Byl krásný letní týden – malá detektivka – II. část – dokončení
Ilustrační foto: pixabay.com

Byl krásný letní týden – malá detektivka – II. část – dokončení

3. 8. 2020

Ano, Nina je mladá krásná dívka, klavíristka, byla přepadena doma, tedy u tety ve vaně a znásilněna. Ztratila se.

Nenápadně jsem zdržoval vyprávění paní Vraníkové, aby to slyšela i kolegyně Květa Vaněrková. Najednou přijede nějaké auto. Vystupují dva lidé, představují se – Smékalovi, jsme rodiče Niny. Obě sestry se rozplakaly. Otta Smékal šel za švagrem. Pavel Vraník plakal. Naše hlídka dovezla kolegyni a prolustrovala ještě Smékalovy. Vše v pořádku.

Teď se teprve dala do vyprávění pí Vraníková. Pan Vraník ji příliš nedoplňoval. Ukázali nám i tašku Niny. Vše v pořádku, peněženka a doklady a tretky jak každá holka. Nic asi nechybí.

Ukázali nám i její pokoj s klavírem, kde cvičila i bydlela teď o prázdninách. Nic mimořádného, vše normální. Nic nechybí.

Nikam nechodila, jen cvičila, pak taky do kostela, taky tam cvičila na varhany, teď byla přijata na JAMU – klavír a varhany. Chodila i na přehradu, občas se koupat.

Najednou jsem si uvědomil, že pana Smékala znám, byl jsem v Besedňáku na koncertu Brněnské filharmonie, on hrál na klavír v Čajkovského b – moll koncertu č. 1 pro klavír a orchestr. Obrovský výkon. Obrovský úspěch.

Seděli všichni v obýváku. Vzal jsem kolegyni za loket a vyvedl ven. Hlídali jsme ulici i dům. Tady se mně to nějak nezdá. Zavolal jsem náčelníka, vysvětlil co a jak, a že bych potřeboval tak deset lidí co nejdřív a psovody aspoň čtyři na okolí. A že prosím i techniky na prověrku všeho.

Květa Vaněrková mně povídá, volali jste na toto číslo, co je v kabelce? Říkám, zatím ne. Vytáčí to Vaněrková, na druhé straně, Nino kde jsi, my už tady končíme, Vaněrková blafuje, no já vás nemůžu najít, já mám bílé triko s nápisem New York, Martin, A Pavel má bundu koženou, počkáme u vchodu do Mlýna na tebe.

Rychle služba, vezmi dva policajty v civilu to a to, Lhota - Mlýn u vchodu. Sbalit je a oba, želízka oba dva a dovézt k nám na policii. Nechat je čekat odděleně.

Za deset minut – provedeno.

Přijely posily, začalo pročesávání ulic, obec byla vzhůru nohama. Nikde nic. Psi vždycky skončili u jejího auta. Auto bylo špinavé od oranžové hlíny. To je falešná stopa, říkali psovodi, oni ji tam cítí, v tom autě.

Pořád tam byli i ti dva policajti, co přijeli z obvodu, zapomněl jsem na ně, neposlal jsem je pryč. Hoši, vše jste nám řekli, ptám se? No pane poručíku, když jsme přijeli, tak ten motor Nissanu, jejího Nissanu byl nějakej teplejší. Jako by s ním někdo nedávno jel. Ale ona prý přijela sem už večer. Moc děkuji, jsem mu řekl. První záchyt. Zavolejte k vám na obvod, že vás tady potřebuji. Provedu, řekl.

Sedli jsme si do obýváku, a já a Vaněrková jsme šli minutu po minutě. Přijela domů asi kolem 19.30 hod. Mluvila tady s panem Vraníkem, ten se díval na TV. Volala tady tetě, paní Vraníkové asi v 19.55 hod. Co potom, pane Vraníku, šla se sprchovat a řekla, že jde spát, protože brzo ráno jede do kostela, hraje na ranní mši v kostele. Co potom pane Vraníku? Nevím, já jsem se díval na TV a potom kolem asi desáté jsem usnul, no tady v křesle, a probudila mě až manželka, jak přijela z té svatby. No a co Nina. Pan Vraník nevím, já myslel, že spí nahoře. Říkala vám něco. Pan Vraník, ne, nic. Tak vy jste ji už potom neviděl. Ne.

