Dva kamarádi šli životem – dlouhá detektivka (III. část - dokazování.)

Dva kamarádi šli životem – dlouhá detektivka (III. část - dokazování.)

3. 9. 2020

A jsme u III. části této detektivky, je dlouhá, ale složité bylo i vyšetřování a najití vazeb na všechny účastníky tohoto hrůzného činu - tří mrtvol. Náš mladý kriminalista Slávek Burda se nám zamiloval.

Přijeli jsme domů. U nás to bylo naopak, maminka hned Dáši tykala, ale otec ji vykal. Otec ale začal u stolu, slečno, dejte si na toho naše kluka bacha, darebák od malička, napadá svého otce. Maminka – ale tatínku co to vykládáš, otec mrkl na Dášu, a ta je pro srandu a hned to pochopila.

Maminka nalila polévku a já jsem jim všem řekl detaily o vysoké škole, a že dostanu od prvního povýšení na kapitána. Maminka se rozplakala. Já se o tebe bojím, řekla mně. Otec mě poplácal chlapsky po rameni, děláš nám kluku radost a Dáša je moc hezká a milá holka. Dáše ukápla slza taky. Ženský nehte toho, bude přesolená polívka, a je dnes sváteční knedlíčková.

Dáša se mě pořád držela i u stolu. Naobědvali jsme se, já jsem s Dášou vše poklidil, i do myčky, Dáša se chovala přirozeně. Naši se šli oblékat. Mamka jen dala rozkaz, taťku do autobusu žádnou slivovici, to ti říkám. Maminko, nekřič, máme tady návštěvu. A opět mrkl na Dášu. A ukázal ji schovanou placačku v saku. Dáša se smála na celé kolo. Jen dodala – to je jak u nás doma.

Byli jsme potom sami, krásně jsme byli sami, celou noc jsme byli sami. Byli jsme sami, ale spolu. Naši přijeli ve čtyři ráno. Spali do devíti. Maminka měla ale vše na oběd připraveno, a Dáša se k ní přidala jako by tady byla už doma.

Otec při snídani na mě mrkl, jako jestli dobrý, odpověděl jsem taky mrknutím a úsměvem. Šel, a dal mně herdu do zad. Maminka, co vy dva tam zase máte? Maminko, tomu ženský nerozumí, řekl tatínek. U nedělního oběda maminka zabrousila na kostel, je to u nich jako u nás, maminka je věřící a chodí do kostela, a taťka ne, řekla Dáša. Já moc nechodím, jen na velké svátky.

Byl to krásný víkend.

Odpoledne jsme si byli s Dášou zaplavat na Suchým, a dal jsem potom Dášu domů, byl u rodičů i její brácha, normální kluk, sympaťák, jeho slečna – no trochu nosánek na horu, nebylo ji tam všechno moc dobré. Kráva.

Dášin otec hned, tak za týden u nás na víkend zase, děcka jo? Mladá od bráchy, jen že se jí asi nechce. Otec jen pokýval hlavou. Brácha se slečnou odjel. Já jsem poprosil Dášiny rodiče, že nejsem moc pánem svého času, takže teď říkám, že velmi rád přijedu, ale že se může něco stát, do té doby. Otec – Slávku to chápu, o tom nemluv a neomlouvej se. Dáša hned prozradila, že jdu na vysokou a že budu za týden kapitánem.  Otec jen – hergot kluku ty jedeš – a ten Prokop mně to říkal, ten kluk je moc dobrej. Otec Dáši se mě ještě zeptal, jestli jsem jedináček. Já říkám, ne. Měl jsem mladšího bráchu a před čtyřmi roky se u Doubravice zabil ma motorce, na křižovatce mu náklaďák z lomu nedal přednost. Na místě zemřel. Maminka to špatně nese. Paní Melenovská i Dáša stály u sporáku a rozplakaly se. Otec se mně omluvil, že to netušil. Slávku, o to víc, musíš ty dávat na sebe pozor, dodal. Je mně to moc líto, řekl. Omlouvám se.

Pondělí ráno porada.

Prvně jsem dostal od Květy, že nikdo neví, že mám holku. A pak už to šlo zostra. Šéf oficiálně řekl, že má dopis o povýšení pro mě na kapitána, všichni zatleskali.

-          Probrali jsme vše, co bylo od poslední porady

-          Informovali jsme o Slovensku, a ukázal jsem materiál z Mederu, že je v tom namočena rodina Horváthových až po uši.

-          Řekl jsem hypotézu – někdo – možná najatý vrah – šel po odjezdu Pouzarových ráno do práce – do jejich domu, zaklepal, nebo zazvonil, nebo ani nemusel, na dědině se nezamyká, a tady nebylo zamčeno. U nás doma má otevřeno taky každý, pokud je doma celý den. Vrah chtěl potrestat Vaška Pouzara za zneuctění Anetty Komjatti. Překvapil, se že tam byla i slečna Petra Depardieu a mladý Holoubek. Zastřelil prvně Pouzara jednou pistolí a potom ihned druhou pistolí slečnu Petru a Holoubka a ti napadali na sebe. Dal vražednou zbraň Pouzarovi do ruky, odhodil falešnou zbraň a další falešnou odhodil v předzahrádce. Odjel nepozorovaně pryč. Mohli být i dva, ale toho prostoru tam moc není. Všichni se na mě dívali s otevřenou pusou.

-          Podle mě je vrahem Horváth z Mohelnice, možná mu pomáhal jeho syn nebo synové, nebo někdo. Ale já myslím syn.

-          Problém, nemáme druhou smrticí zbraň, co s ní byla zastřelena slečna Depardieu a Holoubek mladší.

