Gastronomie – náš rodinný jídelníček v letech 50. a 60. minulého století, můj život malého kluka
Ilustrační foto: pixabay.com

Gastronomie – náš rodinný jídelníček v letech 50. a 60. minulého století, můj život malého kluka

9. 8. 2020

Narodil jsem se za II. světové války. Do školy jsem začal chodit od r. 1950. To byl v té době ještě lístkový systém na potraviny a důležité životní potřeby. V roce 1953 přišla měnová reforma, a lístkový systém přestal platit.

Moje matka byla s námi dětmi doma do r. 1954, a protože bylo peněz málo, šla do práce, pracovala jako prodavačka v místní prodejně potravin. Otec byl technik, strojař.

Bydleli jsme na vesnici, která byla záhy připojena k velkému Brnu, velký tlak na to vytvořil již Hitler a to na připojení nejen naší obce, ale i Líšně k Brnu. Měli jsme doma zahradu, malé hospodářství, slepice, kačeny, morky, králíky a ještě mimo dům, měl otec malé pole, raději řeknu sad, něco kolem 20 arů, velký otcův koníček. Meruňky, broskve, pár jabloní, jahody, rybíz a srstky, a hlavně obilí, řepa a brambory pro drobotinu na dvoře. Matka byla vyučená řeznice a kuchařka, a tehdy, před válkou si k tomu mohla udělat i střední školu.

Jídelníček byl různorodý a pestrý, tady je příklad:

Pondělí

Oběd – většinou polévka od neděle, potom nějaké buchty, protože v neděli bylo maso, v pondělí být nemuselo.

Večeře – čerstvý chleba s domácí pomazánkou, nebo s rybou – např. uzenáčem (byl tehdy velmi levný)

Úterý

Oběd – polévka zeleninová, nebo mléčná, potom velmi často zelenina a brambory a na tvrdo vařené vejce, nebo vejce - volské oko, špenát, čočka, fazolky, nebo fazolové lusky, nebo hrášek, mrkev, atd.

Večeře – chléb, sýr, tvarůžky (byly velmi levné), nebo matka udělala rozhudu z tvarohu, cibule a papriky.

Středa

Oběd – polévka např. česneková z hovězího vývaru, oběd hovězí maso a nějaká omáčka – rajská, koprovka, znojemská, česneková, cibulová, apod., knedlík nebo rýže, podle typu omáčky.

Večeře – obyčejně jsem já připravil brambory vařené ve sloupce, máslo, mléko – neboli jsme tomu říkali brambory na loupačku. To byla moje velká pochoutka a děláme si to dodnes. 

Čtvrtek

Oběd – polévka hutnější, gulášová, drštková, hustá bramboračka s houbami a se smetanou, potom nějaké těstoviny, nebo plněné kynuté knedlíky (na Moravě se říká pěry) s ovocem, povidlím, zavařeninou (na Moravě zavařenina je zavařené ovoce – kompot), nebo s marmeládou, apod.

Večeře – chleba nebo rohlíky, v zimě např. domácí huspenina, chleba s nějakou domácí masovou či játrovou paštikou anebo s masovou pomazánkou.

Pátek

Oběd – často bývala jen polévka hutná, vývar s masem (nebo i bez masa) a plný zeleniny nebo krup, nebo rozklechtané vejce, a chleba a někdy buchty, nebo placky pečené na sucho, nebo omeleta s marmeládou. To bylo jako půst, moc vydatně se v pátek nejedlo.

Večeře – jen chleba s máslem nebo se sádlem, hořčice a cibule nebo česnek, topinky s česnekem, nebo chléb osmažený s vejci.

Sobota – pozor, to se ještě pracovalo a chodilo do školy.

Oběd se odbyl většinou chlebem namazaným máslem či sádlem a s cibulí.

Večeře už byla hutnější a slavnostnější – nějaké maso, např. pečený králík, kuře, slepice, to co dvůr dal a s omáčkou či šťávou, a brambory nebo knedlíky.

