Dva kamarádi šli životem – dlouhá detektivka (II. část - vyšetřování.)

Dva kamarádi šli životem – dlouhá detektivka (II. část - vyšetřování.)

1. 9. 2020

A už jsme pomalu v realitě. Já Slávek Burda. nadporučík Policie ČR, kriminální služba,  vyšetřuji spolu se svými kolegy trojnásobnou vraždu, tedy vraždy ve Valchově! Tento hrůzný čin motá hlavu lidem na celém okrese. Domek, kde se staly vraždy, měl krásnou zahrádku.

Slávek Burda a mladý jinoch Petr Maštalíř (Policejní bažant) – dva kriminalisté, jedou tedy teď do Valchova, z okresního města je to asi 25 km, slabá půlhodinka. Řídil Petr. Říkám Petře, nežeň to, uklidni se, jsou-li tam už mrtví, tak ty už nezachráníme, nejsou-li tam, tak už jel doktor Jelínek před námi a ten jim pomůže. Tak pomalu a pianko. A já mám hlad. Stavíme se pro svačinu u řezníka v Němčicích, perfektní řeznictví. Koupil jsem si tlačenku a chleba a jedl jsem v autě (prodavačka jako obrázek). Petr, že nemá hlad.

Po cestě mně volá Květa, teď přišel dopis z Brna, dostala jsem už kapitána, a jmenovali mě zástupcem našeho šéfa, on stojí vedle. Blahopřeji, moc blahopřejeme a Petr taky, pani šéfová. Slávku neser – byla odpověď. Květa je dobrá. Až na to její manželství.

Ve Valchově už bylo policajtů jako o pouti. Vše uzavřeno. Neznali nás místní, museli jsme se legitimovat. Náčelník obvodu jen řekl, Slávku to je masakr. Tři mrtvoly.

Jdeme dovnitř. Představili jsme se, venku stojí, starší manželský pár, tu paní znám, sestřička, jezdila na rychlé. Pouzar, Pouzarová. Já vás znám. Pane Burdo tam je mrtvý náš syn, říká mně paní Pouzarová. Pan Pouzar mlčí a pláče. Jdem dovnitř, technici už pracují. Dvě pistole na zemi. Tři mrtvoly. Policajt z obvodu mně říká, to je pan Pouzar Vašek v pyžamu, syn těch ode dveří, stáří 29 roků. Já ho osobně znal, ze školy v Boskovicích. Vedle je nějaká dívka, nemá občanku a nevíme, kdo to je. A přes ni leží pan Holoubek z Plumlova, tesař, stáří 31 roků. Ten náklaďáček IVECO venku je jeho. Jednu pistoli drží pan Pouzar a druhou pan Holoubek. Šéf techniků jde za mnou, ti kluci z obvodu, to už znají, co, a jak dávají hlášení, že?

Stojíme tady s kolegou Petrem Maštalířem, jak tvrdá Y. Procházím celý dům, žádný boj, žádné násilí, žádná loupež, vše je jakoby vloženo do čistého neposkvrněného domu. V kolik se to stalo? Doktor Jelínek říká - podle mě, tak kolem páté až šesté, ráno. Kdo to objevil? No, sousedi zavolali paní Pouzarové do nemocnice, ona je sestřička, že se tam u nich střílí a hned potom nám a sanitku, tak my jsme tady byly před sedmou, říká doktor. A potom hned s námi obvoďáci, Policajti, vaši, a potom technici. A teď vy.

Vše šlo prý moc rychle. Vyslechl jsem rodiče, zda neznají tu dívku, že ne. A pana Holoubka taky ne, jen ví, že v Plumlově je ta jeho firma Holoubek a syn. Toto bude asi ten syn. Pouzarovi neví, co ti dva dělali u nich, no, tak brzo ráno? Určitě nebylo zamčeno, my nezamykáme, Vašek je přece doma, když odcházíme.

Zavolal jsem si náčelníka obvodu, sežeňte staršího Holoubka, a ať sem rychle přijede, nebo jeďte pro něho. Za chvíli říká náčelník, že už jede, že neví, kde je jeho syn. Nic jsem mu zatím neřekl.

Zpovídám rodiče Pouzarovi znovu, minutu po minutě, nic jsem z nich už nedostal. Technici byli hotoví, tak říkám, pane Pouzar, abyste tady nemuseli do večera být, tak my si to vše tady musíme probrat, prohlédnout, atd. Máte ke komu jít? Ano k bratrovi do Žďárné to, je deset minut autem. Policejní auto vás tam odveze a přijedeme kolem šesté pro vás, to už bude asi dům možno uvolnit. Ještě jeden dotaz, pane Pouzare, máte doma zbraň? Ne, nemáme – jen Vašek jako mladý kluk, po vojně chodil střílet, střílel dobře, má zbrojní průkaz, ale zbraň neměl, půjčoval si od Střeleckého klubu. Ale asi tak dva tři roky nebo i déle nestřílel, nebo já o tom nevím.

Pouzarovi odjeli se uklidnit, srovnat si hlavy a umýt se do Žďárné k bratrovi. Na jídlo neměli pomyšlení.

Přijel pan Holoubek starší. Šli jsme dovnitř. Ano to je můj syn, a vyhrkl v pláč, pane Policajt, nedávno mně zemřela manželka a teď syn. No a to je naše Petra, nevěsta synova, Petra Depardieu. Jak jste říkal to jméno? On zase Depardieu. Hláskoval mně to. To je jak ten francouzský herec, že? Ano, prosím.