-          Pane majore, doporučuji ihned hlídání rodiny Horváthú v Mohelnici. Civilisty a to nenápadně. My zjistíme na oddělení ve Svitavách, co a jak, jak to u nich vypadá, jen musíme zmapovat jejich chování a zvyklosti.

-          Pane majore, prosím, co kdybyste vypustil novinářům, nenápadně zprávu, že se asi postříleli navzájem, jen jako jednu hypotézu. Musí to jít i do svitavského tisku.

-          Slávku to udělám, dobrý nápad.

-          My si vezmeme všichni čtyři auta, civilní, pojedeme nenápadně do Mohelnice, do obchodu a kolem domu, musíme načichnout tamější atmosférou, svolejte, pane majore, prosím na dnešek na šest večer tady poradu, i už s rychlou rotou z Brna. Musíme rodinu Horváthových hlídat. Já bych opět doporučil civil.

-          Major zavolal do Svitav, že připravujeme tajnou akci v Mohelnici, a já že se tam zastavím a vysvětlím to.

-          Major zavolal vše i do Pardubic, Krajskému řediteli, odsouhlaseno.

 

Major vše odsouhlasil. Hned zavolal do Brna – Franto deset hochů a dej nám Karla jako velitele. Karel to na Svitavsku zná. Karel ať přijede ke mně v šest večer dnes. Civil.

Slávku vy nečekejte a jeďte. Květa tady bude v kanclu mít nonstop službu, běž si domů pro věci. Kapitán techniků, já vám nemohu pomoct? Šéf – zatím ne, hledej pistoli, co nám chybí.  Bylo to.

Jeli jsme do Mohelnice. Čtyři auta, nezávisle na sobě. Já jel přes Svitavy, a zastavil jsem se tam za okresním kriminalistou a potom i u ředitele. Vše v pořádku. Zavolal jsem to domů, že nevím, kdy přijdu. Volal jsem to i Dáši, ona to nebrala, tak jsem zavolal jejímu otci, ať jí to řekne a ať mně Dáša už nevolá, že se ozvu sám. Její otec jen řekl, ty už toho hajzla máš, že jo, no nemluv, vše zařídím.

Mohelnice, Spartakiádní 26/28. Domky, předzahrádky, zahrady v zadu, žádnej velkej život. Mrtvo. Horváthovci mají dva k sobě štítem. Musíme být opatrní, tady je takový klid, že tady je každý cizí, i nový pošťák padne každému domácímu do oka.

Projel jsem to sem a tam. Šel jsem do obchodu. Stoupl jsem si za roh na Sletovou ulici, ale viděl jsem na dům 26/28. Kolegu Petra jsem vyhnal se projít. Kdyby něco, bude se ptát na Wágnerovi, co mají dceru Hradci Králové.

Stalo se tak, jedna paní s pánem – ne Wágnerovi tady ne – no to máte Kořínkovi, Pluskalovi, Horváth starej, Horváth mladej, Pospíšil a potom už jsou zahrady. Tady ne. Měli jsme příposlechy, takže jsme vše slyšeli. Petr, ale prý mají dva domy. No to jsou Horváthovi. Pán najednou povídá, počkej, mamko, na druhé straně měli dva domy Vaníčkovi, ne Wágnerovi, no a stará Vaníčková umřela, a mladá oba na podzim prodala. To vy jste se pane asi spletl To byli Vaníčkovi. Petr a tady u těch Horváthú nikdo nebydlí. Pán zabral. No bydlí, dětí je tam jako smetí. Ale už pár dnů tady nejsou, asi na dovolené. No on je boháč, stavař. Pani povídá, my jsme Blažkovi, my máme ten poslední naproti. Kdybyste něco potřeboval, tak zaklepejte. Ale ti Horváthovi, no to já nepamatuju, že bych ty jejich děcka někdy chvíli neviděla. Ty děcka tady pořád lítají. Víte, oni jsou Maďaři nebo cikáni. Ale to se nesmí říkat. Ty táto, kam ti Horváthovi mohli jet? To je divný, a už byli u svého domu, Blažkovi.

Tak vida. Volám to do Brna a říkám do odposlechu – Petře dobrý a teď zmizni.

Šel jsem si pro svačinu do masny. Prosím gothaj a dva rohlíky, říkám řezníkovi, a on jo, hned to bude, ale mám tady náš domácí salám, Mohelák, nechce raději ten, Dám vám ochutnat. Výbornej pane, tak 30 dkg nářezu. Vidíte. Ale vy nejste místní - ne nejsem, dovezl jsem panu Horváthovi náhradní díly a nikdo neotvírá. Tak to nemám kam dat, tak musím počkat. Pane to se nedočkáte, oni se všichni sbalili a jsou na chalupě v Lošticích, to není daleko, oni tam mají velkou chalupu, snadno to najdete, třetí barák, bývalej statek vedle prodejny tvarůžků, to najdete. Co jsem dlužen – nic, když vám to tak chutná. Vytáhl jsem padesát korun, a on si to nechtěl vzít.

Volám Květě, slyšela jsi to. Ano! Tak my s Petrem jedeme do Loštic, kluci tady zůstanou. Já potom se vrátím na šest hodin k nám. a Petra nechám v Lošticích hlídat.

Slávku, objevil se v příposlechu už i Karel Horký, šéf rychlé roty - už vše slyším. Ok.

Loštice – vše jak mně bylo řečeno. Zde je pohyb, dvě auta přijela, otevírají a zavírají se vrata, mají dálkové ovládání, tedy automaticky. Karle, slyšels o vratech? Ano, beru to. Toto nebude tak jednoduchý.

