Dva kamarádi šli životem – dlouhá detektivka (I. část - zločin.)

Dva kamarádi šli životem – dlouhá detektivka (I. část - zločin.)

30. 8. 2020

Slávek Burda – to jsem prosím já, moje maličkost. No, maličkost, 185 cm a 100 kg. Pracuji jako kriminalista, nadporučík na Okresním oddělení. Už jsem tam čtvrtý rok, nebo vlastně pátý. Bylo nás pět, teď nás bude šest a šéf, který se už rok chystá do důchodu, tak za sebe hledá náhradu.

Nikdo z mých policejních kolegů, ani já, nežijeme v přesvědčení, že by nás, mladé, mohl sám, někdo z našich nadřízených, některého vytáhnout o stupínek výš. Jsme moc mladá a sehrávající se parta. Nejdéle je tady nadporučík Květa Vaněrková, potom šéf techniků, ale toho do té pětice nepočítám, to je specialista, ale šéfa kriminálky by mohl dělat, má vysokou školu. Potom jsou tady tři poručíci, mladí kluci, ale prima hoši. Šéf Květě a mně moc nemluví do práce ani do organizace, chce výsledky. Květa už čeká na další hvězdičku - na kapitána, na povýšení. Květa si tak vždy dobře ošéfuje vnitřní záležitosti, a já zase lítám po venku. Dobrou spolupráci mám s obvodními odděleními. Zbytečně je neotravuji a dám dost na jejich dokonalou znalost terénu a často i velkou znalost lidí v obvodě. Zatím vždy jejich informace seděly.

Pondělí dopoledne jsme měli vždy poradu u šéfa kriminálky. Major. Hlavně administrativa a věci rozpracovaných případů – spíše informace než úkoly. Květa (to je tedy moje kolegyně policajtka) si v tom vedla dobře, byla vždy perfektně připravená.

Zvoní telefon šéfovi na stole. Slyším, zvedl sluchátko, no ano, oni jsou všichni u mě, máme poradu, sakra.

Jo, už tam jedeme.

Květa – pane majore co se stalo. Ále, nějaké vraždy ve Valchově. Prý tři mrtví. Mám dojem, že je to nějaká blbost. Nadporučík Vaněrková tady zůstane a Slávek s Petrem pojedou do Valchova. Dozorčí má podrobnosti, technici už tam jedou a doktor Jelínek prý taky.

Žili a byli na Boskovicku dva kamarádi - tak začíná mnoho pohádek a vyprávění, i toto vyprávění tak může začít.

Takže - Žili a byli na Boskovicku dva kamarádi, kamarádi od základní školy. Ve škole se potkali více méně náhodně. Vašek Pouzar byl z Valchova a Olin Depardieu z Újezdu. Zdá se vám to divné, myslím to jméno? Ne. Jeho praprapradědeček se tady zamiloval, když byl jako francouzský voják v bitvě u Slavkova v roce 1805, oženil se s děvčetem z Bedřichovic, a tak to šlo dál. Ano, Napoleon porazil ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I. Rodina tohoto francouzského vojáka si nechávala pořád původní jméno, tedy po francouzském dědečkovi, Depardieu.

Takže tito dva kamarádi mohli chodit do základní školy ve svých rodných obcích – ve Valchově a na Újezdě u Boskovic. Ale jejich maminky byly obě zdravotní sestry v nemocnici, měly služby a podobně, tak jim to lépe pasovalo, vozit brzo ráno malé kluky do Základní školy v Boskovicích na Sokolské. Tam se kluci objevili ve stejné lavici a vzniklo z toho velké kamarádství.

Dva kamarádi šli životem.

Vašek Pouzar měl tatínka jako mistra v nástrojárně v Minervě – velká továrna na šicí stroje. Odborník, zlepšovatel, i několik patentů. Tatínek Olina, pan Depardieu, pracoval zase jako mistr v Krasu v Boskovicích na šicí dílně, kde se dělala saka pro pánské obleky. Nově postavená velká, na svoji dobu velmi moderní fabrika. Velký export. Jen do Sovětského svazu se dodávalo 3000 obleků denně, pod přísnou kontrolou kvalitářů ze Sovětského svazu, kteří nic neodpustili. Takže byl vyučen krejčím a udělal si v Brně textilní průmyslovku. Později pracoval jako vedoucí výroby obleků. Velmi šikovný.