Pane Holoubku, prosím, pokuste se mně říct dnešní ráno a vycházíme ven do předzahrádky. No pane Policajt, normální, vstáváme se synem brzo, teď už u syna i pár nocí spala Petra Depardieu, před tím, zdržela se Petra třeba do půlnoci, a pak šla ale spát doma a syn ji doprovodil, slušná holka. Ale oni se chtěli v listopadu brát. Syn a Petr mně řekli, že je Petra v jiném stavu, a já byl tak rád. My máme peněz dost, máme opravený dům, tam se jim bude líbit. I syn byl v desátém nebi. Vše bylo až do dnešního rána v pořádku. Petra Depardieu se poslední dny i týdny o nás už i starala, ráno vstala, nachytala snídani, nachystala nám svačinu, když jsme jeli na montáž. Oběd uvařila taky, až přišla odpoledne, abychom ho měli čerstvej, vařila dobře, my se nadřeme, my musíme moc jíst, říkal pan Holoubek. Ona dělala na 6 hod. u nás v Plumlově ve firmě Okna, dělala účetní. Pracovitá. Všem už řekla, že čeká dítě. Ředitel Oken je můj kamarád, vynadal mně, že Petru nepustí na mateřskou, že ji potřebuje, že tak poctivou účetní ještě neměl. To víte, chlap to vidí jinak. A znovu se rozplakal. No a dnes ráno jsem ale slyšel od nich, oni bydlí v druhé půlce domu, nějaký křik, a rychlé nasednutí do auta a odjezd tady toho IVECA. Myslel jsem si, že Petra na něco buďto doma u rodičů nebo v práci zapomněla, ale oni už se nevrátili, a pak jste volali vy. Kdy odjeli – no tak před šestou, možná po půl šesté, ale přesně na minutu nevím. A co ta pistole, co má váš syn v rukách. No, my doma žádnou zbraň nemáme, a já ani nevím, že by on měl zbraň, já si myslím, že to není jeho. On ani s tím neumí střílet.

Poděkoval jsem panu Holoubkovi a řekl jsem mu, že můžete jet klidně domů, že se mu ozveme. Volal mě náčelník a Květa. Měli mobil hlasitě. Tak jsem to vše popsal. Zatím budu tady a budeme hledat nějaké stopy, ale tady žádné nejsou. Toto se zdá být rovnice, která nemá řešení. Nic se asi neztratilo, dveře okna neponičeny, zámek neporušen, nikdo nic neviděl, jen slyšeli všichni střelbu a skoro ve stejnou dobu plus minus nějaká minuta.

Náčelník jen – tak pracujte, pracujte.

Musíme si to zrekapitulovat. Zavolal jsem šéfovi techniků a doktorovi, jestli bychom si mohli dát sraz za hodinu u našeho šéfa. Oba – že jo. Zavolal jsem to šéfovi i Květě – oba že jo. Říkám Petrovi, vezmeme k tomu i ty naše dva kolegy. Volám náčelníka obvodu Boskovice, jestli by nepřijel a on že určitě a vezmu sebou toho mladého kluka – Jiřího Kaldu.

S nějakým Kaldou chodil můj otec na stavební průmyslovku, občas se u nás doma zastaví, jsou to kamarádi.

Porada začíná. Máme tyto základní informace – šéf dal dopis kapitánovi Vaněrkové o jmenování jeho zástupcem – tak a dál:

-          Tři mrtví – Václav Pouzar ml., Zdenek Holoubek ml. a Petra Depardieu

-          Víme, že se to stalo v domě, kde Pouzar, invalida bydlel, zámek a nic neporušeno

-          Víme, že byli zastřeleni ze dvou zbraní – pistolí ráže 7,65 mm

-          Nevíme, komu zbraně patří.

-          Víme, že čas vraždy byl těsně před 6.00 hod. ranní, víme to dost přesně, z mnoha svědeckých výpovědí.

-          Víme, že se nic asi neztratilo, takže se asi nejedná o loupežnou vraždu.

-          Víme, dle výpovědi, že Petra Depardieu byla asi těhotná, podle výpovědi budoucího tchána.

-          Víme, že asi nikdo nepožil ze zavražděných alkohol ani drogy.

-          Víme, že vrah musel velmi dobře střílet.

-          Nemáme svědecky doloženo, a nebyly tam nalezeny ani stopy od jiného vozidla, jen od toho IVECA, ale mohl tam někdo přijet a odjet, je tam čistý asfaltový koberec, před domem a v celé dědině. A stopy jiné nejsou patrné.

Hlásí se šéf techniků – Slávku v něčem nemáš pravdu (on mně začal tykat):

-          Nestřílelo se ze dvou pistolí, ale jen z jedné pistole, z druhé pistole se nestřílelo dlouhou dobu, ta je tam nastrčená. Ale zatím nemáme balistické zkoušky

-          Nemusel to být až tak dobrý střelec, protože střílel asi ze 3 až 4 metrů, nebo i blíže.

-          Musíme prověřit to sportovní střílení v „Klubu“ Václava Pouzara a to, neměl-li zbraň.

-          Víte, ta zbraň bude asi rozhodující – jednou ranou šest výstřelů, šest nábojnic, zatím pět kulek, jedna je ještě asi v těle Pouzara.

-          Víte, já chodím střílet, ale tak přesně se trefit do hlavy a do srdce Pouzara, to není náhoda, dodal kapitán od techniků.

 

Hlásí se doktor Jelínek - ještě není pitva, to potrvá do noci či do rána, ale já mám toto, Slávku:

-          To děvče, ta Petra, podle mě nebyla těhotná, já nemám výsledek pitvy, ale jako doktor to už na té ženské poznám. Ale počkejme si.

-          Proč ten Holoubek má první ránu do nohy a druhou přesně do čela, jak to, že na něm není střelný prach?

-          Proč to děvče má obě rány do srdce nebo do hrudi.

-          Proč jsem nenašel žádné stopy zápasu na těle, a vy říkáte, že v místnosti také ne!

