Letní neděle staršího muže. Dlouhá povídka.
Ilustrační foto :pixabay. com

Letní neděle staršího muže. Dlouhá povídka.

21. 3. 2020

Příběh mého dobrého kamaráda.

Tento příběh se stal asi před dvanácti, možná čtrnácti roky. Když mně ho Ondra vyprávěl, byl jsem překvapen. Vše je promlčeno, vše je zapomenuto, tak ten příběh převyprávím teď i já vám. Místopis jsem nezachoval, i jména jsem upravil. Natáhl jsem ze sudu Sauvignon, s krásnou vůní jarních kopřiv a vzadu dozrávajících broskví, nalil jsem nám po skleničce, pohodlně se usadil a poslouchal. Udělejte prosím totéž a čtěte…

Byla neděle dopoledne, červen, počasí vypadalo, že se udrží na polojasnu a na příjemných pětadvaceti. Měl jsem jet služebně na Slovensko, po cestě několik drobných úkolů a hlavně důležitá měsíční porada v Liptovském Mikuláši, potom v pondělí.

Čekalo mně asi 580 km, tj. tak 7 hod. v autě. Už jsem byl sám. Manželka už více jak rok nebyla, ta zlá nemoc byla velmi rychlá. Ale ona se mnou beztak moc nejezdila, měla svoji práci, a potom, později v důchodě také ne, jen občas. Byl jsem zvyklý na samotu. Ráno jsem si dal nutné věci na dva, tři dny do tašky, sako a kalhoty na věšák do auta a aspoň sebou čtyři košile. Jídlo jsem si nikdy nebral, raději se někde zastavím. Neměl jsem rád, když se v autě jedlo. Nesladké minerálky ale byly v zásobě v autě na týden. Ještě zazvonit vedle u sousedů, že budu pryč, klíče mají a kód na alarm k našemu domu také. Děláme si to vzájemně, je to protislužba. Kvítka jsem zalil včera. Dům byl zase prázdný, zase to na mě padlo. A tak rychle za volant. Vše jsem to dělal už automaticky, jako by se mně to vrylo do paměti za těch 40, snad 50 roků. Ať byla zima nebo léto. Někdy mně bylo líto, že jsem odjížděl a manželka zůstávala sama. Dcera už snad třicet roků také bydlela sama, v bytě. Práce a povinnosti jsou důležité.

Pohled u auta na gumy, to taky dělám automaticky. Nastavit GPS, celou trasu, dnes si tam nastavím němčinu, abych si opakoval slovíčka a slyšel ji! Mapu k ruce, i když tuto cestu jezdím několikrát ročně, ale nějaká nehoda, nebo objížďka a už najednou tápu, kde jsem. Dálniční známky mám, i Maďarskou. Trasa je jasná – po D2 do Bratislavy, potom přes Rajku v Maďarsku na M1 až na křižovatku Ács a tam do Komárom, resp. Komárno. Poslední pohled do zrcátka na náš dům. D2 je jako tradičně poloprázdná, zastavím se v motorestu v Malackách na dopolední kávě. Jak říkám, tak jsem udělal, pár slov s vrchním, už na mě mával, když mě uviděl. Kafé silné, dobré, skoro na stojáka, a zpět na D2.

Na hranicích Slovensko-Maďarských velká kontrola dálničních známek / vignet, pomalu a krok za krokem, konečně jsem teď na M15 a za 20 minut budu na M1. Vše ok. Maďaři jsou přísní na rychlost, tak musím dát pozor a nastavím si na automat rychlosti ještě i omezovač. Zapínám v autě na přístrojové desce internet, abych věděl počasí až do Vysokých Tater. Zatím žádná změna. Je půl jedné a jsem v Komárně, mám pár minut čas, tak k Hofferovi pro benzin. Šéf je tam a volá na mě s úsměvem „máš zas nový auto? Je to už konečně nafťák?“ a směje se. Já mu po desátý říkám: „Diesel patří na pole, ne na silnici.“ Tak se hašteříme dlouhá léta. Na Evropském náměstí v Komárně v Meli Büfö mám sraz s kolegou z Komárna. Vše klape. Opět káva, také dobrá, jen mu říkám, „Gábi, toto vše se musí podepsat zítra u notáře a musí tam být zítřejší datum. Potom už je vše v pořádku.“ Ještě mně řekl pár informací o stavbách na Slovensku a v Maďarsku, a upřesnili jsme si spolu kontrolní den za týden. Jen jsem mu s přísným pohledem připomněl Rumunsko a Moldávii. Dodal jsem.“Teď raději k Rumunsku nemluv, zavolej mně zítra po 17. hod.“ To už pojedu zase domů, a budu sám v autě.

Tak, a už jedu směr Hurbanovo a Krupina. Před Krupinou je malá, ale dlouhá a malebná obec Hontianské Nemce, rodiště panů Labudy a Valacha, významných Slovenských herců. A ještě jedna - stavbařská - rarita. Za Krupinou, za II. světové války, postavili vězni křižovatku dvou silnic ve tvaru hákového kříže. Je to viditelné dodnes. Pozastavím, projdu se a znak fašismu tam je pořád.

Měl bych se zastavit na jídle. Počasí přeje a cesta ubíhá. Asi to odložím až na Čertovicu. Stavbu na Čertovici jsem zkontroloval. Nějak jsem byl zamyšlen při cestě, Ďumbier i Chopok jsem měl vlevo na poslední chvíli, krásný podvečerní pohled. Takže jsem jedl až dole v Liptovském Hrádku v hotelu Borová Sihoť, slečna mně doporučila halušky a brynzu a oškvarky. Jen jsem se zeptal:“ Je tady Peter? Kuchař“. Ano, odpověděla a usmála se.

