Kámen je mou celoživotní láskou, říká kamenosochař Josef Borecký
Kamenosochař Josef Borecký. FOTO: Jan Raška

Kámen je mou celoživotní láskou, říká kamenosochař Josef Borecký

12. 7. 2022

Už jako chlapec tíhl k umění - maloval, vyřezával, modeloval. Na uměleckou školu ho ale nevzali. Vyučil se elektromechanikem, opravoval lokomotivy a také stíhačky MIG-21, ale pak využil nabídky pracovat s kamenem. A ten se stal pro Josefa Boreckého (65) láskou na celý život.

Několikatunové kamenné kvádry má složeny na rozlehlé zahradě v Dolních Počernicích. Má tu svou dílnu a nad ní skromný příbytek. Vaří si na ohništi zasazeném v kamenném stole, svítí si kamennými lucernami, které si vytesal. Společnost mu dělají dvě slepice, kterým nedávno vyrobil nový kurník z ocelových prutů. „Několik slepic mi zadávila kuna, tak jsem jim musel obstarat něco, co ta potvora hned nepřekousne,“ směje se Josef.

Začneme od vašich ranných let. Vyučil jste se elektrikářem…
Elektromechanikem. Bylo to z nouze. Chtěl jsem jít na uměleckou průmyslovku, ale nevzali mě kvůli matematice. Tehdy ještě byla na umělecký obor nutná, dnes už ne. Já jsem ale na matiku nebyl, takže učební obor elektromechanik byl takovou únikovou cestou, podobně jako u Karla Gotta (smích).

Nicméně v oboru jste zůstal…
Ano, nejdříve jsem jako Pepa z depa dělal rok na lokomotivách a pak několik let na letadlech Mig 21 v závodě leteckých opraven v Kbelích.

Tak to je prestižní povolání…
No, to asi ano, společnost tam byla dobrá, zajímaví lidé, každý z kolegů něčím vynikal. U mě to byla ale taková rutinní práce, u které jsem nechtěl dlouho zůstat. Já jsem šel do Prahy hlavně proto, že jsem chtěl sledovat tu svoji uměleckou linku a taky kvůli dalšímu vzdělávání. Tehdy totiž byla možnost dostat se bez maturity na Akademii, čehož jsem chtěl využít, ovšem v tom roce, kdy jsem si tam chtěl podat přihlášku, tuto výjimku zrušili, což pro mě byla obrovská rána a deziluze.

IMG_3545.JPEG
                      Na zahradě má pan Borecký několik balvanů. Tento je až z Dušanbe. FOTO: Jan Raška

 

Kdy jste se tedy dostal k tomu, co vás dodnes baví - k práci s kamenem?
Byla to náhoda. Jeden můj kamarád z lidušky dělal na rekonstrukci Národního divadla jako kameník a říkal, že tam přibírají pomocníky do kamenické party. Tak jsem toho hned využil, u letadel jsem dal výpověď a dobrodružně jsem šel dělat něco něco, co mě zajímalo a táhlo. Po měsíci zkušební doby jsem byl přijat, udělal jsem tam takovou kvazi tovaryšskou zkoušku a stal se ze mě kameník a v této partě jsem se pak naučil veškerou kamenickou práci. Na dálku jsem se pak i vyučil v oboru, takže mám dva výuční listy.

S touto partou jste pak pracoval i na dalších projektech?
Ano, další zakázkou tohoto Družstva kamenosochařů a cementářů byla kolonáda v Karlových Varech, a protože tam ženatí chlapi jet nechtěli, šoupli tam nás, svobodné pány. Bydleli jsme v lázeňském domě, v krásném prostředí. Bylo to hezké období.