Oba kluci si rozuměli, kamarádili spolu. Dokonce to došlo tak daleko, že když jedna z maminek měla službu v nemocnici v sobotu nebo neděli, tak kluci byli vždy u té maminky, která právě byla doma. Rodiny se také spřátelily.

Přišla devátá třída a co dál. Vašek měl základ ve strojírenství – tak volba jasná, průmyslovka strojní Jedovnice. Olin Depardieu byl jemnější, citovější, tatínek byl textilák, tak textilní průmka v Brně. V jeho třídě byli tehdy jen dva kluci a 28 holek.

Studia šla dobře, kluci se dál kamarádili, více méně i dál byli jednu sobotu a neděli byli ve Valchově a druhou na Újezdě. Sportovali tak, jak to na dědině šlo, fotbal hráli oba za Újezd, hokej v zimě zase oba za Valchov. Vašek byl spíš halama, hrubší, takový velký chlap, Olda byl jemný, tichý, vždy v koutě, více ho bavily jazyky, a uměl již dobře německy a anglicky, a dělal ruštinu.

Dva kamarádi šli dál takto životem.

Přišla vojna a tato tvrdě rozdělila tato „skoro dvojčata“. Jeden byl ve Stříbře – Vašek, a druhý Olin Depardieu, byl na hranicích ve Znojmě. Během jejich vojny se ale už vše politicky změnilo, hranice se přestaly hlídat, a armáda postupně přecházela na profesionální.

Ve Znojmě byla jedna studentka zdravotní školy. Olin se jí líbil, protože byl jemný, slušný, nekouřil, nechodil na pivo. Slušně a spisovně mluvil. Pomalu z toho vznikala láska. Pro oba to byla láska první, dokonce i to panenství a panictví si spolu prožili. Bylo to tak na hraně romantiky Fráni Šrámka. Ale oběma se to líbilo. Před koncem vojny, dovezl Olin Depardieu svoji Marušku Křepelkovou ukázat domů do obce Újezd u Boskovic. Rodiče byli spokojeni, na oplátku byli pozváni na vinobraní do Znojma – celá rodina. I toto dopadlo pro mladé dobře. Maruška byla sestřička, tak věděla, co a jak, aby nedošlo náhodou k něčemu, co nechtěli. Olina ale  musela poučovat a dělala to školení ráda.

Vašek byl už chlap jako hora. Krásná postava, skutečně vojna z něho udělala chlapa. I tam to vypadalo, že v Tachově je dívenka, která se mu líbila, líbila tři měsíce. No, co čert nechtěl, najednou potkal na zábavě v Plané jinou Aničku a ta se mu také líbila. Dareba jeden, za čtrnáct dnů se mu líbila Jitka ze Stříbra, bydlela pod hřbitovem. No, mladej kluk. Mnoho slzí, mnoho pláče, vojna skončila. Na dopisy neodpovídal a už upaloval jako civil do rodného Valchova. Možná rychle ujížděl i před následky vášnivých nocí. Ale dívky to nějak asi zaonačily, a až kromě několika dopisů začínajících slovy … Ty hajzle, a končící … já ti ho uříznu, nebylo žádných následků.

Vašek to vše vyprávěl Olinovi, kluci se tomu smáli, asi fakt darebáci. Olin slíbil, že to nikomu neřekne. Slovo dodržel.

A také tak dva kamarádi šli životem.

Zaměstnání bylo jasné, Vašek jako strojař šel pracovat do okresního města do Strojíren, a po Olinovi hned sáhla jedna významná, ale malá firma, která šila pánskou módu, byla ale v Prostějově. Olin tam byl jako návrhář a technolog. Rozuměl látkám i střihům. Firma postupně přebírala krejčí z OP Prostějov, který se potápěl. Kapitalizmus je krutý. Olin jezdil každou sobotu a neděli do Znojma. Jen když měla zdravotní sestřička Maruška službu, byl doma, na Újezdě. To zase ona potom přijela do Brna v týdnu a tam si dali rande. Láska veliká převeliká. Chtěli by se vzít tak do roka – v Boskovicích v nemocnici bude nové ARO, a tam Maruška má slíbené místo.

