První zdolaná čtyřtisícovka
FOTO: archiv autorky

První zdolaná čtyřtisícovka

5. 3. 2016

K horách jsem vždy měla osobitý vztah. Fascinují mě vrcholky jak vysoké, tak nízké. Všechny vyzařují zvláštní druh energie, jež mě nabíjí. S manželem jsme mimo jiné sběrateli českých tisícovek, nejvyšších hor pohoří, vrcholů zvláštních a v neposlední řadě alpských čtyřtisícovek. Z každého výstupu si odnášíme, pokud to jde, malý talisman v podobě kamínku, který zespoda popíšeme a vystavíme.

 

Můj svět


Jak jsem se ale dostala k alpským čtyřtisícovkám? Na jedné akci mě oslovil jen tak mezi řečí kamarád, zda bych se nechtěla vzhledem ke své fyzičce připojit k jejich lezecké partě, jezdící pravidelně koncem srpna do Alp lovit čtyřtisícovky. Jelikož jsem ucítila adrenalin, okamžitě jsem souhlasila, manžel si nechal několik dní na rozmyšlenou. Nakonec jsme zakoupili veškeré vybavení a v srpnu vyrazili do Švýcarska na naši první čtyřtisícovku. Kluci vybrali jednu ze snazších, Bishorn (4153 m). Ne nadarmo se ovšem říká, že žádná čtyřtisícovka není zadarmo. Ačkoliv jsem zhlédla různá videa, trochu se naučila techniku, jak se jistit a pohybovat na ledovci, absolutně jsem netušila, do čeho jdeme. Jediné, čím jsem si byla jistá, byla moje dobrá fyzička.

 

Můj svět

 

Z horské vesničky Zinalu jsme s osmnáctikikovou zátěží překonali převýšení tisíc pětset metrů a dorazili na horskou chatu Cabane de Cracuit, což byl v těžkých kožených botách sám o sobě náročný výkon. Překvapení nás čekalo v podobě neochotného provozovatele chaty, jenž se s námi nechtěl bavit anglicky ani německy, pouze francouzsky a dával náležitě najevo, jaký jsme pro něj póvl, poněvadž jsme si neobjednali polopenzi, nýbrž jen nocleh. Zatnuli jsme zuby a nenechali se otrávit. Horší bylo, že se u mě kromě bolesti hlavy, na rozdíl od ostatních, přidaly bolesti žaludku, čehož jsem se nejvíc obávala. Modlila jsem se, abych nezačala zvracet, protože jsem věděla, že tím by můj výstup skončil. Podcenili jsme aklimatizaci. Z nadmořské výšky cca 130 m jsme se dostali během necelých 48 hodin do nadmořské výšky přes 3 tisíce.

Noc byla příšerná, v hlavě mi hučelo jako v úle. Ráno vstávání za tmy, mytí ve vodě z ledovce a vaření snídaně za mrazivého počasí venku. Po vypití horkého čaje a snězení vločkové kaše se žaludek trochu uklidnil. Nasadili jsme mačky a jdeme. Brzy ráno bývá sníh tvrdý a zmrzlý, jde se poměrně dobře, nikam se neboříme. Za to se nám začíná špatně dýchat a tím pádem musíme zhruba každých padesát až šedesát kroků dělat několika vteřinové pauzy. Přidává se silný vítr a pocitová teplota klesá minimálně o pět stupňů.

Při zdolání nadmořské výšky nad tři a půl tisíce metrů u mě propukají znovu žaludeční bolesti, tentokrát mnohem silnější. V duchu si stále opakuji: „Vydrž, vydrž, nic to není, pomalu dýchej“. Nezajímám se o nic než o dýchání. S bídou se zmáhám na focení, vyčerpává mě neustálé měnění rukavic a proto brzy končím i s touto činností. Začínají mi mrznout konečky prstů, ačkoliv mám na rukách vložkové rukavice + teflonové palčáky. Cestou potkáváme zklamaná družstva, vracející se zpět kvůli dýchacím potížím a nevolnostem.

Na vrcholu stojíme přesně v 10.10 hod. Naše radost je neskutečná a zažehnává alespoň na chvíli moje bolesti. Děkujeme bohovi Bishornu, že nám dovolil na něj vylézt. Po krátkém focení se vracíme zpět. Cesta dolů je pro mě utrpením. Euforie z výstupu pominula a já se v rozbředlém sněhu bořím na mnoha místech po kolena, kluci, jelikož jsou těžší, do půli stehen. Několikrát zakopávám, roztočím se a letím po břiše dolů několik metrů. Nebýt na laně, nejsem dávno mezi živými. Jednou jsem se probořila do trhliny, naštěstí jen do pasu.

