To jsem dělal rekvizitáře a jednou jsem měl za úkol trochu obnosit (aby nevypadal tak blbě nově) takový úplně nový překrásný příruční kufřík, který byl nakoupen do nějakého seriálu z Pragoimpa pro „západního nepřátelského agenta“ – tedy jen toho filmového. Kdyby byl tehdy pravý - ten agent, tak bych mohl dneska žádat nějaký benefit k důchodu, že jsem pracoval ve třetím odboji, ale já mám bohužel jen ten pionýrský šátek a několik odznaků „Buď připraven k práci a obraně vlasti“.
Tehdy, určitě si na to pamětníci vzpomínáte, jsme nosívali my muži všichni nějaké ty příruční kufříky. Ty nejlevnější byly polepené jen černým papírem a ty dvě poloviny byly spojeny takovou hliníkovou lištou (cca 450 Kčs) a byly na dva mizerně fungující zámky, ale já byl nyní hogo-fogo a nosil jsem tento přepychový drahý, který vypadal jako kožený, ale byl hrozně těžký, vypadal jsem jako někdo, kdo jsem nebyl – takový každý neměl – fakt krása. Ty běžné kufry byly ale velice nepraktické, když se takový kufr rozepnul v narvaném metru, tak bylo „požitkem“ se hrabat pod nohama cestujících a dávat ty věci dohromady – no móda – to se muselo respektovat. :) (Přihlaste se mi pod článkem a přiznejte se, kolikrát se vám nevhodně kde rozepnul.) Ten „můj“ ale nyní takový nebyl, měl jen horní vstup, kdy se rozevřela jen ta horní část (jako byly i ty menší - tak zvané doktorské už v době soukromých lékařů).
Šel jsem z práce za kamarádkou, která dělala brigádně aranžérku v Domě módy na Václaváku. A vidím, že je zrovna ve výloze, která je z části zakrytá plachtou s nápisem VÝLOHA SE UPRAVUJE. Já jsem veliký a ona stála jen o malinko ve větší výšce v té výloze, tak jsme si hráli divadlo nad tím „prostěradlem“. Nejdříve jsem jí dělal jako „smutného zajíčka“ (na poslední rande nepřišla) z kapesníku a pak jsem jí psal prstovou abecedou, zda má pro mne ten krásný modrý kabát – moje číslo - na mou vysokou a hubenou postavu. Posunoval jsem se kolem celé té výlohy za ní tam a zase zpátky a ona mi ukázala na prstech, že za pět minut bude končit a že půjdeme naproti do mlíčňáku na jahodový koktejl a chlebíček, a pak konečně někam do toho slíbeného kina. Jak jsem se procházel kolem té výlohy a koukal pořád jen na ni, tak jsem naboural do menšího chlapa a na zem mi spadla ta pěkná taška. Tak jsem se pro ni sehnul, ale chlap se pro ni také sehnul a povídá „Danke“ a bere mi ji z ruky. „Tak to tedy ne skop- - - -čáááku“, říkám si jen pro sebe, a pevně ji držím za ucho, on se jí však nechce vzdát, tak se o ni přetahujeme. Už toho mám dost, a tak s taškou i s chlapem mrsknu tak prudce stranou, že chlap odletí kousek vzduchem a pak přistane na chodníku na všechny čtyři – vyhrál jsem - taška je opět v mé moci. V tom se k nám od telefonní budky přišoural esenbák a povídá: „Co se tu děje, pánové?“ Vysvětlím mu situaci, že mi chlap chtěl ukrást tašku. Mezitím ta kamarádka dokončila úpravu výlohy a oběhla barák a stojí vedle mne a chce mi něco pošeptat do ucha, tak mne tahá za rukáv, abych se k ní naklonil. Policista se bavil s tím cizincem a ten mu německy řekl svou verzi, že jsem já ukradl tašku jemu. Monika mi do ucha pošeptala, že jsem dnes určitě tu tašku neměl a že tato je o tón světlejší, než ta „moje“, že jako aranžérka má na to vytrénované oko. To už ale německy tomu esenbákovi ten Němec jmenoval, co v té tašce má, pak jsem měl říct já – co si tam nesu, trapně jsem pátral, co tam vlastně mám – a temno v hlavě – pak jsem si vzpomněl, že propisovačku a blok na poznámky a zase temno. A tak já pak tu tašku na pokyn esenbáka otevřel, nemýlil se. Já si ten den tu tašku fakt nevzal, věděl jsem, že půjdeme do toho kina – překážela by – to člověk musí mít obě ruce volné – u dobrého filmu a u dobré slečny se uplatní i hmat.
Všechno se vysvětlilo – omluvil jsem se – tedy přesněji Monika za mne, ta uměla perfektně německy, usmál se tomu a policajt se ho ptal, zda bude požadovat nějakou náhradu za znečištěné kalhoty – nechtěl nic – uznal, že by se to mohlo stát i jemu, že je také zapomnětlivý a že by také tak bránil „svou“ tašku. Jo sklerózou jsem trpěl už i za mlada, ale tehdy se tomu říkalo, že to je jen mladická roztržitost. Ještě, že to nebyl Západní Němec, takto naštěstí ta ostuda zůstala v socialistickém táboře, byl to soudruh z NDR. Na kufřících a jejich záměně je založeno mnoho komedií. Já nejvíce miluji tu s názvem OSKAR, zde je ukázka https://www.youtube.com/watch?v=fYEyIoJ37s0
