Máme tady zajímavé a statečné lidi, říká Juraj Chomič, ředitel nejlepšího domova pro seniory
Ing. Juraj Chomič MBA, ředitel. FOTO: Poskytnuto Domovem pro seniory Kamenec

Máme tady zajímavé a statečné lidi, říká Juraj Chomič, ředitel nejlepšího domova pro seniory

29. 11. 2021

Když se řekne domov pro seniory, většina lidí si pomyslí: tam bych nikdy nechtěl skončit. Málokdo má jasno, co od něj čekat, zda se bát nebo se těšit. Hodně o tom ví Juraj Chomič, ředitel ostravského Domova pro seniory Kamenec, který je výjimečný tím, že byl již třikrát vyhlášen nejlepším domovem pro seniory v Česku.

Jaké to je, když každý den kolem sebe vidíte nemocné, staré lidi odkázané na pomoc druhých? Nemáte kvůli tomu smutné myšlenky, strach ze stáří?
Těžká otázka. Já se s našimi uživateli dost často a rád potkávám. Snažím se je poslouchat, vcítit se do nich. Takže také vnímám, jak se časem mění a samozřejmě to se mnou kolikrát i zamává. Při tom si uvědomuji, že stáří je prostě období života, které přináší určité těžkosti, ale současně je to etapa nezbytná, přirozená a normální.

Lidé často mají představy, že domovy seniorů jsou odkladiště starých lidí, o které nikdo nemá zájem. Je u vás více těch osamělých, za kterými nikdo nechodí nebo spíše jde o případy, kdy rodina péči doma nezvládala, ale své příbuzné v domově často navštěvuje a jde jim o to, aby jim tam bylo dobře?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že tady máme pouze uživatele, o které se rodinní příslušníci zajímají, navštěvují je. Každý má jiný příběh, je těžké to posuzovat. Lidé sem přicházejí často z rozhodnutí, že chtějí snížit zátěž rodiny. A pokud se tady objeví lidé, u kterých vidíme, že je něco trápí, že se cítí opuštění, děláme vše pro to, aby těžkou situaci zvládli.

Mají ale zájem? Nepřevažují ti, kteří se naopak propadnou do smutku, chtějí mít klid, soukromí?
Rozhodnutí přestěhovat se do domova seniorů vždy provází určitý strach. Je to obrovská změna, jako když přesadíte starý strom. Řada lidí ale časem zjistí, že tady mají různé možnosti a dokáží v takto nastavených podmínkách prosperovat. Uvědomí si, že tady mohou zbytek života prožít hodnotněji. Někteří ne. Nikoho do ničeho samozřejmě nenutíme, motivujeme.

Máte v pozici ředitele čas a prostor dozvědět se o obyvatelích domova něco víc? Stane se, že třeba s někdy navážete kamarádský vztah, přátelství?
S některými lidmi jsem si vytvořil vazby, zanechali ve mně hlubokou stopu. Je to stejné jako v běžném životě, někoho potkáte a je vám moc sympatický, někdo ne. Každé pondělí mám vyhrazené hodiny, kdy za mnou kdokoli může přijít. Někteří senioři mě vyhledávají, chodí za mnou opakovaně. Na některé z těch, kteří tady už nejsou, dodnes vzpomínám. Měli jsme tady řadu velmi zajímavých lidí.

Povídejte...
Byl tady válečný hrdina, který osvobozoval Ostravu. Měli jsme tady fantastického člověka, který úžasně vyprávěl o práci v dolech. Byl tady můj učitel z dávných dob, ve kterém jsem objevil úplně jiného člověka, než jakého jsem znal ze školy. Měli jsme tady taneční mistryni, která učila společenskému tanci postupně snad všechny mladé lidi z Ostravy a okolí. A dalšími zajímavými lidmi bychom zaplnili spoustu dalších stránek.

Ptám se na konkrétní lidi, protože jste inicioval vznik knihy složené z fotografií a krátkých příběhů obyvatel domova Kamenec, což je neobvyklé a zajímavé. Vedlo vás k tomu právě to, že víte, že senioři jsou rozdílní, zajímaví, že není dobré pohlížet na ně jako na masu stejných lidí?
Ano. Chtěl jsem poukázat na některé současné zajímavé lidi, které v domově máme, jací jsou, co prožili. Zároveň jsem chtěl zachytit dobu, moment, krásu toho okamžiku, kdy tady ještě jsou.  Tak vznikla knížka Tváře a osudy a mým snem ještě je výstava velkých fotografií – portrétů, které jsou v knize obsaženy. No a pokud se ti lidé jednou ztratí, aspoň tu po nich něco zůstane. Křest knihy by měl proběhnout počátkem prosince.

Někteří se už ztratili, vydání knížky se nedožili, že?
Bohužel, tak to na světě chodí. Je to smutné. Ale jak jsem říkal, je to normální životní cyklus, tak to je třeba brát.