-          Nechci dělat detektiva, ale tam střílel někdo další. To žádný z těch mrtvých nemohl stihnout.

-          Alkohol a drogy tam nejsou – já su jako pes, já to cítím na sto honů.

Skončili jsme, začínáme se motat v kruhu, to je lepší přerušit, říká šéf kriminálky. Já teď náčelníku pojedu pro Pouzarovi do Žďárné – já sám, a budu hrát hodného policajta. Třeba se něco dozvím.

Mám hlad a už jsou skoro čtyři, zastavím se tedy znovu v Němčicích v řeznictví, třeba budou mít sekanou. Měli. Paní prodavačka mně řekla, jestli nespěcháte, já vám to dám na talířek, čerstvý chleba, okurek a hořčici a v klidu si sedněte a najezte se, vy jste nějakej ulítanej, mladíku. Já jen – jo paní jsem. Já nejsem vdaná – já tady strýcovi pomáhám, dělám vysokou, tak každá koruna dobrá. Já jsem Dáša. Vy už se vracíte, pane, nebo co? Ne já jedu znovu. Já vám to nemohu říct, slečno. To nevadí, je v tom manželka, že? Ale ne já jsem svobodný, já se ženskejch bojím. Já miluji jen svoji maminku a babičku. Ona se krásně rozesmála. A ještě se vám k jedné lásce velké přiznám, paní učitelka v mateřské škole, ona měla krásné zlaté vlasy jako vy. Slečna Dáša se smála. A kam jedete – tajný pane. Já jedu do Žďárné. Jé - ja taky. Tak až se v klidu najíte, tak mě vezmete domů. Ano. Třesou se mně kolena. Slečna mně otevřela kofolu, ukrojila ještě kus teplé sekané. Teda vy tak krásně jíte a tak labužnicky, že si vezmu s vámi, abych neměla po cestě hlad. Ukrojila si kus sekané, zavřela už krám, a jedli jsme. A co to tajný je? Řekněte mně to, já jsem jako hrob, pane. Ne, to nejde! Slečna Dáša se na mě dívá, a najednou, najednou povídá - vy jste ten policajt, co vyšetřuje toho Vaška Pouzara. Aniž jsem odpověděl, pokračovala. A je to. Já jako holka vám teda něco řeknu, on udělal nešťastnejch tolik holek, že se divím, že ho někdo picl až teď. On byl strašnej, a prej ho měl ale velkýho. Pšt. To se nesmí o tom mluvit. Slečno, já nejsem policajt, nemám uniformu, zachraňuji půdu pod nohama. Cha cha, na to slečna Dáša, povídali, že mu hráli. Já vím tady v krámě všechno. Zítra budu už vědět, aji jak se jmenujete.

Slečna dojedla, já jsem dojedl, šel jsem se umýt do zadu za krám, čistý ručník. Dáša se převlékla a volá: Strýcu já už jdu, pojď si zamknout. Přišla teta - teto, ten pán mě vezme do Žďárné, zítra tady budu o půl sedmé autobusem. Pane, ne abyste jí v lese něco udělal. To bych vás zabila. Slečna Dáša, teto pšt, to nesmíš to je …nejste vy ten mladej policajt, co řeší tu vraždu toho hajzla Pouzara, kanec jeden, dobře mu tak. Tady jsou v Němčicích, u nás, tři holky, mají jeho děti. Tomu vrahovi dejte vyznamenání na hradě! Ale prej měl mamlasa, říkali ty holky, já nevím…

Slečna si sedla vedle mě. Vy jste ale sympaťák, tak mně to prozraďte. Ano, jsem Slávek Burda – kriminalista a řeším ty tři vraždy. Jak tři, tady se mluví jen o Vaškovi, ještě jsou tam dvě další mrtvoly. Zítra se za mnou zastavte, a dejte mně mobil a já vám pošlu můj. Mohli bychom se vidět, co říkáte Slávku? Ano, dal jsem jí vizitku. Uši mně hoří jak praseti před zabíjačkou, ale informace jsou to zajímavé. A ta holka, jako obrázek. A ta sekaná, jako maminčina.

Už jsme byli ve Žďárné.

Pouzarovi sedli do auta, ticho. Všude můžete uklidit, my jsme odvezli i ten koberec, a ve stěnách jsou stopy po kulkách. Prosím, obývák neuklízejte, přijdou zítra kolem osmé k vám ještě hoši – technici a znovu vše překontrolují tak na dvě na tři hodiny, odhaduji. S pohřbem prosím nespěchejte, omlouvám se, ale to bude aspoň dva týdny trvat, než se vše prověří. Vy nevíte, náhodou, kdo to mohl udělat? Ne nevíme. Podívejte se doma ještě, jestli není někde nějaká zbraň, my se taky podíváme, ale asi není. Plakali oba. Ptal jsem se na kamarády Vaška. Oba mně zmínili jen Olina a Marušku Depardieu, Újezd u Boskovic. Dali mně i mobily na ně. Rozloučili jsme se.

Šéf chce, abych dělal vysokou policajtskou. Ale mně se nechce.

Doktor Jelínek má pravdu, že tam vraždil asi někdo jiný.

Jel jsem domů. Maminka byla netrpělivá, taky se to u nás rozkřiklo.

Maminka mně chystala večeři a já se omluvil, že jsem měl a vyprávěl jsem jí to. No to jsem ráda. A je to slušný děvče, Slávku? Dej pozor, baby jsou čůzy.

Pak jsem mamce a taťkovi vykládal, co se stalo, opatrně a jen okrajově. Zavolal jsem taky šéfovi techniků, ať tam do Valchova jedou a proberou celej barák znovu, že jsem slíbil za něho, že tam budou v osm. Jen řekl – provedu Slávku. On je nějakej divnej. Mamce a taťkovi jsem řekl, že je divný že se mezi lidmi mluví jen o jedné vraždě.