Opak byl pravdou u Vaška. Jezdil na opravy turbín a různého strojního vybavení po vodních elektrárnách. Takže styl života, co nastartoval ve Stříbře, posunul na místa, kde byl jako mistr při opravách na přehradách. I Německo, i Rakousko, i Polsko a Slovensko. Byl chytřejší (myslel si), vybíral si jen vdané paní. Vulgárně dodával: Vdaná ženská má krytí... Pracovník byl velmi dobrý. Léta běžela. Vašek na vojně velmi dobře střílel, tak ho přemluvili místní střelci v Boskovicích, aby šel  do Střeleckého klubu. Dostal zbrojní průkaz a mohl si koupit pistoli. Vyhrával v okolí jeden střelecký závod za druhým. Bavilo ho to. Zbraň svoji ale neměl, půjčovali mu.

No, jenomže pořád platí, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Gabčíkovo, Slovensko – vzorná vodní elektrárna. Byly naplánovány opravy dvou turbin. Vašek Pouzar byl jmenován jako šéfmontér. Nejvyšší funkce pro mladého kluka. Vedl si perfektně. Chodil do jedné restaurace na obědy i potom na večeře. Tmavá Maďarka nebo cikánka (asi ne cigánka), ale děvče jako obrázek tam obsluhovala. Krásná postava, hbitá, veselá. Vašek se cítil jako lev, jako král zvířat. Jen si nevšiml nebo nechtěl respektovat, že ona kráska, Anetta Komjatti, za svobodna Horvathová, dcera místního podnikatele v dopravě a také vlastnil u Dunaje pískový lom, je tak trochu, no tedy vdaná, a už má dvě děti. Starý Horváth chce na důchod předat potom firmu zeťovi – Lacovi Komjattimu. Laco je velmi pracovitý, začal tam jako bagrista a v Komárně si udělal dálkově Obchodní akademii. Žijí v Mederu s velkou rodinou. Má pět bratrů, všichni řidiči náklaďáků v lomu. Starý Horváth chtěl koupit restauraci jen pro dceru – ať se holka ukáže, co umí. Majitele chtěl na podzim přeplatit. Na jižním Slovensku je rodina nade vše. Vašek s ní už i spávat (prý tajně). On, Vašek, se jí líbil, byl bílý, chlapisko, asi i verzajg měl dobrý, oči mají lidí ale všude a slyší taky vše. I klepnutí pokoje se zde zaznamená, i odjezd auta s CZ značkou nikomu neujde, jen jak, a kdy to říct starému Horváthovi. Horváth měl i bratra v Mohelnici, pracoval tam jako stavbyvedoucí u velké stavební firmy, měl tam velmi dobré jméno. Bratr tam žil už dlouhá léta, s celou rodinou. Oženil se tam s jednou blondýnou, už za socializmu. Rodina klapala, čtyři děti.

Jeden den po večeři Vašek vstal od stolu, zaplatil, mrkl na Anettu (smluvené znamení), a v klidu odešel z restaurace. Už se stmívalo. Hodina mezi psem a vlkem. Kde se vzalo, tu se vzalo šest menších maníků, sice o hlavu nižších jak Vašek, ale s tyčemi a klacky. Dva ho podrželi, třetí mu řekl, že Anetta je jeho manželka a ti zbývající tři ho zmlátili hlava nehlava. Přelámali mu snad všechny kosti. Podle přelámaných kostí mířili i do rozkroku, zranit mu mužství byl úkol…. Zavolali potom ještě policajty, mobil, co z něho volali, nechali na místě, a sanitku také zavolali a zmizeli.

Vašek v Bratislavě v nemocnici musel podstoupit několik operací. Policajti slovenští ale nic a nikoho nezjistili. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, a v hospodě řekli, že Vaška neznají. Řekla to i Anetta. Výslech Vaška po měsíci slovenskou policií byl zbytečný, nic si skutečně nepamatoval. Po základních operacích v Bratislavě na Kramároch ho převezli do Úrazové nemocnice v Brně, dalších devět operací, dalšího půl roku ve špitále. Policie na Slovensku nic nevyšetřila.

