Hromadíte věci? Pozor, je to psychická porucha!
Ilustrační foto: pixabay.com

Hromadíte věci? Pozor, je to psychická porucha!

10. 4. 2017

Když někdo odmítá vyhazovat staré nefunkční věci a zavaluje svou domácnost stále dalším harampádím, říká se o něm, že je podivín. Jenže psychiatři tuto vlastnost nově zařadili na seznam duševních poruch. A pojmenovali ji výstižným názvem křečkování.

Křečkování se věnují lidé mladí i staří, ale faktem je, že s přibývajícími roky se neochota čas od času něco vyhodit, projevuje častěji. Snad každý zná někoho, kdo má doma mixér, který nefunguje deset let, v garáží hromady drátů a šroubků, které nikdy nepoužije nebo ve skříni kupu polorozpadlých bot, které si nikdy neobuje. "Proč to nevyhodíš?" říkají děti. A my odpovídáme: "Já nevím, třeba se budou ještě hodit. Je mi to líto. Jé, tyhle boty jsem měla na dovolené v Jugoslávii v roce 1978, podívej, pořád jsou pěkné."

Zahraniční literatura má pro toto chování název hoarding. Psychologové mluví o kompulsivním hromadění. A nově jej považují za formu psychické poruchy. To, že ji zařadili na seznam psychických nemocí, vzbudilo velký rozruch a o hromadění věcí se nyní na internetu vedou čilé diskuse.

Hromědění nebo jen nepořádek?

Kde je hranice mezi nepořádkem a hromaděním, které naznačuje, že jeho pachatel není duševně v pořádku? "Abnormalita často vzniká z normality," míní psycholožka Zdeňka Sládečková. "Podobné nemoci se často delší dobu neprojevují a dají o sobě vědět v souvislosti s jinými problémy: se stárnutím, s pocitem osamělosti, úzkostmi, depresemi."

Takže je celkem pravděpodobné, že čtyřicetiletý pán, který má garáž plnou nepojízdných kol, starých židlí a rozebraných televizorů, může mít v sedmdesáti velký problém. Třeba bude harampádím zavalena už nejen jeho garáž, ale i byt nebo celý dům. Podobných příběhů je známo spousta.

"Znám rodinu, která je nešťastná, protože babička má ve sklepě šest set zavařenin," vypráví psychoterapeutka Kateřina Novotná. "Vyrábí stále další, ty staré se kazí a ona je odmítá vyhodit. Rodina se kvůli tomu hádá, ale babička je přesvědčena, že to činí pro jejich dobro. To je ukázka, kdy už nejde o nepořádek, ale o problém," vysvětluje.

Do poradny, ale jak?

Psychologové se shodují, že dostat takového hromadiče do poradny je věc takřka nemožná. Průvodním jevem této poruchy totiž je, že si ji nemocný odmítá přiznat. A přiznejme si, že hranice mezi tím, kdy jde o normální binec a kdy problém je velmi tenká. Navíc si položme otázku: Kdo vlastně má právo říkat tomu druhému, kolik a jaké věci má mít ve svém domově? Když někdo chce mít obývací pokoj zavalený starým nábytkem, nefunkčními spotřebiči a v tom ještě žít s dvanácti kočkami, je to přece jeho právo, byť to okolí připadá divné.

Ano, křečkování je zapeklitý problém, ale častější než si možná myslíme. Američtí psychiatři tvrdí, že se týká okolo dvaceti procent populace. Tím jsou mínění všichni lidé, kteří mají doma něco, o čem vědí, že už to rozhodně potřebovat nebudou, ale nedovedou se toho zbavit. Ať už jde o stovky zavařenin, konzerv, botů, ale třeba i knih, starých nepoužitelných magnetofonových kazet, prostě čehokoliv. U dvou až pěti procent z nich se pak jedná o duševní poruchu. A pozor, často jde o lidi starší pětašedesáti let.

