Čtyři generace jejích předků plavily dříví po Vltavě. Anita Crkalová, rozená Husová, zpracovává historii nejen svého rodu, ale i dalších vorařů v Čechách. Díky jejímu mravenčímu úsilí se dnes můžeme seznámit s dávno zapomenutým řemeslem.

Vorařství bylo v prosinci 2022 oficiálně uznáno jako nehmotné kulturní dědictví UNESCO. K čemu certifikát zavazuje organizace, kterých se to týká?
Nejen ty spolky, ale celkově nominace zavazuje k tomu, aby se povědomí o tradici vorařství stále připomínalo, respektive, aby se vědělo o mimořádném řemesle plavení dřeva. Řemeslo by se mělo připomínat na různých kulturních a veřejných akcích. Hlavně mladé generaci má být předáváno poselství o tom, co to bylo, když plouly vory.

Plouly vory? Co je to za obrat?
Já jsem to slýchávala od dětství od svého strýce a dědečka. Totiž my říkáme voraři, ale oni si takhle skoro nikdy neříkali. Používali označení plavci. Já když ale řeknu, že pocházím z plaveckého rodu, je to úsměvné a matoucí. Plavci i voraření říkali plavečina. Obrat plouli potom znamenal synonymum pro dopravovali. Po řece se dopravovalo dřevo, různé stavební materiály, kdysi dávno sůl z Rakouska, ale také potraviny, i třeba hokynářky s vajíčky. Vozili i turisty. Přednostně to však bylo dřevo.

Jak vlastně vznikaly vory?
Klády byly svázány do tzv. pramenů, což byla soustava vorových tabulí. Ty se na sebe navazovaly až do délky 130 metrů. Tato sestava měla šest až dvanáct vorových tabulí, což záviselo na délce klád, z nichž to bylo svázáno. Celý vor s nákladem představoval v dnešním přepočtu několik kamionů dřeva. A to plavidlo řídilo čtyři až pět lidí. Na prvním voru byl tzv. vrátný. Ten měl odpovědnost za náklad, posádku, finance, organizaci plavby, prostě za vše. Instruoval ostatní členy posádky. Vedle sebe měl vrátný vepředu vpravo plavce na tzv. pacholčím vesle. Pak měl dalšího plavce na konci prvního voru u vesla, které se nazývalo ve slabejch. Na konci vorového pramene, tzv. zadáku, byl další plavec.

Většinou se plavilo dřevo ze Šumavy, je to tak?
Ano, je. My teď sedíme v centru Prahy na Staroměstském náměstí a tak mi to nedá, abych neupozornila na jednu zajímavost. Většina historických a sakrálních staveb má krovy z plaveného dřeva ze šumavských lesů. Doprava byla totiž neuvěřitelně ekonomická a ekologická. Plavci to dělali tak, že na Šumavě porazili stromy, odkornili je, svezli je do místa, kterému se říká vaziště. Tam je ve vodě velmi propracovanou technologií svázali za pomoci houžví do vorového pramenu a na něj naložili náklad dalších klád. Bylo to vymyšleno tak, že když dorazili do Prahy, tak tam vor byl rozvázán a prodán. No a z tohoto dopravního prostředku se pak dřevo dostalo právě na některé stavby. Plavené dříví se dopravou zušlechťovalo. Bylo oproti normálnímu dříví odolnější vůči škůdcům, odolnější vůči tlaku a tahu a má stabilnější vlastnosti. Kdybyste měli možnost podívat se na krovy některých historických památek, viděli byste stopy po houžvích, kterými byly vory svázány. To dřevo drží staletí.

A kde vory skončily svoji pouť?
Na Vltavě skončily v Praze na Výtoni. V pražském Podskalí probíhal obchod se dřevem. A menší část vorů se převazovala a pokračovala po Labi až do Německa. V Praze byla výhoda, že bylo možné dva vorové prameny svázat vedle sebe, neboť zdejší vorové propustě, tzv. šlajsny, byly široké dvanáct metrů, zatímco na horní Vltavě ta šíře byla maximálně šest metrů.

