Gastronomie – náš rodinný jídelníček v letech 50. a 60. minulého století, můj život malého kluka
Ilustrační foto: pixabay.com

Gastronomie – náš rodinný jídelníček v letech 50. a 60. minulého století, můj život malého kluka

9. 8. 2020

Narodil jsem se za II. světové války. Do školy jsem začal chodit od r. 1950. To byl v té době ještě lístkový systém na potraviny a důležité životní potřeby. V roce 1953 přišla měnová reforma, a lístkový systém přestal platit.

Moje matka byla s námi dětmi doma do r. 1954, a protože bylo peněz málo, šla do práce, pracovala jako prodavačka v místní prodejně potravin. Otec byl technik, strojař.

Bydleli jsme na vesnici, která byla záhy připojena k velkému Brnu, velký tlak na to vytvořil již Hitler a to na připojení nejen naší obce, ale i Líšně k Brnu. Měli jsme doma zahradu, malé hospodářství, slepice, kačeny, morky, králíky a ještě mimo dům, měl otec malé pole, raději řeknu sad, něco kolem 20 arů, velký otcův koníček. Meruňky, broskve, pár jabloní, jahody, rybíz a srstky, a hlavně obilí, řepa a brambory pro drobotinu na dvoře. Matka byla vyučená řeznice a kuchařka, a tehdy, před válkou si k tomu mohla udělat i střední školu.

Jídelníček byl různorodý a pestrý, tady je příklad:

Pondělí

Oběd – většinou polévka od neděle, potom nějaké buchty, protože v neděli bylo maso, v pondělí být nemuselo.

Večeře – čerstvý chleba s domácí pomazánkou, nebo s rybou – např. uzenáčem (byl tehdy velmi levný)

Úterý

Oběd – polévka zeleninová, nebo mléčná, potom velmi často zelenina a brambory a na tvrdo vařené vejce, nebo vejce - volské oko, špenát, čočka, fazolky, nebo fazolové lusky, nebo hrášek, mrkev, atd.

Večeře – chléb, sýr, tvarůžky (byly velmi levné), nebo matka udělala rozhudu z tvarohu, cibule a papriky.

Středa

Oběd – polévka např. česneková z hovězího vývaru, oběd hovězí maso a nějaká omáčka – rajská, koprovka, znojemská, česneková, cibulová, apod., knedlík nebo rýže, podle typu omáčky.

Večeře – obyčejně jsem já připravil brambory vařené ve sloupce, máslo, mléko – neboli jsme tomu říkali brambory na loupačku. To byla moje velká pochoutka a děláme si to dodnes. 

Čtvrtek

Oběd – polévka hutnější, gulášová, drštková, hustá bramboračka s houbami a se smetanou, potom nějaké těstoviny, nebo plněné kynuté knedlíky (na Moravě se říká pěry) s ovocem, povidlím, zavařeninou (na Moravě zavařenina je zavařené ovoce – kompot), nebo s marmeládou, apod.

Večeře – chleba nebo rohlíky, v zimě např. domácí huspenina, chleba s nějakou domácí masovou či játrovou paštikou anebo s masovou pomazánkou.

Pátek

Oběd – často bývala jen polévka hutná, vývar s masem (nebo i bez masa) a plný zeleniny nebo krup, nebo rozklechtané vejce, a chleba a někdy buchty, nebo placky pečené na sucho, nebo omeleta s marmeládou. To bylo jako půst, moc vydatně se v pátek nejedlo.

Večeře – jen chleba s máslem nebo se sádlem, hořčice a cibule nebo česnek, topinky s česnekem, nebo chléb osmažený s vejci.

Sobota – pozor, to se ještě pracovalo a chodilo do školy.

Oběd se odbyl většinou chlebem namazaným máslem či sádlem a s cibulí.

Večeře už byla hutnější a slavnostnější – nějaké maso, např. pečený králík, kuře, slepice, to co dvůr dal a s omáčkou či šťávou, a brambory nebo knedlíky.

Doma se vše uklízelo, já měl na starosti dvůr a drůbež, vše zamést, čerstvou slámu králíkům, apod.

