Byl jsem vybrán já s tím, že náš vůz bude zařazen hned za historický jídelní vůz " Majestik" a moje osazenstvo bude tvořit tzv. "Vídeňská smetánka."
Hodinu před půlnocí stojím ve "fungl" nové uniformě před vozem na Wien - Nord a sleduji, jak zřízenci natahují ke vstupním dveřím vozu rudý koberec. Po něm si vzápětí vyšlapují skvěle oblečení lidé středního a staršího věku, kteří se tváří povznešeně a okázale mne přehlížejí, jako bych vůbec neexistoval. Rychle se ubytují ve svých oddílech a o nabídku našeho levného občerstvení neprojevují sebemenší zájem. Až po chvíli přichází pán, který si česky objednává malou becherovku a dává se se mnou do řeči. Je to lékař, který do Vídně emigroval v r. 1968 a perfektně se zde uchytil. Když se ho ptám na příčinu nevlídného chování ostatních cestujících, usměje se a říká, že si to nemám brát osobně. Pro lidi se šlechtickými tituly, špičkové právníky a lékaře jsme prostě my Češi stále zaškatulkováni jako kočí a služky. A do toho všeho ještě ten Temelín!
Tak jim řekněte, že jsem vnuk zchudlé ruské šlechtičny, kterou si přivedl můj děda - legionář až z daleké Sibiře ! Vážně, to je pravda ? ptá se mě a hned dodává, že to je bude hodně zajímat, protože titulama jsou Vídeňáci přímo posedlí. Po jeho odchodu sedím ve svém služebním oddíle a přemítám o tom, co jsem to "plácnul". Považuji se za hrdého Čecha a naprosto nesnáším, když se někdo na nás povyšuje! Můj děda si skutečně přivezl z tehdejšího "Baškirského Chanátu" 17-ti letou krasavici, ale nebyla to žádná kněžna, nýbrž sirotek, který musel od útlého věku dřít na polích statkáře Zujeva, aby si vydělala na denní chléb.
Po odchodu rakouského průvodčího, který pečlivě zkontroloval všechny jízdní doklady, to "pouštím z hlavy" a "klimbám" v sedě až na Italskou hranici. Rozdíl mezi rakouskou a italskou mentalitou demonstruje průvodčí Paolo, který se se mnou srdečně vítá, a když vidí poličku plnou jízdenek, zakleje "pórka mizzéria " a míří s lahvičkou becherovky v ruce pryč. Jízdenek se ani nedotkl ! V sedm hodin ráno cestujícím vracím pasy, aby se mohli před příjezdem do Benátek nasnídat. Do jídelního vozu mě samozřejmě nikdo nepozval ani na to " pitomý " kafe.
Na stanici Santa Lucia panstvo vystupuje a já upadám do vysněného spánku. Odpoledne jdu nakoupit pár věcí, prší a je lezavo, a tak nejdu ani na San Marko podívat se na "masky". Pozdě večer se vrací na vůz jako první český lékař, aby mě s vážnou tváří varoval, že sice informace o mém původu byla přijata se zájmem, ale jedna starší dáma s ruskými kořeny si mně chce proklepnout, zda jsem mluvil pravdu. V mládí jsem hrál poměrně dlouhou dobu v ochotnickém souboru v Plzni, české legie zpochybnit nelze, takže nepropadám panice a věřím, že ruského šlechtice zvládnu zahrát dobře.
Krátce před půlnocí jsou všichni zpět ve voze, usmívají se na mě a během okamžiku vykoupili můj minibar. Starší dáma ušlechtilého vzhledu se mě rusky ptá na jméno mé babičky a původ její rodiny. Z ruštiny jsem složil zkoušku na výbornou a rád ji "piluji" při rozhovorech na trati Praha - Moskva a zpět. Odpovídám pohotově: Anna Fjodorovna Zujeva a přidávám "pohádku" o tom, že její otec byl carský důstojník na Petrohradském dvorci, kterého car povýšil do šlechtického stavu za jeho statečnost ve válce s Turky. Madam je spokojená a očkem ji sleduji, jak informuje ostatní cestující: "Ja, alles ist in ordnung. "
Ráno ve Vídni se se mnou všichni srdečně loučí, dostávám "dlaňovky" a od vedoucího výpravy obálku do kapsy. Přeje mně v mém životě "lepší zítřky". Cestou zpět se přichází rozloučit kolega z Bratislavy, který vezl normální turisty, a stěžuje si, že nedostal žádný "tringelt". Nadávám též, protože závist je hrozná věc.
Asi za týden po mém příjezdu do Prahy si mě volá náš generální ředitel a předává mně finanční odměnu za vzornou reprezantaci firmy. Na vedení Českých drah přišel pochvalný dopis z Vídně ! Jsem asi fakt dobrý herec. Někdo mě může obvinit, že jsem spáchal podvod, ale já si jen "vystřelil " z lidí, kteří stále chovají k našemu národu hloupé předsudky. Že mně za to ještě zaplatí, jsem nečekal, ale můj první "herecký honorář" jsem s chutí utratil u Italského moře.