Josef Husa, Anna Husová a Vojtěch Husa v roce 1955. FOTO: Poskytnuto z archivu A. Crkalové

Vaziště vorů, 40. léta 20. století. FOTO: Poskytnuto z archivu A. Crkalové

Dům rodiny Husových, který musel být zbourán. FOTO: Poskytnuto z archivu A. Crkalové

Z čeho je vlastně houžev?
To je skvělé, že se ptáte na výraz pro voraře tak zásadní. Je to mladý smrček, který je napařený nad ohněm a je točený  za pomoci speciálního nářadí do tzv. dřevěného lana. Tím že se napařením a točením poruší rostlinné pletence, vznikne velmi odolné lano, které mělo lepší vlastnosti, než třeba později používaný drát. Takže dřevo se vázalo dřevem.

Jak dlouho trvala cesta do Prahy?
Závisí samozřejmě z jakého místa a na tom, jaká byla v té době voda. V kronikách se uvádí, že plavci rozlišovali nejméně čtyři druhy vod. První byla malá, potom břežní – tu měli nejraději. Další byla rozmarní, která byla rychlejší a pak plouli ještě při vodě záslapní. To byla dost vysoká voda. A záslapní se jmenovala proto, že když plouli do Svatojánských proudů, které byly v té době nejnebezpečnější, tak tam právě podle stavu vody se rozhodovali, jestli skalisko na okraji proudů, Horní Slap, objedou zleva nebo zprava. Ale zpět k Vaší otázce. Z Purkarce (u Hluboké nad Vlt.)  se do Prahy dostali za čtyři až pět dnů. Z Týna nad Vltavou to trvalo tři dny. V tomto případě platilo pravidlo 3x3. Tři dny vor vázali, pak ho strojili. To znamená, že na něj připevnili lavičky, udělali ohniště atd., pak tři dny plouli do Prahy a následně se tři dny vraceli domů. Nejdříve se vraceli pěšky, tzv. šlapankami, což byly co možná nejkratší cesty. Později už měli k dispozici kola a následovala možnost využití železnice. Do Hamburku se ploulo až tři týdny. Ještě mám takovou perličku. Můj pradědeček ploul ryby. Převážel ve speciálních vorových pramenech v koších třeboňské kapry do Německa a musel je dopravit živé. Bylo to náročné, protože plouli i v noci a koše (haltýře) se přes šlajsny musely přizvedávat.

Ploulo se běžně přes den a v noci vory parkovaly?
Ano, parkování, resp. kotvení říkali, že vory chytali. Většinou na noc kotvili vory u plaveckých hospod, kde využili možnost občerstvení a přespání. Plavecké hospody byly u míst, které se nazývaly stan. Byly tam železné kruhy, k nimž se prameny uvazovaly. Ale také se někdy stávalo, že voda klesala, a tak bylo zapotřebí plout i v noci. Měli strach, aby vor tzv. neusušili, tedy nezůstali někde viset. Důležité bylo, že na vorovém pramenu měli ohniště. Bylo zbudováno z travnatých drnů, otočených zeminou vzhůru tak, aby vor neprohořel. Ohniště sloužilo k tomu, aby si tam vařili kafe nebo polévku. Vařilo se samozřejmě z říční vody. Zároveň ohniště plnilo večer a v noci funkci signalizace.

Sama pocházíte z velmi slavného vorařského rodu...
Ano, je to rodina Husova z Hladné u Albrechtic v jižních Čechách. Byly čtyři generace Husů, z nichž pocházeli plavci a i vrátní. Můj strýc, Václav Husa byl nejstarší vorař v Čechách. Zemřel před třemi lety ve věku 91 let. Byl nadšený propagátor vorařství. Jeden z mých předků, prapradědeček Jan Husa, si koupil v roce 1860 chalupu přímo u řeky a přesně za sto let v roce 1960 byla napuštěna přehrada Orlík a od té chvíle se datuje konec voroplavby v Čechách. Smutné je, že obyvatelé domů u řeky si je často museli zbourat sami. Zbytky těchto obydlí jsou dnes vidět při nízkém stavu vody. Muži ale nezatrpkli a značná část z nich začala pracovat na výstavbě přehrad vltavské kaskády. A poté měli šanci zaměstnat se na lodích pro turisty na přehradách. Nikomu se prostě od řeky nechtělo.