Neděle – maminka, i když byla křesťansky založená, tak často do kostela nechodila, jen velké svátky. Já jsem ministroval. Otec do kostela prakticky nechodil, mě nechali, ať si udělám sám svůj názor na křesťanství. Měli jsme u nás faráře vynikajícího, pana Křehlíka, po válce v r. 1948 u nás postavil s lidmi nový kostel.

Oběd - byl vždy slavnostní, i bylo slavnostně prostřeno. Kuřecí, slepičí nebo hovězí vývar a často kačena nebo morka pečená, vepřové maso na mnoho způsobů, řízky apod. králík na mnoho způsobů, nebo uzené maso a knedlíky nebo brambory, wiener schnitzel z telecího masa, (tak jednou dvakrát do roka), co se hodilo a co matka připravila. Potom vždy zákusek nebo zmrzlina.

Večeře – normálně se stolovalo a dojedlo se to, co zbylo od oběda. Maminka říkala, musíme to dojíst.

V létě jsme měli velké množství zeleniny, zeleninových salátů z naší zahrady a z našich malých skleněných oken na zahradě. V zimě zavařené ovoce – kompoty a zavařená zelenina. Kysané zelí jsme doma nedělali, to dělal je strýc do škopku pro celou rodinu, bylo vynikající i syrové. Otec zase dělal meruňkovici a slivovici. Všichni měli dost. 10 litrů vypálil v palírně oficiálně, a dalších 90 až 100 litrů doma ve sklepě, tajně. Tak to dělal každý. Policajt u nás zazvonil, a otec řekl, pojď letos kape velmi dobře, už stáli u přístrojů a ochutnávali. Nikde jsem neviděl mého otce opilého.

Společné obědy jsme měli jen v neděli, společné večeře skoro denně. Hodně jsme si povídali, tatínek z práce o tom, co se stalo, maminka z obchodu, já ze školy. Sestra byla o mnoho starší jak já, tak už později byla samostatná. Moji rodiče přede mnou řešili vše. Matka jeden večer u večeře, tak a Jitka je v tom (já nevěděl v čem), svatba musí být v dubnu na tvůj svátek. A bylo to, potom jsem se po mnoha dnech, já ucho, dovtípil. Otec jí odpověděl, buď ráda, co by za to jiná ženská dala, a smál se, dostal od matky pohlavek, smála se taky.

Moje maminka velmi ráda vařila, já jsem se od ní naučil mnoho a mnoho jídel. Po obědě či večeří jsem já automaticky vše poklidil do dřezu a umyl nádobí. Sestra utírala a uklízela nádobí, a pak vytřela v kuchyni a v jídelně podlahu, denně.

Maminka zavařila každý rok tak 150 sklenic okurek, 100 sklenic různého ovoce, a asi 70 sklenic marmelád, potom udělala tak asi 10 kg povidel. Zavařila i asi 50 sklenic zeleniny. Každý podzim.

V zimě jsem měl na starosti topení, lokální a uhlím. A to již od 6 roků. Nosil jsem ze sklepa uhlí v uhláku. Zatápěl, vyčistil kamna a vynesl popel do popelnice.

Otec chodil do práce kolem páté ráno, z práce kolem čtvrté odpoledne, tak obědval, až přišel, když jsem byl doma, rád jsem mu nachystal jídlo, a vykládali jsme si u stolu, maminka byla v práci odpoledne v obchodě.

Otec někdy i v sobotu nebo v neděli vařil – jako jeho speciální guláše, nadívaného králíka, nadívaný vynikající bůček, dělal „huspeninu“ apod. Vždy dělal zvěřinu, kapra, včetně rybí polévky. Na podzim jsme dostávali od otcových kamarádů bažanty, koroptve, zajíce, pravidelně, ale i srnčí a z divočáka kusy krásného masa. Na velikonoce bylo vždy kůzle. Na vánoce byl vždy kapr. Já mám dodnes rád kapra na Boží hod Vánoční ráno, studeného, jen tak do ruky.