No, opravu Gabčíkova musel už dokončit ing. Krám. Vašek se vrátil z Úrazové nemocnice až po půl roce. A dalšího půl roku byl doma. Museli mu dělat i plastiku obličeje, neviděl na jedno oko a chromal.

„Tak se ucho utrhlo!“

Olin Depardieu kamarádům vyprávěl - Jezdili jsme pravidelně za Vaškem do nemocnice do Bratislavy a potom samozřejmě i do Brna. Brno bylo jednodušší, tam nás pustili i během dne, jen nesměla být právě vizita.

Během tohoto roku, co Vašek trpěl po nemocnicích, se Olin Depardieu oženil, Maruška nastoupila v místní nemocnici na ARO, Olin Depardieu dojížděl do Prostějova. Měli krásný život. Chodili navštěvovat Vaška i jeho rodiče. Problém, malý, byl ale v tom, že Maruška nemohla přijít do jiného stavu.

Maruška, bylo děvče na svém místě, a po pár měsících navštívila primáře gynekologie v nemocnici, příjemný to starší pán, prohlídka a vše, co k tomu patří, a závěr – podle mě Maruško, řekl jí, jste v naprostém pořádku. Ještě se podívám na vás po menstruaci. Jste mladí, je čas, nespěchejte. Ale bylo by dobrý, kdybychom mohli prohlédnout i vašeho pana manžela. Maruška řekla, zatím ne. Mám ho moc ráda. Chápu – řekl primář.

Olin i Maruška Depardieu za Vaškem často jezdili, i Maruška po službě, když Olin nebyl doma, jela do Valchova za Vaškem, brávala ji i Vaškova maminka z nemocnice, končívaly zároveň službu. Olin až jel později z Prostějova, tak se pro Marušku po cestě zastavil. Všichni to brali normálně, kamarádi i sousedé. Nelíbilo se to ale rodičům Olina. Měli z Vaška strach. Šla kolem něho divná pověst, děvkař, rváč, násilník, nějak se prozradilo i jeho „otcovství na Tachovsku a ve Stříbře“. Sice - jen jedna paní povídala, ale to má velkou důvěryhodnost na vesnici.

Dva kamarádi šli tak životem, ale už každý samostatně.

Firma D + D, kde pracoval Olin Depardieu, vzkvétala. I Olin měl, jako textilák, ve své branži velmi dobré jméno. Prostějovská firma se rozhodla udělat v Boskovicích filiálku, a povede ji Olin. V Boskovicích a okolí je mnoho krejčích a švadlen, nemají místa a lidi jsou bez práce, využijme to. Povedlo se, za rok už tam bylo dvacet pracovníků - krejčí a švadleny, zakázky přitom přibývaly, podnik Kras – výroba svrchních oděvů v Boskovicích, bohužel pomalu, ale jistě krachoval.

Maruška hledala vhodný okamžik říct Oldovi, o problému s otěhotněním. Byl jeden večer, sobota, pohoda doma. Oldovi rodiče byli na zájezdu na Praděd, pořádala to obec, takže všude klid. Maruška to řekla. Olda ani nehnul brvou a řekl, já myslím, že máme čas, já mám třicet, ale jestli chceš, přestaň brát pilulky a já si nebudu dávat pozor. A Oline, ty si vždycky dáváš pozor? Ano, já ti nechci ublížit. Políbila ho a řekla, no teď už tedy nemusíš. Už dva týdny nic neberu, poradil mně pan primář. Lásko moje.

Ani další měsíc, kdy se jelo „na ostro“, nic nebylo. Olin sám řekl, já bych měl jít asi na vyšetření, domluvíš to v nemocnici. Maruška se překvapila a hned to s primářem vše domluvila. Závěr – Olin Depardieu je úplně normální, oba jste úplně normální, to chce klid. Nešlo to ale dalších pár měsíců.

Olin dostal od firmy D + D nové auto, služební Passat VW. Olin Depardieu rostl nejen ve firmě a i jako on, jako osoba. Už to není ten tichý zakřiklý kluk z dědiny. Takže, zpět, Octavii si nechala Maruška, měla to tím hodně jednodušší. Zastavila se občas i za Vaškem doma ve Valchově, kdy chtěla, mohla jet k rodičům na otočku odpoledne do Znojma, atd. Olin měl skutečně vrcholné postavení, znovu byl vyhlášen jako nejlepší návrhář a dostal měsíční stáž návrhářů v Německu v Braunau.