Pani Vraníková, a vy co? No já jsem přijela autem, pít jsem nemohla, protože jsem rozvezla děvčata po cestě. A vždycky se du podívat, jestli už Nina spí. A ona nebyla ve svém pokoji. Ani nebylo rozestláno. Nic.

Květa Vaněrková požádala obě sestry, aby s ní šly nahoru do Ninina pokoje.

Já zůstal dole s chlapama.

Prosím, povídá Vaněrková, půjdeme do koupelny, potom pomalu po schodech až do jejího pokoje a všeho si všímejte, než tam pustíme techniky. Ti tady udělají bordel. Ale já chci váš pohled, váš pohled na to, co je tady u vás jinak. Na nic nesahat, říká tvrdě. Podává oběma gumové rukavice.

Koupelna – prý nic. Jen tady moc nějak vlhko. Ale to paní Vraníková řekla, Nina se vždy dlouho sprchuje a je tady vlhko, a jak vyleze z vany, pootevře dveře do předsíně, aby se to větralo. A najednou povídá, je tady fakt ale moc vlhko, i ve vzduchu, ale zem je čistá a suchá. Najednou paní Vraníková, není tady kobereček, co je před vanou. A Aničko, kde má Nina prádlo, co si před koupáním vysvlékla? Ani tady není župan? To je divné. Přece neodešla v županu ven a nahá?

Na schodech do pokoje nic. Vše v pořádku, nic ty dámy neviděly divného.

V pokoji také nic. Nebylo rozesláno, župan tady nebyl. Ve skříni byl koš na špinavé osobní prádlo, byl prázdný, protože Nina to odvezla včera vše domů. Ale kde je teda potom dnešní podprsenka a kalhotky a halenka, nebo triko? Nina se denně převlékala.

Nikdo nic jiného nenašel. Nejde nám tady už moc věcí dohromady. Dali nám i fotku. No byla hezká, velmi.

Naše Vaněčková se ptá na Ninu a kluky. Obě sestry. Nic. Obě se shodly, že byla dosud panna. Má kluka Radka, a ten za ní měl zítra, nebo dnes ráno přijet do kostela, taky dělá JAMU. Byl u nás na večeři včera odpoledne, hodný kluk. Květa, policajta se ptá, a skutečně byla panna v devatenácti? Obě sestry přitakaly. Ona hodně studovala, má hudbu ráda.

Už přijeli technici. Už se brali otisky, i z aut a všechno. Přišel za mnou šéf techniků, že jim vyplivnul indikátor krve, ale že to asi nevadí. Já mu říkám, pane kolego, jak vadí. Čelem vzad a do hodiny ať jste zpět. Srazil kufry a zmizel. Ostatní technici se na mě dívali zle, zdrbal jsem jejich šéfa.

Pátrání celou noc nebralo konce. Až zabral náhodně k ránu jeden pes. Prověřili jsme les a silnici až do Rudic. Když se vraceli kolem zavřeného a opuštěného pískového lomu směrem na Olomučany, dal psovod znovu čichnout svému psovi k Ninině botě. Pes najednou po pár minutách zareagoval. Škubl sebou a větřil. Zastavil se a větřil. Psovod ho zklidňoval, ale pes, ne! Psovod říká, Urale, to je nějaká srnka nebo zajíc.