Já jako malý kluk jsem měl na starosti ranní krmení drůbeže a králíků, než jsem šel do školy, otec to nakrmil odpoledne (na Moravě se tomu říká „popravování“) a vyčistil vše po drůbeži. Moje starost byla také odpoledne odnést vejce do sběrny – prodávali jsme je, aby byly peníze.

Někdy kolem r. 1955 jsme si koupili chladničku s mrazničkou. Tehdy takový super moderní typ. Byla na plyn. Hořel tam věčný plamínek, které přes médium chladil prostor. Tichá, bez kompresoru, velmi levný provoz, tehdy malý technická zázrak, československý výrobek. Malý mrazící box 40 litrů, chladnička pak asi 110 litrů. Otec byl strojař - plynař, tak věděl, co kupuje. Tak to byla změna organisace v našem životě v kuchyni. Pracovala bez závady přes 20 roků.

Také jsem chodil jednou za čas vyměňovat k otcovým kamarádům samce králíků, aby se obnovila krev – jak říkával otec, náš samec zůstal u sousedů, a já zase donesl nového samce, pro naše mladé samice..

Chtěl jsem psa asi v deseti letech, rodiče mně to dovolili, ale musel jsem se o něho starat se vším všudy. Z kapesného jsem si musel zaplatit roční známku 25,00 Kčs a to byly tehdy peníze.

Měl jsem měsíční kapesné, deset korun československých, na kino, na bruslení apod. Tehdy byly výdělky tak 600 až 1000 Kč/měs.

Žádnou práci doma jsem nebral jako povinnost. To tak bylo nastaveno – např. napadl sníh, kdo přišel první domů – sestra, já nebo otec, vzal hrablo nebo pometlo a odmetl, nebo odhrnul v zimě sníh kolem domu. A tak to bylo se vším.

Věřte, měl jsem hezké dětství, měl jsem i několik dobrých kamarádů. I jsem dostal od rodičů pár facek, když jsem něco provedl. Maminka byla přísnější, otec ale taky nešel pro ránu daleko. I jsem měl někdy „zaracha“ – kouřili jsme jednou ve škole na záchodě. A takové klukoviny.

Takové bylo stravování po válce a tak asi do roku 1960 až 1965. Potom se postupně ekonomika zlepšila, a zlepšilo se i stravování. Od r. 1955 jsem chodil ve škole do družiny na obědy a byly přímo vynikající. Vařily tam ženy od nás, venkovské kuchařky, dodržoval se i pátek, kdy byly vždy buchty. Neznám pojem ze školní jídelny – neznámá hnědá omáčka. Jídla tam byla velmi chutná. Každý dostal tolik, kolik chtěl. Kuchařky nesnášely, když se plýtvalo s jídlem. Chceš jeden knedlík, dostaneš jeden, chceš tři, dostaneš tři, ale musíš to sníst, žádné zbytky. Byla tehdy chudoba  - obecně po II. světové válce.

Trošku mě mrzí, jak dnes někteří „věhlasní“ kuchaři shazují některá jídla. Pan Pohlreich kritizuje české oblíbené jídlo, obecně zvané smažák neboli smažený sýr. Takřka každá hospoda či restaurace nebo jídelna, pokud toto jídlo dá na jídelníček, prodá ho denně mnoho kusů porcí, je to naše oblíbené jídlo, hlavně u dětí. Ať se to panu Pohlreichovi líbí nebo nelíbí. Moje matka to dělávala již v padesátých letech – byla to tehdy jako náhražka smaženého řízku. Bylo to vždy vynikající. Jen mě mrzí, že nás tady tito stravovací „experti“ tlačí do nějakých svých představ a škatulek.