Jídlo bylo vynikající. Moc nepiji pivo, je to výjimka. Dal jsem si Zlatého bažanta. Peter mně donesl jídlo. Tady to je pro Vás! Jak to, že pijete pivo? A bažanta?

Odpovídám mu jasně:

„Po cestě je to dobré, je to plné minerálů, a je slovenské…“

„Ale tento Bažant se už nedělá u nás, ale u Vás v Brně. Z Brna se vozí do Hurbanova, kde se prý stáčí do lahví i plechovek. Kocourkov! Odpovídá. Ještě pár vět co je nového.

Dojedl jsem, poděkoval, platit budu až ráno. Tringeld servírce a kuchařovi, v hotovosti. Na recepci mě už čeká slečna recepční. Neznám ji. Skoro prázdný hotel.

„Mám tady ten váš pokoj, pane řediteli, pomohu vám se zavazadly a zkontroluji raději ještě váš pokoj“, usmívá se příjemně na mě.

„Slečno, tašky unesu sám, pokud chcete něco zkontrolovat, tak prosím, ale bude to v určitě pořádku“.

„Jste tady nová“, ptám se. Vidím, že asi trapas. Ty mladý holky jsou dnes všechny stejný.

„Ne, už dva roky, vy si na mě již nevzpomínáte. Přece já jsem Evka Krnarová, posledně jste tatínkovi dovezl to čerpadlo ze Sigmy.“ Napovídá.

Už mně to zaklaplo.

„To čerpadlo bylo dobré?“ Ptám se.

„Ano, jede jak po másle a děkujeme“.

Byli jsme na pokoji. „Můj“ větší pokoj s koupelnou a velkou postelí – letištěm vše obráceno na východ k Váhu a malou pracovnou. Pokud nemají nabito, tak mně ten pokoj rezervují a vždy se ptají mé sekretářky, kdy přijedu. Ideální pro odpočinek i pro práci. Vedle pokoje je nějaká kancelář nebo pokoj pro personál, takže je tam vždy klid. Je to propojeno i dveřmi, ale stále zamčenými.

Evka mně říká, že bude končit už v osm večer, a noční že má teď Dana, a jestli tedy nechci něco připravit na noc, nějaké jídlo, kávu, pití. Je velmi ochotná, ale nevtíravá, slušná. Mně se tento vztah mladých holek k starším pánům líbí, ona se na mě dívá jako na svého otce nebo dědu, a je až dětsky pubertálně milá.

„Slečno, děkuji, a když bych mohl poprosit, tak mého turka – smrťák a ještě jednoho bažanta.“ Usmála se a odešla. Vydělával jsem si věci, pověsil košile i saka, a najednou zaklepání.

„Ano, Evo, pojďte dál. Donesla vše, co jsem chtěl. Ale viděl jsem na ní, že ještě něco chce.

„No, Evo, tak o co jde“!

„Tatínek vám posílá lahev slivovice za to čerpadlo, za tu ochotu a starost, a já se stydím vám to dát.“!

„Ty se nemáš proč stydět, slivovici vezmi klidně zpět domů, a řekni tatínkovi, že si s ním rád dám odlévku pálenky, až tady budu příště, tak ho pozveme na večeři, i maminku“! A flašku sbal domů“! A nestyď se. A pozdravuji i maminku“! Najednou jsem jí tykal, no je to děcko.

Očividně si holka oddechla. A ještě ve dveřích se otočila a povídá:

„ A nezlobíte se“? „Ještě připomínám, že v noci tady bude Dana, je od nás, je to moje sestřenice, je hodná, je už sama, manžel se jí zabil v horách, spadl na něho strom, je hodná“.

„Nebojte se, nic potřebovat nebudu, víte přece, že já se ani od vás nenechávám budit.“

Šel jsem se osprchovat, i jsem si po celém dni umyl vlasy, je to osvěžení, fén tam je vždy připraven. Ještě vše před zprávami, už jsem si vzal pyžamo, bylo teplo, tak jsem seděl jen v kraťasech od pyžama. Nečekal jsem nikoho, s kolegou z Mikuláše jsme se telefonicky pozdravili, že je vše ok a zítřejší program platí. Měl jsem před sebou tichý, klidný a pracovní večer. Jsem workoholik.

V Afganistanu se střílí, na Lesbos připlouvají další migranti, u nás jsou dopravní nehody, zbytečné – televizní noviny jako přes kopírák. Tak to ne, vypnul jsem TV.

 

No, Ondro, natáhnu ještě jeden koštýř, Sauvignon chutná pěkně. Udělal jsem to. Ondra se lehce napil a pokračoval. Myslím si, že to vypadá na dlouhé povídání, ve sklepě bylo příjemně a já byl vzorný posluchač.

 

Slunce už zapadalo, vypadalo to na teplou červnovou noc i zde pod Tatrami. V hotelu byl klid. Padla mně hlava. Asi jsem pár minut usnul v křesle. Najednou někde v dáli slyším zaklepání. Proberu se, chvíli mrkám, ne to není daleko, to je u mě na dveře.

Aha Eva ještě něco zapomněla. „ Evo, pojďte dál, prosím“ volám! Nesměle se otevírají dveře.

Ve dveřích stojí nějaká paní, asi čtyřicet až čtyřicet pět roků, v elegantním černém kostýmku (jako od Diora), bílá halenka, lodičky na jehle, pěkná plnější postava, kratší tmavé ostříhané vlasy a pár praménků už je do šediva. Trošku vyděšený pohled na mě v pyžamových kraťasech a mé holé břicho.