Větřil, a najednou vystřelil. Všech pět policajtů zastavilo. Ty to bude nějaká srnka, to není tady možný, vždyť to je dva km od domu. To bude zvěř. Psovod, hoši, ne, to by Ural neudělal, ten je tvrdej. Povolil mu vodítko. Prodírali se smrčím, a už jsou v lomu, rozednívá se. Hodně náletů malých stromků, červeno oranžový písek. Svítá pomalu, pes letí, zvedl se tam kdesi pták, asi vír. Tady je vlhký písek, pes hrabe, už je vidět župan a ruka. Dost. Psovod ví, že už dost. Ural sedí a štěká. Psovod hladí psa a říká hodnej, hodnej, nejlepší. Volá kolegy. Opatrně neponičit stopy, šli tou cestičkou co pes a automaticky jeden policajt zůstal na silnici. Zvoní mně mobil. Pane poručíku, asi ji máme. Přijeďte zatím sám.

Květa Vaněrková zůstala v rodinném domku s rodinou. Bylo 5.10 hod. 

Řekl jsem krycí heslo, dávno jasné a domluvené, jedu podat hlášení náčelníkovi. To Vaněrková už ví, že mně má za chvíli zavolat, ale že něco se našlo. Musí to tak být, nesmíme nikoho vyplašit.

Bylo to hrůzný nález. Rychle sanitka, náš doktor ze soudního, náš náčelník a ještě prokurátor. To vše zařídil už psovod. Vyznal se v tom a časově to tím velmi zkrátil.

Sanitka tam byla stejně jako já, za pár minut. Dr. Kovář ji začal oživovat, ještě žije, ale na nic nereaguje. Rychle a vše dohromady. Hned volá do nemocnice, aby vše připravili. Ať zavolají ihned i helikoptéru.

Paní Vraníková udělala všem kávu. Policajtovi u dveří jsem řekl, potichu, aby šéf techniků udělal indikátorem krve, koupelnu, záchod, předsíň a auto Nissan. Nikomu ani slovo, nikdo nesmí vyjít z obýváku.

Přijela celá výjezdovka, světlomety, a celé zajištění. Náš major Komárek, náš šéf, řekl prokurátorovi, že to nechá nám s Květou. Prokurátor byl starší, klidný pán. Jen kývl hlavou.

Květa řekla do telefonu náčelníkovi, že je u rodiny a že už jim to řekne.

Řekla to. Maminka Niny se zhroutila, strýc strašně plakal. Otec a teta seděli bez řečí. Přijala policejní psycholožka, signál pro naši Květu, že už může jít. V dědině bylo pozdvižení. Rozkřiklo se to, nachomýtl se k tomu hajný Musil, a řekl policajtům, že až chytí, tak že on, Musil, ho zastřelí. Hájovna je kilometr od lomu. Nic neslyšel.

Smutná zpráva následovala, na operačním stole při oživování zemřela, zemřela Nina Smékalová. Ztratila prý moc krve.

Ano, je to tedy vražda. Strašná vražda.

I toto šla oznámit naše Květa, Vraníkům a Smékalům, rodině. Strašná rána. Ona, Květa Vaněrková byla velmi citlivá.

Tak teď se to rozjede. Starosta řekl, že toto tady nikdy nebylo. Tu holku brali všichni jako za vlastní. Znali dobře její tetu i maminku. Víte na dědině jsou jiné vztahy mezi sousedy. Ale zaručuji vám, že sousedů to nikdo nebyl. Já tady žiji 65 roků, dodal starosta.

Posudek laboratoře byl nad očekávání, v koupelně byla krev, ve vaně ale krev žádná nebyla. Nikdy. Nebyla ani v předsíni. Krve byly zjištěny dvě, jedna Niny a jedna – neví se koho.

Já jsem ještě stihl zavolat panu faráři Frantovi před sedmou, že je Nina nezvěstná, tak že nepřijde dnes hrát na varhany.

Porada – rozdělili jsme si úkoly. Já venek a všechno venku, Květa bude na oddělení a koordinovat, a já jsem k ruce požádal ještě o toho mladého (Petr Vávra) z obvodu. Vyhověli mně.

Petře, vezmeš si s Květou ty dva kluky z Mlýna. Nenechej na nich niť suchou, to ti říkám. Tykali jsme si.

Oba vypověděli stejně, ti v tom asi nejedou. Náš náčelník je pustil domů.

