Možná už jste slyšeli o civilizaci Nuragů, kteří budovali důmyslné stavby. Ty byly nejen obdélníkové, ale i ve tvaru komolého kužele. Bez prohlídky některého z celých komplexů těchto svědků dávné minulosti by nebylo seznamování s historií Sardinie úplné. Proto se v příštích řádcích vydáme aspoň jedno takové sídlo důkladně prozkoumat.
Popojedeme dál a přijdeme na kloub označení „Logudorské kostely“. Pro milovníky přírody jsem vtěsnala do tohoto dílu ještě další dvě navštívené pláže - jednu s obrovskými skupinami žlutých kamenů, druhou s nádhernými bílými květy v písečné duně. 

Nuragové a nuragy
Nuragové byli lidé, kteří osídlovali Sardinii zhruba od 15. století před n. l. Prý se neví, odkud přišli, ale začali zde budovat stavby, které byly pojmenovány po nich - nuragy. Ty jsou rozesety po celém území. Některé stojí osamoceně na návrších, ale jinde jsme jejich pozůstatky spatřily i u silnice. Jde o stavby vybudované z velkých opracovaných kamenů. Ty byly vršeny bez pojiva a některé měly i jednu nebo více místností nad sebou. Velký význam měl nurag postavený uprostřed. Nesloužil jen jako obydlí pro vůdce kmene, ale i jako místo shromažďování vesničanů. Okolo centrálního nuragu, někdy ve tvaru komolého kužele, stály další kamenné chýše. Význam některých staveb byl dle odborníků též obranný. Ve větším seskupení mohly lépe čelit útokům nepřátel.

Bylo potěšitelné, že nás v rozsáhlém komplexu nuragů jménem SERRA ORRIOS nechaly procházet samotné. Abychom se zorientovaly, obdržely jsme ke vstupence i plánek celého areálu s popisem. Tím jsme nebyly nikterak omezené časem. Po proniknutí do tajů nuragské civilizace, jsme ocenily též stín olivovníků. Okolní příroda byla úžasná, zde byl svět ještě zdravý! Omámené jsme vyšly za bránu a posadily se u stolku s občerstvením.

Chtěla jsem se podívat na mobil, abych zjistila, kolik máme času. Polilo mě horko, mobil nebyl. Předešlé omámení se rázem rozplynulo, jako mlha nad blaty. Nebyl v kapse batohu, ani v kapsách kalhot. Během prohlídky jsem s ním na mnoha místech fotila. Rozpomněla jsem se na vznik poslední fotky. Vyběhla jsem zpátky ke vchodu a paní v pokladně jsem požádala o volný vstup za účelem hledání. Pustila mne dovnitř. Bylo štěstí, že se tam pohybovala jen hrstka lidí. 

Oči jsem „zapíchla“ do země a pátravě hledala, zda někde na cestě neuvidím ležet svého opuštěného kamaráda. Nic!!! Došla jsem až na to poslední místo, kde jsem ho ještě držela v ruce, ale ani tam nikde nebyl. Zkroušeně jsem se vracela okolo paní pokladní. Ta mi sama nabídla, ať napíšu svoje číslo, že ona zkusí na něj zavolat a uvidíme, zda se někdo ozve. Ale taky nic!!! Mezitím už měly stejný nápad i moje spolucestovatelky. Míla vzala svůj přístroj a zadala mé uložené číslo. Někde blízko se prý ozvalo zase tlumené zvonění. Tentokrát už všechny zpozorněly a Hanka popadla můj zvonící batoh, aby zjistila, zda se skutečně ozývá ten hledaný mobil. Já, nic netušíc, jsem se vrátila ke svým kamarádkám a všechny měly úsměv od ucha k uchu. Nechápala jsem, jak se mohou smát, když já byla tak nešťastná. Poté však Hanka zvedla mého miláčka nad hlavu a ukázala, kde ho našla. Tak jsem se rozesmála ještě víc, než všechny tři kamarádky dohromady. Jednoduše byl v jiné vnitřní kapsičce, kam nepatřil. Proč jsem ho tam tehdy dala, bylo pro mě nevysvětlitelnou záhadou. 

Logudorské kostely 
Ten název nám vrtal hlavou. O takovém stavebním slohu jsem v životě neslyšela. Je to vůbec sloh? Nebo, co to znamená? Význam jsme vypátraly až v jednom prospektu. Slovo Logudoro bylo vysvětleno, že označuje zlaté místo. Právě na bývalých nalezištích se kostelům postavených v jejich blízkosti začalo říkat Logudorské. Některé z těchto památných kostelů se vzácně dochovaly dodnes. My jsme si jeden z nich prohlédly důkladně, včetně interiéru za zpoplatněný vstup. Byla to pruhovaná vápencově-čedičová bazilika. Celým názvem Santissima Trinita di Saccargia. Pocházela z roku 1116 a i přes své stáří vypadala velmi zachovale. Zastavily jsme i u dalších podobných, které stály za zastavení (viz. fotky na konci).

Pláž Otiollu 
V pozdním odpoledni jsme si udělaly opět čas na osvěžující koupání v moři. „Objevily“ jsme pláž L´Otiollu blízko přístavu St. Theodor. Uchvátila nás nejen bílým pískem a příjemným koupáním. Pozoruhodná byla tím, že na okraji pláže se nacházela velká písečná duna posetá množstvím nám neznámých bílých květů. Lokalita byla chráněna řetězem, aby nikdo tu krásu nepoškodil. Vstup za ohrazení by znamenal pokutu ve výši 100 – 300 Eur. To nikdo nechtěl riskovat, ani my. Jen jsme se pobavily tím, podle čeho je asi výše pokuty vyměřována, když je na výstražné tabuli rozsah pokuty v Eurech od-do?

V příštím – již 8. dílu -  si užijeme lodní výlety, včetně návštěvy další jeskyně, která není přístupná ze země, nýbrž jen z moře. Nebude chybět ani obdivuhodná pláž pod skalním převisem.

Fotogalerie