„Promiňte, pane řediteli, já jsem Dana Habrinová, představila se, a nastupuji na noční službu v recepci, a Evka mně naporučila, že se vás mám zeptat, jestli něco nepotřebujete?“

„Ne díky, promiňte, že jsem polonahý, asi jsem po cestě trošku usnul v křesle. Omlouvám se, že nejsem řádně oblečen, ale je tady teplo, v pokoji, a já už hlavně nikoho nečekal.“

Usmála se mírně.“ Já budu ještě asi hodinu na recepci, pak tam bude noční vrátný. Nikdo už nemá přijet, je ještě před sezónou, a já budu tady vedle vás, v tom pokoji, budu účtovat. Naše paní šéfová mně dává ještě jednu práci na noc, když je klid. Kdybyste ale něco chtěl, tak jen nakoukněte!.

„Ne, ne, děkuji. Ale dveře jsou přece zamčené, tak tam nemohu nikoho obtěžovat?“ říkám.

„Pane, já jsem je teď odemkla, já bych se tam zamčená bála. Doufám, že Vás nebudu rušit, a že vám to nevadí.“ Odpověděl jsem s trochou humoru, ale byl to spíše trapas:“Bude nás víc a nebudeme se bát vlka nic“. Vzpoměl jsem si na básničku z mateřské školy. Rozesmála se, upřímně.

Pokýval jsem trapně hlavou, s břichem koukajícím přes pyžamové spodky. Paní v elegantním kostýmu (s jemným šedostříbrným proužkem a sukní do poloviny kolen) odešla.

Otevírám notebook, pošta, informace, odpovídám na vše, na co se dá. Čistím „doručená“. Zapínám TV, na slovenské „jednotke“ dávají nějaký francouzský film. Dávám zvuk velmi potichu, jen abych slyšel a nerušil. Odestýlám si. Vzorně čisté bylinkami navoněné povlečení, jako sníh bílé.

Vedle v kanceláři nebo v pokoji (nebo co to je) bliklo světlo, je to vidět pode dveřmi. Jedna bota, klap, druhá bota, klap. Že by byla na boso? Ne, večer měla punčochy, ty krásně doplňovaly ten kostým. Nemám rád ženy bez punčoch. Dokonce měla mírně tmavší odstín. No je to jedno. Asi na sebe hodím župan, hotelový, bílý, velký. Jsem chlap skoro jako hora, ale i ten župan mně byl velký. Nezavazuji ho. Ale proč? Paní jde pracovat a já jdu spát. Film běží.

Směji se zápletkám ve filmu, vidím ho aspoň po třetí. Najednou zaklepání na tajné dveře. Volám:

„Pojďte dál“.

„Neruším?“ ptá se Dana.

„Ne! Chvíli se chci dívat na film a pak půjdu spát.“

„Mohu se ještě zeptat, v kolik chcete snídani, Eva na to asi zapomněla!“

„Prosím, oni už vědí v kuchyni, je tady Petr a tak jako vždy v 6.30 hod., v 7.00 už musím odjet, prosím jen vodu, kousek chleba a dvě vajíčka usmažit, žádný čaj, žádná káva, žádný džus, žádný cukr, žádná sůl.“

„Promiňte, pane řediteli, vy jste tady už tak znám?“

„To je tím, že zde spávám asi deset roků“ odpovídám.

„Já to zařídím“. Zvedla mobil, a bylo vše vyřízeno.

Stála tam pár vteřin, já jsem hned také vstal, když dáma stojí, nemohu sedět. Viděl jsem na ní, že si to neuvědomuje. Už byla jen v halence, a v sukni, a bosá, jen v punčochách. Stála a jemně se usmívala. Nebyl to ten profesionální úsměv těchto hotelových pracovnic.

Osmělil jsem se:

„Máte chvilku čas, mohu vás pozvat na víno? Nemusíte pracovat? Promiňte, a není to ode mě drzé?“ Ptám se.

„ Ne, drzé to není, vy jste velmi opatrný a slušný, drzé je to asi teď ode mě, když řeknu, že to pozvání ráda příjmu!“

Líbí se mně slovenština a Slovenky také. Pššš to nikomu říkat nebudeme.

„Pijete raději bílé nebo červené?“ kladu obvyklou otázku.

„Nechám to na Vás“.

Otevřel jsem Zweigeltrebe, bylo v chladném baru pokoje a dokonce dobře chlazené.

Posadili jsme se do křesel u stolku, TV dělala tiše kulisu, z venku šel dovnitř, do pokoje, teplý vzduch. Omluvil jsem se, že jsem v županu, a že bych se měl asi převléct. Zarazila mě jednoznačně.