Pan Smékal musel odjet do Rožínky pro syna Otíka, byl tam na prázdninovém táboře. Zdálo se nám, že nejhůře to nese p. Vraník, strýc zemřelé. Domluvil jsem se s psycholožkou, ať to s ním, ten večer znovu nenápadně probere, on se mně nějak nezdál. Byl s ní sám, neměl alibi, jen to, že spal a to je pro mě málo.

S Petrem Vávrů jsme si vzali auto, a zkusili časový limit, odvézt ji z domu do lomu a zpět. Když moc, tak je potřeba i nedokonalým zahrabáním asi 30 až 35 minut.

Obešli jsme všech pět sousedů, jestli neslyšeli někoho přijet nebo odjet. Nic, někdo spal nebo spal u TV. Ona je to slepá ulice s malou točnou na konci, Zase nic. Zavražděná byla v županu, ale nenašel se kobereček z koupelny, co byl u vany. Znovu jsem zavolal technika – jen šéfa. Prohledejme vše pod vanou. Vana měla takový ten záklop na nožkách, jako kryt vany, když se neobezdila. Ale on se nějak vzpříčil, a já jsem to nemohl odsunout. Nešlo ani technikovi, teda šéfovi, povolal další dva. Nakonec museli odříznout deseti centimetrové nohy. No byl tam bordel pod tou vanou, ale byl tam i kobereček, plný krve a nějaká broušená miska.

Musel jsem zavolat paní Vraníkovou, kobereček poznala a ta broušená miska, byl popelník pana Vraníka, když byl ve vaně, tak kouřil, ale měl ho vždy na skříňce, co dělal tam? Byl od krve. Později nám patolog řekl, že vrah a násilník tím asi ubil to děvče, bil ji tím do hlavy.

Když ten popelník uviděl pan Vraník, tak se sesypal. Lékařka – psycholožka se o něho postarala. Při tom mně řekla, že ten večer jí vykládal takřka stejně jako mně. Já jí jen řekl – mně se on nelíbí. Psycholožka smečovala – on není vrah, to není povaha na to. Patolog mně ještě řekl, že mohli být i dva. Tím mně zamotal hlavu úplně.

Prověřili jsme přes starostu, jestli tam nejsou někde v okolí trampi. Ne, nejsou.

Poslal jsem dvě hlídky projet celé okolí, okruh 10 km, nic.

V dědině i v okresním městě to vřelo. Lidé byli strašně pohoršeni. Je večer, je neděle a jsem utahaný jako kotě. Řekl jsem náčelníkovi, že to do rána přerušíme. S hajným Musilem jsme postavili na posedu jednoho policajta, aby hlídal lom, a jednoho policajta přímo do smrčí, tak dvacet metrů od toho, kde bylo to děvče zakopáno.

Dům i Olomučany hlídaly posily z Brna i v civilu. Už mnohokrát se stalo, že aktér případu se došel podívat na místo činu.

Smékalovi odjeli i s Otíkem do Brna, domů. Vraníkovi byli taky doma, dal už jsem souhlas všude uklidit.

Už jsem usínal, mamka a naše Alenka, mě hlídali, abych spal. Alena měla u sebe můj mobil. Zvonil. V dálce jsem to slyšel, ale věřte, neměl jsem tu sílu vstát. Byl jsem hlavně psychicky na dně, takový případ jsem ještě neměl.

Volala paní Vraníková, že jak uklízí v předsíni, našla tam nějaké háčky. Jestli mohu přijet. Alena mě vzbudila, a řekla, o co jde. Zavolal jsem službu, nemohl jsem řídit, byl jsem strašně unavený. A jeli jsme znovu do Olomoučan.

Ano bylo to několik rybářských háčků. Nejsem rybář, povídám, tak tomu moc nerozumím, a pan Vraník říká, no já taky ne. My nevíme, kde se to tady vzalo, ale tady prošlo tolik lidí, že to mohlo vypadnout komukoliv. Sbalil jsem to s sebou, poděkoval. A službě jsem dal příkaz, ať obtelefonuje teď v noci všechny policajty, co byli v domě v Olomučanech. Ráno si to vezmu.

