Monte Carlo, svět hazardu a Formule 1
Všechna fota autor. /fotografie jsou jen skeny, proto trochu nižší kvalita/

Monte Carlo, svět hazardu a Formule 1

23. 2. 2021

Stojíme se ženou na terase oceánografického muzea v Monaku, na bezmračném nebi se v lehkém oparu honí dlouhé, bílé stopy francouzských stíhaček a oba se těšíme pohledem na nádherně azurové moře.

Do Monaka jsme přijeli už časně z rána. Pohled z  široké magistrály, vedoucí vysoko nad mořem, byl doslova ohromující. Cote-d'Azur dělá skutečně čest svému jménu.

Dole, hluboko pod námi, čeří moře dlouhé, bílé brázdy lodí a lodiček a Cannes, Antibes, Nice a další města Azurového pobřeží se jen pomalu probouzejí. Tváře jsou nalepené na sklech autobusu a obraz dole pod námi je kýčovitě turistický.

Pohled na centrum s knížecím palácem od magistrály

Monaco, respektive Monte Carlo, to jsou pojmy, které nemohou středoevropského turistu ponechat chladným. Slavné kasino, automobilová Velká cena, největší koncentrace milionářů a miliardářů na světě i Mezinárodní hydrografický ústav s Oceánografickým muzeem. To poslední zase tak známé není, ale pro mne je to daleko lákavější objekt než knížecí palác rodiny Grimaldiů.

Jenže, nějak je nutné se z magistrály, která se vine vysoko na skále nad mořem, dostat dolů, do centra všeho dění. Řidič měl opravdu dobrou vůli zavézt nás až do města. Místní policajti měli na to ale jiný názor. Nejen, že nás nezavezl dolů, ale ještě se musel pracně otočit a vracet o značný kus nahoru. Ani náš jazykově skvěle vybavený průvodce je svojí vynikající francouzštinou neukecal. Policajt na motorce jel pak pro jistotu celou cestu zpět za námi, aby nás snad nenapadlo někam uhnout. Nechápali jsme proč, když nikam uhnout ani nešlo. Ještě, že nemohl slyšet komentáře, ozývající se v autobusu. Nakonec jsme skončili na parkovišti vysoko nad městem.

Náš průvodce nás ale na holičkách nenechal. Stručně nám objasnil složitý systém výtahů, které zajišťují rychle a pohodlně dopravu lidí po tom vysokém, skalnatém svahu, na kterém je vystavěna značná část města. Při pohledu dolů jsme v duchu blahopřáli všem stavitelům výtahů za ten skvělý nápad.

Dva různé výtahy, vzdálené od sebe asi 500 metrů, nás dopravily o značný kus níže. I když se přitom část výpravy ztratila, dole jsme se přece jen po půlhodině hledání našli. Dlouhou ulicí pak sestupujeme dolů do centra města. Pomerančovníky po obou stranách ulice se chlubí zralými plody a náš průvodce jak živá encyklopedie povídá a povídá.

V přístavu kotví obrovská výletní loď a druhá, která právě připlouvá, provádí pomalý a složitý přistávací manévr. Vlevo nad dlouhým pobřežním bulvárem se na návrší zdvihá budova opery a o kus dál je slavné kasino. Vpravo na vysoké skále vidíme knížecí palác Grimaldiů s katedrálou a správním centrem tohoto ministátečku. Město milionářů a hazardních hráčů se teprve probouzí po nočním flámu. Až bytostně cítíme zvláštní atmosféru. Lenivou atmosféru velkého světa. Světa boháčů i přepychových limuzín, luxusních parníků i jachet, kotvících v přístavu.

