Jen pro vysvětlení, Sabinov byl v té době postrach vojáků a snad jediný vojenský kriminál.

Je to již hodně starý příběh, tak z roku 1972. Tehdy jsem sloužil socialistické vlasti jako řidič tanku v Martině a potom v Prachaticích. Z kasáren jsme vyjeli na cvičení přes nádraží Kájov a vagony na Podvoří, to je VVP Šumava. Tankista je náročná a tvrdá práce. Řídíte třicet šest tun železa s dvanáctiválcovým motorem do „V“ a obsahem čtyřicet litrů - to je jako třicet osobáků a spotřebou nafty, no ... ratatata.

Zvuk motoru, jak dupe dvanáct válců, který už v civilu nikdy neuslyším, snad jen u starých naftových lokomotiv.

Žrádlo z polní kuchyně do ešusů, po cestě z autoparku přes kopec na ubikace se kluci báli, protože tam stála kuchyň (další téma na článek) a divočáci chodili na zbytky. Takže pobyt v lesích ve vojenském prostoru představoval dost nepohodlí, bláta něurekom, ale zato více volnosti, gumy nás nestíhaly sledovat.

Jednou, bylo už zase velké cvičení, tak trénink denně, většinou taktika na sucho. To jsme se čtyři vojáci jako osádka chytli za ramena a pešo brázdili cvičiště podle řvaní velitele. Někdy řidič musel vrčet a dělat zvuk motoru, když jsme si hráli na střelby, tak nabíječ musel řvát „nabito“, střelec „zaměřeno“, a velitel „pal“. Pak se od latrín ozývalo zásah-vedle-au. Jak dětičky na hřišti, ale prý to pomáhalo, hlavně těm gumám. Občas jsem nahlásil „přehřátý motor“ a šli jsme se zchladit na mez. Dále byla údržba techniky, a všichni papaláši měli strach o prémie, případně o místo, když jejich jednotka nesplní úkol. My to už měli za pár, takže langsám.

Vyfasoval jsem velitele tanku, východňára jako poleno. Hoši od tama nic moc inteligence ani zkušeností nepobrali. Jeden jel na vojnu poprvé vlakem, v kasárnách poprvé viděl, jak funguje vypínač a vodovod, a bylo se s nimi celkem problém dorozumět. Trochu jsem s mým velitelem válčil, ale byl to můj nadřízený, tak co s tím. On jednu frčku, já žádnou, a tak velel. Rád používal sousloví „chytro, chytro, ale pozor, aby to něšmýkalo“.

Když nastal den D, šli jsme na to. Velení, jak bylo v kraji zvykem, do rána chlastalo na kuráž, a tak při nástupu vypadali dost opotřebovaně. Dojeli jsme na startovní čáru na cvičiště a srovnali našich devět tanků do třikrát trojstupu. Bylo to v údolí a před námi na kopečku tribuna s „načalstvem“ a měl tam být i nějaký turecký generál, tak jsme se zaměřovacími optikami od kulometů hledali mezi diváky a na parkovišti velbloudy.

Stáli jsme se strojem v prostředku v poslední řadě. No, to byla doba, než vyhlásili začátek. Všichni na povel nastartovali a směr vpřed, jen tanku mého kamaráda, který stál přede mnou, se nějak nechtělo, a z výfuku ani obláček. Velitel na mne řval:“jeď, jeď, objeď ho“, ale já pořád váhal.

Pak mi došlo, že kolega říkal, že mu vynechává startování, a rozhodl jsem se. Bez ohledu na řev mého podělaného velitele jsem stojící tank objel a nacouval před něj. Někdo natáhl lano, tam nemohu ze své pozice vidět, a tu už velitel opět chytil dech a velel, „po po táhni, stůj, curyk a jedem“. V tanku se velí osádce telefonem v kuklách a řidiči stručně a jasně, jako na koně, ale je to na sehranosti osádky. Tak třeba povel: ve tři, sto metrů a taran. To znamená vpravo v bok a po sto metrech to rozválcuj pásama. Dělat z nepřítele a jeho techniky placky, to umíme.

Ale zpět. Roztáhli jsme ho, odpojili lana, a doháněli tanky, které jely před námi do boje za sebou jak kačenky.

A opět průser na obzoru.

Neuposlechl jsem v boji rozkaz svého velitele, který by jistě dal ruce ode mne pryč, a navíc byla ostuda nás a techniky před generalitou a tím Turkem. Tak za to je minimálně na dva roky do klece.

Druhá, podstatně lepší, by byla varianta, kdyby nás ocenili za pohotovost a statečnost v boji s nepřítelem a dajli-nedajli  medajli (Burian) za statečnost. Jé, u toho mohl být i ten velbloud.

Ale snad díky bohu, nestalo se nic, ale vůbec nic, jen osádka porouchaného tanku nám zaplatila večer rundu za pomoc. Pokud by tam zůstali stát, mohla to být i dezerce. Jestli velitele cvičení degradují za mínusové hodnocení, určitě to někdo odnese, a ti kluci byli zrovna po ruce.

 
Ozbrojené složky, to je pořád jedna noha v kriminále a druhá na krchově. Přežil jsem to, mám mnoho hezkých vzpomínek a někdy budu pokračovat. Třeba náš velitel techniky kapitán Mymslíkovjan, to je na další článek. Fanatik a odborník na vojenskou techniku, ale vojnu nežral a občas mám nastínil i pozadí toho co se dělo za oponou. Příště probereme výcvik v brodění tanků.

 
Když jsme u tématu, tak rád přidám trochu zajímavostí.

Titulní obrázek. Vítěz druhé války Ruský tank T34, ještě jsem s ním jezdil (a také Šarik), je-byl to životní zážitek. Lehký, 26 tun a výkonný tank, co jel po silnici šedesát a rád šel v zatáčkách do smyku díky dost plochým pásům. Občas se dal zastavit jedině tak, že projel stodolou nebo vjel do lesa. Jinak také Růžový tank ze Smíchova, později vyměněn za modernější IS-2m. Po roce 1956 mu museli vyndat motor a místo po něm zalít betonem, aby jej “Maďarské kontrarevoluční síly” nemohly použít k boji. Do té doby i jako pomník byl pojízdný a bojeschopný a ve stavu bojové techniky. Na ten piedestal vyjel vlastní silou po vyrovnaném můstku z kamení.

 
Jak to bylo doopravdy s prvním tankem v Praze ZDE 

Všeobecně o tancích ZDE

Vítězný tank celkové posouzení ZDE

Obr 2 Němci tuto Ruskou techniku rádi používali. Dílů i střeliva zbylo na bojišti dost tak toho využili.

Obr 3 + 4 Německý, dráty dálkově ovládaný robot Goliáš (1942) poháněný baterií později i motorkem, co dokázal pod nepřátelský tank dovést až na tři sta metrů nálož. Kořist Anglické a US armády.

Obr motor T34: velký a výkonný a ty žluté trubičky je rozvod startovacího vzduchu. V mrazech to monstrum elektrický startér nedokáže rozhýbat, a tak pomáhá vzduch stlačený v lahvích na 170 at. Vzadu je kolo ventilátoru chlazení.

Obr Dům potravin: těsně po náletu, je znát, že náměstí je zaneseno troskami.

Další fotky už jistě poznáte.

Fotogalerie