Večer mně zvon mobil. Burda – policie České republiky, Tady je Dáša, masna Němčice, Slávku, mohu vám tak říkat, Ano, prosím. Můj bratranec je ten policajt, co jste ho dnes přede všemi pochválil ve Valchově, a on mě o vás všechno řekl. Slávku zastavte se za mnou ráno. Prosím. Dobře, říkám, a potom toho bratrance zastřelím. To ne, vy jste prý strašně hodnej a spravedlivej. Tak nashle ráno, a smála se.

Ráno jsem byl už po páté v kanclu. Šéf taky. Zavolal si mě. Ty Slávku, kolikrát ti budu vykládat o té vysoké škole, Hergot, ty seš snad hluchej. Vražda, nevražda, dnes do osmi odejde přihláška do Prahy, máš to tam domluveno. Šéfe, já to nezvládnu. Jó, tak pán má dvě maturity a blbou Policajtskou vysokou nezvládne, no, to by tak hrálo, kdybych tě tam vozit měl osobně, tak to uděláš. Udělali to úplní blbci a ty inteligent, tady nejchytřejší, to neuděláš, a hotovo, a poslouchat se bude, já jsme tady šéf. Skončil major.

Nakoukla Květa – šéfe co tady na sebe řvete, co se stalo. Šéf – Květo, on je vůl, nechce jít na vysokou – blbec jeden.

Tak, klid. Sláveček půjde, že, my to spolu vyplníme, a šéf se nebude rozčilovat nebo ho to klepne, má tlak, cukr, cholesterol, ledviny i játra. Květo, ty už mě taky neser, s tím tvým zdravím. Odešli jsme.

Květa to vyplnila, já podepsal, Květa všechny v budově oběhla kvůli všem podpisům, všichni že byli rádi, jen šéf techniků si mnul ruce a říkal, tomu to přeju a tomu to teda přeju, Slávkovi. Tak jsem zvedl telefon a řekl jsem mu, tak pane inženýre, v kolik jste měli být ve Valchově, no a kolik je hodin, tak a mazat. On nesnášel, když mu někdo říkal pane inženýre, když pane kapitáne, to se naparoval jak holub na báni.

V řeznictví byla fronta, ženský už nakupovali na sobotu na neděli. Dáša se oháněla v krámě, ani si mě nevšimla. Stál jsem v zadu. Zmrkla mě. Vše pustila, vzala balíček, šla za mnou a povídá, Slávku tady máš svačinu, a dala mně pusu, ano, ona mně dala pusu. Ahoj večer, a zavolej.

Ženský stály jak přibytý. Až jsem odešel tak Dáša povídá, on vyšetřuje ty tři vraždy, chudák, ve Valchově, tak se musí přece najíst. Baby byly na mrtvici. A už to po Němčicích šlo. Jak to tři, jen ten mladej Pouzar – ne ještě jeden kluk a jedna holka, ano tři vraždy a ženský za ráz otevřely ústa.

Zastavil jsem na odpočívce nad Valchovem. Napsal jsem SMS slečně Dáši. Zavolal jsem tomu mladému policajtovi Kaldovi a řekl jsem za 15 minut ve Valchově. Zavolal jsem Oldřichovi a Marii Depardieu a pozval je, skoro rozkazem, k výslechu ve 13.00 hod. u nás na Policii v okresním městě. On měl totiž dost připomínky. Já se jen zeptal, jestli pan Depardieu rozumí česky.

Mladého Kaldu jsem jen vyzpovídal, nenápadně, kdo je Dáša, no tedy Dagmar Melenovská, studuje v Brně Veterinu, je to moje sestřenice od maminky, říká Kalda. Povídám, ty, Jirko, jak jsi dlouho u Policie. Pět let, jako vy. A nechtěl bys jít k nám na kriminálku? No chtěl a moc. Co máš za školy – obchodní akademii tady v Boskovicích, a roční Policejní v Brně. Tak já to projednám s náčelníkem. Zatím nikomu ani muk.

Výslech pana a paní Depardieu byl velmi složitý. On vystupoval jako úplný suverén, ona pořád plakala. Po hodině jsme si s Květou řekli, že to odložíme na zítra ráno, na sobotu v osm u nás a v klidu. Květa jen řekla, nic od nich nevíme, a ona reaguje nepřirozeně, mně se to nelíbí. Květa najednou povídá, udělejme to jinak, já ji zavolám, že ona nemusí ať, přijde jen on. A já za ní zajedu do špitálu, jako neoficiálně, jako ženská s ženskou. Dobrej nápad.

Pan Depardieu byl suverén i v sobotu. Byl rozrušen. Uklidnil jsem ho. Zkoušel jsem, v čem si je jistý. Vyšlo to. V zaměstnání se cítí jako mistr světa. Tak jsem ho nechal vykládat o jeho zaměstnání, půl hodiny, neposlouchal jsem. Policajtovi co musí být u výslechu, jsem řekl, ať se posadí. Potom jsem začal utahovat smyčku, opět se chytil na školní léta a na studia. Když mluvil o vojně pana Václava Pouzara, tak to byl darebák, nejvyššího stupně. Mluvil o děvčatech, o přivádění do jiného stavu, uvedl i několik jmen a mobilů, můžete si to ověřit. Uděláme to, řekl jsem. Potom mluvil o té tragedii na Slovensku, kdy ho přepadli, okradli a zbili. A kde sto stalo? Ptám se -  no někde u Gabčíkova. (Tam mám kamaráda ve Velkém Mederu, z policejní školy.) Toto je informace velmi zajímavá.

Služba mně donesla dopis.