Průvodce je mírně nervózní a honí nás dohromady jak kvočna kuřata. Na náměstí svaté Devoty, poblíž pobřežní promenády, je pro všechny konečná. Máme osm hodin volna. Náměstí je obrovská plocha, směřující od kostela k přístavu. Silnice nalevo od kostela se zdvihá nahoru ke kasinu a přístavní promenáda, vedoucí po pobřeží, se asi po třech stech metrech ztrácí v tunelu, vedoucím pod terasami kasina. Tenhle pohled mi byl nějaký povědomý. Nemusel jsem ale dlouho bádat.

„Hele, to je přece trasa Formule 1,“ zahalekal na celou ulici Martin a šťouchl mě do ramene. Pro takového automobilového nadšence, jakým je tenhle kluk, nebyl problém poznat trasu nejznámějšího automobilového závodu světa. Já jsem měl s identifikací té ulice daleko větší problém.

Knížecí palác svítí z dálky bílou fasádou, historická děla na dřevěných lafetách jsou připravena ochránit klid knížecího rodu a dva vojáci v bílé uniformě v budkách po straně brány se nudí. Samotný palác je zajímavá stavba. Bádám, co je tahle směsice všeho možného za sloh. Vypadá to na jakýsi romantický pseudosloh, vycházející z florentské renesance. Ovšem, florentská renesance je natolik originální, že se ani napodobit nedá. Je nádherně čistá a kultivovaná. Architekturu knížecího paláce nejsem schopen identifikovat, ale rozhodně není tak stará jako již tisíc let trvající vládnoucí rod Grimaldiů. Tenhle jejich barák se mi moc nelíbí.

Knížecí palác

Máme štěstí, že v poledne uvidíme střídání stráží. Turisté, korzující po náměstí, se srotili v dav a vytvořenou úzkou uličkou se za zvuků řízného pochodu vydává na cestu malá četa vojáků v bílých operetních uniformách. Je to něco jako u nás na Hradě. Tady k tomu navíc hraje muzika a vojáci mají na hlavách slušivé tropické helmy s třásněmi a národním znakem. Přešli a sklidili potlesk davu. Skoro bych čekal, že se zastaví a budou se uklánět a děkovat za aplaus jako na prknech divadla. Nic z toho se však nekonalo.

Malý kousek od náměstí je monacká katedrála svatého Mikuláše.  Vypadá, že byla postavena asi ve stejné době, jako i zbývající většina města. Tedy koncem devatenáctého století. Žádný architektonický zázrak, který by mě nějak zvlášť lákal.  V  katedrále je ale pochována manželka knížete Rainiera III., bývalá americká herečka Grace Kellyová. A tak jsme vešli. Gratia Patricia Principis. Na jejím mramorovém náhrobku jsou stále čerstvé růže, které měla tolik ráda. Kněžně Grace bylo pouhých padesát dva let, když při návratu do Monaca nezvládla řízení svého Roveru a v jedné z četných serpentin nad Monacem se zřítila ze skály. Její dcera Stéphanie, která cestovala s  ní, havárii kupodivu přežila. Ty serpentiny jsou skutečně strašné. Řidič našeho autobusu jel tudy doslova krokem, než ho zastavili policajti.

Monacká skála není zase tak veliká, a tak po pár krocích přicházíme k obrovské budově, která nás zajímá ze všeho nejvíc. Mezinárodní hydrografický ústav s Oceánografickým muzeem je toho času řízen známým badatelem Jacque Yves Custeauem. Pozvání na kafe se zřejmě nedočkáme, neboť pan ředitel, jak je ostatně jeho profesním zvykem, opět brouzdá někde po světě. Zato jsme viděli celé muzeum i s akvárii v suterénu. Dvě stě nádrží s rybami z celého světa, živý korálový útes i zvláštní část, věnovaná Středomoří. Expozice jsou sice pěkné, ale není mi jasné, proč si Francouzi umíněně hrají na nacionalisty a myslí si, že každý z návštěvníků, kterých se tu každoročně vystřídají statisíce z celého světa, musí nutně umět francouzsky. Veškeré popisky jsou totiž jen v domácím jazyku. A protože francouzsky nikdo z  nás neumí, máme z  celé prohlídky dojem jen poloviční. Stačilo by doplnit angličtinu. S nostalgií jsme si přitom vzpomněli na prohlídku mořského muzea v  enderáckém Rostocku na Baltu někdy před deseti lety. Nejen, že bylo přehlednější a zajímavější, ale německé popisky byly pro nás daleko srozumitelnější.