Tolik jen pár vzpomínek na moje dětství, na kuchyni a vaření.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Lišková
Smekám před vaší pamětí, takhle podrobně si jídelníček nepamatuji. Od druhé třídy jsem chodila na obědy do školní jídelny. Jídlo tam vařili dobré, třeba rajskou, nebo lívance. Jen mi vadilo, že plátek vepřového masa, to bylo tak na třikrát do pusy, jak byl tenoučký a malý, pak musely stačit knedlíky a zelí. Nevím, zda byly takové normy, nebo maso skončilo u někoho doma.
Mell Nova
Jsem o trošku mladší, ale práci a školu v sobotu pamatuji, pak byly nařízené pracovní soboty pro někoho nastálo, pro jiné jako náhrada za něco nebo tzv. sanitární dny.Já ani mé děti do školní jídelny nechodily, nám je ze začátku školních let ohřívala babička, pak už jsme to zvládli sami.Zbytky od oběda se někdy jedly k večeři, rohlíky se kupovaly jen někdy, chleba byl tenkrát chutný, kupoval se každý den, na svačinu do školy byl namazaný většinou jen máslem a k tomu to, co dala zahrada.V pondělí někdy i zbytek buchet, bábovky z neděle.Vůbec mi nevadilo dojíst k večeři polévku nebo když byly jen bramborové placky, či brambory na loupačku, bramboráky.V sobotu se většinou pralo prádlo, tatínek dal vařit maso na polévku nebo na guláš, to bylo jeho kuchařské umění.a nemohly jsme si my, děti, dovolit říct, to jíst nebudu, to mi nechutná, tak jsme potají dávaly, to co šlo, do kapsy u tepláků a náš pes měl pak dobrůtku.Taky nebylo zvykem, že někteří rodiče ládují děti sladkým nebo pečivem v samoobsluze nebo že by nějaký mrňou vyřvával ,já chci tohle a tohle.Když jsme nějakou tu sladkost dostali, tak jsme si ji šetřili, nesnědli najednou.v létě bývalo skoro celé městečko v lese na borůvkách , na podzim na houbách, chodilo se tzv. paběrkovat na pole, obilné klásky, kukuřice, brambory.Doma jsme pomáhali, nebylo to rozkazem, dělali jsme většinu s porozuměním, že je to potřeba.I přes dlouhý pracovní týden s námi rodiče i prarodiče jezdili na výlety, chodili do kina, do přírody.
olga skopanova
Krásné vzpomínky, zajímavé čtení.
Zdenka Jírová
Vystihl jste to velmi dobře. My jsme sice neměli zahradu ani domácí zvířectvo, ale maminka uměla i z toho mála, co bylo, udělat chutné jídlo. Prožili jsme stejné poválečné období. Já se později vdala do domu se zahradou a dělala jsem to, co vaše maminka - zavařovala zeleninu i ovoce a v minimálním měřítku si to dělám dodnes. Stále si denně vařím, protože mi kupovaná hotová jídla nechutnají a také využívám letních nižších cen zeleniny a zavařuji směsi jako saláty. Je to výrazně levnější než to kupované.
Jitka Mošovská
Jídlo bylo pestré a proto jsme zdraví. Nyní mladí rádi jedí hamburger, pizzu, bagetu. Povyprávím Vám něco pro pobavení. Se sousedkou jsme šly ke kadeřnici a potom si zajdeme do KFC na smažené kuřecí kousky. Je akce za 89,- Kč. Vezmeme si jídlo sebou, aby se chlapy nezlobili, kde jsme. Po příchodu domů si prohlížím balíček. V papírovém kelímku asi 6 malých kousků kuřete (stehýnko, křídlo, prso) každé jiné chuti. K tomu v sáčku asi 7 hranolek a 3 papírové ubrousky na utření pusy a rukou. Celé zabalené ve velkém sáčku s úsměvem zakladatele. Tedy na balení si dali záležet. Cha cha.
Jitka Caklová
Dnes mě těší, že jsem já tou maminkou a babičkou na jejíž výbornou kuchyni budou jednou děti a vnoučata rádi vzpomínat :-)
Jitka Caklová
