Foto: autorka

Na chvíli ve světě retrohraček

25. 7. 2018

Můj příběh

Autor: Zuzana Pivcová

Hodnocení:

(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Alena Vávrová 25.7.2018 12:50

Zuzko, díky za krásnou podívanou!!

Blanka Bílá 25.7.2018 11:10

Je to fajn, když se něco takhle uchová pro další generace, mě moc z mých hraček nezbylo, hodně zničil můj mladší sourozenec.S hračkami po mých dětech, taky zbylo jen něco, si hrají i vnoučata. Dnes takové krásné hračky nevyrábí, Zvláště panenky a už vůbec nejsou ozdobné špendlíky, které jsme nosili na kabátcích.Moje nejstarší vnučka se od mala bojí velkých panenek a loutek, moc mě to mrzí, ale nevím, proč to tak je.

Naděžda Špásová 25.7.2018 10:30

Zuzko, to je krása. Já jsem měla, co si pamatuju, jednu pannu, takovýho plaváčka. Ty fotky jsou super. :-)

Marie Doušová 25.7.2018 10:03

Pěkná výstava a virtuální prohlídka potěšila.

Mirek Hahn 25.7.2018 09:33

Prima ! Zaniklý svět celuloidu a bakelitu :-) Modrý skůtr ČZ je kouzelný.

Věra Ježková 25.7.2018 09:24

To je nádhera! :-)

Alena Tollarová 25.7.2018 09:16

Já žádné svoje hračky bohužel schované nemám, ale zůstalo nám pár kousků po našich dětech. Diví se mi, že je nechci nechat zničit dnešními raubíři, ale zkrátka nechci. Je v nich kus nostalgie. Je mezi nimi i ten tank a úplně stejnou postýlku z 12. fotky vyráběl manžel pro vnučku. Kde asi vzal mustr? Nevím.

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Vůně léta: O letním snění

Horký téměř letní den, slunce se kutálí po nebi a paprsky objímá zem.

Dana Kolářová

Volha a já

„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha. Pracovala, a tady máte, jak jsem to tehdy vnímala, a jak to vidím dnes.

Zuzana Zajícová

Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí

Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.

Iveta Markusová

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

Hana Práglová