Sběratelé nebo hromadiči?

Nepleťme si však hromadiče se sběrateli. Psychologové mají mezi nimi jasný předěl. Sběratel hromadí věci systematicky, hodně o nich ví, zajímá se o ně, má je rád. Křečkař hromadí věci beze smyslu. Dělá mu dobře, že je má doma, ale vlastně se tam o ně dál nezajímá.

Takže, až nám zase jednou bude líto něco vyhodit – něco, co nám zabírá místo, práší se na to a už to řadu let nefunguje – vzpomeňme si, že křečkování je už v seznamu nemocí. A také na fakt, že abnormalita vzniká z normality.

Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
nina hor
Reakce na paní Miladu nebo jeste toto http://skladovani-profigroup.cz/ taky se dá
Milada Salajková
Pani Ilono, takových lidí je mnoho. Snad pronajmout garáž, pokud nemáte vlastní prostory. Pokud nemá jiný problém, da se to zvládnout s tim, že potají sem tam něco vyvezete. Pevné nervy.
Ilona Kabelács
Přidávám se také. Mám s partnerem problém, "hromadění" se stalo abnormalitou, jsem frustrovaná, nějak si již nevím rady, je to nad moje síly ! Můžeme oživit tuto diskuzi ? Mám ho ráda, moc, nerada bych odešla, jen nějakou strategii - máte někdo zkušenost ? Prosím. Díky všem !!
Vladka Steinová
Přidám se s názorem, asi ne zcela přijatelným,ale asi je hromadění a "hromadění" a nevím, proč by člověk měl mít proto psych.poruchu, když si něco schová?Kde to paní autorka článku vzala? Co vše se dnes řeší?Nejsou jiné problémy, o kterých by bylo třeba psát? Vzpomeňme na Jar.Hanzlíka ve filmu Slavnosti sněženek-"No nekup to"....co vše tam v domě nahromadil...já mám asi štěstí, ale nevidím u nás v domě, že by někdo něco nosil do domu z kontejneru a máme zde navíc zkušebně umístěné kontejnery na humanitární účely, tedy do toho dáváme použité textilie a boty etc. a bezdomovci si to berou na zimu . A z piety si něco málo schovat po předcích, to snad není ještě psych.porucha!!!!Článek je na zamyšlení, ale je extremní.Zdravím.....
Hana Čadová
Je to opravdu nepříjemné, když nájemník vybírá kontejnery a věci nosí domů a nebo uchovává v suterénu. Máme takového nemocného pána v domě a já se bojím uchopit kliku u vchodových dveří!
Renata Zadražilová
Také hromadíme, či spíše nevyhazujeme. Tak snad to není ještě vážné. Ale to, o čem píše paní Zuzana Pivcová takéznám. Máme takového člověka v ulici. Není to příjemné.
Zuzana Pivcová
Myslím, že to, na co upozorňuje článek, je mnohem závažnější problém, nikoliv jen nostalgické uchovávání vlastních věci, k nimž nás vážou vzpomínky, případně pocit užitečnosti. Jsou lidé, kteří chorobně nejen věci uchovávají, ale především je odevšad nosí, že se jim mohou hodit. Berou je u kontejnerů i na zavážkách, mnohdy s nimi třeba zavlečou do paneláku štěnice. Často jich zneužívají různí známí a ještě jim nosí krámy, kterých se chtějí sami zbavit. O některých extrémních případech, kdy takto choří lidé nejenže obtěžovali své okolí, ale zůstali ve svém obydlí doslova uvězněni, informovaly i sdělovací prostředky. Bohužel se takové případy nedají řešit žádnou domluvou. Mluvím ze zkušenosti, protože jednu takovou, mimochodem vzdělanou, dříve velmi společenskou, sportovní ženu znám. Jak skončí, nevím.
Milada Salajková