Poděkoval panu Depardieu, a že asi jeho manželku už nebudeme volat. Že to chápu, když je těhotná. Depardieu poděkoval.

Zdálo se nám, že pan Depardieu, příliš pana Pouzara rád neměl. Nemluvil o něm jako o nejlepším kamarádovi! Květa mně to potvrdila. Choval se tady jak hajzl – ona. Kapitán Květa Vaněrková, si nejde nikdy daleko pro slovo.

Přišla ta balistika pistolí, pistole co se z ní nestřílelo, je repasovaná, není oficiálně pořízená, přebroušené a neplatné číslo, ale nestřílelo se z ní dlouhou dobu. Pistole, z které byl zastřelen pan Pouzar, je v evidenci, ale ukradená policejní hlídce v Chomutově v r. 2015, dva Policajti byli při přepadení postřeleni, pachatelé se nenašli. Další čtyři rány (do mladého Holoubka a Petry Depardieu) jsou z jedné pistole, u nás policejně neevidované. Takže nemáme nic.

Šéf techniků vchází do dveří, a říká – Slávku, tak, z balistik máme, víš co, hovno. Pane kapitáne, co tady děláte, je sobota. Kapitán - A Slávku nic jsme nenašli. Vchází ke mně doktor Jelínek. Jedna kulka skončila v páteři Pouzara. Pouzar má čisté ruce – nestřílel, nebo musel mít rukavice – totéž Holoubek a ta slečna Depardieu, zapomněl jsem, skoro jak se jmenuje – taky nestříleli. Zvoní mně mobil, volá Jiří Kalda z Boskovic. Že našel za sloupkem plotu u Pouzarů zapadlou ještě jednu pistoli. Teď odpoledne, náhodou se tam šel v civilu podívat. Jirko, já to dám nahlas a můžeš to zopakovat? Ano. Zopakoval to. Šéf techniků málem omdlel. Tak pane kapitáne, takhle kamarádit nebudeme, pokud ty svoje beránky nenaučíte dobře pracovat. Poslední varování. Pozdravil a odešel. Doktor mně povídá, ty Slávku, toto on ti neodpustí. Já jen – nebojím se, nemám čeho. Byli tam třikrát – u Pouzarů.

Je sobota poledne a jedu domů.

Obědváme, maminka mně udělala široké nudle s tvarohem, cukrem a máslem a mletými ořechy, miluji to. Zvoní mně mobil. Taťka nadává, je sobota a oběd, tak to neber.

Rychle vstávám, mamka povídá, tati, tam byl úsměv, to bude Dáša. Otec – kdo to je? Počkej, já ti to pak vysvětlím.

Dášo, tak jsme domluveni, pojedeme do kina, přijedu pro tebe kolem páté. Prima a těším se.

Otec hned začal, jak jsem si sedl ke stolu, maminko, my se teď naobědváme, a jdem se Slávkem vyklízet tu půdu, tak do osmi do večera, zachytil jsem mrknutí na mamku. Maminka jen řekla – nezlob ho.

Rande bylo krásné.

V neděli se pojedeme asi vykoupat na Suchý.

Květa přes vrchní sestru v nemocnici v Boskovicích zjistila, že paní Depardieu má v neděli od 7.00 do 14.00 hod. příslužbu. Už je těhotná, tak jí nedávají dvanáctky, a ani noční. Květa ji jela vyzpovídat.

Pondělí – porada.

Stavil jsem se hned brzo ráno po páté u našeho šéfa. Ten si mnul ruce, konečně jsi mu to dal, namyšlenec jeden, on si myslí, že když umí velkou násobilku, že tady bude kralovat? Ne, ne, i kdybych měl přesluhovat. Já jen – šéfe já jedu do Valchova, mně se totiž nelíbí ten Depardieu a ani jeho žena. Ne, pojedeš až po poradě. Rozhodl šéf.

Ale, ale co se stalo, šéf sám svolává poradu. Proč ne?

Vše jsme probrali. Já jsem řekl o tom mladým z Boskovic, že bych ho chtěl k nám na kriminálku – šéf, Slávku to já zajistím. A ještě chci říct, měl bych se spojit s Velkým Mederem. Měl bych to udělat na tajno, oficiálně než to naše a jejich vrchnost povolí, tak to bude trvat min. dva týdny. Já tam mám kamaráda ze školy, co kdybych tam jel jako jen tak. Květa to je dobrý nápad. Šéf techniků, z toho bude průser, to se prolátne. Doktor jen – mě se neptejte, tomu nerozumím, náš šéf našel řešení, já to tak řeknu okresnímu řediteli, i krajskýmu kriminalistovi a hotovo. Všichni se vyvalili. To nikdo nečekal.

Květa – já jsem byla včera v poledne, v neděli v nemocnici za paní Depardieu. Otevřela se úplně. Ona je těhotná s Pouzarem, pan Depardieu asi nemůže mít děti, tak se sama rozhodla, mluvila o něm, o Pouzarovi, jako chlapovi snů. Chtěla mět dítě a s manželem to nešlo. Plakala, pohlavní styk s sním, s Pouzarem, měla několikrát, a musela jsem ji brzdit, aby mně to vše do detailu nevyprávěla. Ale hoši, řekla Květa, nikomu ani slovo. Slíbila jsem to.

Šéf techniků měl telefonát z Brna z balistiky, pistole nalezená v zahrádce u betonového sloupku, opět ukradená zbraň, je v naší evidenci, patřila oddělení Policie v Jeseníku, ukradeno v hospodě policajtovi, před rokem a půl, a pozor, opět se z ní dlouhou dobu nestřílelo. V zásobníku byly ještě původní policejní náboje. Kapitán dodal, tady se někdo rychle zbavuje kradených zbraní – to je už druhá zbraň. Samozřejmé je – žádné otisky.

