Po předcích jsem zdědil velkou lásku k půdě a přírodě vůbec. Celé prázdniny u prarodičů v Kolovči na Domažlicku jsem trávil na velkém ovocném sadu a po příchodu do Prahy v roce 1976 jsem usilovně sháněl alespoň nějakou malou zahrádku. To se mně nakonec podařilo v zahrádkářské kolonii v Michli, kde jsem se se svou manželkou a dcerou staral o přidělených 200 m2 přímo vzorně.
Staří osadníci si mě tam zvolili předsedou a následně jsem byl kooptován do Městského výboru zahrádkářského svazu v Praze, kde jsem seděl ve společnosti takových kapacit, jako byl kupř. pan Cibulka. Když se po r. 1989 kolonie zrušila, začali jsme jezdit na chalupu k rodičům manželky, kde bylo velmi těžké prosadit i ty nejzákladnější zásady moderního pěstování zeleniny a ovoce. Jenom, než jsem prosadil prohnojení záhonů koňským hnojem a založení 2 kompostů, trvalo celou věčnost.
Výsledky se dostavily už při první sklizni, kdy i místní lidé uznale pokyvovali hlavou, že "tomu Pražákovi to roste jako z vody." Všechno to šlo přímo výborně až do chvíle, kdy mě poprvé a ne naposledy "skříply" moje plotýnky.
Loňský rok udělal za mou dlouholetou zábavou patrně definitivní a tlustou čáru. Pan primář na neurologii mě vážně varoval, abych si nezahrával se svým zdravím a kromě specielního cvičení povolil jenom procházky.
Bude to hodně smutné a těžké nechat záhony zatravnit, ale zdraví je přednější. Tam, kde mají mladí jako v našem případě chalupu se zahradou vlastní a blíže u Prahy, je to těžké dilema. Ale řešení celé situace bude jednou pouze na jejich rozhodnutí, které musíme plně respektovat. Ale bylo tam krásně!