Malá lampa a světlo z TV na ni padalo ze zvláštního úhlu, byla určitě opálená, trošku měla židovský nos, podprsenka seděla perfektně (asi měla na čem) a asi skrývala hezké tvary, sukně byla úzká a na to sezení v křesle ne příliš pohodlná. Nevěděla jak dát nohy. Nalil jsem víno, ochutnali jsme. Bylo dobré. Já jsem si s tou situací moc nevěděl rady. Dámu jsem neznal, ona neznala mě. Pila opatrně. Pár minut jsme se bavili nezávazně, slova, slova, slova. Za chvilku vstala a řekla, že se jde převléct, že je moc upjatá. Řekl jsem, že jako ano. Šla těmi „tajnými dveřmi“. Pár minut, byla také v županu, asi i odlíčená a pleťový krém nebo pleťové mléko. Příjemná vůně čistoty. Župan, jemně růžový, asi vlastní, seděl ji. Viděl jsem halenku, punčochy již neměla …

„Mám co oslavovat“ řekla. „Syn se v pátek dostal na vysokou školu, má 19 roků a baví ho elektro. Nemám manžela, zabil se, tak jsme se synem sami. A tady pod Tatrami, na dědině, žijeme teď jeden pro druhého.“

Vína v láhvi pomalu, ale jistě ubývalo, já jsme pil výrazně méně. Měl jsem strach. Z vlka? Ne, z vlka ne! Bylo před půlnocí, poděkoval jsem za společnost, a s tím, že mám zítra těžký den, jsme odešli každý do svého pokoje. Usnul jsem jako špalek.

Ráno bylo vše připraveno. Paní Dana končila službu. Než jsem se nasnídal ve snídaňovém baru vedle kavárny, byl připraven účet, zaplatil jsem kartou. Už se sem dnes nebudu vracet, tašky a vše do auta. Poděkoval jsem paní Daně na recepci a omluvil se ještě jednou za večer, jestli jsem se jí snad nějak nedotkl. Byla zase perfektně učesaná, působila vyspale, lehký make up, přirozená svěží ranní rtěnka i parfém. Říkám, vůbec jsem vás v noci ani ráno neslyšel. Petr přiběhl a donesl mně ještě svačinu, poděkoval jsem.

Až Petr odešel, tak jsem položil svačinu na pult recepce, to máte ode mě úplatek, snězte to prosím, a dobrou chuť, já přes den skoro nic nejím. Usmála se a vrtěla hlavou, jako že ne.

„A kdy zase přijedete?“ Zeptala se Dana Habrinová na rozloučenou, s takovým divným steskem v očích, asi nepatřil mně.

„Koncem června, tedy po vašem - koncom júna, pokud dnes bude všetko v poriadku.“ Pokoušel jsem se trapně o slovenštinu.

Usmála se. " Vy mluvíte krásnou moravštinou, teplou a příjemnou".

Poděkovala už profesionálně, a já už byl pryč, přede mnou den plný porad a jednání a cesta domů – dnes ta kratší cesta zpět, přesně 335 km přes Žilinu. Budu doma před půlnocí.

Dopoledne bylo tak plné, že jsem si ani jednou nevzpomněl na ty včerejší dvě hodiny v křesle, tlachání o ní i o mně, teplý večer, a dobré víno. Bylo to snad tak lepší, ona byla velmi přitažlivá, nevtíravá, trošku s vůní venkova a s vůní strání tatranských luk plných bylin. Je ale nejméně o 20 let mladší. Tak toho nech, hergot. Měl jsem takové fofry, že jsem nezhřešil ani v myšlence. Už jsem stařec. Pohled na gumy auta a odjíždím, den mám před sebou. Porada v L. M. připravena, firma jde dobře, mám zde dobrého ředitele, dlouholetý kamarád. Pár slov ještě u auta a jedu do Popradu, pan primátor čeká.

Člověk míní a Pán Bůh mění. SMS od sekretářky: Prosím, šéfe, primátor Popradu se omlouvá, dnes vás nemůže, šéfe, přijmout, až zítra v 10.00 hod.

Volám sekretářce zpět:

„Jarko, promiň, prosím zavolej do Borové Sihoti a popros o ten pokoj ještě na dnešek, Poprad bude tedy až zítra, prosím, čtvrtek a pátek jsem měl být u AKZO Stockholm, zavolej Larssonovi a domluv nové termíny, musí u toho být i Alound. Termíny nechám na tobě, ČSA je drahé, ale nejpozději příští týden vše. Vše přeorganizuj. Zkus i All Italia přes Milano. Odlet odkudkoliv, nejlépe ze Schwechat.“

Tak, a co teď, jsem 11 km od Popradu. Já teď zhřeším a zahnu v pracovní době. Dnes mám vše vyřízeno, snad pár telefonů a Jarka. To jde. Hřích jako Brno – oběd na Štrbském plese. Blinkr do leva a už se otáčím, a vzhůru do Vysokých Tater. Otevírá se mně krásný pohled na Tatry. Vpravo je Vysoká, má ostrý vrchol a čepici mraků jako od piva. Potom vykouklo Solisko. A vlevo od západu také nějaké mraky. Nevadí. Být tady tak týden. Člověk musí být skromný.

Parkoviště pod Štrbským plesem poloprázdné. Budu lhát. Říkám hlídačům na parkovišti, "hoši, musím až nahoru na parkoviště u plesa, mám tam v Grandu sraz s vašim primátorem z Popradu". Tady to ještě platí. Málem zasalutovali, "pán je pánko velkomožný, hovorí". Pár drobných EURO do ruky a závora je nahoře.

Zaparkoval jsem až u kavárny Grand hotelu na Štrbském plese. Krásné počasí, krásné výhledy, jejich teploměr na hotelu ukazoval +18°C. Ticho, neskutečné ticho. Oblek dolů, a hned rifle, lehkou starší bundu a kecky. Bílá košile k tomu neladí, ale božstvu Vysokých Tater to vadit nebude. Dvě letité Maďarky stály poblíž a můj striptýz se zájmem pozorovaly a komentovaly. Očividně mě, starce, pomlouvaly. No já vám dám, vy báby jedny. Maďaři si myslí, že tu jejich hatlamatinku znají jen oni. Zamknu auto, natahuji bundu, malým nenápadným obloučkem jdu kolem těch dvou dam. Skromný nesmělý úsměv a po něm „Jó napot (dobrý den),  gyönyörü idöjárás (krásné počasí)“. Maďarsky málem omdlely.