Náš šéf – tak se nám to nějak komplikuje.

Jel jsem do po poradě do Valchova. Katastrofa – v řeznictví v Němčicích mají v pondělí zavřeno. A já se tak těšil.

Povykládal jsem si s Pouzarovými. Oni o Olinovi a Marušce Depardieu mluvili v superlativech. I o jejich rodičích. Co a jak se stalo na Slovensku, ale nic nevěděli. Takže už nic, dám už jim pokoj. Když už jsem byl ve Valchově, rozjel jsem se do Plumlova. Neuvědomil jsem si, že musím jet kolem domku rodičů Dáši. Je to asi dvacet minut.

Přijíždím do Žďárné a asi z obchodu jde Dáša s kamarádkou. Měl jsem policejní auto. Slečny, otevírám okénko, a volám, vy nevíte, že se po silnici chodí vlevo, to bude pokuta. Obě se zarazily. Já vystupuji a Dáša se rozesmála. A kolik ta pokuta bude, pane Policajt? Kamarádka byla překvapena, jak ta Dáša mluví s policajtem. Jedno obejmutí a tři polibky. Kamoška hned, a já mohu platit taky tu pokutu. Dáša, ty běž pryč, tady pokuty platím já, a už mně držela kolem krku. Domluvili jsme se, že si večer zavoláme.

Pan Holoubek mě už čekal – tak co už ho máte? Já jen – ne! Opět jsme s panem Holoubkem vše probrali, opět minutu po minutě. Mám ale pro vás špatnou zprávu vaše budoucí nevěsta, tedy vašeho syna, Petra Depardieu těhotná nebyla. Ale ona nám to tady tvrdila, a já už měl pocit, že má strach, že si ji syn nevezme. Ale ona – dodávám já – se znala s Pouzarem z jedné rodinné oslavy v Lasákově mlýně, tam se měli poznat. Pan Holoubek já vím, já jsem je tam vezl, Petru i rodiče, aby starej Depardieu mohl pít. A večer jsem byl pro ně. Ale toho Pouzara jsem tam neviděl, já ho neznám. No a pane Holoubku, nemohlo tam dojít, prosím omlouvám se, ale jsme chlapi, k něčemu mezi vaši nevěstou a Pouzarem? Rozumíte mně. On byl prý skutečně neudržitelný kanec. Já to vím, a já si myslím, že ona se kvůli tomu i se synem pohádala, nebo dokonce hádali. Ona mu asi něco řekla, znáte ženské, že on, Pouzar, je hezký chlap, nebo tak, a už je tady hádka. Tekly mu slzy. Rozloučili jsme se.

Odpoledne doktor Jelínek požádal o poradu:

-          Pouzar jednoznačně zastřelen dvěma ranami a doplnil to kapitán, z jedné zbraně, byl na místě mrtev.

-          Slečna Petra Depardieu, zastřelena dvěma ranami, jedna do srdce druhá do pravé plíce – obě smrtelné z jiné pistole než Pouzar, byla na místě mrtvá.

-          Holoubek zastřelen ze stejné pistole jako slečna Depardieu, do hrudi, smrtelná rána a do pravé nohy. Jedna kulka prošla přes míchu, na místě mrtev.

-          V jakém pořadí byli zastřeleni, z pitvy já nedokážu ani odhadnout. Šlo to strašně rychle.

-          Podle mě to bylo kolem několika minut, pokud nechci měřit na vteřiny.

-          Na žádném těle nebyly stopy po zápasu, rvačce apod.

Kapitán od techniků:

-          Podle mě jeden nebo dva střelci a dvě zbraně a z toho jednu měl potom Pouzar v ruce, aby to vypadalo jako sebevražda, ale nebyla, jednoznačně

-          Podle mě se někdo potřeboval zbavit veřejně těch kradených dvou pistolí, proto je tam jen tak pohodil. Omlouvám se, že jsme nenašli tu zbraň v zahrádce.

-          Můj soukromý názor, že to byl ale jen jeden střelec, dvě zbraně pro rychlost střelby, odhození už pro něho nebylo tak důležité.

-          Dále si myslím, že první rány dostal Pouzar, protože ta holka a ten kluk leželi částečně na něm, a nenašli jsme stopy, že by bylo s nimi manipulovalo.

Květa ještě řekla pár slov o hovoru s paní Marií Depardieu, já o hovoru s panem Oldřichem Depardieu a o hovoru s panem Holoubkem starším, i hypotézu o známosti mezi Petrou Depardieu a Vaškem Pouzarem. Květa, že kvůli tomu ráno zajede znovu do nemocnice, ještě za paní Marií Depardieu.

Šéf ještě dodal, že postup na Slovensku, jak jsem ho navrhl, byl ústně odsouhlasen. Zavolej tam. Vzal jsem mobil a volám, dal jsem to nahlas, zvoní: Tu na je Polícia Slovenskej republiky, kapitán Vladko Müller. Vladko ahoj, tady je Slávek. Slávik, ahoj, jako sa máš, brat moj. Pár slov. Vladko, potřebuji zjistit něco, co se u vás stalo, a nechci oficiálně. Slávik, tak v piatok som tu celý deň, prichoď skoro ráno, tak o osmej, čo hovoríš. Vladko, ano přijedu. Ty Slávik, nie je to, volačo, vieš, okolo Horváthovcou? Slávik, radi ti pomožem. Ano, je Vladko. Hej, ja si pre teba nachystám cele papiére. Visontlá!

Já jen - to je maďarsky nashle.

Náš šéf - tak tvůj kamarád je už kapitán, no asi je lepší jak ty, Slávku a divně se díval. Květa se zase rychle dívala z okna.

Květa, já tam šéfe pojedu s ním. On by se nám ztratil, mladý chlapec, v cudzine na Slovensku. Šéf jen mávl rukou.