Objeli jsme to a jeli dál až na polňačku, odbočila doprava, dovedla nás náhodou dozadu, za statek, tam byl klid. A dvůr a zahrada jako na dlani. Živý plot. Žádný pes zde není. Vše jde pořád nahlas Květě a taky majorovi. Musíme pryč, aby si nás nevšimli, ale je tam pohyb aspoň deseti lidí i s dětmi. Na dvoře je bazén, děti se ještě koupou. Pokusil jsem se to natočit na mobil. Povedlo se. Karle, říkám, ty děcka mně tam vadí. On – mně taky.

Najednou na mobil volal šéf techniků, že byla balistikou prověřena databáze, a zbraň vražedná slečny a Holoubka, byla použita na Poště Malenovice. Sice nikoho nezranila, ale dva kulky zůstaly zavrtané v dřevěných skříních, při přepadení Pošty.

Vracím se v podvečer na okresní ředitelství.

Porada – všichni seděli připravení, i okresní ředitel. Ze Svitav máme fotografie dospělých, už nám to zjistili a poslali Svitaváci, že Horvátovci říkají v okolí, že jsou tam, tedy v Lošticích, na týden na dovolené. Je předpoklad, že tam bude mnoho zbraní. Měli bychom tam mít ještě jednu, po zuby ozbrojenou rychlou rotu z Pardubic. Mohl by z toho být masakr. Bojím se o děti. Říká šéf rychlé roty.

Kvůli dětem musíme počkat až do noci, až děti půjdou spát. Šéf volal Svitavákům, ať stáhnou ze stavebního úřadu projekt domu, je opraven, tak tam musí být. Svitaváci spolupracují dobře. Navrhli udělat štáb v budově Městské úřadu, je tam dvůr ze zadu. Ani by si nás nemusel nikdo všimnout. A tak jedeme. Naši všichni v civilu, rezerva z Pardubic v plné stroji i výzbroji.

Buší mně srdce. V osm večer už sedíme ve svatební síni úřadu Loštice, zadní vchod i vrata, nic. Klid. Výhodné pro utajené sezení Policie.

Už jsou tam i z Pardubic i ze Svitav. Všechno z koordinováno. Už tři hoši hlídají dům. Nyní hlídají hlavně děti. Teď odjel mladý Horváth se slečnou někam ven. Spojka už si ho pohlídá. Toho vezmeme a zatkneme mimo objekt. Pozor. Starý Horváth v nákladním Jeepu někam jede. Další hlídač za ním. Do hospody. Ideální. Tak dva máme venku. Starej prý má jen trenky a pantofle. Tak ihned. Starý Horváth si jde na pivo do hospody. Super. Hlídka Policejní v uniformách k hospodě. Ten nám už neuteče. A ejhle dva rumy. Platí. Naše služební auto, z auta vystupují jako by dva unavení Policajti. Jdou k Horváthovi. Pane řidiči, dobrý večer, pil jste před jízdou. Hoši, já si byl jen tady pro cigarety, říká policajtům. Jo. Ale papíry máte, nebo jenom od auta, řidičák mám tady doma, za rohem, doma. Ukažte nám aspoň teda ty od auta. A fakticky jste nepil. V žádném případě, odpověděl. Policajt se protahuje – to bylo znamení. Klap a tři v civilu už byli u něho, u Horvátha, a už ho tahají z Jeepu.

Co je, já si budu stěžovat, řve starý Horváth. No to můžete. Šup s ním do policejního auta. Neměl u sebe žádnou zbraň, jen trenky a triko. Nemá u sebe ani mobil. Nic. Jen peníze, pár korun v trenkách. Sedí a neví, o co jde.

Já se ptám našich na mladého Horvátha. Teď zastavují v lázních Slatinice u restaurace. Mladej jde dovnitř, slečna je v autě. Zdržte je, my tam jedeme. Policajt postavil auto civilní tak, aby nemohli odjet a začal jako opravovat gumu. Druhý šel do restaurace, jestli tam není ten řidič, jestli by jim nepůjčil hever, že jim přeskakuje v závitu. Jo počkejte, řekl mladý Horváth ochotně.

Mně strašně buší srdce. Naše výjezdovka jede velmi rychle do Slatiňan, nesmí houkat. Mladý Horváth si tam v hospodě něco vyřizuje. To se nám hodí. Za deset minut vychází ven. Náš hoch vykládá s Horváthovou slečnou, smějí se. Kurva, vy jste si ale blbě stoupli, říká Horváth. Jste normální – říká ještě. Jde do kufru a vytahuje hever. Zvoní mu mobil. Baví se s nějakým kamarádem – už jedem počkej, já tady nějakýmu blbcovi půjčuji hever, on píchl. Zatím neví, o co jde. Otočil se teď zády k našim policajtům. To neměl dělat. Mrknutí, hmaty a chvaty a želízka jsou tam, kde mají být. Druhá želízka má už i slečna Věra. Právě přijíždí naši. Jen je posbírají. Ano, ani tento Ignác Horváth u sebe nemá zbraň.

Odvážíme je do Loštic. Přijíždí od nás a ze Svitav dalších pět služebních aut. Přestupují a všichni strašně nadávají. Já říkám zatkli jsme vás proto a proto. Jeden zatčený – jedno auto, nesmí spolu vzájemně mluvit.

Odjezd.