 

Můj svět


Na Cabane de Cracuit do sebe cpeme kvůli energii zbytky jídla, já nemůžu nic, pořád mám žaludek jako na vodě. Nakládáme do batohů odloženou zátěž a scházíme co nejrychleji dolů do Zinalu. Cesta je krutá neboť jsme během jednoho dne sestoupili o 2 500 m. Těsně nad Zinalem jsme všichni v těžkých botách mleli z posledního. Jediné, co mě potěšilo, byla skutečnost, že ve výšce 2800 m rázem přestaly bolesti hlavy včetně žaludeční nevolnosti.

Můj svět

 

Můj svět


Tímto výstupem u mě naplno propukla závislost na alpských čtyřtisícovkách. Na kontě jich mám celkem patnáct. Když se mě kamarádky ptají, proč riskuji a co z toho mám, odpovídám: „To musíš zažít na vlastní kůži. Jde o ten pohled na sousední hory a o ten jedinečný pocit, když stojíš nahoře a nad tebou nic není.“ A ony nechápavě kroutí hlavou.

hory Můj příběh turistika
Hodnocení:
(4.3 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ilona Erika Kolář
Dana V.: tak to je mi moc líto. My jednou také zůstali ve čtyřech tisících metrech v bouřce. Odhodili jsme cepíny, stáli jsme asi hodinu, báli jsme se pohnou, kolem nás navíc létali kameny, padali sněhové krupky (tam už padají jen krupky) a já nahlas brečela a modlila se. Naštěstí jsme přežili. Proto jsem si koupila novou verzi hodinek, kde jedna z funkcí předpovídá spolehlivě bouřku do tři hodin.
Dana Novotná
Je to krása vidět východ slunce a být nad všemi těmi vrcholky. Viděla jsem jenom fotky. Moji synové jsou horolezci. A taky ten mladší právě ve Švýcarsku a v srpnu zůstal. Těsně pod Eigrem. A úplně blbě. Zabil ho blesk. Takže když slyším Švýcarsko, srpen, Hned mě napadne, že má každý štěstí, když se vrátí v pořádku domů.
Soňa Prachfeldová
je považuji za šílence, je to tak nebezpečné. Hory jsou nádherné i zrádné. Tak ať ve zdraví vše zvládnete !
Soňa Prachfeldová
Obdivuji horolezce, občas
Ilona Erika Kolář
Eva M.: to si říkám také, abych se uklidnila.:) Alena V.: děkuji. Určitě byste se divili ještě více, kdybyste věděli o všech mých aktivitách.:))))
Alena Várošová
Ilono,obdivuji Vás a zároveň nechápavě kroutím hlavou.Zrovna tak,jako Vaše kamarádky.
Ilona Erika Kolář
Hanka R. : ano, je to euforie. Zuzka P.: každý jsme jedinečný a každý umí něco jiného. Já jsme např. nemehlo na ruční práce. Helenka Č: na Lysou horu polezu opět v září při Beskydské sedmičce. Už se těším. Ladislav V.: dík. Nahoře je navíc problém i s vařením. Ivana K.:Tisá je perfektní na lezení. Znám velice dobře::) Vanda B.: Na první mi bylo padesát, poslední vloni. Jezdíme každý rok. Některý rok jsme dali i pět, ale to byl masív Monte Rosy. Vylezli jsme nahoru na nejvyšší chatu v Evropě (4544 m), přespali a odtud šlo dolů a sbírali čtyřtisícovky.:) Letos jedeme do Francie. Olga Š.: Tatry jsou moje srdcovka. Je pravda, že teď má člověk mnohem víc možností. Ale Ty máš určitě také hodně žážitků.:) Hanka Š.: ano, je to jako droga. Já se ale zase bojím potápět do hloubky a necítím se příjemně v jeskyních. Jiřina Š.: to je také skvělý výkon. Julské Alpy mně také lákají, jenže já ještě chodím do práce,navíc jsem přibrala druhé zaměstnání jako brigádu a čas bohužel nezbývá. Zážitků můsíte mít také spoustu.:)
Eva Mužíková
Všichni jsme nějakým způsobem "šílení", ale to už k životu patří. Paní Ilono, máte můj obdiv.
Hana Šimková
Je to síla a musí to být pro někoho krásné. Já vím, že bych to nedokázala, protože mám fobii z výšek a hloubek atd..Ale jste statečná a fandím Vám.
Olga Štolbová
Ahoj Ilono, zdravím a fandím. A také trochu závidím. Před těmi šedesáti lety, kdy jsem začínala já, jsme byli rádi, že máme Vysoké Tatry. Věřím, že jsi v horách zažila spoustu úžasných zážitků a že jsi se ze svých vlastních vítězství vracela šťastná. Pokud ještě chodíš lovit čtyřtisícovky, přeju ti šťastné návraty. Dík za krásné povídání. *****

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.