Maruška se opět zastavila jednou za Vaškem. Byl sám doma. Rozpovídali se, seděli v předzahrádce venku. Vašek už dost dobře chodil, jen obličej bude potřebovat další plastiku. Snažil se i cvičit. Sousedé se zastavili, prohodili pár slov i s Maruškou, ptali se na Olina. Vaškovi rodiče jeli do Brna nakupovat, maminka věděla, že celé odpoledne tam bude s invalidním Vaškem sedět Maruška. Nevím. proč, Vašku, ale musím ti něco říct. Řekla mu problém s otěhotněním. Vašek ji vyslechl a odpověděl obecně – jste mladí – tak co, nespěchej. Maruška ale byla načatá, tekly jí slzy. A nemohla se uklidnit. Víš Vašku, pokud nebudeme mít děti, tak já to přežiji. Ale Olin chce, a já ho nechci zklamat. K večeru se vrátili již z Brna Pouzarovi. Maruška se rozloučila a odjela. Oběma to vrtalo v hlavě – Marušce jiným směrem – a bohužel Vaškovi také jiným směrem.

V sobotu (to byl Olin ještě v Německu), volala na mobil Marušce paní Pouzarová, jestli by Maruška nemohla přijet odpoledne za Vaškem domů, že jedou do Kořence, její sestra má šedesát, tak na oslavu. Oni že přijedou zpět k večeru, aby Maruška nejela za tmy domů. Vše přislíbeno a vše provedeno. Střídání stráží bylo ve dveřích s polibkem a s díky obou rodičů Vaška. Pršelo, sedli si do obýváku, Vašek a Maruška a vykládali si, pustili si TV. Najednou Maruška cítí na své ruce Vaškovu. Cukla. Za chvíli opět. Necukla, už. Byly tři hodiny odpoledne. Vašek byl všude zraněn, ale „nádobíčko“ měl v pořádku. Maruška se neudržela. Jen řekla, dělám to Vašku jen kvůli Olinovi, chci otěhotnět…..

Pouzarovi se vrátili, a Maruška už si oblékala kabát. To nám to vyšlo, říká Vaškova maminka, a půjč si deštník, prší. Políbení a úsměvy a děkování, mísu cukroví ze šedesátin poslala paní Pouzarová Olinovým rodičům na Újezd.

Maruška z toho měla divné sny. Přiznala si, že se jí to líbilo, nedivila se ale, že Vašek měl ty velké úspěchy….

Za týden v sobotu měla paní Pouzarová službu v nemocnici a pan Pouzar měl rybářské závody, Maruška celé dopoledne opět trávila s Vaškem. Už o ničem nemluvili, a hned dělali to, co si mysleli, že je správné, Vaškovi, tomu se to podařilo tři krát po sobě….. No borec! Pak se oblékli, Maruška musela Vaškovi s oblékáním pomoct, on by to sám asi nezvládl, už přijížděl otec domů. Maruška už na oběd u Pouzarů, ale nezůstala. Že už spěchá!

Pak to bouřlivě proběhlo ještě jedno odpoledne. Několikrát. A dost.

Olin Depardieu se vrátil po měsíci z Německa, byl spokojen se zaškolením. Marušce jen řekl - ty jsi nějaká bledá. Maruška už tušila, o co jde. Rychle první noc po Německu s Olinem, co to jde, jednou, dvakrát, taky ještě po třetí (Olin už skoro nemohl). Je to pojištěno, myslela si, s velkými výčitkami svědomí. Je to ale velký rozdíl, Olin je jemný a milý, a hladký a něžný. Vašek je chlap, tvrdý až hrubý, nebere ohledy na rychlost a závěr má šíleně výkonný až bolestivě krásný. Tvrdý chlap je tvrdý chlap.

Dva kamarádi šli dál životem spolu čím dál tím méně.