Musíme sbalit ty ostatní, volám už do Brna pro techniky, aby odvezli i auta zatčených. „Kolotoč“ se rozjíždí a pomalu roztáčí

Zvoním u dveří chalupy. Přijde mně otevřít kluk puberťák. Já jsem Slávek Burda a já bych chtěl mluvit s panem Horváthem. S kterým? Se starým myslím, on dělá se mnou na stavbě. Aha s dědečkem, ale on je v hospodě. Ale já jsem dovezl nějaký náhradní díly. Kluk volá tatí? Přichází mladý muž, hezky oblečen, jako by se někam chystal. Opakuji to. Volá zase do dvora – Imrich, taťka tady má nějaký balíček s nějakýma dílama, to bude asi ten alternátor na Jeep. Imrich přichází. Naučeno z policejní školy, pomalu ustupuji před vrata, za mým autem a za rohem je šest policajtů. Oba mladí synové Horvátovci jdou automaticky za mnou před vrata, aniž si to uvědomují. V minutě už oba mají želízka. No, je teď otázka kdo, je ve vnitř. No, maminka a sestra a děti. Puberťák stojí jako opařený a vše nám říká. Policajti vtrhli dovnitř. Opět nikdo z nich u sebe neměl žádnou zbraň. Odjíždějí, každý zvlášť k nám na ředitelství.

Jdu dovnitř, jsem u Horváthů. Všichni už byli v kuchyni. Velitel mně nahlásil, že v objektu další chlap není. Doporučil jsem paní Horváthové a dceři, aby šli přes noc někam k rodině, že musíme podrobně prohlédnout oba domy, jak v Mohelnici, tak v Lošticích. Ona řekla, že do Moravičan k sestře, a plakala, ona, sestra je vdova a nemá děti. Zavolala jí. Dvě naše služební auta, a vzali si věci pod našim dohledem, už je odvážíme do Moravičan. Dům v Moravičanech budeme ihned také hlídat. To už zajistí Petr.

 

Tak máme starého Horvátha, Ignáce Horvátha syna se slečnou Věrou Pokornou, pak máme Imricha Horvátha syna, a máme dalšího nejmladšího syna Mariana Horvátha. Potom starou paní – maminku a děti. Těch mně je líto, spořádaná domácnost, venkovská, všude pořádek.

Tak, teď hned musíme jednat. Ředitel Okresního oddělení Svitavy mně slíbil, že hned teď v noci prohlédnou Mohelnici. Vše i včetně jejich techniků. Vzal si klíče od staré paní Horváthové.

My uděláme Loštice. Svitaváci udělají Mohelnici, obojí se musí nonstop hlídat, dával jsem příkazy.

To už je práce techniků.

Odbíjí půlnoc na Loštickém kostele, a sedám do auta, všem jsem poděkoval. Jedu zpět na naše oddělení. Všichni tam na nás čekají. Horvátovci už jsou v celách předběžného zadržení, už je tam i okresní zástupce.

Jedu pomalu. Chce se mně čurat. Zastavil jsem, já jsem na to čurání ani nevzpomněl.

Podívám se na mobil. Slávku prosím ozvi se mně, miluji tě Dáša. Kdykoliv. Volám, nespala hned to bere. Prosím žiješ? Miláčku, ano, asi už je po všem. To jsem ráda, a děkuju, žes zavolal. Já jen – ozvu se ráno, já teď budu vyslýchat.

Všichni zatčení nic neví, nikoho neznají a mají všichni 100% alibi. Jen Věra Pokorná pláče a pláče, asi nic neví doopravdy.

Dohodli jsme se na ráno v 9.00 hod. s majorem a prokurátorem.

Jel jsem domů. Maminka hned přišla za mnou, tak co, jsi celý? Ano. Ale chce se mně spát. Dáša měla o tebe velký strach. Mluvili jsme spolu večer mobilem aspoň hodinu. Ona tě miluje, Slávku.

Sprcha a usnul jsem. Vstal jsem v sedm. Taťka už byl v práci, a maminka se chystala. Já tě vezmu autem. Jo, to je dobrý. Tak co, máte je? Mami, asi jo.

Výslechy, výslechy, výslechy.

V Lošticích se našlo tolik zbraní, že bychom mohli udělat tady malou válku Sever proti Jihu. Za dva dny se potvrdila i vražedná pistole.

Máme to ale těžké, nemáme svědky vraždy, a oni zatloukají a zatloukají. Pustili jsme už tu Horvátovu slečnu Pokornou, ale Horváthovcům jsme to neřekli, ona nic neví. Máme starého Horvátha a tři syny. Čtvrtý je údajně na Slovensku u děvčete. Telefonát do Mederu, co a jak. Hoši z Mederu a z Dunajské stredy už tam hlídají. Byl tam prý u slečny. Od slečny odcházel, velké líbání a slovenští hoši to využili. Józefa Horvátha, ráno dovezou. Měl u sebe zbraň. Zvláštní. On jediný měl u sebe při zatčení zbraň.

Zbraně jsme našli i v Mohelnici perfektně ukryté, namazané, i náboje v trezoru, byl postaven jako falešný komín, který vedl jen nad střechu. Chytře. Hoši kolem toho chodili, v domnění že je to komín, a nic. Pes to vyčmuchal.

Takže otec a čtyři synové.

Teď už je čas.

Už jsme i domy v Lošticích a v Mohelnici vrátili paní Horváthové – matce. Myslím, že ženský nic neví. Starají se o rodinu a o děti.

Volal mně starý Holoubek, jestli bychom se nemohli vidět. Ano. V Boskovicích na kafé na Slavii. Ano.