Musím dodat, samozřejmě, že jsme nebyli jen o chlebu a meltě, to bylo v pracovních špičkách, nebo snídaně a večeře. Maminka byla dobrá kuchařka, vařila "co dům dal", nakrmit 4 věčně hladové krky pro ni nebylo jednoduché a problém s naším nechutenstvím nikdy nemusela řešit. Maso nikdy nekupovala. Bráška měl chov králíků a každoročně kupovala 60 kuřátek z líhně ve Mcelích, kvůli předepsaným dodávkám vajec. Mladí kohouti byli na jídlo, většinou jako pečeně, nebo na paprice, stejně jako králíci a ze starých vynesených slepic byla výborná polévka s domácími nudlemi, sekaná, či maso-kapustové karbanátky. Vajec, kvůli hrozícím postihům za neplnění dodávek, jsme si moc neužili, stejně jako mléka. Milovaly jsme bramborové placky ze syrových brambor, pečené na omaštěném plátu kamen. Stály jsme ve frontě a protože maminka nestíhala péct, tak na posezení u stolu to nebylo :-) Kyselačka, bramboračka, česnečka se slabými plátky chleba, omáčky koprovka, rajská, křenová, to byly pochoutky, svíčková z králíka byla jen na Posvícení. Peklo zřejmě pro maminku bylo období švestek, protože udělat 100-120 knedlíků jí dávalo zabrat. Z brambor a šrotu jsme dělaly s maminkou šišky na vykrmení hus na Vánoce, ale ani těmi jsem občas nepohrdla :-) Vepřové řízky o Vánocích jsme měli, jen když přijela bezdětná teta, maminčina sestra, z Nového Boru. Na lepší časy se u nás začalo blýskat na začátku šedesátých let, kdy tatínek dostal povolení pracovat v cukrovaru o řepné kampani. Ale stejně to bylo moje krásné dětství :-)
Daniela Řeřichová
Oceňuji mimořádnou paměť autora a pečlivě zpracovaný jídelníček. Patřím k těm, kteří měli mnohem méně masa, zato hodně zeleniny na různé způsoby. Byly jsme čtyři děti a během týdne se podávala velmi skromná jídla. V sobotu večer byla sekaná a v neděli stejně jako u Charvátových slavnostní oběd na ozdobeném stole a s parádním nádobím. Maminka vařila silnou hovězí polévku s domácími nudlemi a pak byl většinou řízek nebo vynikající vepřové na paprice s knedlíkem nebo svíčková. Od té doby jsem takovou dobrotu nejedla. Po obědě jsme všichni poslouchali rozhlasovou pohádku a povídali si. Předtím ale v sobotu večer maminka pekla všelijaké buchty, bábovky, štrůdly, aby bylo na pohoštění návštěvám, které k nám každou neděli chodily a také pro naše kamarády, protože nás pokaždé byl plný dům. A o povinnostech dětí se také nediskutovalo, braly jsme to jako samozřejmost a měly radost, že můžeme rodičům pomáhat.
Margita Melegova
Do skolni jidelny jsem chodila jen kratce jestli budu mezi detmi jist vic nez doma, nestalo se tak a pani druzinarka rekla nasim ze stejne nic nejim a bylo vymalovano, mamka chodila do prace, uvareno bylo kazdy den ale mne stacilo napit se vody a zadny hlad jsem nepocitovala, horsi to bylo v nedeli kdy mamka hlidala kazde sousto na mem taliri.
Marcela Pivcová
Jako děti jsme se stravovaly se Zuzkou podobně jako v rodině Charvátových, ale měly jsme určitě méně masitých jídel. Maso kupovala maminka často z "nuceného výseku", kde bylo podstatně levnější. Občas jsme měli i koňské - dnes bych si je už nedala. Více než masa bylo bezmasých jídel - omelety, lívance, bramborové placky, škubánky, žemlovka, kynuté nebo tvarohové knedlíky, různé kaše... Z masa pak z mletého, vařené s omáčkou, papriky, někdy roštěnka, guláš mebo kousek vepřového. Výjimečně si pamatuji na zajíce nebo bažanta. Drůbeže jsme moc neměli, kachnu až někdy v 60.létech, husu vůbec. K snídani nebo k svačině většinou chleba s máslem, ovoce z vesnice od známých nebo poslané nájemnicí z naší chalupy. Někdy upekla maminka bábovku, buchty nebo nějaký koláč - to byl, myslím, pro nás docela svátek. Když jsme si v neděli mohly s tátou dojít do cukrárny pro zákusek, měly jsme se "jako na zámku". Po tatínkově onemocnění nastoupila maminka do práce, takže jsme měly obědy ze školní jídelny, ale nestěžovaly jsme si.

Zpět na homepage Zpět na článek