Když hromadite své věci, věci blízkých, to ještě jde. Představte si člověka, který nosi domu věci, co jiní vyhodi k popelnicím. U postele si udělá kopec, přikryje to vlajkou a na své "starožitností" nedá sáhnout. Naplnil 3 činžovní sklepy mikrovlkama, sakama, obrazema... Až to bouchlo, uklizeli jsme to ve čtyřech celý týden. Doktorka konstatovala, že by musela internovat všechny.
Jana Šenbergerová
No vida, a to jsem si pořád myslela, že jsem docela fit, a zatím mám psychickou poruchu. Nu což, já nikdy nebyla podle současných měřítek moc normální. :-)
Tomáš Horáček
Já to mám částečně jak pan Libánský. Když mi něco sloužilo mnoho let a pak už nemohlo, přece to jen tak neodkopnu a nehodím na smeťák. A tak mám ve sklepě třeba stará radia či televize. Přestože si možná marně myslím, že jsem pořád ještě racionálně uvažující člověk.
Jan Blahoslav
Já hromadím úplně všechno z níže uvedených důvodů. Mám plný sklep krámů, které nikdy nevyužiji, ale co kdyby, že... Manželka je ze mě na mrtvici...
Richard Zeman
Ano, také hromadím. Jsem asi blázen, ale co kdyby se to někdy hodilo... Máme u domu takovou malou stodolu, takže mám kde hromadit. bydlet v bytě, to bych byl nešťasten.
Hana Čadová
Moc pěkné. V mládí jsem se divila rodičům, že vše schovávají. Maminka sukně, šaty atd., prý ať si vše její nepotřebné oblečení přešiji, tatínek také hromadil vše možné a nemožné. Nyní na chatě chodíme v dobovém oblečení a lituji, že jsem maminku neposlechla, protože v jejím oblečení bych byla frajerka! Lituji moje děti, protože až budou likvidovat věci co jejich tatínek nechtěl vyhodit, tak to si užíjí!
Jiří Libánský
Také mám tendenci nic nevyhodit. Také když něco vyhodím, protože mnoho let se to doma jen válí, během několika dnů nastane situace, že jako na potvoru by se to hodilo. Jsou věci, které dříve sloužily celé generace. Když byla postel přebytečná, rozebrala se, odnesla na půdu. Když se rodina rozrostla, snesla se z půdy, vyčistila a opět složila a sloužila. Mnoho let, několika generacím. Člověk, jako živočišný druh, se vyvíjel po mnoho milionů let. Když už si s velkým úsilím vyrobil oštěp, hliněnou misku, či bronzový náhrdelník, měly věci hodnotu a člověk si jich vážil. I ubrousek, v kterém byl zabalený chléb se nevyhodil, nýbrž vypral k dalšímu použití. Prostě po miliony let vývoje člověka se věci nevyhazovaly. Až posledních několik let. Ve vývoji člověka je to opravdu jen několik málo let. Nesmíme se divit, že to v nás logicky geneticky ještě někde v našem podvědomí je. Pak se naskýtá otázka, jestli vlastně tendence nevyhazovat věci, snaha zachovat je pro další použití a nebo opravu není zdravější než vývoj směřující k neustálému nakupování nových věcí a odkládání a vyhazování starých nebo zastaralých, často ještě plně funkčních. Je to v souladu s řádem přírody, řádem země, řádem vesmíru? Já si i průmyslově vyráběné věci dotvářím, upravuji, vylepšuji a zdobím. Vkládám tím do nich část své duše. Věci pak používám dlouho a většinou máme mnoho společných zážitků. Loučení s nimi je loučení se starými přáteli a částmi své duše.
Beata Neuwirtová
To se mi líbí, směji se, protože se často hádáme s manželem, aby pořád neskladoval staré věci. Ale jemu je líto cokoli vyhodit, má plnou garáž i kůlnu haraburní ještě z mládí. Asi ho pošlu k doktorovi.