Ráno se dívám na seznam – jeden rybář je náš Petra Vávra, a druhý je šéf techniků, jinak nikdo. Tak já hned na Petra – co to je. No háčky, ale takové já už nepoužívám, nemohly ti vypadnout z kapsy? No já jsem měl uniformu, visí mně tady ve skříni, a v uniformě háčky na ryby nenosím. Zvednu telefon a volám k sobě šéfa techniků.

Co to je? Petr byl u toho. Petře, ty tady tomu mladému vašemu koštěti nemůžeš říct, co to je? To jsou, pane Burdo, háčky na ryby, které já jsem používal jako kluk, tak před 30 roky. Staré jako Metuzalém. Takže nejsou vaše a nemohly vám vypadnout z kapsy? Ne, ne, ne.

A hergot, povídá šéf techniků, kde jste je našli, v koberci v předsíni, to nám nechal pozdrav vrah. Ale z toho nic nevyčtu, stopy, nic.

Květa řešila s patologem zranění, dvojí znásilnění, stopy po znásilnění jdou na DNA, krev – dvojí. Já jsem Petrem jel do Olomučan k Vraníkům.

Prosím vás, nechytá pan Smékal nebo malý Otík ryby. Odpověď – ne a nikdy. Kdo tady mohl být ještě mimo policajtů. No, paní psycholožka, a že přijede a potom že ještě pojede do Brna za sestrou. Než jsme to dořekli, dr. Vaňková lezla do dveří. Já hned – vy se nezamykáte? Paní Vraníková - jenom na noc. A pane Vraníku, bylo zamčeno, když jste se díval na TV a Nina se sprchovala? Ne, nebylo, protože tady moje manželka byla na té svatbě a měla přijet kolem půlnoci. Takže sem mohl kdokoliv přijít, že? No mohl, ale tady v Olomučanech proč? Říká nevinně pan Vraník. A když už jsme tady, bylo v síle jednoho člověka vytáhnout Ninu z vany, když se bránila, ona nebyla žádný drobek. Pan Vraník, já nevím, ale já bych ji asi neunesl, musel by to být pořádný chlap nebo někdo takový, kulturista. A navíc, prý se Ninuška bránila, říkala už paní Vraníková. Jak to víte – ptám se. Petr, no já se omlouvám, já jsem to tady řekl. Ty dostaneš za uši, jestli budeš kecat. Křikl jsem.

Poděkovali jsme. Petře jdem se projít do Jedovnic k rybníku a na přehradu. Zavolal jsem to Květě. Na přehradě jen dva kluci s otcem, chytali ryby. V Jedovnicích asi 8 rybářů, nikdo si nás nevšímal, obešli jsme až Budkovan, tam se nesmí chytat. Zůstal jsem stát, jako že si něco vykládáme. Sundal jsem si košili, a třepal jsem s ní, jako by mně něco zapadlo za košili. Uviděl jsem rybáře u zakázaného rybníku, u Budkovanu, v mlází seděl, nebyl moc vidět. Pomalu se na nás otočil, ale když viděl dva turisty, jak si jeden třepe košili, ztratil o nás zájem. Šel jsem zezadu, Petr stál na mostku, a házel kamínky do vody. Chtěl jsem jít až směrem ke Kůlně, k té restauraci. Nemusel jsem. To je Pokorný, soused Vraníků, pomalu jsem došel k Petrovi. Poodešli jsme, aby nás neviděl, potřebuji výjezd nenápadně tam a tam, bez houkání civilní auta a sraz potichu, rychle u Budkovanu, ale už u toho pionýrského tábora, my to tady s Petrem budem zatím hlídat. Slyšel jsem, jak vyhlásil náčelník poplach, ale můj mobil držel, povídá - co je tam, nevím, asi vrah. A proč tam? Šéfe, prosím potom.