Ráno byla Květa v nemocnici. Přiletěla jako šarkan. Hoši k šéfovi. Pan Oldřich Depardieu nachytal na té oslavě mrtvého Vaška Pouzara, jak souloží s tou zastřelenou Petrou Depardieu. Kapitán, Slávku to je jasný. Květa ještě duchaplně dodala -  a ty Slávku, můžeme ti taky říkat Slávik? Běž do p….. Odsekl jsem.

Pane majore, už se nám to začíná rýsovat, vraha sice nemáme, ale máme asi všechny vazby. To je neuvěřitelné. Jen mně není jasný, proč ta slečna Petra Depardieu lhala, o tom těhotenství. Květa – no chtěla, aby si ji mladej Holoubek vzal, to je jasný. Baby jsou potvory.

Jeli jsme s Květou ten den ještě do Plumlova, řekli jsme to panu Holoubkovi. On jen, kurva je to, to je jasný. Já dodávám, a nemohl si to jet váš mladej vyřídit s tím Pouzarem. On ho nezabil, on by to neudělal, a neměl čím, věřte mně, pane Policajt. Syn by komára nezabil. Ne, mně jde o to, najit pravdu, co tam dělal váš syn a vaše budoucí snacha. Jo, že ona mu mohla něco naznačit, a v synovi bouchly saze, a zatáhl ji k tomu Pouzarovi, to asi jo. Ale vraždit, to ne. Víte paní, povídal ještě Květě, on syn ji tady chtěl taky proto, aby uklízela, a prala, a vařila a tak, on se moc ženit nechtěl, nebo vůbec, ne. Proto mě překvapilo, že je ona v jiném stavu. Dyť tady néni ženská ruka, dyť se podívéte. A už mu zas tekly slzy.

Jeli jsme zpět. Květa byla na měkko. Já mám Slávku problémy s manželem, on na mě kašle, chce jet na šest měsíců do Himalájí. Jako záchranář a rezerva mužstva pro naši jednu archeogeologickou expedici. Já mám strach o něho, i o sebe. Víš, my tak nějak žijeme každý sám. Poslouchal jsem a nic jsem neříkal. Po chvilce jen jsem dodal, ty jsi senzační ženská, a tvýho chlapa já neznám, pochop to. Já nevím co na to říct. Květa jen, promiň, musela jsem si z tebe udělat vrbu.

Vztah můj a Dáši se rozvíjel úspěšně, já jsem velmi pomalý, nic nechci uspěchat. Dáši to asi vyhovuje. Řekl jsem ji i doma, půjdu na vysokou. Maminka se pokřižovala. Dáša řekla, já ti budu pomáhat.

Přijel jsem domů, a říkám, že jedu na Slovensko v pátek s Květou. Naši Květu znají dlouho, i její rodiče. A maminka povídá, no nechcete být s Dášou u nás v sobotu. Dáša by mohla přijít na oběd, a my jedem s tatínkem autobusem odpoledne do Prahy na muzikál. Přijedeme až tak kole třetí ráno, nebo i později. A Dáša by tady mohla spát, v tom druhém pokoji nahoře vedle tebe.

Zůstal jsem div živ. Mami, to já se zeptám Dáši. Volala večer, tak jsem to na ni vysypal. Ona jo, ale musíš přijet pro mě, naši tě chtějí vidět, tatínek viděl totiž, jak jsem před naším domem tobě platila tu pokutu a smála se. Jo domluveno. Ještě jsem řekl, o tom Slovensku, a zavoláme si, a v sobotu budu po desáté u vás ve Žďárné. Jedině kdyby se něco přihodilo, rozumíš mně. Ano, Slávku a těším se.

Ještě mně volal odpoledne náš šéf, že s tím klukem z obvodu Boskovice to vyšlo, a že by šel k nám od prvního, poděkoval jsem.

A ještě ti Slávku chci něco říct, povídá šéf, mám tady na stole Tvoje povýšení na kapitána od prvního taky. Málem jsem omdlel a poděkoval jsem. Ale musíš študovat, jinak tě zastřelím. Dodal.

Doma to řeknu až v sobotu při obědě.

Maminka mně dělala ještě kázání, jak se tady máme chovat, otec přemáhal smích. Dodal otec, a hlavně ty spi ve svém pokoji a Dáša taky ve svém, že maminko, my jsme to taky tak měli, ano taky, až na to, že ty ses Slávku narodil v šestém měsíci. Tatínku, já ti dám pohlavek, křikla maminka, toto se dětem neříká. Smáli jsme se. Jo a maminka mě svedla. Já jsem křičel, já volal ne, ne já nechci. Taťku, tys byl na slivovici, pojď sem, pojď dýchat. Byl, vedle u Vaška, perfektní. Slávku, všichni tady v dědině o tobě moc hezky mluví. Váží si tě. Dodal rozesmátý tatínek.

No Slávku, já se ptala Pepiny Francové, z dolního konce, ona je ze Žďárné, co je to jako za rodinu, od té Dáši, a ona řekla, že moc hodní lidi, a ona taky. Ona že byla premiantka ve třídě, i na gymplu.

Mami, tos neudělala -  ale udělala Slávku, abys nenaletěl nějaké čůzy. Baby jsou potvory. Nahoře, u nás, je kompletní byt, velký třípokojový, a ty tam obýváš jen jeden dětský pokojíček. Tak budete bydlet tady a hotovo, otec se rozesmál k neudržení. Povídá, a je to. Je ti to Slávku jasný?

Ženský ví všechno dopředu.

V pátek jsem vzal ráno brzo Květu, vyřídil jsem po cestě Slovenskou známku na dálnici a o půl osmé jsme byli pohodlně v Mederu. Vlado Müller nás už čekal. Připravil i snídani.