A teď ten hřích. Procházka kolem Štrbského plesa. Malý úzký chodníček, lesem po břehu, někde blíž a někde dál od vody. A nemám mobil. Zůstal v autě. Nevadí, ty dvě hodiny nebudu pro nikoho. Pomalu se uklidňuji, jak já říkám, mám rozbitou hlavu. A musím si vše v klidu probrat, srovnat, dát tomu všemu nějaký řád za celé dopoledne. V plese jsou ryby, asi pstruzi, a klid, božský klid. Jdu pomalu, vychutnávám si každý krok, jak dlouho jsem potom toužil, být tady. Vzduch je tak čistý, mám strach, aby mě tolik kyslíku neotrávilo.

Pohoda.

Tento klid a ta krása zde je nade vše. Je zde málo lidí. Ozval se trošku hlad. Ne, žádné jídlo tady nebude. Jdu pomalu, možná až moc. Zdravím protijdoucí turisty, to je v Tatrách dobrý zvyk. Každý zdraví svou mateřštinou, mám dojem, že jsem v Česku. Najednou stojí proti mně chlapík, turisticky oděn, a dost na hlas volá:“Ondro, seš to, kurva, ty?“ Brněnština se nezapře, ani zde, 1300 m vysoko. Ano byl jsem to já i on, bývalý spolužák i bývalý spolupracovník. Náhoda. Jen pár nutných úsměvů a vět a už jsem zase ve svém klidu. Byli už skoro tři, když jsem se dostal k autu. Bylo mně příjemně. Procházku jsem prodloužil až do SKI areálu. Šel jsem potom u plesa do cukrárny na rychlé kafé. A potom už do auta. Vím, že dole v Lomnici je büfé, kde mají hustou fazolovou polévku s uzeným kolenem. Na to mám chuť. Ta polévka byla dobrá stejně, jako před 55 roky, kdy jsme na ni chodili jako studenti. Tradice se mají držet. Jak krásné je hřešit v pracovní době.

Na telefonu v autě bylo šest nepřijatých hovorů: Volám tedy zpět: Jarka – Stockholm vyřízen - čtvrtek a pátek, Poprad – primátor zítra, ale až v 11.00 hod., Maďarsko a Moldávie až koncem června, nějaká slečna od Fischera - nabídka na dovolenou na Gran Canaria.

Přijel jsem odpoledne v klidu na hotel. Opět zde. Neplánované návraty nemám rád. Mladá recepční, úsměv. Už neřeknu, vy jste tady nová? Úvodních pár vět, odpověď slečny – já vím.

„Prosím, pane, naše paní ředitelka by s vámi chtěla mluvit, mohu ji zavolat?“

„Samozřejmě“.

Nějaký hoch v modrákách vzal mé tašky, a uviděl můj přísný pohled.

„Pane řediteli, já vám to dám jen na pokoj, pokojská tam na mě čeká“.

Přišla paní ředitelka Dzinová. Padesátka nebo víc, prokouřená a prostoupená tabákem, žvýkačku v ústech, slušně oblečena, dost dobrá postava, známe se dlouho. Ptá se mě:

„Mohu vás pozvat na oběd nebo asi na večeři?“

Poděkoval jsem a poprosil, tedy že ano, ale jen na kávu. Řekla, co si přeje, a požádal jsem ji, že k tomu pozvu ještě našeho šéfa z L. M. Nerad jednám za něčími zády. Marian byl ještě v kanceláři a byl tam v hotelu za čtvrt hodiny.

Sedíme v kavárně, a ředitelka chce projednat tento rok. Kolik asi lidí tam ještě ubytujeme, akce, školení a asi v jakých termínech a tak pod. Marian byl připraven, asi to tušil, nebo už byli předem s ředitelkou domluveni. Nevadilo mně to. Než jsme vypili kávu (kolikátou dnes), bylo vše vyjasněno. Nabídla mně velké slevy na můj pokoj, když si ho pronajmu na celý rok. Marian nečekal na můj názor a hned vše odsouhlasil. Ptám se ředitelky, jestli ta slečna na recepci je nová? "Ano je nová, já jsem její „krstná“ odpověděla. "Tady je bída o dobré lidi", dodala. Pán Bůh zaplať, nemám tak díravou hlavu. Rozloučili jsme se.

Šel jsem na pokoj, pokoj byl vypucován, vše převlečeno, stoprocentní pořádek. Dal jsem si sprchu. Potom jsem usnul. Spal jsem určitě asi hodinu. Vzduch Vysokých Tater a ty 4 nebo 5 km pěšky, to je zrádné.

Televizní noviny – opět to samé, nevím, jestli to náhodou nebyly ty včerejší. Klap a je ticho. Rozdělal jsem si PC poštu, už je osm večer. Zvoní mně hotelový telefon: „ Tady Danka, pane řediteli“, chvíli jsme to nepochopil, o koho jde, já už jsem ve službě, kdybyste něco potřeboval.“ Chladně jsem poděkoval, než jsem si sečetl 1+1. Vstal jsem a potichu jsem zkusil, zda jsou zamčené spojovací dveře. Byly. Klíč já nemám, je asi z druhé strany.