Vše to vyšlo, Chlapi (policajti byli i v teplákách) a pod tím ozbrojení až po uši. Deset. Pět běželo pomalu a ještě pomaleji zprava a druzí rychleji zleva. Pokorný si jich nevšímal. První pětka doběhla a cvak. Už to bylo. Zavolal jsem i techniky a vzali pachovou stopu z Pokorného auta, jestli Ural bude reagovat.

Nic jsme mu neřekli, až u nás, ať nám ukáže vercajk. Rybářský. Šéf techniků hned poznal háčky. Ty samé měl. Nic neřekl. Za chvíli volá psovod od psa Urala. Reaguje šíleně.

A tak s pravdou ven, jsem řekl. A všechno.

Ještě jsem ho poslal se službou na WC.

Přišel náš šéf a prokurátor.

Pane Pokorný dobrý den, jako dva přátelé, říká prokurátor.

Pane Pokorný, neznáte tyto háčky? Podíval se a hned – ano to jsou a jsou asi moje. Proč jsou to vaše – ptám se. Já je už mnoho let používám. Mám takové i v mé rybářské bedně.

Pane Pokorný co jste dělal v sobotu večer, Ptám se. Květa Vaněrková – no tuto sobotu večer. Těká očima, po místnosti. Nevím. No přece jenom. Díval jsem se na TV. S kým? S manželkou. No my máme svědky, že to tak nebylo, tak s tím ven.

Já myslím, že ano. Ano, šlo tam to opakování Bohdalové ve varieté. A já jsem se tomu moc smál. A kde jste ztratil ty háčky? Nevím.

Přerušili jsme výslech.

Prokurátor povídá, to nebude on. Pokud by byl, já to nemohu dělat, já ho znám. Já se ho nechci zastávat, ale on to nebyl. Držet to s nějakou babou to jo. Ale ne násilí. Prokurátor, hoši to jsme vedle.

Já, co kdybychom zajeli za jeho manželkou. Vezmeme mu tady zatím otisky prstů, kluci to budou dělat pomalu, prodlouží to nějak, a my se zatím vrátíme.

Jeli jsme za paní Pokornou do Olomučan. Byla doma. Prosím, my máme manžela u nás, kvůli svědecké výpovědi. Řekněte nám, co jste oba dělali v sobotu večer. No dívali se na TV. Pan manžel nikam neodešel? Ne. A vy. Taky ne. On si dal pivo a dívali jsme se na tu Bohdalku, a pak on usnul v křesle, já se šla umýt, a on šel potom pod sprchu. Šel si hned lehnout. Ještě jsem mu řekla, tys tomu mytí moc nedal. A usnul. Usnul tak o půl jedenácté. Možná byl čurat, ale to já nevím. Já jsem spala.

Vyšli jsme ven. Venku stál pan Vraník. Nebyl poslední dny u vás pan Pokorný? Ano tak před týdnem, byl, pomáhal nám stěhovat postel do pokojíku k Nině, ze spodu, aspoň tak hodinu, ještě jsme si dali potom štamprli. A pan Wágner ze zdola taky, ten si dal dvě, a já taky. Paní Pokorná stála s námi.

Služba dostala pokyn, dovézt pana Pokorného domů. My jsme tam ještě byli. Pan Pokorný, nechápal pořád, co se děje.

Přijelo auto a dovezli pana Pokorného. Vydělává udici a vercajk. Stojíme tam, bezradně.

Najednou povídá paní Pokorná, no, my jsme neřekli, že ale byl u nás v sobotu, tak kolem osmé nebo půl deváté na motocyklu, manželův kolega z práce, mladý kluk. Michal Král. Přišel se ptát, na jakou má nastoupit směnu v pondělí. A manžel se už naštval a seřval ho, že si to má pamatovat, a že má rozpis na papíře každý směnař i on. Pan Pokorný, ne to bylo dřív, po osmé nebo v osm. Přijela vaše Nina, a já mu nadávám, a on se dívá a sleduje jen Ninu.

