Děti se musí hodně chválit, míní rodiče. Podle prarodičů se to s chválou přehání
Ilustrační foto: ingimage.com

Děti se musí hodně chválit, míní rodiče. Podle prarodičů se to s chválou přehání

7. 2. 2020

Ty ji vůbec nechválíš. Tuto větu vyslechla babička osmileté školačky. Rodiče holčičku zahrnují výrazy: Jsi úžasná, nejlepší ze všech, všechno dokážeš. Babička se tomuto trendu ve výchově dětí odmítá přizpůsobit. Myslí si, že přemíra chválení dětem spíše škodí. Je to nyní velmi častá situace v mnoha rodinách.

Dokážeš v životě vše, pro co se rozhodneš.
Jsi nejlepší, fakt borec.
Ty jsi princezna, nejkrásnější holčička ze všech.
No, z tebe bude druhej Jágr, to je jasný.

Tyto věty slyší dnešní děti ze všech stran. Pochvaly a ujišťování, že jsou nejlepší či výjimečné, je provázejí ve většině rodin už od narození. Zatímco rodiče chválí, prarodiče se velmi často diví. Současní senioři totiž ještě pamatují doby, kdy takové chválení dětí vůbec nebylo běžné. Vyrostli v době, kdy děti nebyly považovány za božstvo, jemuž je nutno se podřizovat. Mnozí si v dětství vyslechli více kritiky než pochval. A teď se nemohou shodnout? Co je lepší? Kdo měl lepší podmínky pro to, aby v životě uspěl? Kdo bude odolnější? Člověk, který v dětství či mládí poznal určitý nedostatek, nepřízeň osudu, který si musel mnohé vybojovat? Nebo člověk, kterému rodina od malinka zametá cestičku a říká, že je výjimečný? Co když časem zjistí, že výjimečný není? Co si počne? Zvládne se orientovat v běžném životě, ve kterém už tolik pochval slyšet nebude?

„Když jsem doma řekl, že bych chtěl studovat, táta mě seřval, že mě nebude živit,“ vypráví pětaosmdesátiletý Václav z Ostravy. „Dokonce se pan učitel vypravil mé rodiče přesvědčovat, že bych měl jít do školy, že mi učení výjimečně šlo. Táta mě nechtěl dát ani do učení. Trval na tom, že musím jít dělat na dráhu jako on. My byli snad nejchudší rodina, co jsem znal. Udřená máma, která uklízela, šest dětí a naprosto nevzdělaný, životem unavený otec, který pracoval na dráze a to málo, co vydělal, propil. Neustále mi říkal, že nemám mířit vysoko, že pro lidi jako my je nejdůležitější udržet si práci, že škola je k ničemu,“ vzpomíná. Václav šel dělat dělníka, po dvou letech nastoupil do učení. Poté si po večerech udělal maturitu. „Táta mě stále ponižoval větami typu: No jo, pán chce být něco lepšího. Máma neříkala nic, té bylo vše jedno. Vlastně jsem od nich nikdy neslyšel pochvalu, něco motivačního,“ říká. Václav nakonec vystudoval i vysokou školu a stal se z něho uznávaný inženýr ve strojírenství. Je autorem několika patentů, pracoval v zahraničí, ovládá perfektně angličtinu i němčinu. A tvrdí: „Čím má člověk těžší start do života, tím více je motivován, aby v něm něco dokázal.“ Těžce nese, když nyní vidí, jak jeho potomci vychovávají vnoučata, ba i pravnoučata. „Máme teď v rodině pětiletého chlapce, kterému všichni pořád říkají, že z něj bude světově uznávaný fotbalista, který bude vydělávat miliony. Kluk prostě kope do balonu jako tisíce jiných kluků, ale furt slyší, že je výjimečný. Leze mi to na nervy, ale když něco řeknu, rodina mě okřikuje, že tomu nerozumím, že takto se nyní děti musejí motivovat, aby uspěly v životě. Mě motivovalo právě to, že jsem se chtěl vymanit z chudoby a ukázat Mám na víc všem, kteří mi nevěřili,“ uzavírá Václav s tím, že zná několik úspěšných mužů, kteří měli podobný životní příběh jako on sám.