Cítím se dobře, ten malý výlet odpoledne kolem plesa mně moc pomohl. Sedím v křesle, lampička svítí, venku je zase teplo. Jsem v županu. Nic se mně nechce dělat. Myšlenky se toulají. Otevřel jsem si knihu Vévodkyně a kuchařka. Je to zajímavá věc, navíc to prostředí znám, na zámku jsem byl, a Dolní Rakousko je krásná země a Habsburkové mně jdou k srsti. Čtu, jsem ponořen, cítím tu vůni vévodkyně, ženy ve středním věku, která žila sama, ale vše si užívala. Cože, vůni vévodkyně? Ne, ta vůně jde snad od vedle.

Z chodby se ozvalo zaklepání. „Avanti“, napadlo mě. Dveře se otevřely a prvně vstoupil úsměv Dany a pak ona. Byl jsem v pozoru.

„Potřebujete něco, paní Habrinová?“

Oči mně sjeli po její postavě, kalhotový šedý kostým, klopy obšité hrubým ručním stehem tmavošedou nití, bílé triko, kulatý větší, ale ne velký výstřih, malé perleťové náušnice z Perla of Mallorca, na krku také jemné o něco větší stejné perly v jedné řadě, vše v lososové barvě, rtěnka ve stejném odstínu, i lak na rukách. Včerejší černé lodičky na dost vysoké jehle. Rozepnuté sako jako by bylo mírně menší, na zip se šikmým límcem, kapsa také na zip, ale padlo jí to skvěle. (Kde ta bába na to bere? Honí se mně hlavou.) Bílé vypnuté triko, určitě je to body, moc vypnuté. Krásný letní parfém, lehký, ano, už to mám, vzadu cítím jemnou vůni tabáku a snad citrusy. Vzpamatuj se, sakra, chlape, dívá se na Tebe.

„Ano, prosím, promiňte, nejde mně vedle nastartovat PC, pane, prosím, rozumíte tomu trošku?“

„Asi moc ne, ale mohu se podívat.“ To bude zase trapas, si říkám.

Šla hned přes můj pokoj, chtěl jsem říct, že je zamčeno, nestihl jsem to, bylo již odemčeno.

„Víte, že se bojím vlka“ a s úsměvem se omluvila. Má tak dlouhé řasy nebo je má umělé?

Žádná porucha, jen špatně zasunutá zástrčka, asi potom, co pokojská vysávala. Vše je v pořádku.

„Tak ještě něco potřebujete“? Zeptal jsem se.

„Ne, děkuji“. Odešel jsem.

Pokračoval jsem ve čtení. Znovu jsem se zabral, vévodkyně se právě seznamuje s malířem… Znovu zaklepání.

„Dnes mně to účtování nějak nejde, tak půjdu spát. Dobrou noc.“ Dveře tajné se pomalu zavírají.

Vypadlo ze mě: „ A šláftruňk si nedáme, když jsme tady sousedé?“

"Nevím co to je“, zazněla odpověď!

„U nás na Moravě je to štamprlička na dobrou noc. Něco trochu podobného jako u vás kapurková“.

„ Ano, ráda, já už jsem se lekla, že je to něco neslušného“. Teď jsem se rozesmál já.

„Mám tady svoji meruňkovici, kdyby napadl náhle v Tatrách sníh, nebo mě přepadli lední medvědi, abych to měl jako poslední záchranu“.

Smála se. „ A není silná?“

„Drahá paní, meruňkovice se nepálí silná, tak akorát, jen abyste cítila tu vůni meruněk a vklouzlo vám to nádherně a lehce do krku a pohladilo to i ve vnitř.“

Byla dobrá. Ještě, že jsem měl sebou celý litr. Najednou odběhla někam. Za pár minut se vrátila s talířkem liptovské slaniny, sýr a chleba. „ Musíme to zakousnout“. Kuchyně je ještě otevřena. Pil jsem opatrně. Určitě méně. Vykládali jsme. Venku se přihnala krátká bouřka, krátká letní noční bouřka, bylo dusno. Přivřel jsem okno.

„S vámi se hezky vykládá, vy máte tolik zážitků, to já jsem toho moc neprožila, mládí, svatba, syn, půjčky, stavba domku, smrt manžela, a mezi tím práce, a hodně venkovské práce, tak to u nás je. Byla jsem i dlouho bez zaměstnání. Družstvo zrušili a spojili vše dohromady a už pro účetní místo nebylo. Manžel hodně pracoval, aby nás uživil, já zase malé hospodářství, ale teď to už vše omezuji. Syn už také brigádničí, tak je to lepší, a tady mám také dobrý plat, celkem dobrý a k tomu ještě to účtování.

„Chodíte hezky a moderně oblékaná“ – oponoval jsem.

„Děkuji. Je to můj koníček. Něco si koupím a něco si ušiji. To víte, padesátka už je pryč“.

„Co to říkáte?“ ptám se.

„Ano, loni mně bylo padesát, teď už skoro jednapadesát“.

„ Tak to vám vyseknu poklonu. Myslel jsem, že méně, mnohem méně“.

„Moje matka také vypadala dlouho velmi dobře, až potom onemocněla, tak se to zlomilo“.

„No vy ale na ty svoje roky vypadáte, vy asi hodně pracujete nebo hodně pijete?“ povídá s úsměvem otevřeně padesátnice.

„No nepiji, ale pracuji“.

Přikusujeme, a popíjíme. Trošku se v bouřce ochladilo. Zavírám skoro okno. Její vůně je v pokoji nastěhována. Vidím na ni, že se uvolňuje. Kalhoty ji sedí, bílé body je napnuté tak, tak. Ale není to úmysl. Meruňka jí chutná. Stojím u okna a vidím v zrcadle, že si dolévá sama.

„“Chcete také dolít? Je moc dobrá“. Ptá se mě.