Doma se vše uklízelo, já měl na starosti dvůr a drůbež, vše zamést, čerstvou slámu králíkům, apod.

Neděle – maminka, i když byla křesťansky založená, tak často do kostela nechodila, jen velké svátky. Já jsem ministroval. Otec do kostela prakticky nechodil, mě nechali, ať si udělám sám svůj názor na křesťanství. Měli jsme u nás faráře vynikajícího, pana Křehlíka, po válce v r. 1948 u nás postavil s lidmi nový kostel.

Oběd - byl vždy slavnostní, i bylo slavnostně prostřeno. Kuřecí, slepičí nebo hovězí vývar a často kačena nebo morka pečená, vepřové maso na mnoho způsobů, řízky apod. králík na mnoho způsobů, nebo uzené maso a knedlíky nebo brambory, wiener schnitzel z telecího masa, (tak jednou dvakrát do roka), co se hodilo a co matka připravila. Potom vždy zákusek nebo zmrzlina.

Večeře – normálně se stolovalo a dojedlo se to, co zbylo od oběda. Maminka říkala, musíme to dojíst.

V létě jsme měli velké množství zeleniny, zeleninových salátů z naší zahrady a z našich malých skleněných oken na zahradě. V zimě zavařené ovoce – kompoty a zavařená zelenina. Kysané zelí jsme doma nedělali, to dělal je strýc do škopku pro celou rodinu, bylo vynikající i syrové. Otec zase dělal meruňkovici a slivovici. Všichni měli dost. 10 litrů vypálil v palírně oficiálně, a dalších 90 až 100 litrů doma ve sklepě, tajně. Tak to dělal každý. Policajt u nás zazvonil, a otec řekl, pojď letos kape velmi dobře, už stáli u přístrojů a ochutnávali. Nikde jsem neviděl mého otce opilého.

Společné obědy jsme měli jen v neděli, společné večeře skoro denně. Hodně jsme si povídali, tatínek z práce o tom, co se stalo, maminka z obchodu, já ze školy. Sestra byla o mnoho starší jak já, tak už později byla samostatná. Moji rodiče přede mnou řešili vše. Matka jeden večer u večeře, tak a Jitka je v tom (já nevěděl v čem), svatba musí být v dubnu na tvůj svátek. A bylo to, potom jsem se po mnoha dnech, já ucho, dovtípil. Otec jí odpověděl, buď ráda, co by za to jiná ženská dala, a smál se, dostal od matky pohlavek, smála se taky.

Moje maminka velmi ráda vařila, já jsem se od ní naučil mnoho a mnoho jídel. Po obědě či večeří jsem já automaticky vše poklidil do dřezu a umyl nádobí. Sestra utírala a uklízela nádobí, a pak vytřela v kuchyni a v jídelně podlahu, denně.

Maminka zavařila každý rok tak 150 sklenic okurek, 100 sklenic různého ovoce, a asi 70 sklenic marmelád, potom udělala tak asi 10 kg povidel. Zavařila i asi 50 sklenic zeleniny. Každý podzim.

V zimě jsem měl na starosti topení, lokální a uhlím. A to již od 6 roků. Nosil jsem ze sklepa uhlí v uhláku. Zatápěl, vyčistil kamna a vynesl popel do popelnice.

Otec chodil do práce kolem páté ráno, z práce kolem čtvrté odpoledne, tak obědval, až přišel, když jsem byl doma, rád jsem mu nachystal jídlo, a vykládali jsme si u stolu, maminka byla v práci odpoledne v obchodě.

Otec někdy i v sobotu nebo v neděli vařil – jako jeho speciální guláše, nadívaného králíka, nadívaný vynikající bůček, dělal „huspeninu“ apod. Vždy dělal zvěřinu, kapra, včetně rybí polévky. Na podzim jsme dostávali od otcových kamarádů bažanty, koroptve, zajíce, pravidelně, ale i srnčí a z divočáka kusy krásného masa. Na velikonoce bylo vždy kůzle. Na vánoce byl vždy kapr. Já mám dodnes rád kapra na Boží hod Vánoční ráno, studeného, jen tak do ruky.