Nizozemský psycholog Eddie Brummelman provedl výzkum s cílem zjistit, jak přehnané chválení na děti působí. Například, jestli děti vnímají, když se jim místo ‚jsi dobrý‘ řekne ‚jsi neuvěřitelně dobrý, nejlepší ze všech.‘ Uvedl: „Dospělí se domnívají, že časté a přehnané chválení pomůže dětem vyrovnat se úspěšnějším jedincům, jenže se ukazuje, že právě to není pravda. Přehnaně chválené děti mnohdy mají pocit, že musí neustále podávat nadprůměrné výkony a třeba se jich necítí být schopny.“ Dělal z dětí zkušební skupiny a ukazovalo se, že ty, které byly hodně chválené, se záměrně snažily dostat z pozic takzvaných hvězd do pozadí, nevynikat, nedraly se kupředu. Takže jeho závěr je: Rozhodně to s chválením nepřehánět.

Tématu se věnovali také vědci z Kolumbijské univerzity a ti došli k závěr, že děti, které jsou hodně chváleny, často časem neumějí řešit problémové situace. Mnohdy si prý volí jednodušší cesty, menší cíle, protože mají obavy, že nesplní očekávaní.

Přístup rodičů k dětem, co se týká chválení a odměn, je nyní velmi odlišný od toho, na jaký byli zvyklí lidé, kteří jsou teď v seniorském věku. Mnozí říkají, že za jejich mládí se chválilo minimálně. „Já jsem častěji slyšela, že něco nesmím nebo musím, ale nevybavuju si, že by mě doma někdo pořád chválil. Když jsem přinesla jedničku, máma mi řekla, že je to dobré. Když jsem se později flákala a nosila trojky a čtyřky, táta se vrátil z třídních schůzek, seřval mě a nesměla jsem dva týdny chodit ven, než jsem si známky zlepšila. Nemám pocit, že by mě naši neměli rádi nebo mě nějak špatně vychovali. Jen se tehdy ze všeho nedělaly takové cavyky jako nyní. Bavilo mě kreslit, tak jsem si doma kreslila. To bylo vše. Dnes baví kreslení moji třináctiletou vnučku. Chodí do všemožných kurzů, otec s ní jezdí na výlety po evropských galeriích, neustále s ní diskutuje o umění a tvrdí,  že bude významnou umělkyní. Pořád jí rodiče říkají, že je mimořádně nadaná, úžasná, nejlepší. No, kreslí hezky, ale myslím, že pokud by se ukázalo, že výjimečná není, těžko se s tím vyrovná. Už teď nosí nosík dost nahoru,“ vypráví pětasedmdesátiletá Irena z Prahy.

Přístup k výchově dětí je jedním z nejčastějších zdrojů neshod a nepochopení mezi generacemi. A otázka, jak a nakolik děti chválit, je přímo ukázkovým příkladem toho, jak hodně se způsob výchovy dětí změnil. Takže není divu, že mnozí současní dědečkové a babičky jsou poněkud zděšeni tím, že jejich vnoučátka vyrůstají v přesvědčení, že jsou ty nejvýjimečnější a nejnadanější děti na světě. Údiv prarodičů je oprávněný, protože právě lidé vyššího věku dobře vědí, že v životě zpravidla nastanou situace, ve kterých lépe obstojí člověk zvyklý na určitou míru nepohodlí, nedostatku a stresu, než princezny a princové, kteří vyrostli v hedvábných peřinkách.

