Těmito hrůzyplnými slovy mě uvítala Maruška na našem minulém posezení nad tureckou kávou a větrníkem. Sice bylo vidět, jak si užívá mého zděšeného výrazu, ale drobné zachvění celé její nádherně oblé postavy prozradilo, že musela prožít něco vpravdě nepříjemného.
„Nestraš mě, holka zlatá, co já bych si bez tebe počal? Koho bych provokoval svými řečmi, jak jsi neodolatelně krásná? A co se vlastně stalo? Svěř se mi jako u zpovědi, slibuju, že to nikomu neřeknu, leda tak o tom napíšu s tvým laskavým svolením,“ snažil jsem se to převést v humor.
Maruška se naoko zamračila, jak to při mých komplimentech obvykle dělává, lehkým pohybem naznačila, že po mně hodí svůj větrník i s talířkem, občerstvila se lokem a soustem, a pustila se do vyprávění.
***
Víš, Honzo, začnu trochu zeširoka, abych tě uvedla do obrazu. A čtenáře vlastně taky, když na tom zveřejnění tolik trváš. Šikmo nad námi bydlí paní Alžběta, osmdesátiletá stařenka, takový čiperný věchýtek, které se celá rodina rozutekla po světě a zůstal jí jenom starý věrný jorkširek. Hodně se kamarádíme, nedávno byla v lázních a my jí toho pejska hlídali. Teď měla narozeniny a pozvala nás, jestli bychom to s ní nechtěli oslavit, že udělá drobné pohoštění, pobydeme spolu a trochu poklábosíme. Měli jsme k ní přijít minulou sobotu odpoledne a to víš, že jsme na tu nabídku s Frantou s radostí kývli.
Jenomže vyvstala otázka, co přinést takové dámě za dárek, když nás předem upozornila, že nic nechce. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsem jí koupila teplé ponožky s psím motivem, takové ona miluje, Franta obstaral kytici růží a já se chystala v rámci sobotního dopoledního nákupu vzít pár dortíků.
Vyrazila jsem tedy autem, pobrala všechno jako obvykle, pak se stavila u pultu se sladkostmi, vzala tři žloutkové věnečky a tři řezy harlekýnů, ty má Alžběta nejradši. Všechno jsem to nandala do kufru, tácek se zákusky zajistila tak, aby mi na něj nic nespadlo a spokojeně s pocitem, jak jsem to dobře vymyslela, vyjela domů.
„Tady bacha, holka, musíš pomalu,“ řekla jsem si před takovou blbou křižovatkou. Jsou tam sice semafory, ale na pravé straně stojí činžák tak těsně u silnice, že tam vůbec nevidíš. Svítila zelená, já si podřadila, ubrala plyn, a v tu ránu jsem ho uviděla. Auťák. Dodávka se na mě řítí zprava na červenou a nejspíš o mně vůbec neví. Co teď? No, co bys udělal ty, Honzo? Byly to zlomky vteřiny, můj mozek se přepnul na autopilota, ten vyhodnotil, že kdybych teď dupla na brzdu, koupím to naplno zboku. A tak moje noha tak nějak sama od sebe místo na brzdu dopla na plyn, auto jen kviklo a vyrazilo jako čert. No, co ti mám povídat, kdybych se snažila brzdit, měl bys tady teď před sebou polámanou zafačovanou, ne-li mrtvou příšeru, ale takhle to odnesl jen zadní nárazník.
Rána, cuknutí, hodilo mě to trochu do strany, já zastavila a než, abych se vyděsila, že mohlo být po mně, jsem najednou dostala obrovský strach, co se stalo s těmi dortíky v kufru. Jestli se na ně nepřevrátila taška, nerozmačkala je a já nebudu mít po sladkém potěšení pro paní Alžbětu.
„Paní, paní, jste v pořádku? Proboha, nestalo se vám nic? Tohle jsem opravdu nechtěl, já jsem úplnej debil!“ Z úvah nad devastací harlekýnů a žloutkových věnečků mě vytrhl až mladík, takto řidič té dodávky, která do mě narazila. Rozepnula jsem si pás, vylezla zcela nepoškozená a viděla před sebou něco, co jsem ještě nikdy v životě nespatřila. Ten kluk byl bělejší než bělostná školní křída a třásl se jako osika.
„Jo, jo, já jsem úplně v pohodě, nic se mi nestalo, nebojte se, jak jste na tom vy?“ Snažila jsem se ho uklidnit místo toho, abych mu vynadala. On začal koktat cosi o tom, že studuje, brigádně si přivydělává rozvozem jídel, že hrozně pospíchal, aby stihnul dodat objednávku a tu červenou prostě přehlídnul.
Možná tomu nebudeš věřit, Honzo, ale jeho šok mě paradoxně uklidnil, prostě jsem najednou věděla, že musím jednat já. Trochu jsem ho pochlácholila jako malé děcko, dohodla se s ním, že jako radši zavoláme policajty, když je to jeho auto firemní a ještě jsem ho hnala, ať zapne blikačky a vytáhne trojúhelník. Brnkla jsem Frantovi, že se zdržím, ale pro jistotu jsem mu neřekla proč, to počká, přece nebudu děsit i jeho. Koula jsem do kufru, všechno v cajku, teda až na ty zákusky, ty byly na padrť. Pak už jen formality, fotky pro pojišťovnu, půl hodiny čekání na policajty, sepsání protokolu a tradá opatrně domů s rozbitým pravým zadním světlem a pochroumanými plechy.
Frantovi jsem to doma naservírovala po kapkách, aby se mi taky nevylekal, podařilo se mi to uhrát tak, že to vzal celkem sportovně. Růže a ponožky s psím motivem pro Alžbětu jsme měli, ale co teď místo těch zákusků?
„Maruško, já upeču mramorovou bábovku, to stihnu a Alžběta ji má ráda,“ vypadlo z Franty. Nu, u každého člověka se projevuje šok jiným způsobem, klučina z dodávky zbělel a rozklepal se, ten můj pro změnu přišel s tímhle nápadem. Chápu, že představa přijít o mě by ho mrzela skoro tolik jako tebe (mimovolné zahrožení prstem), ale já mu to rychle rozmluvila. Nicméně vzala jsem to jako dobrý nápad a tu mramorku upekla sama, jestli něco umím, tak je to zrovna tohle.
Nu a pak jsme vyrazili za Alžbětou, ani si nedovedeš představit, jakou měla ta dáma radost, očka jí jen svítila štěstím, vůbec nás nechtěla pustit domů a její jorkširek se mohl uvrtět ocasem.
***
„Víš, Honzo,“ dodala Maruška na závěr našeho posezení, když už jsme měli vypitou kávu a snědené větrníky, „na jednu stranu se ještě teď oklepu, když si uvědomím, co se mohlo stát, kdybych omylem nešlápla na plyn místo na brzdu. Ale na druhou stranu to beru jako znamení osudu, štěstí v neštěstí a jsem moc ráda, že jsme mohli udělat paní Alžbětě radost svou přítomností.“
Nevím, možná to bylo jen odrazem světla v Maruščiných brýlích, ale měl jsem pocit, že se v očích mé krásné společnice na moment zaleskly slzičky dojetí.