Já na to - kdo to je? No, on je svářeč, u nás. Dobrej dělník, ale divnej, morous, tak pětatřicet, chlap jako hora, maminka mu zemřela asi před rokem, a žije sám v malém domku, tady na Klepačově – za lesem hned.

Já na to - na a co. No, povídá paní Pokorná, já jsem slyšela, jak manžel na něho křičel, že si to má pamatovat, a že má dívat na něho a ne po holkách. Myslel tím asi Ninu. Pan Pokorný jo, jo tak to bylo. Nasral jsem se, bouchl dveřma a šel jsem se dívat na TV. A asi jsem za sebou nezamkl, ale to se mně stává často.

A pane Vraníku, vy jste to slyšel - ne. A najednou dodává - a teď si uvědomuji, ježíšmaria, já jsem povolil vrata od garáže, aby to manželka nadzvedla, ony mně drhnou. A já jsem asi taky nezamkl, myslím dveře. Asi určitě. Já su ale kokot.

Stáli jsme všichni v kruhu. Musíme najít toho pana Krále. Paní Pokorná řekla, já s vámi zajedu lesem zkratkou k jeho domu na Klepačově, ale musíte mě potom hodit domů, já bych se lesem sama bála. Sedla do policejního auta a já s Květou jsme jeli v civilním. Paní Pokorná, vy tady s našimi hochy, se nebudete zastavovat, jenom nám ukážete, který dům to je. A hoši, hned pojedete zpět, a dáte paní Pokornou domů. My se s kolegyní rozhlédneme, a vy se vrátíte za námi, z povzdálí a už bez světel.

Stalo se tak. Pan Král asi nebyl doma. V domě tma, na klepání nikdo nereagoval. Poodešli jsme k transformátoru.

Stáli jsme s Květou. Ve tmě.

Čekali jsme. Květo, co tvůj manžel? Ona – nic. No co on dělá? On je speleolog, záchranář, vědec. Má vysokou, ale propadl jeskyním a záchranářství. Plat nemá nijak vysoký, naopak. Já mám asi o třetinu vyšší. Zmlkla, jako by něco slyšela. Nic. Víš, my nebudeme mít asi děti. Kdo by se u nás o ně staral. Já policajtka, věčně v trapu, a on v podzemí, anebo zachraňuje někoho, třeba v Albánii po zemětřesení. Ale my jsme o dětech nikdy nemluvili ani nesnili. A aby se o moje děti staraly jen babičky, nebo cizí lidi, no nejsem samice od králíků, abych vyplkla každý rok 5 malých králíčků. My jsme s tím srovnaní. Květa zmlkla.

Jede nějaká motorka. Květo, já tě obejmu, on svítí na nás, jako milenci. Policajtka Květa – to se mně líbí, s mladším klukem. Já jen - TICHO! Ale cítil jsem, jak je Květa pěkně rostlá. Hergot honíme vraha, přece.

Motocykl zastavil u domu. Pan Král asi přijel.

Nevšiml si nás. Šel dovnitř. Přijelo policejní auto, zůstali stát vzadu, přijeli už bez světel. Hoši, povídám potichu, vy ze zadu, aby neutekl do lesa, a já a Květa půjdeme předem. Květa se ho zeptá, kde je ta lesní zkratka do Olomučan. Tiše a opatrně. Nachystejte si zbraně. Květa – on má zbraň? No to nevím, říkám.

Květa klepe na dveře, nezvoní. Rožne se v předsíni, pan Král odemyká. Otevírají se dveře dokořán. Chlap jako hora. Než Květa promluví, všimne si nějaké podprsenky na věšáku v předsíni. On zde ale žije sám?

Promiňte, dobrý večer, my jsme asi zabloudili, tady je prý někde zkratka lesem do Olomučan, my jedeme k Wágnerům, nemůžete mně to ukázat. Omlouvám se. Král jen – jo, jo, pojďte.

Nepochopil to.

