To je blbé.

Přijela jsem domů, do Olomučan. Teta už je doma.

Této, prosím, musím s tebou mluvit. Řekla jsem jen s úsměvem to příhodu s těmi dvěma kluky, a kam mě pozvali. Teta – víš, ty jsi moc hezká. Teto, ale já jsme si uvědomila, že jsem ještě panna a neberu žádnou antikoncepci. A ti dva moji spolužáci mě teď nějak vyplašili.

No, probíralas to s maminkou? Ne. Mně to nepřišlo zase tak důležité. V sobotu vše mamce řekni, mamka je rozumná, a já tě vezmu tady v nemocnici ke své gynekoložce a ona tě prohlédne, dá ti prášky. Hned příští týden. Není to problém. Ale mamka to musí vědět. Nebo ty se jí to bojíš říct? Ne teto, nebojím, proč? No to je dobře.

Ale Nino jako ženská ti říkám, dávej si bacha na taková seznámení, ty jsi moc hezká holka – krev a mlíko. Chlapci na to letí. Nino, vážně, pozor a buď opatrná.

Volala jsem Radkovi, vše odsouhlasil. Teta to slyšela a řekla, že je ráda.

Byl krásný letní týden.

V pátek jsem cvičila celé dopoledne na klavír, musím denně aspoň dvě až tři hodiny. Neslyšela jsem mobil. Volal Radek, tak volám zpět. Moc se omlouvám, ale v sobotu musím spát kvůli otcovi doma, on nesmí už být sám, naše mamka má sraz maturantů a já jsme na to zapomněl, a tak přijde pozdě v noci. Ale ráno už do kostela přijedu, vlak jede v 6.05 a u vás je 6.45 hod. To stihnu. Mrzelo mě to, ale co se dá dělat. Říkám to tetě. Teta jen – no nic se neděje.

Teta mně vykládala, že včera ten vrtulník nad lomem a jezerem, byl policejní, dva kluci tam lezli se vykoupat, ale lezli po skále a ono se to s nimi utrhlo, tak nemohli tam, ani zpět, museli je policajti a záchranáři vytahovat. Strýc hned nahlas reagoval, nechal bych jim to darebákům vše zaplatit, ten vrtulník i ty záchranáře. Vždyť to platíme potom my, my z našich daní. To je horší jak za socializmu. A ještě je nějaké ten sódce vosvobodí, že nic neudělali, že só mladí! Nadával strýc jako špaček.

Sobota ráno. Byl krásný letní týden

Opět jsme cvičila přes tři hodiny na klavír. Potom jsme jela domů do Brna a měla odpoledne sraz s Radkem. Vše ok. Byli jsme spolu na Špilasu. A když jsme šli už kolem katedrály Petrov, někdo tam hrál na varhany. Poslouchali jsme asi dvacet minut. Cvičil.

Naši mého Radka přijali s otevřenou náručí, hlavně taťka (už se znají), vykládal co s Josífkem (pane profesorem Černohorským) zažili, a že se mu vždycky líbila moc naše maminka. Ale Radkova matka, že je taky velmi pěkná, je to učitelka v mateřské škole, že Radku. Smáli jsme se. Příjemný večer. Radka jsem zavezla domů, a jela jsem do Olomučan.

Auto jsem postavila bokem u domku tety, protože ráno pojedu první do kostela. A teta v noci najede krásně až do své garáže.

Strýc se díval na TV. Pozdravila jsem, řekla jsem mu, že Radek přijede až ráno za mnou do kostela a to proto a proto. Teta je na svatbě a přijde po půlnoci. Já tetě ještě zavolám, že jsem doma.

Říkám strýcu je zamčeno? On - no ano, já se jdu osprchovat. No, ono se tady obecně na dědině moc nezamyká. Říká strýc.

Sprchuji se a najednou cítím průvan otevřených dveří koupelny. Tam stojí chlap, nahý, vysvlečený, stříkl mně do očí spray a sápe se už na mě. Ujíždí mně nohy v mokré vaně. Padám. Chlap mě velkou silou vytahuje na zem. Vrhá se na mě. Jsem zmatená, nahá, mokrá. Bráním se, škrábu a křičím, volám o pomoc. Mám kolena u sebe, bojím se. Dostávám něčím ránu do hlavy, povolují mně ruce i nohy……..Najednou se probírám, nevím za jak dlouho, jsem dole od krve, všechno mě bolí, z hlavy mně teče krev, kdosi stojí nade mnou, nevidím ho, mám v očích krev, křičím a prosím. Znovu si na mě lehá, a znovu mě znásilňuje. Jsem všude od krve. Omdlévám…..

Je neděle jedna hodina po půlnoci. Na Policii zvoní telefon. Strážmistr Vaněk, Policie ČR, co si přejete: Tady je Alena Vraníková, Olomučany, ul. Lesní 19. U nás bydlí naše neteř a ona se ztratila. Já mám strach, že se jí něco stalo. Nemůžete přijet to prověřit. Pošlu tam hned hlídku. Za deset minut zastavuje u Vraníků policajtské auto.

Dva policisté vystupují z auta, paní Vraníková jim vše vysvětluje, ukazuje auto Niny. Ukazuje mobil, kdy jí Nina volala, že už je v Olomučanech. Pan Vraník stojí vedle a jen kroutí hlavou, celý se třese.

Policajti prošli celý dům, a kroutili hlavou. Vzali si od obou manželů občanky, lustrují, vše ok. Ten starší jen kývá hlavou. Mrkne na mladšího a poodchází k autu té slečny, a potichu mu říká, mně se to nezdá, moje máti chodí do kostela a mluví o té slečně, ona tam hraje na varhany. A podívej, její auto je odemčené a klíče v zámku a mně se zdá jako by teplejší motor. Bere vysílačku a volá na kriminálku, potichu, jen co a jak, a jestli by se tam nepřijeli podívat. Povídá, přijede poručík Burda. Víš, to je ten mladej, novej, prý dobrej.

Představil jsem se, poručík Burda - kriminálka, paní Vraníková a pane Vraníku, ještě jednou a vše od začátku. A ještě hoši, jeden zůstaňte tady, a druhý jeďte pro příslužbu - nadporučíka Vaněrkovou, bydlí ve Zborovcích a dovezte ji, a já jí hned volám, počká na vás před domem.

 Pokračování a dokončení ve II. části.

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Bude podle vás Roman Prymula lepším ministrem zdravotnictví než Adam Vojtěch?

Rozhodně ano

20%

Myslím, že ano, Adam Vojtěch byl opravdu slabý

16%

Nevím, to se uvidí

18%

Myslím, že ne, Vojtěch nebyl špatným ministrem

25%

Rozhodně ne,

21%