„Ano, prosím“.

„Jste pořád tak upjatý nebo jenom tady se mnou?“

„Ne, asi ne. Jen si myslím, že jste velmi krásná a moc se mně líbíte a já už jsem dost starý. Když pravdu, tak pravdu.“

„Je mezi námi jen dvanáct, snad třináct roků“, oponuje.

„Neznáte mně, nevíte, kdo jsem, a já nejsem na jednorázovky, promiňte tu upřímnost.“

„ Trošku jste mě teď urazil, já nejsem žádná jednorázovka“! Řekla dost jasně a tvrdě.

Neomluvil jsem se.

Mám nos na opilectví, ale ona se pořád držela. Asi to jídlo, jedla hodně.

„Kdybych s vámi dnes nechtěla vykládat, tak tady nejsem, kdybyste po mně vyjel včera, dala bych vám facku a hotovo. Jsem dlouho sama, chlapů kolem mě se motá několik. Ale dost daleko ode mě, abych se mohla synovi podívat do očí. Ale vy jste něco jiného. Včera v tom pyžamu to byla rána, to jste se mně strašně líbil, seděl jste tam beze zbraní, seděl jste tam jako hromádka neštěstí, člověk, kterému patří v půlce Evropy deset firem a on je tady jako boží dopuštění. Člověk, který neví, jak se bránit čemukoliv. Vy byste mně nikdy zle neudělal, nikdy byste nedělal to, co bych nechtěla, a proto jsem zde, tady, i dnes, já se cítím velmi jistá s vámi, tady vás zná dost lidí, jen u nás zaměstnáváte stovku dělníků, a nikdy nikdo neslyšel – tak to je hajzl. Promiňte. Tak proto se s vámi nebojím. Vy byste mě nikdy nezneužil, v ničem. Vy jste vždy jako ze škatulky, vzorně oholen, oblečen, voníte čistotou, nevtíravou, ale příjemnou. Naše ředitelka je z vás úplně paf. A řekla mně, okolo toho chlapa choď s velkým obloukem. Lez po čtyřech. Já tomu nevěřila. Vy si myslíte, že jsme se poznali včera, ne, já už vás znám nejméně půl roku. Jen vy jste mě jen nezaregistroval. (Teď jsem si já řekl, no do prdele, to su vůl). Vy nepřehlížíte lidi, vy se jich jen nevšímáte. Stejně se bavíte s naší ředitelkou, jako s naším údržbářem, když vám vykládá, že mu praskl ventil na topení. A vy jste mu ho obratem do hotelu ještě v noci zajistil, nový ventil i s dovozem až sem do Hrádku. To už ani nevíte. Já jsem měla také tehdy noční službu. A to je ta vaše povaha. Já si vás nesmírně vážím, já jsem takového člověka dosud nepoznala. Vám je jedno, jestli je to kravaťák nebo dělník – všichni jsou si rovni. Slyšela jsem vás asi dvakrát nahlas mluvit do telefonu, byla jsem jednou večer tady vedle, účtovala jsem, no to byla slova a ten tón, s vámi bych se do křížku nechtěla dostat, a křičel jste i dost neurvale, ale po pravdě, asi. Děkuji, nechci a nepotřebuji se obhajovat. Děkuji, nechci.“

Dívala se na mě. Ne, ty řasy jsou přírodní. Dostal jsem teď asi výprask. Co bude dál?

„ No a co bude dál?“ ptám se.

Zvoní jí najednou mobil, musí odejít, přijel ještě jeden pozdní host, tak ho jde ubytovat.

Jen řekla: „Mám povinnosti“.

Láhev nedopita, skleničky na polo vypité. V duši nejasno až zataženo. No nic, už asi nepřijde, jde se spát. Zítra ráno nemusím vstávat brzo. Zavolám, ať mně donesou ráno snídani na pokoj a budu dopoledne pracovat. V Popradu jsem za hodinku.

Vysvlékal jsem se, stojím ve vaně a sprchuji se. Je to příjemné, na závěr si dávám vždy ještě ledovou sprchu. No to má tu výhodu, že mně nemůže nikdo znásilnit, protože studená voda dělá divy, a taky by „ho“ asi nikdo nenašel.

Už se utírám, když slyším hlas Dany vedle, jak volá,“ já se ještě osprchuji“.

„Ano", odpovídám, co jiného mám odpovědět?

Sedím v pyžamu, je příjemný večer, asi už noc. Velká bílá postel. Z venku svítí světlo z parku u hotelu, a potom ještě v koupelně nad umyvadlem, je přítmí. Noční můra leze po síti na okně a chce dovnitř, chce ke světlu. Sedl jsem si na postel. Sedím v pozoru. Jen asi poděkování a rozloučení.

Otevřely se dveře, prvně vešla vůně kokosového mléka a pak něco, co nemá daleko k řeckým bohyním. Jen řekla, „už ani slovo“, župan se jí v šeru svezl na zem. Měl jsem pyžamo, nebo neměl, asi neměl, ale nemám. V milování je krásná ta předehra, ale to nebyla předehra, to bylo Vivaldiho Rašení jara. Nevím, kde se to vše ve mně bralo, není krásná, je úchvatná, připadal jsem jak ve dvaceti. Když to nebralo konce, tak jsem po třetí řekl a už dost. Ona jen: já se tě nemohu nabažit, toto já neznám, tak jemně se ke mně nikdo nikdy dosud nechoval. Ty máš ruce jako hedvábí, rty plné síly a odhodlanosti, jazyk s mocnou touhou po líbání všude, ty jsi pro mě štěstí od Pána Boha. A pokračovali jsme dál… Já jsem teď v padesáti prožila něco, co neznám, co nikdy nebylo.

