Naši psi

Naši psi

23. 7. 2013

Když jsem přijela do Stříbra za dcerou, spávala jsem s Terezkou v pokoji. Já přijela s jezevčíkem, oni měli doma vlčáka Cezara. Hany (jezevčík) obvykle spala se mnou v posteli nebo u dcery, jak se zadařilo. Ještě bych měla upřesnit, Hany byly dva roky, když přinesli Cezara jako snad třítýdenní štěně od nějakého bezdomovce domů. Byl maličkej, bez mámy a tak Hany adoptoval. Nechtěla ho, vždycky před ním utíkala, záchranou pro ní bylo vyskočit na gauč a on pod tím gaučem kňoural, když jsme ho dali nahoru, tak zmizela a Cezar, neuměje ještě seskočit spadl dolů, hlavně že mohl za ní. Nakonec se prolomily ledy a i Hany ho adoptovala. Jaké bylo její překvapení, když ji to dítě přerostlo. Ale zase to mělo své výhody, jakmile se objevil nějaký pes před ní, tak Cezar okamžitě přispěchal a postavil se mezi psa a Hany, vrčel a cenil zuby, takže vetřelce zahnal. Když jsme odjeli po víkendu zase zpět do Prahy, obvykle pár dní smutnil a hledal ji.

Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala, jak se říká, v psí boudě, celým mým životem jdou se mnou pejskové, a tak jim taky věnuju péči a nic mi není zatěžko. Takže ve Stříbře úderem sedmé hodiny ráno psi napochodovali k mé posteli (Cezar si uměl dveře otevřít) a tiše stáli. Věděla jsem, že tam jsou, ale chtěla jsem vědět, co dělají, a tak jsem jen tak maloučko, opravdu malilinko pootevřela oko a v tu ránu se na mě vrhli a byli by mě slízali ze světa, kdybych nevyrazila z postele ven. To už věděli, že se jde do parku na procházku. Tes, tedy Terezka, se samozřejmě vzbudila taky, zbytek rodiny měl v tuto ranní hodinu ještě půlnoc. Takže mi nezbylo nic jiného než dítě obléknout, naložit do golfek a vyrazit s bandou ven. Park ve Stříbře není rovná vydlážděná placka, počasí taky nebylo vždy slunečné a suché, takže jsme se občas vrátili jako čuňata, když golfky zahamovaly o nějaký kořen a Terezka přistála na cestě. Ovšem psi ji vždy přispěchali na pomoc, a tak se někdy stalo, že byla špinavá i na zádech, což dcera nemohla dlouho pochopit. Dcery jsou někdy strašně nechápavé. A ta moje obzvlášť.

Ještě coby malé dítko jsme byli na dovolené u mých rodičů na moravské vsi, přesněji moravskoslezské. Mám ještě tři sestry, všechny bydlí poblíž, takže když jsme přijeli my z takové dálky, tak jsme se tam všichni sešli i s dětma. Seděli jsme na zahradě, probírali veledůležité věci všehomíra a moje malá dcera se vydala za odcházející babičkou. Tak na ni volám : „Mami, jde za tebou Monika, počkej na ní, ať nespadne na schodech“. Když se vrátily, dcera se mě ptala, proč babičce říkám mami. Tak jsem ji to vysvětlovala, jak to vlastně je – nepochopila. A tak co jsem zanedbala u vlastního dítěte, napravila jsem u vnučky. Jednoho dne jsme se celá rodina vydali na Moravu k babičce. Tuhle babičku Terezka viděla prvně v životě a bylo ji divné, že má sice babičku, ale proč tahle babička? A tak jsem začala: "Terezko, tohle je moje maminka a tím pádem tvé maminy babička a tvoje je to v podstatě prababička. Několikrát jsme se k tomu, že i já i její máma jsme byly miminka a malé dětičky vrátily (strašně se divila a rozum ji to nebral), ale pochopila a dokázala, že tomu tak je.

Když jednoho dne uprostřed konfliktu se svou matkou odkráčela k telefonu, zmáčkla naučené MEMO a 1 a když jsem se na druhé straně ozvala, prohlásila: „Babi prosím tě, řekni něco tomu tvému dítěti, už mě strašlivě štve“ a předala telefon dceři, které spadla sanice, nicméně jsme se této rozhodnosti srdečně zasmály.

Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zorka Chvojková
Chudák Terezka, ty příbuzenské vztahy musely být pro ni složité. A domácí mazlíčci jsou dar od boha, pomáhají nám žít lépe, ani si to neuvědomujeme.
Olga Štolbová
Líbí,já mám kočku Míšu,ale ta je jen na mazlení, moc velká legranda s ní nebývá.A dětičky? Můj syn, když začal trochu mluvit mě volal Olí,a mé mamince, své babičce říkal mami.