Renata (69): O manžela jsem se starala řadu let ve dne, v noci
Ilustrační foto: Ingimage

Renata (69): O manžela jsem se starala řadu let ve dne, v noci

18. 8. 2022

Manžel umřel před šesti dny. Trápil ho Parkinson, stařecká demence, diabetická retinopatie, téměř neviděl. Jeho stav se, bohužel, stále zhoršoval, starala jsem se o něho několik roků.

V posledních dvou letech sotva chodil, nedal dohromady souvislou větu, říkal nesmysly. Jeho komunikace byla aaa...., tak mě volal, jen někdy to bylo "Reni". Stále mě volal ve dne v noci. Během dne se nedokázal sám postavit, ale v noci se v posteli posadil a někdy i postavil - držel se postýlky, kterou jsem tam kvůli tomu nechala. Musela jsem mu dvakrát za noc vyměnit plenu. Nepamatuji se, kdy jsem se vyspala celou noc. Také večer u televize měl stále potřebu vstát. Musela jsem mu pomoci, udělal podél nábytku tři kroky a šel zpět - opěk jsem mu pomohla posadit se a za tři minuty opět nanovo. Tak to šlo celý večer.

Takhle v kostce napsané to zní hrozně, ale byly pěkné chvíle.

Každý den měl také řád. Ráno v sedm hodin prášky, zapít, zajíst. Pak moje hygiena, pak jeho hygiena, odvézt na vozíku do kuchyně, snídaně a bylo deset hodin. Následovala káva, kdy jsem mu přečetla celé noviny, nějaké ovoce ke svačině. Dopoledne jsem si mohla chvíli dělat něco svého, pak následoval oběd. Máme velký stůl - dala jsem ho doprostřed kuchyně, on kolem něho chodil a já chystala oběd. Po obědě jsem ho zavezla do obývacího pokoje a vyběhla na chvíli ven. Ale jen tak na půl hodiny, protože hrozilo, že touha vstát a chodit způsobí jeho pád, což se i párkrát stalo. Pak káva, zákusek a chůze s vozíkem po bytě. On ho vezl a já couvala a pomáhala mu, jinak by neuděl ani krok.

Tak to šlo roky. Pak jsem musela podstoupit operaci karpálního tunelu a umístíla jsem ho do pečovatelského domu. Tam pouze seděl a spal. Chtěla jsem ho proto vzít hned po operaci domů, jenže dostal zánět močového měchýře a k tomu se přidaly plíce.

Denně jsem tam volala. A najednou přes noc se to prudce zhoršilo, ráno opět volám a řekli mi, ať hned přijedu. Už byl mimo, hladila jsem ho, objímala a převedla ho na druhý břeh.

Jsem z toho zoufalá, pláču a neumím se zastavit, možná vypsat se z toho mi pomůže. Odmítla jsem návštěvu syna, potřebovala jsem se vyplakat.

Každý se divil, proč jsem ho dávno nedala do ústavu. Sama se divím, jak jsem to zvládala. Od rána do rána stále v pohybu, hlídat prášky, pečovat, být ve střehu... A já jsem se cítila na dvace let, bystrá mysl, hbitá. Nikdy jsem nebyla ospalá, nikdy jsem nebyla unavená, otrávená, protivná. Jistě, že jsem ho někdy, když nechtěl v klidu sedět, okřikla. Ale večer jsem se přitiskla k tomu teplému tělu, on mě objal a bylo to moc pěkné.

Je mi 80 let, jsem štíhlá, mám krásnou pleť, vypadám na 60 a cítím se na 30. Nevím, jak je to možné. Nyní tu sedím, vymýšlím, jak zaplnit den a to je hrůza. Připravuji pohřeb, jsem na všechno sama. Ale nic mi nedělá problém, roky zařizuji všechno sama, řídím auto, mám internet v mobilu, ovládám platby na internetu. Musím se pochválit - nikdo to za mne neudělá. Co bude dál, uvidím.

 

Renata, psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz

 

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.7 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.