Příběh staré fotografie z Valašska
Všechny fotografie: Z archivu Marie Měchurové

Příběh staré fotografie z Valašska

31. 1. 2023

Úvodní fotografie tohoto povídání je z našeho rodinného archivu, a byla pořízena v druhé polovině třicátých let minulého století. Jsou na ní manželé Muchovi, manželův staříček a babička, se svými dětmi.

Když měli tito dva svatbu, byla babička Rozálie vdova a dědeček Josef vdovec. Ona měla dceru Věru, a dědeček dceru Františku - maminku mého manžela (pozdější babičku našich dětí). Na fotografii je nahoře v bílé halence. Později se jim narodili ještě tři děti - Jiřina, Milada a nejmladší Joža.  Bohužel, dcera Jiřina, jak to nebývalo v těch letech vyjímečné, zemřela. Spolu potom vychovávali čtyři děti - tři děvčata a jednoho "mazánka" Jožku, který vyrůstal obklopen láskou tří sester. Nikdy nedělali mezi sourozenci žádné rozdíly. Staříček a babička (v rodině se jí neříkalo stařenka) se dočkali devítí vnuků, samých kluků, neměli ani jednu vnučku. Manžel Mirek měl dva bratry, teta Věra čtyři kluky, teta Milada a strýc Joža jednoho. 

Teď pár informací o Leskovci:

Obec Leskovec (v místním nářečí Léskovec) se nachází blízko hranic se Slovenskem, na východě Zlínského kraje, asi 6 km jižně od Vsetína. Název obce vznikl podle lískového keře, kterého rostlo na území obce velké množství. Lískový ořech se proto dostal i na vlajku a znak obce. Obec je rozložena v údolí říčky Senice. Území obce je velmi kopcovité. Obcí vede železniční trať na Slovensko. (Zdroj Wikipedie).

Mirek neustále vzpomíná na prázdniny v padesátých letech, kdy ještě měli u "staříčků" doma 4 krávy (později jednu), kozy, plné králíkárny králíků, hejno hus a plný dvůr slepic. Každé ráno s bratrancem Jendou vyráželi na pastvu do "hory", v kapsách cigarety partizánky, jež sebrali staříčkovi z krabiček, které se povalovaly po celém domě. Pod paží neodmyslitelné Mayovky a Verneovky od strýca Joži. Mirkovu historku o mlsné koze, kterou chtěl staříček prodat, a za výtěžek koupit krmivo, zná celé příbuzensto. Pořád ho zlobila, tak po ní hodil klacek, a ona upadla do bezvědomí. Začal se nad ní modlit, a koza, k jeho velké úlevě, vyskočila a pokračovala v prozkoumávání cizích pozemků. Když je přestaly bavit husy, stačilo udělat kšááá, a ony se vznesly do výšky a letěly se osvěžit do říky v údolí. Babička je potom musela jít přepočítat, a zahnat domů. Na jejich obranu musím podotknout, že to prý nedělali moc často.

Nikdy nepřestanu být vděčná osudu, že mi umožnil do tohoto královstí zvířat a hlavně milých lidí taky proniknout. Napřed jsme tam jezdili s Mirkovými rodiči jejich Moskvičem 408, později, s našimi dětmi, vlakem. Staříček se dožil úctyhodných 96 let a babička 93. Zemřeli oba během jednoho měsíce.

Taková valašská rodina dokázala být úplně soběstačná. Babička stloukala máslo, dělala tvaroh, pekla chleba a pečivo v krásné tmavězelené keramické peci, sušila ovoce. Děda se staral o včelstvo, pálil pravou valašskou slivovičku, udil maso a klobásy. Nouzí jsme u nich rozhodně netrpěli. A co potom valašské frgále z tvarohu nebo z hruškových povidel, na kterých byla vrstva ztuhlého másla. 

Bydleli v dřevěnici s velkou prosklenou verandou, za ní byla zahrádka a chlévy. K jejich pozemku patřily louky, pastviny i les nahoře v kopci. Když jsme to byli s Mirkem před třemi lety omrknout, seděla před chalupou cizí rodina, která nás pustila dovnitř, a my jsem si mohli oživit staré vzpomínky. Z devíti vnuků zůstal v Leskovci jen jeden, ostatní žijí ve Vsetíně, Mirek s bratrem v Holešově. Nejmladší Aleš žije v Praze. Po revoluci byl předsedou Strany zelených a poslancem dolní komory FS.