Přesně, oba zaráz. Káva. Papírek, na něm číslo auta, značka a jméno. Pan Holoubek mně řekl, že viděl jeho kamarád ráno u Pouzarů před plotem toto auto a toto číslo. Jméno, to je jeho kamarád řidič ČSAD. Jezdí ranní linku Plumlov – Boskovice. JEEP, náklaďáček a poznávací značka, volám hned na dopravku, ano to sedí. Poděkoval jsem. Asi ho máme. A asi váš syn a slečna se k tomu dostali nešťastnou náhodou. My víme už i motiv. Oni v tom nejsou, to je o to ještě horší. Pan Holoubek, a Petra nebyla v jiném stavu? Prosím ne, nebyla, pitva to prokázala definitivně. Poděkoval jsem, poprosil, aby přijel k nám, dáme to do spisu. Jel jsem na ČSAD, neřekl jsem na vrátnici, co chci. Jen jestli je tady Franta Krátký, jo, ale dnes má dovolenou, něco doma opravuje, a přijel si navařit trubku, tam je u dílny. Pozdravil jsem a představil, jestli bychom mohli spolu mluvit. Já že mně jde o to a o to. Pane Policajt to podepíšu, a řeknu i před soudem, já tu linku jezdím denně pětadvacet let. Pořád je vše stejný a najednou u Pouzarů černý JEEP, navíc to je můj sen, to auto. Značka 1EV 0005. I sedí i značka, jasan že sedí. A mohl byste přijet k nám a napsat to do spisu, ano mohl, zítra odpoledne nemám službu, budu tam s manželkou, tak ve tři. Počkám na vás, pane Krátký.

Máme svědka, volám to Květě a šéfovi, asi svědka hlavního.

Večer mně ještě volá šofér ČSAD pan Krátký, pane Burdo, a mohl se mnou přijet i můj kolega, on rado jezdí linku na Plumlov proti mně, On se jmenuje Machač, Olda Machač. Ano, ať přijede s vámi.

Večer jsem zajel za Dášou, domluvili jsme se tak. Šli jsme se projít na Golfové hřiště na Kořenec. Chtěla vědět co a jak. Já jí říkám, já ti zatím moc nemohu říct, ale vypadá to, že ho máme nebo že je máme…. Ale bude to asi ještě horší, našli jsme moc zbraní, a toho já se vždycky bojím.

Bylo to krásné rande. Dáša má ještě tři roky vysoké, vždycky ji zvířata bavila. V neděli budeme teda ve Žďárné. Nemohli jsme se rozloučit. Tak už jeď, říká Dáša, nebo tě zatáhnu k sobě…..

Balistici poslali závěrečné zprávy, potvrdili, co již dříve řekli. Máme tedy obě vražedné zbraně.

Okresní zástupce si přijde poslechnout toho svědka Krátkého.

Odpoledne přišli dva řidiči ČSAD - pan Franta Krátký a Olda Machač. Já a Květa jsme byli u výslechu svědků, ostatní byli „za oknem“. Pan Krátký to zopakoval, co mně řekl. Potom mluvil pan Machač. Vyjíždí v 5.50 hod. z nádraží v Boskovicích. Ve Valchovských zatáčkách pod Valchovákem do mě málem narazil JEEP černý malý náklaďák. Tak, tak, jsme se vyhnuli. Musel jsem zastavit na krajnici, aby se krajnice se mnou neutrhla. Mám to na kameře. A nahlásil jsem to boskovickým policajtům i jsem jejich šéfovi dal tu kameru, ať si to přetočí, hajzl jeden, málem jsme se zabili, a já měl dvacet lidí ve voze, všichni vám to můžou dokázat. A vy je znáte, jasně, dyť ti jezdí denně, ti samí. Já vždycky chvilku čekám, když někdo zaspí, no přece mu neujedu. A zase mně odpoledne řeknou, Oldo, zítra nejedu, mám dovču. Abych to věděl. A pan Krátký – jo, je to tak. To je tak tady zavedený. Já to mám taky tak, pane policajt. Kdo řídil, zeptal jsem se. Pan Krátký řekl, že auto u Pouzarů stálo, a nebyl tam šofér. Ale pan Machač řekl, že nějakej mladej kluk řídil v zatáčkách, ale nepoznal bych ho. Ukázal jsem mu fotku jen starýho Horvátha. Ne ten to určitě nebyl, to je starucha.

Napsalo se to a podepsalo. Poděkoval jsem jim.

Šéf techni už poslal do Boskovic na oddělení pro kameru. Za 35 minut už  byla u nás. Pustili jsme to přes počítač. Jasně, sedí čas, sedí poznávací značka a je to mladej Horváth – je to asi Marian, ale vedle ještě někdo sedí. Technici to zvětšovali, zmenšovali a já nevím co ještě navíc, ale z už víc z kamery nebo ze záznamu nedostali. Čas hraje přesně.

Přišel už na řadu - tedy k výslechu - pan Horváth – otec.

Co jste dělal 3. července v pondělí ráno – ptám se.

Byl jsem asi na stavbě Lanškrouně. Ano, na stavbě. S čím jste jel na stavbu? Svým autem, Jeepem. Byl jsem tam asi od půl šesté ráno.

Pane Horváthe, my vám něco pustíme…

Horváth – to není moje auto. Detail na RZ. Pane to je vaše auto. Zmlkl. Najednou vyskočí a začne řvát na Květu, tak kvůli tomu je ten tiátr, že jel blbě autobus a, a, natočil si nás, koktal. Vypověděli mu nervy.

Koho nás, co to je, pane Horváthe? Kdo je ten druhý, a nemluvte na kolegyni, ale na mě. A řvát pane Horváthe, tady mohu jenom já, zakřičel jsem.