rodina vnoučata
Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Mária Lamoš
Chválit ano, ale s mírou. A podporovat v nich realistický i kritický pohled na sebe sama ...
Jitka Caklová
Až na rozdíl v rodině, ve věci vypichování jednoho dítěte na úkor druhého, třetího, čtvrtého dítěte, které se u nás nekonalo, s paní Evou Kopeckou souhlasím. Různé situace popsala výstižně :-)
Jitka Caklová
Ať tak či tak, je lepší přiměřeně chválit, než stále říkat okřídlené, "musíš to někam dotáhnout". https://www.youtube.com/watch?v=wUEIHMRQm-s
Eva Kopecká
Naše generace moc na chválu zvyklá nebyla a nikdo se s námi nemazal. Nebyli jsme centrem rodiny a alfou a omegou domácnosti. Pochvaly od mých rodičů bych mohla asi spočítat na prstech jedné ruky. Dětí bylo v rodině víc a rodič si mohl svého favorita a mazánka vybrat. Já jím nebyla. Přesto jsem byla na život velmi dobře připravená. Co jsem potřebovala, jsem si musela vydobýt sama. Aby se mnou psal někdo úkoly, neexistovalo. Za poznámku bych doma byla jistě potrestaná a doma jsem měla plno povinností. Jsem zvyklá pracovat a dotáhnout to, když něco začnu. Víc mě chválili na mých vedlejších pracovních činnostech a na mých volnočasových aktivitách. Když dneska vidím, jak se lidi chovají už k malým dětem, pochybuju, že z nich vyroste něco pořádného. Bohužel. To přijde maminka a babička do hracího centra, odežene děti, které si tam hrají, posadí svoji snad ani ne roční vnučku na klouzačku, přidržují ji obě, poněvadž by se snad zabila, kdyby jela po zadku tak, jako ostatní děti, myslím tím ty, co si tam normálně jsou schopny vylézt, a když ji dostrkají dolů, obě volají, BRAVO, OLIVIE, BRAVO! Mimino, neb tohle ještě nebylo snad ani batole, se kření, chápe, že je chváleno, ale samozřejmě ani neví, za co. Ono taky ani není za co. No jak bude tahle holčička pro život připravená, jestli ty dvě nedostanou rozum, to jeden neodhadne. Rodiče lítá s každou hloupostí se stížnostmi do školky, do školy, na učňák, protože jen on, rodič, přece nejlépe ví, jaký má doma zázrak. A že to dělají ti ostatní. Protože učitel a ostatní děti vědí, že ten jejich zázrak je mnohdy prostě obyčejný nevycválaný spratek, terorizující děti i učitelku, málokdy se rodič a učitel domluví. Protože mám děti a mám známé, co děti mají, baví mě sledovat, kam ten různý přístup k dětem vede. Tak třeba děvče, kvůli kterému matka lítala snad každý týden na střední, a které jen tak tak odmaturovalo, bylo zase chytré v jiných věcech a dobře se vdalo. Nakonec bylo ochotné porodit, ovšem dítě cpe každou chvíli babičkám, ona ta domácnost dá práce, že. Zejména, když se nechodí do práce. Co za sebou tahle paní nechá, když to nikam nedotáhne ani ve škole, ani v práci, ani ve výchově? A úplně úchvatná jsou už jenom ta jména. Kdyby dítě mělo příjmení Vocásek, bude to Oliver nebo René. Kdyby se holčička příjmením jmenovala Jeřábková, musí to být alespoň Viktorie nebo Sofie. Jiní zase dítě přihlásí na úplně všechny kroužky, co jich ve škole je. Bez ohledu na to, zda to dítě baví nebo ne. Aby jako nemělo čas na jiné lumpárny a oni s ním nikam nemuseli a měli pokoj. Že se dítě úderem plnoletosti trhne a začne si najust dělat, co chce, vidím sice ne jako vhodné, ale celkem očekávatelné. A maturitu nedodělá najust. Kvůli rodičům. Dospělému dítěti nedojde, že škodí jen samo sobě. Jak taky, když si s ním rodič nikdy neměl čas popovídat o běžných věcech....Nic se prostě nemá přehánět. Ani chvála, ani nezájem.
Věra Halátová
Zase se "pro život hledá jízdní řád"?
Marie Měchurová
Jsem pro pochvalu, když je na místě a nešetřit s ní. Zvyšuje to sebevědomí. U nás doma se nechválilo, nesla a nesu si následky celý život.
Soňa Prachfeldová
Všeho s mírou. Dítě je tu, dejme mu to nejlepší , co můžeme, lásku, zázemí a hlavně dobrý příklad. Pochvalu děti potřebují, nikoli však opičí lásku, důsledkem jsou často děti namyšlené a nesnesitelné pro kolektiv.
Jana Šenbergerová
Všeho moc škodí. Když dítě pokaždé slyší jen kritiku, nese si celý život cejch nedostatečnosti. Především musí cítit, že je milováno za všech okolností, nejen tehdy, když splňuje očekávání jiných.
Dana Puchalská
Včera jsem si koupila MFD s přílohou. A tam je opravdu zajímavý rozhovor s p. Lasicou. A v mnohém s ním souhlasím. A mezi námi, chválit ano ale neudělat z děcka poloboha a nebo nedej bože dítě, které bude tzv staré - mladé. Nebo naopak "malý profesor" a ten pak poleze na nervy i sebevětšímu klid'asovi.
Zuzana Pivcová
Naše maminka nás vůbec nechválila, brala to jako samozřejmost, jako to tady píše Ema přede mnou. Spolužačky klidně přede mnou pochválila. Zato drobné prohřešky brala velmi vážně a trestem nám bylo, že s námi nemluvila. Myslím, že dělat z dnešních dětí hvězdy, nebo jak někdo řekl, rodinného bůžka, také není dobré. Sebevědomí by mělo být tak akorát, a hlavně oprávněného. Mě, podobně jako Jitku, spíš motivoval nějaký neúspěch, že jsem si řekla, že přece se nenechám zahanbit. Příišnou chválu nemám ráda celý život, ani dnes. No, naštěstí jí ubývá. :-D

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.