A pak vedla vaše cesta sem, do Počernic?
V podstatě ano. Poté, co jsem bydlel řadu let po různých svobodárnách, jsem zatoužil po něčem vlastním. A tak když jsem jednou potkal bývalého kolegu z těch leteckých opraváren, říkal mi, ať se po něčem podívám v Dolních Počernicích, že tam prý bývají k prodeji domky za slušnou cenu. Tak jsem se tam jel podívat a opravdu jsem našel tři domečky, které byly k mání. Jeden jsem pak zakoupil, mám ho dodnes. Teď ho pronajímám a bydlím tady na své kamenosochařské zahradě.

IMG_3538.JPEG
                                                            Ukázka práce počernického kamenosochaře. FOTO: Jan Raška

 

A tady jste začal tvořit i svá první umělecká díla?
V podstatě ano. Já jsem už některé věci dělal na zahradě ještě v době, kdy jsem byl zaměstnán u družstva. To byla tehdy zakázka na opravu Pražské brány ve Velvarech, do které se netrefil ruský tank. Já jsem některé poškozené kvádry opracovával na zahradě a protože se tehdy družstvo nemohlo dohodnout na konečné ceně, zakázka se oddalovala, až přišel listopad 1989. Já jsem už 12. prosince měl živnostenský list a s družstvem jsem se dohodl, že tu zakázku převezmu jako soukromník. A od té doby dělám na sebe.

Jak těžké bylo uživit se jako samostatný kamenosochař?
Začátky byly perfektní, ona tehdy vlastně nebyla žádná velká konkurence. Hned po těch Velvarech jsem dostal další bezva zakázku na hradě Houska, což byla akce za půldruhého milionu na několik let. Jenže asi v pětině naší práce se hrad dostal do soukromých rukou a zakázka pro nás skončila, protože nový majitel na ni neměl peníze. Samozřejmě, postupem času přibývalo soukromých firem, které se zabývaly opracováním kamene, měli techniku, řadu zaměstnanců a tomu už se nedalo konkurovat. A já už jsem se pak ani nesnažil, protože jsem chtěl dělat něco tvořivého.

Takže to byl začátek vaší sochařiny?
No, sochařiny, to je trochu silné slovo. Ono, dostat státní zakázku bez toho, aniž byste měl akademický titul, v podstatě nejde. Přesto jsem se k jedné plastice dostal, což bylo pro mě něco takového, jako když zpěvákovi vyjde první deska. Byla to kopie sochy Jana Nepomuckého v životní velikosti, která stojí na fasádě činžovního domu v Praze na Újezdě v ulici U lanové dráhy. Myslel jsem si, že po této zakázce si mě konečně někdo všimne, no, nikdo si dodnes nevšimnul (smích).

Ale nezabalil jste to…
To ne, já bych kámen neopustil. Dělal jsem pro novodobé milionáře nejrůznější věci na jejich rozlehlé zahrady, od kopií soch, přes malé kašny, světelné plastiky, až po užité umění jako kamenné stoly a podobně.

IMG_3537.JPEG
                                                                              Nynější práce Josefa Boreckého. FOTO: Jan Raška

 

Teď ale pracujete na pěkné sošce, co je to zač?
Ano, je to práce pro mou dlouholetou klientku, pražskou malířku Věru Novákovou, pro kterou jsem dělal už několik věcí a která má právě nyní svou výstavu v Doxu.

Když říkáte klientku, co ženy, vy jste se nikdy neoženil?
Ne, já jsem vlastně ženatý s kamenem, tomu jsem věrný celý život. Ta "pravá" žena se dosud nenašla, ale ještě určitě není všem dnům konec...

Co vás na kameni vlastně tak fascinuje?
Jednak ta jeho historie, to, že je tu kámen miliony let, jsou v těm ti živočichové, ty zkameněliny a pak, že je to vlastně živý materiál, živý v tom, že podléhá tomu procesu zrání a stárnutí, a navíc, že je to tak poctivý materiál, že když do něj sekáte, tak nemůžete udělat chybu…

 

 

 

 

rozhovor umění
Hodnocení:
(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.