Ticho (už je jasné, že v tom autě byl Marian a starý Horváth.)

Já vám to vysvětlím – chce Horváth, říkám ne, já už nechci - odpovídám. Já jen – nemusíte, až se uklidníte – odvézt do cely.

Perfektní výkon, on se teď posral, on neví vůbec, co víme. Dodala Květa.

Zavolejte všechny čtyři bratry.

Šéf, major, mě zarazí, ber je po jednom. Oni tak budou silní. Já jen, šéfe zkusme to.

Sedí tam čtyři mladí muži, pleti snědé, frajeři, Maďaři na půl, matka je z východních Čech..

Tak pánové, měli jsme teď tady vašeho otce, vše nám řekl, úplně všechno, teď to chceme slyšet od vás. A jeden po druhým.

No pane policajt, my nevíme, co chcete slyšet, říká Imrich. Květa na to, my chceme všechno, pokud možno tak, jak to říkal pan Horváth, otec, váš. Zbraně, Valchov autobus, Valchov a Pouzarův dům, Holoubkovi a Velký Meder.

Bylo vidět jejich překvapení. Dívali se jeden po druhém. Imrich my nevíme o co jde. Já na to – pane Imrichu Horváthe, vy jste mluvčí bratrů?

Nezapírejte nic, máme kamerové záznamy, máme 22 svědků, máme hromady a hromady zbraní s vašimi otisky, víme vše o paní Komjatti. Vždy, když jsem něco řekl, tak sebou cukli. Tak a jedem!

Marian – já jsem jel Jeepem a ten autobus to je moje vina, ne otcova, otec seděl vedle. A o ostatním nic nevím. Nevím, kdo jsou Holoubkovi.

Imrich, zbraně je moje záležitost a otcova, já jsem je kupoval a prodával. Nevím, kdo jsou Pouzarovi a Holoubkovi. Nevím co je to autobus u Valchova.

Ignác Horváth, slečnu Pokornou pusťte, ta neví o ničem (neví to, že je už dávno propuštěná). Nevím co je to autobus u Valchova. Zbraně byla také moje věc. O Velkém Mederu nic nevím. Nevím, kdo jsou Pouzarovi a Holoubkovi.

Za sklem, povídá všem náš šéf – tomu Slávkovi to zatím vychází.

A pan Jozef Horváth nám řekne co? On jen – já pane Policajt nic, chceme svého advokáta.

Květa na to všichni máte plné právo, ale protože jste obvinění z mimořádně nebezpečné trestné činnosti, vraždy – a to tři, zbraně a to hromady, atd. Tak advokát vám zatím k propuštění asi nepomůže.

Jak Květa řekla tři vraždy, tak to byla rána. Dva vyskočili – Ignác a Imrich, my nic nevíme, co to je? Vy nám lžete!

Přerušuji výslech, chcete advokáty, ano, nadiktujte nám jména, my se s nimi ihned spojíme, a můžeme až potom pokračovat. Váš otec nechce advokáta, nic neřekl.

Marian, můžete nás nechat sami, my se poradíme. Ne, to je v rozporu se zákonem - odpovídám já. Józef na to - Polib mně prdel, ty zasranej policajte, já si tě najdu a za kule tě pověsím, do průvanu tě za ty kule pověsím, to ti říkám. Józef Horváth se projevil.

Květa službě u výslechu jen řekla - Pana Józefa Horvátha odvézt do cely. Bránil se. Přišel druhý policajt (chlap jako hora) a už to šlo.

Seděli tam tři. Já povídám, tak začneme rodinou Pouzarů a u Holoubků. Unisono všichni tři tvrdili, že neznají žádné Holoubkovi. A slečnu Petru Depardieu znáte, ne neznáme – opět jednohlasně.

Začíná se to krystalizovat.

Mariane,  povídám, vy jste nebyl ve Valchově u Pouzarů v domě? On – nebyl. Vysadil jsem otce a Józef tam už čekal venku. Čekal jsem tam asi deset minut, otec přišel, a sedl do auta, a Józef šel pěšky ke svému autu na cestě k Velenovu, po té cestě. Otec jen řekl - a je to, a je to horší.

Vy dva o tom nevíte, odpověď – ne, nevíme.

Přerušujeme výslech. Zítra už s vašimi právníky budeme pokračovat.

Seděli jsme potom u šéfa. Tak ten Holoubek a ta Depardieu byli v nesprávný čas, a na nesprávném místě.

Zítra už je doklepneme. Zbraně to bude ještě trvat aspoň půl roku, vazby, všechny detaily, atd.

Šéf – Květo, máš jet zítra do Brna, kvůli tomu novému místu, je tam porada a musíš tam být.

Tak je to jasný, Květa nám na podzim odejde, povýší.

Je už skoro večer a teplo až dusno. Jsem unavený. Volám Dáši. Ona – už jsem zase měla strach. Nechceš dnes něco dělat? Zajeďme se do Bystrce do lázní se vykoupat, je tam Infinity hotel, dáme si spolu vířivku, a můžeme tam zůstat do rána. Mamince jsem to zavolal, že budu přes noc s Dášou, zakuckala se, a co a kde…Mami až zítra. Já, Dášo, miláčku, za půlhodiny pro tebe přijedu. Lásko, ráda.

Malá večeře. Krásné koupání, sekt a svíčky a vířivka. Krásný pokoj s letištěm. Pohádka jedné noci…Dáša je krásná a milá a úžasná holka.

Kontrolní otázka – Slávku, tys už tady byl? Ptá se Dáša.

