Stojím na zastávce autobusu, je všední pracovní odpoledne, lidí plno, autobus nejede a nejede. Maminka s asi pětiletou holčičkou stojí vedle mě.
Holčička se zjevně nudí a neví roupama coby. Nechce nabízený banán, nechce pít, nechce pusu od mámy, ani pusu od plyšového medvěda.

"Čůrat!" zavelí.
"To vydržíš, přece nepůjdeš čůrat tady na ulici! Vždyť jsi byla před chvílí!" odvětí tiše maminka.
"Čůrat!, čůrat!, čůrat!" nedá pokoj malá.
Maminka nic.
Holčička si začne prozpěvovat: "Čůrat, čůůůrat, čččůůůůrat, čůrrrat!"
Z prozpěvování záhy přejde do řvaní svého chtivého slovesa.
Maminka nic. Usmívá se a snaží se jí dát pusu a pohladit ji po vláskách.
Holčička nechce.
Pár jedinců čekajících na autobus uteklo, pár jich poodešlo hodně daleko a zbytek méně slyšících obrací oči v sloup.
Ti co věří, obrací oči ještě výš!
Konečně přijíždí autobus.
S čůrající písničkou a ječící malou interpretkou nastupujeme.
Holčička se samozřejmě hrne na jediné uvolněné místo.
Maminka si stoupne k ní.
"Čůrat, čůrat, čůrat!" mami, ale já už to nevydržím!"
"Teď se nedá nic dělat, jsme přece v autobuse! Musíš!" dovolí si odporovat maminka.
Dcerka se podívá po přeplněném autobuse, po všech lidech, zamračí se, že nedosáhla svého a zakřičí z plných hrdel: "Kakat!"

Naštěstí vystupuju!