Ještě musím napsat, že v Leskovci žijí převážně lidé evangelického vyznání. Pan farář bydlí ve vilce, kde se v přízemí konají mše a v prvním poschodí bydlí on s rodinou.

Na další fotografii je veliký, barevný staříčkův úl. Fotograf ho zachytil při tom, jak s babičkou stáčejí med. Léta mohly naše děti ochutnávat jeho nepřekonatelný med vonící Valašskem. 

Včelín

 

Staříček byl dlouholetým členem dobrovolných hasičů, kteří ještě do dneška vlastní starou historickou stříkačku. 

 Hasiči

Teď bych Vám chtěla nabídnout jednu zajímavou informaci. Jistě většina z Vás viděla sochu Radegesta, nebo o ní slyšela. Tato socha stojí na podstavci při cestě z Pusteven na Radhošť. Bůh Radegast měl v pohanských dobách chránit Valaško před nepohodou a neštěstím.

Právě tento host pobýval v Leskovci v letech 1996-98 v kamenické dílně pana Jana Sobka. Autorem původní sochy byl akademický sochař Albín Polášek, valašský rodák. Socha byla zhotovena z umělého kamene. Zub času a nevlídné počasí sochu značně poškodily, proto bylo rozhodnuto nahradit ji kopií ze žuly, a původní sochu uložit do muzea. Kvádr žuly, ze kterého byla socha tesána, byl odlomen ze žulového bloku v obci Vápenice na Sedlčansku. Měřil 3,5 m a vážil 16,5 t. Odborný dohled nad prací byl svěřen akademickému sochaři Miroslavu Machalovi ze Vsetína. Během práce na soše dílnu navštěvovalo mnoho zvědavců, celé třídy přijížděli na exkurzi, televizní štáby, novináři... Nejvíc byla kulturní společnost šokována, když po schválení nové sochy komisí historiků se v tisku objevila fotografie, na níž drží Radegast v pravé ruce nikoliv roh hojnosti a kachnu, ale obrovský tuplák piva. Pan Sobek na jejich zděšení reagoval slovy: "Čemu se divíte? Nošovický pivovar Radegast projekt finanoval a stálo ho to přes milion korun. Tak snad buďte trochu velkorysí."  Pochopitelně šlo o pobavení kolemjdoucích. Atrapa byla zhotovena z pěnosilikátové kostky.

Když v roce 1997 přišla na Valašsko velká povodeň, tvrdili mnozí, že ji poslal rozzlobený Radegast za to, že ho svezli z Radhoště. Když totiž byl v roce 1930 svážen poprvé, nákladní auto s ním uvízlo v jedné ostré zatáčce. Vytáhlo ho až druhý den koňské spřežení. V ten den se strhla nad Radhoštěm obrovská bouřka a blesk dokonce zabil jednoho z vojáků, kteří sochu hlídali.

Radegast

Umělci

Informace o sochaři a jeho soše jsem čerpala z knihy od naší tety Evy, která celý život učila v Leskovci ve škole, a napsala o této obci zajímavou knihu. O historii Leskovce, o lidech a o jeho součastnosti. Dostali jsme ji jako připomínku nádherných chvil, které jsme měli možnost prožít uprostřed kouzelné přírody Valašska, a hlavně jako vzpomínku na ty, kteří už žijí jen v našich srdcích. Použité fotografie jsou také z uvedené knihy. 

Kniha

 Věnování

 

Na závěr moje fotografie, pořízené před třemi lety z cesty přes kopce od Zlína k tetě Evě a strýci Jožovi. Valašsko

Na hřebeni jsme narazili na zajímavý pomník na památku Valašského povstání. Na tomto místě bojovali i mí předkové, kteří  byli po porážce násilně vystěhováni k nám pod Hostýn do obce Rusava, kde se narodil i můj staříček, také evangelik. 

Památník

 

Cesta do Leskovce

Příběhy starých fotografií rodina vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.