Probudil jsem se v šest ráno. Už jsem byl sám. Rychle poklidit pokoj, vyvětrat. Holení a sprcha. Přesně v 6.30 hod. servírka mně donesla snídani. Byl jsem oblečen jak se sluší a patří. Sedl jsem si na terásu u pokoje. Váh mírně hučel, po bouřce, byl krásný vzduch. Popíjel jsem vodu, na jídlo jsem neměl chuť, asi jsem seděl delší dobu a byl zamyšlen. Najednou cítím jemné pohlazení, políbení na krk, neotáčej se, řekla Dana, já Ti za všechno moc děkuji a nikdy na Tebe nezapomenu, ať se s námi stane cokoliv. Políbili jsme se. Nemohli jsme se odtrhnout. Ondra prý stal jako opařený a pomalu mu stékala slza, asi štěstím.

„Nebudeme dělat, prosím, závěry. A budu moc ráda, když mně zavoláš. Věř, že jsi to nejkrásnější, co jsem poznala, před Tebou je už jen můj syn, ale to je jiná, to je mateřská láska. Nebudeme se loučit. Chci Ti ještě říct, že tebe to k ničemu nezavazuje. Já vím, jak jsi vytížen. Já vím, že žiješ sám. Dejme si pauzu. Prosím, až se vrátíš ze Švédska, tak třeba zavolej.“ Jedním dechem řekla Dana, a slzy jí pomalu tekly po tváři, jako krůpěje rosy na ranní trávě. Byla ještě krásnější.

Dlouhý polibek a v tichosti Dana odešla.

Možná by si Shakespeare věděl rady, jak a co dál, ale Ondra prý stal jek opařený. Jen ji viděl v tom šedém kalhotovém kostýmu, jak odchází, na tento pohled prý nikdy nezapomene. Hlava byla plná, srdce bylo šťastné, duše si ale nevěděla rady.

V pátek ze Stockholmu Ondra volal Marianovi do Liptovského Mikuláše, potřeboval upřesnit šarže a zásoby a výhled do konce srpna.

Vše jsem to telefonem vyřídil, říká Ondra. Marian mu najednou, jako by na poslední chvíli ještě do mobilu říká: „Stala se tady dnes těžká dopravní nehoda, u Liptovského Hrádku, blízko hotelu jak spáváš. Náklaďák nedal přednost, na plné čáře do protisměru, a předjížděl, a čelně narazil do osobáku. V tom osobáku jsou dva mrtví. Matka a syn. Ta paní byla nějaká paní Habrinová, recepční z Borové Sihoti, neznal jsi ji náhodou? No je to tragedie. Jejího manžela v Tatrách zabil strom, a já jsem s ním byl v Horské službě, je to asi dva roky“.

Ondra nemohl nic říct. Ondra se nemohl ani nadechnout. Ondra prý stal jako opařený a pomalu mu stékala slza plná bolesti.

Jen česky řekl: „Proč zase já?“ „Proč zase já?“….

Kenneth Larsson na to: Is something wrong (Děje se něco?)

Ondra prý odpověděl: Noting more (Už nic!)

Larsson zavolal taxi na letiště.

 

A tak dopadla letní červnová neděle jednoho staršího muže.

 

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaroslav Charvát
Vážené dámy, nejsmutnější na tom je, že ten příběh, je ve své hlavní ose pravdivý. S Ondrou se stále vídáme.
Jana Šenbergerová
Smutnější pro muže, než pro ženu. Ona stihla zažít, co dosud nepoznala, ale on ztratil, co mohl získat, a zbyly mu jen oči pro pláč. Hezký příběh ze života, ale dnes ho vidím přes smrt známého, o které jsem se právě dnes dověděla. Přestože nezemřel na koronavirus, byl tento mikroorganismus nepřímým důvodem jeho smrti.
Zuzana Pivcová
Vypadá to sice trochu románově, ale život přináší i taková osudová setkání a ztráty. Nevím, zda se Váš kamarád pak ještě s nějakou ženou seznámil nebo už zůstal sám. Skoro se mi zdá, že tohle setkání mu mělo být spojovacím mostem mezi minulostí a budoucností, nic víc. Ještě v Budějovicích jsem měla kolegyni angličtinářku. Byla taková uzavřená, ostýchavá, bez známostí. Jednou jela na zájezd někam do Jugoslávie a po návratu mi vyprávěla, že se tam poznala s nějakým naším odborníkem, který tam momentálně pracoval. To, jak ho líčila a stále o něm mluvila, svědčilo o tom, jak ji zaujal. Psali si a on měl jet domů a hned, už od nás, se ozvat a navštívit ji. Den stanoveného příjezdu uplynul, ale nic. Nervózněla čím dál víc a opakovala, že se muselo něco stát, protože by se určitě ozval. Já byla v tomhle dost věcná a myslela jsem si, že se na ni prostě vykašlal. Ona začala pátrat, protože věděla, odkud byl. No, a skutečně se dopátrala, že cestou zahynul při autohavárii.
Dana Puchalská
Ano, moc hezké ikdyž dlouhé. Vypila jsem u něj veliký hrnek kávy a bylo mi fajn. Až na ten závěr.
ivana kosťunová
Přečetla jsem to jedním dechem, dlouhé, ale potavé vyprávění. Tragický konec jsem předpokládala asi od poloviny. Škoda- mám ráda šťastné konce.

Zpět na homepage Zpět na článek