Za čtrnáct dnů měl oslavu narozenin šedesátých, otec Olina, pan Depardieu. Udělali to v restauraci Lasákův Mlýn v Boskovicích na Bělé. Olin se rozhodl tam pozvat i Vaška, otcovi se to moc nelíbilo, jako by slyšel trávu růst, ale je to kamarád Olina, celoživotní, proč ne, nakonec. Bylo pozváno na oběd a na večeři asi 25 rodinných příslušníků a Vašek jako jediný mimo rodinu. Vše probíhalo normálně i vesele, pěkná oslava. Marušce už bylo ale špatně, a zvracela, a zvracela, a uviděla jídlo, tak zase zvracela. Tchýně ji povídá, Maruno, ty seš v tom. Maruška, kéž by. Jak jinak děvče, to já poznám. Olin si měl dát ještě pozor, kanec jeden, dodala tchýně. Já jsem vás slyšela v noci, když Olda přijel z Německa, jen jsem řekla tatínkovi, to budou aspoň dvojčata. Nikomu nic zatím neřekneme, domluvily se ženské.

Vašek se na oslavě choval normálně, jako by Marušku nikdy neviděl. I otec Olina se uklidnil. Vašek tam dělal oči na jednu svobodnou sestřenici – Petru Depardieu. Tam ať si řádí. Taky jo. Olin pronajal jeden pokoj v hotelu na převlečení a na cukroví, šel se tam na pokoj umýt, a stal se svědkem dovádění Vaška, odpoledne tam na pokoji Vašek s Petrou dělali, co sami chtěli, chytil je u toho. Olin se omluvil oběma, a zavřel dveře. Dodělali, co začali. Olin to nikomu neřekl.

Oslava dopadla dobře. Snad, myslel si otec Depardieu.

Večer, už v posteli, až už šel Olin a Maruška ležet, říká Maruška manželovi, já jsem asi v jiném stavu, tři testy mně už tak dobře vyšly. Olin byl rád. A hned jí řekl, jak chytil Vaška s Petrou v hotelu v jejich pokoji. Maruška nic neřekla a strašně ji to mrzelo. Olin ještě dodal – ale podle mě ta Petra má kluka z Plumlova, prý šikovnej truhlář a tesař, mají s otcem malou dílnu a teď koupili i pilu, Holoubek a syn se to jmenuje. To je divné. Já je znám, oba – slušní chlapi. Myslím, že nemají maminku, ona zemřela na rakovinu a žijí jen dva chlapi a Petra jim tam chodí pomáhat, když teď chodí s mladým. Nevím, je to divné.

Druhý den, večer, u večeře, oznámila Maruška rodičům Olina oficiálně, že je v jiném stavu. Byli rádi. Olin řekl, že má dost našetřeno a že by přistavěli ve dvoře ještě jeden domek – jako samostatný byt. Maminka i tatínek neměli nic proti tomu, my vám na to něco přidáme, a já už brzo půjdu do důchodu, beztak přesluhuji, a mohu ti to hlídat, Maruško. Já se už těším. Mladí potom odešli k sobě. Taťka ještě povídá, ty mamko, já mám strach o Marušku, ona nějak moc jezdí za tím Vaškem, víš, co se něm vykládá. Maminka ho okřikla – nech toho, to by naše Maruška nikdy neudělala.

V sobotu to mladí Depardieu jeli oznámit k rodičům Marušky do Znojma. Celá rodina jeli – všichni čtyři, i staré vzali s sebou. Maminka Depardieu jen řekla, jak sedala na Újezdě do auta, toto nedopadne dobře, ti dva staří kozli se u vás ve sklepě ožerou, Maruško. Měla pravdu. Museli tam spát, ve Znojmě. Ženské vše probraly, zorganizovaly, a věděly dopředu vše. Ženské byly v desátém nebi. Olin ale celé odpoledne ve Znojmě pracoval na PC. Jen si všiml, že Maruška dvakrát dostala SMS. Co je, zeptal se? Z nemocnice, jestli nemohu přijít na noc. To občas bývalo. Tentokrát to pravda nebylo.

Maruška celý zbytek odpoledne i večer a noc prospala a prozvracela. Maminka jí říká, to přejde, to má skoro každá, já blila s tebou, děvče, až do šestého měsíce, pak jak když utne a přibrala jsem hned 15 kilo.

