Spí v postelích, jezdí na dovolenou k moři, chodí do restaurací. A často s nimi mluvíme. Mnohdy jim vyprávíme, říkáme jim věci, které před ostatními tajíme. Pozice zvířat ve společnosti prošla obrovskou proměnou a je právě na vrcholu.

Veterináři ten jev označují jako humanizaci zvířat. K pejskům, kočkám, králíkům, ale i potkanům či plazům se mnohdy chováme jako by byli naši partneři, kamarádi, jako by nám byli schopni rozumět. Bereme je je jako jako rodinné příslušníky. Čím dál více se ale ve společnosti rozebírá otázka, nakolik je dobré chovat se k pejskovi, jako by byl rovný člověku. Zda mu tím vlastně paradoxně naopak neškodíme.

„Nemůžeme jet společně s manželkou na dovolenou, protože ona trpí představou, že by náš Ludvík zemřel žalem, kdyby byl týden bez nás. Ludvík je náš desetiletý jezevčík. Žena ho nechává doma maximálně pár hodin, na delší dobu jede pryč buď ona nebo já. Já tedy Ludvíka tak mám moc rád, rozmazluju ho dost, ale nechápu, proč by nemohl být týden u sousedky, která ho miluje, se psy to umí a několikrát nám to nabídla. Nebo proč by s ním u nás nemohla pobýt dcera s vnučkou, zatímco my bychom si zaletěli k moři. Nejde to, žena jela loni s kamarádkou, já hlídal, pak jsem jel s kamarádem na hory já, hlídala žena. Navíc tvrdí, že by Ludvík nezvládl delší cestu autem. Zkrátka, náš život řídí pes,“ vypráví pětašedesátiletý Karel a tvrdí, že až Ludvík nebude, dalšího psa už na penzi nechce. „Psy miluju, ale už nechci být pro žádného otrokem,“ podotýká.

A další případ: „Můj muž vede dlouhé řeči s našim kocourem. Je do něho blázen. Kupuje mu nejdražší lahůdky. Když jsem nedávno nám nakoupila francouzské dobroty, pokáral mě, že nemám tolik utrácet. Ovšem za kocoura je schopen nechat v krámě pět stovek bez mrknutí. Přiznávám, že mě štve, že kocour je pro něj důležitější než já. Teď zapomněl na mé narozeniny. Ovšem na kocourovy ještě nezapomněl nikdy a dává mu dárky,“ vypráví pětapadesátiletá Marcela.

Humanizace zvířat je pozitivní a negativní jev zároveň.

„Díky tomuto trendu se jako lidstvo začínáme chovat lépe a ohleduplněji ke zvířatům jako celku, ať už jde o lepší podmínky krav, slepic, ale třeba také postupné zákazy pyrotechniky kvůli divokým zvířatům na Silvestr. Druhá rovina, kterou vnímám, je primárně u psů. Spousta lidí si bere psa jako člena rodiny, bohužel občas zapomíná na to, že pes je stále zvíře, které má rozdílné potřeby, myšlení a pudy než člověk a je dobré také k němu jinak přistupovat,“ říká veterinářka Markéta Reinert.

Z trendu se ovšem radují výrobci a prodejci krmiv, dobrůtek a nejrůznějších hraček či zábavy pro psy a kočky.

„Obecně vidíme čím dál větší počet chovatelů, kteří se zajímají o to, co dostane pes do misky, potažmo tedy podíl kvalitního krmiva na trhu. Když pominu granule, vidíme stále sílící trend krmení BARFem, tedy syrovou stranou a celkově rozmanitější jídelníčky, do kterých už běžně patří různé doplňky, ale i rozličné zdravé varianty pamlsků,“ říká Jiří Švihálek z firmy Yoggies a dodává: „Dlouhodobě vnímáme, že páníčci věnují více a více času svému domácímu zvířeti. To má za následek, že tráví více času vzděláním okolo výcviku a výživy.“

„To, že lidé mají psy rádi, že se zajímají o jejich stravu a výcvik, je dobře, ale měli by si uvědomit, že jejich polidšťování je chyba. Psi komunikují jinak než člověk. Lidé je tím, jak na ně mluví a jak se k nim chovají, mnohdy matou, poškozují jim psychiku,“ míní kynolog Rudolf Desenský.

Každopádně jde o téma, které rozděluje společnost a hodně se teď o něm mluví. Není divu, vždyť podle různých průzkumů, statistik a údajů z obecních úřadů má nyní domácí zvíře téměř šedesát procent dospělých Čechů. Více než tři miliony lidí mají psa nebo kočku. Ještě větší milovníci psů a koček jsou Rumuni a Poláci, naopak nejméně jich mají Rakušané a Švédové. A tak to vypadá, že se lidé, kteří zrovna psy nemusí, dostávají do utlačované menšiny.

„Nedávno jsem byla na oběd v zahradní restauraci. Pod nohama se mi motal jeden pes, druhý klidně močil na vedlejší židli a třetí hodinu v kuse poštěkával. Jejich majitelům to nevadilo, personálu to nevadilo, jen já jsem vrhala káravé pohledy. Po chvíli vrhala káravé pohledy na mě většina osazenstva podniku. Odcházela jsem nálepkou – protivná bába, která nemá ráda pejsky,“ vypráví jednašedesátiletá Kateřina s tím, že to té restaurace už nepůjde.

„To chci ale vidět, kde najdeš nějakou zahradní hospůdku, kam nesmí psi, vždyť jsou všude,“ odpovídá jí její kamarádka.

A v podstatě je to výstižný popis současné situace v České republice.