Jarmark
Foto: archiv autora

Jarmark

3. 4. 2020

Vždycky s příchodem jara si vzpomenu, jak jsme s maminkou chodívali na jarmark. Konal se na Staroměstském náměstí u nás v Mladé Boleslavi, a to vždy na jaře. Náměstí v ten čas, to byl jeden pultík nebo krámek vedle druhého. Někdo prodával přímo z vozíku, kousek dál seděla babka, která své zboží, ručně dělané kvedlačky, měla přímo v nůši.

Koupili jste tam knoflíky, pásek do kalhot, kšandy, sponky do vlasů, na kalhoty, aby vám nohavice nevlezla do řetězu, hřebeny, kartáče na šaty, na boty, krémy na boty, na ruce. Lepidlo, které zaručeně drží. Sehnala se tam plácačka na mouchy nebo na koberce. Potřeboval-li někdo spravit hrnec, třeba na mléko, tak tam byl určitě někde dráteník a ten hrnek svázal, že se mohla majitelka spolehnout, že dál už nepraskne.

Vzadu, směrem ke hradu, kousek za Jelínkovými, to byl obchod s textilem a látkami, sedával brusič nožů a jeho volání o broušení bylo slyšet po celém náměstí. U svatého křížku, uprostřed náměstí, byl pultík přikrytý plachtou. Tam prodávali košíky a koše. Vedle pán prodával brousky na srpy a kosy. Bylo tam spousta stánků s textilem i látkami. Naše maminky tam sehnaly vždycky všechno, co potřebovaly! Na tom jarním jarmarku prodávali lidé z okolních vesnic, ale i z Boleslavi, kteří bydleli v okrajových částech města a mohli pěstovat domácí zvířectvo, králíky, slepice, kuřata, husy, kačeny. Zajímavé bylo ten mumraj pozorovat. Lidské hlasy se mísily s kdákáním, husím kejháním, a když do toho ještě zaštěkal nějaký ten pejsek, tak byl hotový blázinec!! Byly to krásné chvíle. Vím, že maminka většinou chodila ke stánku, kde měli galanterii. Tam vám bylo knoflíků, sponek, špendlíků, jehel, tkalounů a já nevím, co všechno ještě. Maminka si kupovala většinou nějaké nitě a také, jak říkala, gumu do mých tepláků, protože, jak říkala, to na mně jenom hoří. Kupovala také tzv. štepovací bavlnky. Tehdy se totiž ještě třeba díry na ponožkách opravovaly. Sloužil k tomu tzv. hříbek, na který se ponožka navlékla, pořádně se vypnula a už se „štepovalo“! Pěkně zaštepovat díru na ponožce, třeba na patě, aby vás netlačila, to bylo umění!

Když jsme to s maminkou všechno obešli a maminka se ujistila, že má to, co chtěla koupit, zašli jsme ještě jednou se podívat na kuřátka a kačenky, ale to už se maminka dívala na radniční hodiny a říkala: “Fančo, už musíme pospíchat domů, musím dělat oběd, za mě ho nikdo neudělá“ . V tu ránu jsme byli v Železné ulici, přeběhli Nové město, prošli kolem Výstaviště a Bičiků, přes trať, kolem lágrů a už jsme byli doma. Maminku čekala práce s obědem , já jsem si vzal plátěnky, věci na sebe na „běhání“ a šel jsem ven za klukama.