Mění se domovy seniorů hodně v souvislosti s tím, že populace stárne a lidé se dožívají vysokého věku?
Trendem je zůstávat co nejdéle v přirozeném domácím prostředí. Aby se rodina o svého příbuzného postarala, když to tak řeknu. Jenže jsou případy, kdy to skutečně nejde. Je třeba brát na zřetel, že lidé se dožívají vysokého věku. U nás je věkový průměr uživatelů osmdesát sedm let. Dcery a synové takových uživatelů se o ně většinou starat již nedokážou, je jim kolikrát kolem sedmdesáti lety. Často péči o svého příbuzného prostě nezvládají oni, ani nastupující generace. My jsme naopak vybaveni tak, abychom zajišťovali pomoc lidem, kteří už všechny úkony péče o sebe nezvládají.

Říká se, že dříve bylo v domovech seniorů více lidí, kteří byli poměrně fit, tedy jezdili na výlety, účastnili se různých akcí, žili aktivně. Nyní prý tvoří většinu jejich obyvatel lidé velmi nemocní, odkázáni na pomoc druhých. Je to tak?
To můžu potvrdit. S tím, jak se prodlužuje věk, souvisí to, že lidé jsou postiženi různými nemocemi, například Alzheimerovou chorobu. Dříve jí tolik nebylo, protože lidé často umírali v pětašedesáti.  Takže se to projevuje tím, že se k nám dostává více lidí, kteří potřebují pomoc druhých.

Je těžké vytvořit v domově seniorů systém, aby v něm měl každý pokud možno co nejvíce soukromí a zároveň zařízení fungovalo jako celek?
Samozřejmě. Řekl bych, že právě to je nejtěžší. Máme u každého našeho uživatele nastavený individuální plán, určité cíle, kdy si společně řekneme a dohodneme se na tom, čeho by chtěl dosáhnout, jak by chtěl žít. Ne vždy se to daří. Každý člověk je jiný, někdo je nemocný více, někdo méně, někdo má rád společnost, někdo je samotář. Mezi uživateli mohou vznikat také různé neshody. Určitým problémem jsou pokoje. Přesto, že převážnou většinu naší ubytovací kapacity tvoří 115 jednolůžkových pokojů, poptávka po nich je stále větší než po dvoulůžkových pokojích. Jen pro ilustraci, naše ubytovací kapacita je sto devadesát sedm uživatelů.

Nedovedu si představit, že bych se ve vysokém věku sestěhovala na pokoj s někým, koho vůbec neznám. To musí být strašné…
Ano, může to být náročné a nemusí. Jsou lidé, kteří si při takovém soužití sednou. Zajímavostí je, že tady máme i manželské páry. Připadá mi skvělé, když přijdu na dvoulůžkový pokoj a vidím, že tam manželé mají lůžka vedle sebe a hezky se k sobě chovají. Zároveň tady máme manželské páry, z nichž jeden bydlí sám na jednom poschodí a druhý na jiném, protože společně žít prostě nechtějí. Je to jejich přání, jejich rozhodnutí. Dokresluje to, jak různí lidé tady jsou.

Jak zvládají covidovou dobu, to, že čas od času dokonce ani nesměli vycházet z pokojů, když byla karanténa? To je další z věcí, kterou si většina lidí nedovede představit...
Covid 19 změnil práci nás všech nesmírně. Naučili jsme se být trpělivější. Ale na ten všudypřítomný strach se zvyknout nedá. My jsme poznali, jak ta nemoc umí být zlá a zákeřná. Přitom jsme si uvědomili, jak jsou naši uživatelé stateční. Jich se ta doba dotkla nejvíce, ale přesto jsou schopní se proti tomu postavit a zabojovat.

Čím to je?
Většina z nich pamatuje druhou světovou válku. Prožili různé těžkosti. Umějí zlo přijímat a čelit mu. Vytvořili si vlastní obranný systém. Zároveň nepodléhají panice.

Odehrává se vůbec v domově seniorů něco veselého? Je to prostředí třeba něčím příjemné, inspirativní?
Když jsem do domova nastoupil, byl na chodbách téměř absolutní klid, uživatelé většinou byli na pokojích. Udělali jsme změnu, která byla motivována tím, aby si lidé zachovávali aspoň částečnou soběstačnost, co nejdéle to půjde. Z tohoto pohledu dnes náš domov žije. Pomáháme seniorům, jak nejlépe umíme. A smutno tady rozhodně není.

 

Scarlett Wilková pro i60

 

Ing. Juraj Chomič, MBA řídí Domov pro seniory Kamenec v Ostravě dvanáct let. Pod jeho vedením byl domov Asociací poskytovatelů sociálních služeb už třikrát ohodnocen pěti hvězdičkami, což znamená, že je považován za nejlepší zařízení svého druhu v České republice a získal tedy třikrát nejvyšší externí cetifikaci zařízení sociálních služeb pod názvem Značka kvality. Systém hodnocení pracuje se škálou více než tří stovek hodnotících kritérií v pěti základních oblastech, kterými jsou ubytování, stravování, kultura a volný čas, partnerství a péče. Hodnocení vychází z preferencí uživatelů, pro výsledné hodnocení jsou dále určující názory poskytovatele, zaměstnanců či rodinných příslušníků uživatelů. Nedávno Domov pro seniory Kamenec získal také právo užívat logo Česká kvalita. Stal se jednou ze dvanácti organizací, které toto právo dostaly za rok 2021, v jeho případě to bylo za kvalitu poskytování sociálních služeb.

domov pro seniory rozhovor
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.