Ano – odpovídám, a řekneš mně s kým? Ano řeknu – dostali jsme to jako studenti policejní školy na závěr školního roku za odměnu, a ve vířivce jsem byl a další čtyři kluci - policajti ucha. Dáša se málem počurala smíchy. Já měla strach, že s nějakou babou. To bych tě teď a tady zabila. Dášo, vraždy už ne, prosím - smála se.

V devět ráno jsem už byl druhý den v práci, a Dáša se doma učí, jde v pátek na dvě zkoušky.

Dnes bychom se měli věnovat jen panu Horváthovi staršímu. Syny už máme jakž takž jasné, nesmíme to uspěchat. Opět to povedu já, a šéf rozhodl, že se mnou tam bude šéf techniků. Květa je na poradě v Brně.

Pan Horváth otec - přišel, chci advokáta – nám řekl místo pozdravu. Na to máte právo. Dejte nám na něho číslo a jméno a my to zajistíme. A do té doby nebudu vypovídat. Sedl jsem si pohodlněji do židle natáhl si nohy, byl jsem úplně klidný.

Pane Horváthe, vy toho máte tolik, že vám nepomohou ani tři advokáti. Tak prosím, pane Horváthe to jméno a číslo mobilu. Nic. Pane Horváthe, prosím – říkám. Vaši synové nám vše řekli, ke všemu se přiznali, tak my činnost vaší osoby máme přesně zmapovanou minutu po minutě, věc od věci. Máte toho dost. Ve vašem případě jednotlivé věci, co jste spáchal ale já nechápu. Vy jste dost úspěšný stavař, rodinu máte velkou, žijete si nadpoměry. Proč jste dělal v těch zbraních? Horváth se zarazil. V jakých zbraních? No, pane Horváth, my si už dnes přece nebudeme lhát.

Tak co pane Horváthe, budete vypovídat, nebo zavoláme vašeho právníka, jak chcete, já mám času dost, já mám měsíční plat, pane Horváthe. Horváth po mě vyskočil – tebe si najdu, ty z kurvy  synu, tebe zastřelím. No pane Horváthe, už těch vražd bylo z vaší strany dost. 

Tak co ty zbraně? Ptám se vás znovu. Pořád jaké zbraně?. Tak vy nic nevíte. Díval se na mě divně, šéf techniků vedle mě mlčel. Najednou vstal, jako bychom se domluvili, pane nadporučíku, toto já poslouchat nebudu, on si z nás dělá prdel, necháme ho vyměknout, Odsoudíme jeho syny za vraždy a za zbraně atd. Ti se dvacet let z vězení nedostanou a hotovo, on ať si tahá za nos, koho chce, já to du zavolat na státní zastupitelství, odvezeme do Brna. A hotovo, na toto já nemám čas a nervy – abych se tady kroutil já před vrahem. (Scéna jak z Národního divadla.) Samozřejmé je, že prokurátor vše viděl a slyšel, byl vedle za sklem. Pan Horváth najednou vyskočil – službu konající policajt ho srazil zpět na židli. Mé syny do toho netahejte, to byla vše moje akce – moje a bráchova. Ale brácha neví co a jak. Počkejte, pane Horváthe nejdřív jméno vašeho právníka, otravoval jsem ho. Kapitán mu povídá, no jak já to vidím, tak vaši synové se pod deset let natvrdo nedostanou, dva i víc. Co, vy jste je všechny pozatýkali? Ano, odpovídám. Sedí tady.

Ticho, za chvíli se rozpovídal. Brácha mu volal ze Slovenska co je s tím Pouzarem, ať se po něm podívám. Dcera že už bude rodit, za chvíli, jeho děcko, že jí znásilňoval, říkal brácha. O tom jsme již věděli dříve, brácha mně všechno řekl, vidíme se tak jednou za měsíc, za dva. I to že tomu Pouzarovi to udělali jeho kluci (A už je to venku.) Mlčeli jsme oba. A za to, že musí být smrt, že ji zneuctil, to je zákon rodiny. Připravil jsem si to dokonale. U nás to tak platí – zub za zub. Vše jsem si dokonale já sám připravil. Zmapoval pohyb u něho doma ve Valchově, nejjistější je všední den ráno, těsně před šestou. Už jsme tam byli s Marianem týden před tím, ale jeho matka neodešla do nemocnice do služby, měla jinak službu. Já jsem u toho nechtěl mít nikoho. Druhý den totéž. Vše jsme pozorovali, ale ze zastávky ze zadu. Auto bylo odstavené na Velenovské cestě.

Ten den, paní i pan Pouzarovi, odešli kolem půl šesté na autobus, ani nejeli autem. Měli jsme málo času – ten den byl s námi i Józef, já ho tam nechtěl, a my jsme postavili JEEP už před jejich dům. Ale najednou tam stálo i nějaké IVECO. Já myslel, že u sousedů. Já mám zbraň. Zmáčkl jsem kliku dveří od domu, bylo otevřeno. Najednou průvan někde zavřel dveře, rána jak z děla, a slyším, jak se tam v pokoji hádají lidi. Jen jsem slyšel - jsi hajzl a kurevník. Ale už jsme s Józefem byli tam, otevřel jsem do pokoje, Pouzara jsem hned poznal, měl znetvořený obličej, naproti němu stál kluk a holka a ona plakala. Já jsem nepřemýšlel, chtěl jsem zastřelit Pouzara a ujet pryč. Oni všichni tři byli z nás velmi překvapení. Já jsem dvěma ranami zastřelil Pouzara, syn Józef to nevydržel a zastřelil čtyřmi ranami i toho kluka a u tu paní. Utekli jsme ven. Syn Józef měl druhé auto na silnici na Velenov, a šel tam, já sedl do Jeepu, a Marian se rychle rozjel. Vše to trvalo jen několik minut, dvě nebo tři minuty. Jen jsme nepočítali s těma dvěma mladýma, tam. Józef odjel rychle na Slovensko. Józef tam ještě rozhodil ty pistole, vše strašně rychle.