Já jako malý kluk jsem měl na starosti ranní krmení drůbeže a králíků, než jsem šel do školy, otec to nakrmil odpoledne (na Moravě se tomu říká „popravování“) a vyčistil vše po drůbeži. Moje starost byla také odpoledne odnést vejce do sběrny – prodávali jsme je, aby byly peníze.

Někdy kolem r. 1955 jsme si koupili chladničku s mrazničkou. Tehdy takový super moderní typ. Byla na plyn. Hořel tam věčný plamínek, které přes médium chladil prostor. Tichá, bez kompresoru, velmi levný provoz, tehdy malý technická zázrak, československý výrobek. Malý mrazící box 40 litrů, chladnička pak asi 110 litrů. Otec byl strojař - plynař, tak věděl, co kupuje. Tak to byla změna organisace v našem životě v kuchyni. Pracovala bez závady přes 20 roků.

Také jsem chodil jednou za čas vyměňovat k otcovým kamarádům samce králíků, aby se obnovila krev – jak říkával otec, náš samec zůstal u sousedů, a já zase donesl nového samce, pro naše mladé samice..

Chtěl jsem psa asi v deseti letech, rodiče mně to dovolili, ale musel jsem se o něho starat se vším všudy. Z kapesného jsem si musel zaplatit roční známku 25,00 Kčs a to byly tehdy peníze.

Měl jsem měsíční kapesné, deset korun československých, na kino, na bruslení apod. Tehdy byly výdělky tak 600 až 1000 Kč/měs.

Žádnou práci doma jsem nebral jako povinnost. To tak bylo nastaveno – např. napadl sníh, kdo přišel první domů – sestra, já nebo otec, vzal hrablo nebo pometlo a odmetl, nebo odhrnul v zimě sníh kolem domu. A tak to bylo se vším.

Věřte, měl jsem hezké dětství, měl jsem i několik dobrých kamarádů. I jsem dostal od rodičů pár facek, když jsem něco provedl. Maminka byla přísnější, otec ale taky nešel pro ránu daleko. I jsem měl někdy „zaracha“ – kouřili jsme jednou ve škole na záchodě. A takové klukoviny.

Takové bylo stravování po válce a tak asi do roku 1960 až 1965. Potom se postupně ekonomika zlepšila, a zlepšilo se i stravování. Od r. 1955 jsem chodil ve škole do družiny na obědy a byly přímo vynikající. Vařily tam ženy od nás, venkovské kuchařky, dodržoval se i pátek, kdy byly vždy buchty. Neznám pojem ze školní jídelny – neznámá hnědá omáčka. Jídla tam byla velmi chutná. Každý dostal tolik, kolik chtěl. Kuchařky nesnášely, když se plýtvalo s jídlem. Chceš jeden knedlík, dostaneš jeden, chceš tři, dostaneš tři, ale musíš to sníst, žádné zbytky. Byla tehdy chudoba  - obecně po II. světové válce.

Trošku mě mrzí, jak dnes někteří „věhlasní“ kuchaři shazují některá jídla. Pan Pohlreich kritizuje české oblíbené jídlo, obecně zvané smažák neboli smažený sýr. Takřka každá hospoda či restaurace nebo jídelna, pokud toto jídlo dá na jídelníček, prodá ho denně mnoho kusů porcí, je to naše oblíbené jídlo, hlavně u dětí. Ať se to panu Pohlreichovi líbí nebo nelíbí. Moje matka to dělávala již v padesátých letech – byla to tehdy jako náhražka smaženého řízku. Bylo to vždy vynikající. Jen mě mrzí, že nás tady tito stravovací „experti“ tlačí do nějakých svých představ a škatulek.

Tolik jen pár vzpomínek na moje dětství, na kuchyni a vaření.

Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.