Rodina prožívá štěstí.

V neděli volala paní Pouzarová, jestli by nemohly přijít děcka za Vaškem odpoledne, Olin jen – ne jsme ve Znojmě. Už mně to nějak vadí – přemítá Olin Depardieu. Šoupat babu na hotelovém pokoji, to jo, jo, to mu jde, ale na neděli odpoledne musí mět chůvu – tak to teda ne.

Rodina začala žít velkou změnou. Maruška se s Vaškem neviděla nejméně měsíc. Potkala na chodbě v nemocnici Vaškovu maminku a povídá, jste tady autem. Maruško ne, tak já vás hodím odpoledne domů, a podívám se za Vaškem. To budeš hodná, děvče, on jde v pondělí, už za týden, na tu poslední plastickou operaci, do nemocnice na Plastiku na Berkové v Brně.

Přijeli do Valchova, Vašek nějak přibral na váze, myslela si Maruška. Přijetí normální, maminka jim udělala kávu, a šla žehlit. Maruška s Vaškem si vykládali. Maruška potvrdila Vaškovi svoje těhotenství. Jen ti chci říct Vašku, ale že je to dítě, co čekám – že je Oldovo. Vašek nijak nenamítal. Maruška si myslela, že Vašek bude chtít chlapsky přiznat svoje otcovství, neudělal to nikdy, tak proč v případě Marušky Depardieu?

Najednou někdo zvoní, přijela sanitka pro paní Pouzarovou, velká nehoda u Sebranic, potřebují doktory a sestry na operační sály. Hodila na sebe jen plášť a už jela. Vašek a Maruška byli sami, otec je v Brně a přijede sedmičkou. Maruška se neudržela, a už vše vysvlíká Vaškovi i sobě. Ten se brání – ne, ty jsi těhotná. To nevadí, já tě chci. Byl to on, hrubý a tvrdý, držel mě ze zadu za ruce, budu tam mít modřiny, tvrdě mě ze zadu roztáhl, teď ano, teď. To je ono. Vašku ještě, ještě, ještě jednou, prosím…Dostala ho…Dostala ho dvakrát.

Hned se oblékala, nechala Vaška stát nahého a odjela. Musím se doma hned umýt, mám to všude, teče to ze mě… ….

Přijela domů a plakala. Tchýně jí říká, to nic, to jsou hormony, to přejde.

Asi za dva dny nebo tři dny, u večeře zvoní otcovi Olina, panu Depardieu, mobil. Ahoj, jak se máš, atd. jo jsme doma, no přijeďte, my vám nachystáme nějakou večeři…. Tak kafé. Přijeď. Olinova maminka zírá, kdo to byl – no bratranec Jaroslav z Plumlova, co byli na šedesátce v Lasákově mlýně. Jo. Maminka hned změnila tón. To je prima, já mám uzené a zelí na zítřek, a knedlík v ledničce, tak jim to můžeme nabídnout. No, to su ráda. Olin na to – mami já bych se tak neradoval, budeme asi muset řešit nějaký problém. Myslím, že vím, o co jde. Pohledem z patra mluvil nadřazeně Olin, tak jak si poslední měsíce zvykl v zaměstnání. Olin se změnil.

Otec, jak problém, co problém? Maruška seděla vedle něho, jak moucha na dortu, ani nedutala. No, on totiž, náš kamarád Vašek, asi jejich Petru, to no,… Maminka co? No, já jsem je nachytal nahoře v hotelu v našem pokoji, jak vesele nazí šoupají. Maminka, to snad ne? To sis teď vymyslel, Oline. Otec na to – ten Vašek je teda prase, invalida, nemluví moc, špatně chodí, vypadá jak Quasimodo z Chrámu matky Boží v Paříži, ale šoupat, to jo, to mu teda jde. Že ho ti cigoši nevzali i přes ty kule! Hajzla.

Olin - počkejme ale, až se dozvíme, co a jak. Maruška byla velmi vyplašená.

Strýc, teta a Petra Depardieu jdou do dveří. Teta to neudržela, a už při zouvání bot v předsíni se hlasitě rozplakala. Petra Depardieu stojí jak přibitá.