O nějakých dalších zbraních já nic nevím. Nevyšlo to. Kdyby tam nebyli ti dva mladí, tak jste nás nedostali. Řekl klidně a s rozvahou. Jen jsem vysvětlil, kdo byli ti dva mladí, které zastřelil, jeho syn. On jen – to je škoda.

Volal jsem do Mederu, vše řekl kamarádovi, a oni všech sedm Horváthů ještě ten den pozavírali, i u nich se rozjelo velké vyšetřován, i tam byly zbraně. Jirka Kalda jel svým soukromým autem vrátit rychle do Mederu spis, aby se na to nepřišlo, že jsme ho měli my u nás.

Dále se rozjelo velké vyšetřování kolem zbraní, ale to už je jiná část tohoto příběhu. Zajímavé bylo, jak uvnitř rodiny, dokázali utajit mezi sebou tolik průšvihů, tolik podvodů a kšeftů.

A bude to trvat ještě měsíce a měsíce než se to dostane k soudu. Budeme to se státním zastupitelstvím došetřovat do poslední maličkosti. To už většinou dělává Květa.

Dáša udělala obě zkoušky v pátek. Byli jsme na večeři v Rájci „Na kopečku“. Příjemná restaurace. Spal jsem potom u nich ve Žďárné.

V sobotu jsme jeli do Kroměříže do Květné zahrady, na výlet. Na večeři jsme se stavili u nás. Vykládali jsme dlouho do noci, už jsme u nás i přespali. Ráno Dáša spěchala domů, musela v neděli s maminkou do kostela, byla tam vzpomínková mše svatá za jejich rodinu. Já jsem si zase povykládal v nedělní dopoledne s panem Melenovským. Myslím, že s ním budu vycházet. Oběd byl velmi dobrý – vrabec, knedlíky a naše moravské zelí. Maminka Dáši, polévku udělala z hovězí oháňky a dala do ní i slezinu. No, bylo to na michelinskou hvězdu. Dášu miluji

Tak, to je dost krutý příběh, který začal velkým kamarádstvím dvou chlapců.

Člověk míní a pán Bůh mění, anebo život mění.

Květa mě asi odejde do Brna, na podzim. Ta její funkce se zřizovat ve čtvrtém čtvrtletí. Je to škoda byli jsme na sebe zvyklí. Tpo se má její manžel vrátit z Himalájí. Květa se chce rozvést, nechce tak žít. Ani se nechce stěhovat do Brna, jednou na poradě řekla šéfovi, a co když mně to nepůjde tá nová funkce, vezmete mě sem zpět? Šéf řekl nahlas ANO!

A já už jsem kapitán. Ale všichni mně říkají dál Slávku a je to příjemné. I ti mladí kluci u nás, ale vykají mně. Náš šéf se mně ale moc nelíbí, je nemocný, mám o něho strach, srdce. Já s ním už mnoho roků dobře vycházím. Půjde do nemocnice. Srdce ho zlobí.

A pan kapitán - šéf techniků má problém, někde se mu zapálila lýtka, u jedné mladé slečny, a manželka ho vyhodila, a jeho nová mladá slečna mu dnes přišla sem na Policii do jeho kanclu oznámit, že je tak trošku těhotná, a že je to s ním, a že chce svatbu. Náš šéf ho moc nemusí, tak se smál, a moc se smál. A říkal – to ti patří, to ti patří, ty blbče a říkal mu to do očí. Když neumíš šoupat, tak to nedělej. A volal na něho ještě – vole, nech si udělat test DNA. Ty jsi na to odborník. Oni si pořád nadávají, hádají se, ale pořád spolu vycházejí, pořád jim to spolu šlo. Zajímavá dvojka. Jeden pro druhého vždy udělali maxium.

A život jde dál. Teď se tady u nás krade ve velkém dřevo z lesa, a drogové oddělení chce, abychom jim pomohli, jsou tady varny. A drogy, to berou už i školní děti.

A to je zatím vše (není, já už opět študuji, ale asi mně odpustí tři předměty, měl jsem je na ekonomce i na policejní a měl je vždy za jedna, a mám z nich dvě maturity).

A novinka na úplný závěr - Pan šéf techniků už nemá problém, jeho slečna si těhotenství taky vymyslela, ukradla u gynekologa razítko a těhotenský průkaz. Ale pan kapitán teď nemá kde bydlet. Asi půjde prosit domů manželku. Náš šéf mu na poradě řekl - Kdybys chtěl, my máme doma celé horní patro, celý byt, vše prázdné, můžeš být nějakou dobu u nás. Na ulici tě nenecháme, ale opravdu kapitáne. Tak toto jsme nečekali. Šéf je charakter.

A Dáša je to nejkrásnější na světě.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

První díly: Jak si nainstalovat a používat aplikaci Whats App

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Za šest měsíců budou volby do Poslanecké sněmovny. Kdyby volby byly už nyní, kterou stranu/hnutí/koalici byste zvolili?

ANO 2011

15%

Koalice Pirátů + STAN

13%

SPOLU (Koalice ODS, TOP09, KDU/ČSL)

11%

SPD

10%

ČSSD

9%

KSČM

7%

Trikolora

9%

Jiná strana či hnutí

8%

Ještě nevím

9%

K volbám vůbec nepůjdu

9%