Zmiňovaný Jan Husa měl prý velmi pohnutý osud...
V Praze utržil peníze za plavbu a při cestě zpět si ho někdo vyčíhal a zavraždil ho mezi Zbraslaví a Smíchovem. Je pochován na Zlíchovském hřbitově. To řemeslo bylo velmi nebezpečné, jednak docházelo k úrazům při pohybu na vorech, kdy snadno mohl člověk uklouznout a také docházelo k přepadení, když se vrátní vraceli zpět s tržbou. Proto vznikly spolky Vltavan, které vytvářely fondy na podporu pozůstalých vdov a sirotků, invalidů apod. V současné době jsou v Čechách čtyři vltavanské spolky. Nejstarší je Vltavan v Praze, založený v roce 1871. A co je zajímavé, je to vůbec nejstarší pražský spolek. Dále je Vltavan v Davli, Štěchovicích a v Purkarci.

Jak Vás napadlo věnovat se historii rodu a sepsat kroniky?
Od malička mně příběhy o vorařích a řece provázely. Dědeček nám jako dětem nevyprávěl běžné pohádky, ale právě o pramenech vorů, o tom jak funguje šrek, což je speciální zařízení s kládou, která se používá jako brzda tím, že drhla o dno řeky. Strejda Václav Husa nás až zavaloval informacemi o vorech a o řemesle. Fascinovala mně i řeč vorařů, protože některé výrazy jsou naprosto specifické. Vezměte si například výraz vrátný, který ve vorařské nářečí znamená vlastně kapitán, vedoucí plavidla. Já jsem koučka a lektorka a o práci jsem přišla hned na začátku pandemie roku 2020. Najednou jsem měla prázdný pracovní kalendář. Vrhla jsem se do zpracovávání archivu, protože maminka již několik desítek let opatruje vorařské kroniky a významné dokumenty. Připravila jsem z těchto podkladů webové stránky tak, aby se dochovala historie a tradice vorařství u nás. Vůbec jsem netušila, jaký to bude mít ohlas. Potkalo se to i s nominací pro UNESCO a tím to mělo ještě větší dopad. Pak vznikla ediční řada a vydala jsem s maminkou několik publikací na základě archivních dobových dokumentů, a nejen nich.

Kde nyní můžeme zažít plavbu na voru?
Dnes jde spíše o turistickou atrakci. Tu můžete zažít například v Českém Krumlově, kde se během plavby dozvíte o historii voroplavby a o principu plavení dřeva. Vor stojí také v Písku blízko kamenného mostu a letošní sochy z písku, které zde pravidelně na léto vznikají, budou věnovány vorařství. Celé léto budou probíhat akce k tématu „Vory na Otavě“.

A co odkaz předků znamená konkrétně pro Vás?
Já se nyní připravuji na vorařské zkoušky na střední odborné škole Prahy 9 - Jarov. Tam vznikla kvalifikace stavitel vorů – vorař. V roce 2022 zde vystudovalo prvních deset absolventů. A já teď budu mít možnost projít tím kurzem, naučit se technologii, seznámit se prakticky s vázáním vorového pramene atd. Na závěr bude splut kousek Berounky. Moc mě to zajímá a dokonce připravuji učebnici vorařství. Má to přesah do mého rodu a do práce mých předků a dává mi to velký smysl a pocit naplnění. Těší mě, když vnímám zájem o toto zaniklé, mimořádné řemeslo vorařství.

Zaujal vás rozhovor o vorařství? Více informací o tomto řemesle najdete na webových stránkách: www.vorarstvi.cz, o letních plaveckých akcích a sochách v Písku se dozvíte zde: https://www.pisek.eu/cs/po-rece-otave-za-vorem-vor/ a o voroplavbě na Českokrumlovsku si můžete přečíst na tomto místě: www.voroplavba.cz

Fotogalerie