Vše jsme si řekli. On vytáhla složku „Václav Pouzar“ asi 30 cm do výšky papírů. Přišel už i jeho náčelník, Maďar jako poleno. Mluvil trochu špatně slovensky. Vladko nám ten celý spis před ním dal, až ho nebudeš potřebovat, tak si ho vezmu do archivu. Nic se nezjistilo. Ta rodina Horváthú, je tady vyhlášena v dobrém, a zaměstnává hodně lidí, na ně nikdo nic neřekne. On starý Horváth má rodinu i v Čechách. Květa do mě po druhé kopla. Vše jsme probrali, Jejich náčelník nás pozval do Csárdy na oběd. Vše perfektní. Poděkovali jsme, já jsem jim dal lahev slivovice, jednu náčelníkovi a jednu Vladkovi. Otec mně je přibalil.

Po obědě jsme jeli domů. Po cestě z Velkého Mederu mě Květa potichu sdělila, že jí tahají do Brna na novou funkci, šéfovou kriminality dětí. Že tam chtějí ženskou. A že se ji od nás nechce. A ať nikde zatím neříká. Náš šéf prý brňáky vyhodil, že mě nepustí. Říkám kapitánko Květo Vaněrková, budu mlčet, ale ty své práci fakticky rozumíš.

Vše bez problémů. Doma jsem vyhodil Květu už po půl šesté. Volal jsem Dáši. Vzal jsem si domů celý spis, to se ale nesmí. Porušili jsme mnoho předpisů.

Doma jsem se tím vším pomalu pročítal. Nic Slováci nezjistili, jenom mě trklo, že bratr Horvátha – jmenuje se Józef, bydlí v Mohelnici. Kdo říkal už teď něco o Mohelnici. Za boha si nevzpomenu, ale někdo to u nás říkal.

Bylo jedenáct, zavolám Květě. Hned to vzala – á Slávík, mě volá, chceš přijet, jsem sama a úplně sama, byla prdlá. Že jsem jí blbec volal. Květo – to nespěchá, až v pondělí, ale já spěchám, přijeď za mnou, jenom mě potěšíš, jsem skoro nahá, a ty jsi takový mladý… Květo a dost. Položil jsem to – no ona je fakticky prdlá.

Šel jsem spát.

Ráno jsem se probudil brzo. Ještě jsme s otcem dvě hodiny skládali na dvoře dřevo, na zimu, má zásobu tak na pět zim. A při tom topíme plynem. To je rezerva, kdyby něco. Říkám, tati doufám, že od hajnýho Marečka máš na všechno faktury, najednou mě napadlo. Otec – nestarej se. Tati já vás oba znám, Mareček je podvodník. Opět – nestarej se. Tati, tak od teď na každou fůru dřeva chci vidět fakturu, je to jasný, Ale jo. No to sem dopadl, ve vlastním domě. Musím to říct ještě mamince, pomyslel jsem si, ta ty dva dareby uhlídá.

Po cestě pro Dášu jsem vola ještě Květě, hned to vzala a omlouvala se mně, už byla normální. Řekl jsem jí o té Mohelnici, ať mně pomůže. Nezabrala. Tak až v pondělí.

Maminka Dáši měla upečenou čerstvou bábovku, bílou zástěru, otec byl v modrákách, půjde čistit kotel na dřevo – to samé co u nás, to tak je v každé chalupě, a určitě nemá moc faktur na dřevo, to ale řeknu až příště. Normální lidé, příjemní. Dáša má ještě bráchu, strojař, v KPS, žije s přítelkyní v Brně. Ptali se mě, co dělám, a na tu vraždu ve Valchově, že je znají ty Pouzarovi. Ona že je velmi dobrá sestra, že chodí i k operacím. Vykládali jsme, já říkám, už musíme jet, maminka chystá oběd. Otec mně hned tykal, to mně nevadí, a povídá, ty Slávku, tak příště u nás na oběd. My máme velký dům, nahoře je třípokojový velký byt se vším, a v malém pokojíku je Dáša, jinak je to prázdný (ježíšmaria jako u nás). Slávku, mluvil jsem s vašim náčelníkem z Boskovic, řekl, že jsi velmi slušný a dobrý, a že máš před sebou velkou karieru. My jsme spolužáci. Tady na venkově zná každej každýho. Moc jsem poděkoval, rozloučil jsem se, mamince Dáši tekla slza. Řekla jen děti… a dál nemohla.

Po cestě k nám, mně volala Květa – Slávku já už vím co je to ta Mohelnice, teď mně to seplo. Počkej, Květo, já mám v autě svoji slečnu Dášu. Chvíli ticho. Ty Slávku jak to, že máš slečnu a já to nevím, no počkej na poradě a smála se. Ale to před tou Dášou říct můžu – poslouchej, z Mohelnice pochází ta jedna pistole, z krádeže na obvodním oddělení. Ta nepoužita. Já jen sakra, a začínáme být doma. Květo, děkuji. Samozřejmě se Dáša hned ptala, kdo to je Květa. Tak jsem ji vylíčil, opatrně a hůř. No ženský.

 

Pokračování ve III. části - poslední.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

První díly: Jak si nainstalovat a používat aplikaci Whats App

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Za šest měsíců budou volby do Poslanecké sněmovny. Kdyby volby byly už nyní, kterou stranu/hnutí/koalici byste zvolili?

ANO 2011

15%

Koalice Pirátů + STAN

13%

SPOLU (Koalice ODS, TOP09, KDU/ČSL)

11%

SPD

10%

ČSSD

9%

KSČM

7%

Trikolora

9%

Jiná strana či hnutí

8%

Ještě nevím

9%

K volbám vůbec nepůjdu

9%