Vylezl ven, dva schodky z domu. Teď. Květa na mě lehce pokývala hlavou, skočil jsem ze zadu, Květa zepředu, váleli jsme se po zemi, on měl velkou sílu, už tam byli i ti dva naši mladí z obvodu. Už má konečně klepeta. Trvalo to několik minut. Květě rozbil brýle a mně tekla krev z obočí. Kurva ten má sílu, povídala policajtka Květa.

Tak pane Králi, my jsme z kriminálky a něco nám vysvětlíte, pojďte. Zavolal jsem náčelníka, techniky, i prokurátora.

Podprsenka na věšáku byla Niny, i ty kalhotky, co visely vedle. DNA po znásilnění se shodovalo, i krev, ta druhá v koupelně byla jeho. Sílu měl jako býk, tomu se nemohla slečna Nina ubránit.

Jezdil na motocyklu a šmíroval po dědinách. Už byl po třetí na ulici Lesní u Pokorných, a vše si připravil, jen čekal na vhodnou chvíli. Takže to, co se stalo v sobotu, byla náhoda, to se mohlo stát klidně včera nebo zítra, že viděl slečnu Ninu se sprchovat v malém okně od koupelny, viděl jen ruce a hlavu, slyšel sprchu, to ho vyhecovalo k tomu strašnému činu. Nebylo u Vraníků zamčeno. Pak oběť hodil v županu do auta, odvezl do lomu Rudice. Auto vrátil. Sedl na motocykl a sjel v tichosti z kopce bez motoru, pan Vraník spal, nic neslyšel.

Tak a dál už ne, dál už ne! Je to vše administrativní práce policie, zastupitelstva a soudů. Dostane minimálně dvacet let. Asi ale dostane výjimečný trest. Ale to děvče už nežije, a to je ta tragédie.

Chytili jsme s Květou vraha a hajzla v jednom. Ale nevrátili jsme slečně život. Toto není Boží spravedlnost. To ten Bůh špatně zařídil, když tvořil tento svět. Proč?

Přijel jsem v noci domů, první výslech a přiznání máme za sebou. Zítra pokračování.

Seděl jsem v kuchyni, maminka se probudila. Slávku, co se děje. Tekly mně slzy. Vyprávěl jsem to mamce. Taťka stál za ní. Slunce už ukazovalo první paprsky, od Kojálu. Modré nebe. Měsíc ještě maně svítil úzkým srpkem, uzounkým, jako rtíky dítěte.

Slávku, musíš být silný, lidi jsou darebáci, řekl taťka.

Ráno sousedka volá na maminku, slyšela jste to, ježišmariajosefe, paní Burdová, co se stalo v těch Olomučanech? Mamka jen řekla - ano.

Mamka mě vyprovázela.

Já jsem sedl do auta, jedu pokračovat v důkazních řízeních. Pozdravil jsem sousedku. Ona vesele – Slávečku ahoj a jeď opatrně, říká ještě.

Lidé jedou do práce, nebo někomu dnes začíná dovolená a s dětmi jedou třeba do Chorvatska nebo na Lipno. Soused Pavel usedne, jak spadne rosa, za kombajn a jde už kosit pšenici ozim, na Horku. Už je zralá, má svou práci rád. Svět se nezastaví. Tam se v Boskovicích v nemocnici narodí dítě, a rodiče jsou šťastní. Tam soud zase dva rozvede, nerozumí si. Jinde se dozví matka od dvou dětí v nemocnici na Žlutém kopci, že má rakovinu. Ten svět je hned smutný a hned zase veselý. Vyjíždím, a náš hrobník Hromádka jde kopat na hřbitov hrob, umřela paní Havelková, hodná to ženská, 88 roků, celý život pracovala v kravíně. Já musím s policajtkou Květou dotáhnout do konce to zlo, to velké zlo. Proč? Pane Bože, proč?

Otec stojí ve vratech a ukazuje mně – držím ti palce. V myšlence mu říkám, díky tati, tuto práci jsem si vybral, musím být proto připraven na vše.

Byl krásný letní den.

Hodnocení:
(5.1 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.