Přběhy starých fotografi: Kdopak to asi je?
FOTO: Z rodinného archivu Ludmily Černé

Přběhy starých fotografi: Kdopak to asi je?

25. 2. 2023

Dědit se dá ledacos. Já zdědila mimo jiné obrovskou krabici fotografií. Barevných, zažloutlých, černobílých, zachycujících život známých i neznámých lidí. Na jedné je syn mé neteře hned po narození, na druhé zesnulý strýček, vedle fota svatební a tak dál. Pelmel života.

Nad krabicí jsem strávila několik večerů, vzpomínala a třídila. Narazila jsem ale i na staré svatební fotografie, kde jsem poznala drůžičky, ale kdo je nevěsta a ženich jsem nevěděla. Sestra si typla, že by to mohl být někdo z Koldína, odkud pocházela babička. Došlo nám, že s rodiči odešly i informace o velké části příbuzných. A dost nás to zamrzelo.

Ale proč se nevydat "po stopách předků" jen tak? Kouknout na kostel, kde si řekli babi a děda ano a kam jsme jezdívaly jako děti na pouť? Po padesáti letech hledat příbuzné, tedy ty, co my dvě znaly, jsme mohly tak akorát na hřbitově. No a tak jsme jednu neděli vyrazily "pátrat". Prošly jsme hřbitov, ale staré hroby měly nové desky s informací rodina ta a ta. Takže nic.

Ze hřbitova jsme šly do kostela. Bohužel byl zamčený. Následoval tedy průzkum obce. U jednoho domu jsem si vzpomněla, že tam kdysi bydlel nějaký bratranec s manželkou a mimčem. Teď měl ten dům na fasádě nápis Muzeum. Z domu vyšla mladá paní a pozvala nás dál. Nebyla místní. Dům koupila, zaujala ji jeho historie a rozhodla se, že na památku původních židovských majitelů v části, kde měli krám, zřídí muzeum. Zdejším obyvatelům se nápad líbil. Přinesli věci a nástroje "po předcích". Některé jsme znaly, některé viděly poprvé. Krásně jsme si zavzpomínaly na to, jak se kdysi stloukalo máslo nebo v jakých kočárkách nás vozily naše maminky. Protože i já mám doma věci, které mi je líto vyhodit a "hodně pamatují", nabídla jsem, že jim je do muzea zapůjčím. Přibalila jsem k nim i fotku mé babičky s dědečkem a ještě jednu svatební z těch "asi z Koldína". 

Za dva měsíce mi přišel doporučený dopis. Psal mi pán, který na fotce v muzeu objevil své rodiče. Zajímalo ho, jak jsem k té fotografii přišla a zda mu ji prodám. Byl to můj vzdálený příbuzný, vnuk babiččina bratra. Fotografii jsem mu samozřejmě přenechala. On nás na oplátku pozval k sobě domů. Do domu, kde se moje babička narodila. 

Při kávě jsme si upřesnili některé nejasnosti v příbuzenstvu a samozřejmě zavzpomínali. Na dětství a na naše rodiče.

A tak fotografie, pro mne dá se říct bezcenná, se po letech vrátila tam, kam patří a kde chyběla. A obnovila přátelství v další generaci, byť už za pět minut dvanáct. 

Na fotu, které připojuji, je "jen" nevěsta. Jedna z drůžiček je moje nejstarší sestra. Ani ona už mi tenkrát nemohla říct, komu byla na svatbě.

svatba.png

Můj příběh Příběhy starých fotografií vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.