Na terase oceánografického muzea

 Scházíme pomalu zpátky do přístavu. Docela unaveni končíme v maličké kavárně La Gelateria u kávy a malého občerstvení. Obrovská výletní loď, která při našem příjezdu pomalu a složitě vplouvala do přístavu, je už nějaký čas zakotvená a mračno movitých turistů se rozeběhlo do všech zákoutí města. Pohled dolů na přístavní čtvrť La Condamine je až kýčovitý. Při pohledu na moře přemýšlím, jestli bych byl schopen v tomto městě žít. I když si ale odmyslím naše skromné finanční možnosti, tak zjišťuji, že asi ne. Je to sice Středomoří, které mám rád, ale Středomoří úplně jiné, které spíš studí, než hřeje. A tak se při luxusním výhledu na Azurové pobřeží spíš těším na Chorvatskou Dalmácii, kterou máme v plánu na příští rok.

Do odjezdu zbývá asi hodina. Tetka s Martinem se ještě ponořili do ulic v naději, že zakoupí něco pěkného. Já s Evou a Maruškou si ale chceme ještě prohlédnout slavné kasino. Ostatně, je to od kavárny jen malý kousek. Monaco není zase tak velké. A tak jsme kolem kostela svaté Devoty vystoupili nahoru k té proslavené budově. Je skutečně pěkná. Krásné je vůbec celé náměstí s parkem před kasinem. Myslím si ale, že hráčům uvnitř, kterým se před očima točí statisíce, ba i miliony, je úplně jedno, jak náměstí vypadá. Mají zcela jiné problémy.

Kasino

Budova kasina má být podle bedekru postavena stejným architektem, který stavěl i Pařížskou operu. Jelikož ale neznám Paříž, těžko mohu podobnost obou staveb posoudit. Uniformovaný strážce u vchodu vrhnul nepěkný pohled na náš zcela všední turistický ohoz a batohy na zádech, a tak jsme raději celý barák obešli a zapózovali u zadního vchodu před objektivem fotoaparátu. Rozmnožit v kasinu náš skrovný majetek nám bohužel dopřáno nebylo. Fotografie budou už navěky hrdě vypovídat - tak, tady jsme byli. A jen malý kousek od balíku peněz. Rádi jsme tu byli, ale rádi budeme i odjíždět. Monaco mne zkrátka nenadchlo.

Jen malý kousek od balíku peněz

Nádherná terasovitá zahrada za kasinem se pozvolna svažuje k moři. Je plná krásných palem, pečlivě zastřižených trávníků a keřů a bezvadně oblečených dam a džentlmenů. Před dlouhou terasou se na moři předvádí další obrovská, přepychová výletní loď se šesti palubami, větší než celá budova kasina. Loď se pomalu otáčí, aby posléze zamířila na volné moře. Ještě nám ze zdvořilosti zahoukala poslední sbohem.

 

 

cestování
Hodnocení:
(5.3 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

První díly: Jak si nainstalovat a používat aplikaci Whats App

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Za šest měsíců budou volby do Poslanecké sněmovny. Kdyby volby byly už nyní, kterou stranu/hnutí/koalici byste zvolili?

ANO 2011

15%

Koalice Pirátů + STAN

13%

SPOLU (Koalice ODS, TOP09, KDU/ČSL)

11%

SPD

10%

ČSSD

9%

KSČM

7%

Trikolora

9%

Jiná strana či hnutí

8%

Ještě nevím

9%

K volbám vůbec nepůjdu

9%