Sedli si – co si dáte? Strýc -  nic. Tady té naší kurvě, dej jednu přes hubu, jinak ji zabiju já sám, tetka. Ty Oline, ty taky zasloužíš, proč jsi je od sebe neodtrhl? Vždyť on je nachytal – že je to pravda?

Olin jen řekl, že je Petra dospělá, a že se mně nezdálo, že by to Petra nechtěla. Strýc na to – kurva je to. Kurva seš.

Petro, ty ale chodíš s tím mladým Holoubkem? Nebo ne? Ptá se Olin.

Oline, jak to víš? No já znám oba Holoubkovy, maminka jim nedávno zemřela, oni jsou oba velmi hodní a pracovití. Strýc – tak vidíš, Petro, a ty se kurvíš s nějakým pobudou.

Já hned – no strýcu, on Vašek, on není žádný pobuda, on do toho úrazu, kdy pobýval na Slovensku a přepadli ho (to si Olin přidal), tak dělal šéfmontéra na opravách Gabčíkova. On si vydělal za měsíc víc peněz, jak strýcu ty, teta a Petra dohromady. Tak opatrně. Strýcu, ale u toho šukání byli dva, Vašek a Petra, to nevíš? Co mu Petra dovolila, to dělal. Já to neobhajuji. Ale tak to je. A proč je vlastně ten kravál? Petra na to – já jsem v jiném stavu. A Olin hned – a není to mladého Holoubka? Petra – není, on byl přes měsíc na montážích. Strýc, tak ta moje dcera šoupe se dvěma zaráz, já tě snad zabiju. Petra tak, tak, uskočila, jinak dostala přes pusu facku.

Této, strýci, drahá Petro, říká zase Olin a přebírá velení.

Vašek si tě nikdy nevezme, Petro. Takových případů jako seš ty, on měl nejméně desítky. (Maruška byla dosud potichu, a teď se rozplakala.) Maminka ji utěšovala, neber si to tak, to jsou ty hormony. No Petro, pokračuje Olin, tak teď udělej čelem vzad, zastavte se při zpáteční cestě u Holoubků, řekněte, že jedete od nás, od Depardieu, že jste nám dovezli brambory – na to teta, ježišmariajosefe, já jsem ty dva pytle brambor zapomněla na dvoře, pro vás. Strýcu, ty mu vezmi od otce naši slivovici, starému Holoubkovi, a že ho i já pozdravuji, on bude rád. Ty, Petro, ty tam už zůstaň, Petro, do rána, v pelechu u mladýho Holoubka, a je vymalováno a snaž se celou noc! Nikomu nic neříkejte – my taky nic neřekneme, jak je Bůh nad námi. Měsíc sem, měsíc tam? Toho si chlap nevšimne. Otec je ten, kdo vychovává. Maruška vykřikla a strašně se znovu rozplakala. Maminka ji šla utěšovat. Teta povídá – no, tu Marunu ten jináč teda bere. Člověče, Maruško, zklidni se – říká teta. Průser má naše Petra a ne ty, Maruško!

Všichni seděli. Petra povídá, tak a jedeme a rychle, a strýcu dej nám ten litr slivovice. Taťka Depardieu zaběhl do spížky, vzal PE pytlík, a podává lahev s vynikající slivovicí.

Já povídám, Petro a ráno mně zavolej, co a jak.

Odjeli. Maruška Depardieu, poplakávala. Otec Depardieu povídá, maminko, hergot, my máme ale chytrýho kluka.

Ráno o půl sedmé, Olinovi přišla SMS – Oline – vše ok. Petra a díky. Svatba bude v listopadu, domluveno. Půjdeš,  Oline, prosím za svědka!

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

První díly: Jak si nainstalovat a používat aplikaci Whats App

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Za šest měsíců budou volby do Poslanecké sněmovny. Kdyby volby byly už nyní, kterou stranu/hnutí/koalici byste zvolili?

ANO 2011

15%

Koalice Pirátů + STAN

13%

SPOLU (Koalice ODS, TOP09, KDU/ČSL)

11%

SPD

10%

ČSSD

9%

KSČM

7%

Trikolora

9%

Jiná strana či hnutí

8%

Ještě nevím

9%

K volbám vůbec nepůjdu

9%