Rok 1848 byl ve střední Evropě rokem velkých změn a rovněž nepokojů, které zachvátily Vídeň, Budapešť, Prahu i další místa habsburské monarchie.

Po krátkém období jistých nadějí v reformy a uvolnění režimu následovalo vystřízlivění v podobě tzv. bachovského absolutismu, pojmenovaného dle ministra vnitra Alexandra Bacha. Politické represe, národnostní útlak ze strany Němců, měnící se demografie i nepřízeň počasí, kdy v průběhu 50. let přišla po delších obdobích sucha katastrofální neúroda, donutily mnoho lidí opustit českou kotlinu a zkusit štěstí za hranicemi.

Jak známo, české země byly historicky místem, odkud se spíše odcházelo, a se silnou vlnou vystěhovalectví se potýkaly již po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. V následném období násilné rekatolizace emigrovalo na 36 000 protestantských rodin. Nejznámějšími postavami této vlny byl „učitel národů“ Jan Amos Komenský či grafik a rytec Václav Hollar. Za vlády Marie Terezie o století později již bylo vystěhování téměř neproveditelné. Souvisela s ním celá řada restrikcí a omezení, jejichž porušení se tvrdě trestalo. Teprve až v porevolučním období let 1848-1849 se situace podstatně rozvolnila. Byl povolen neomezený pohyb občanů v rámci říše a ani emigraci ven úřady nijak zvlášť nebránily. Někdy ji dokonce podporovaly, aby se elegantně zbavily nepohodlných osob.

V monarchii se oficiálně prováděla evidence vystěhovalectví na základě dvorského dekretu z roku 1820, nicméně byla velmi nepřesná. Vystěhovalecké pasy vlastnila zhruba pouhá třetina lidí, kteří skutečně odešli. Většina tak činila ilegálně, bez potřebných povolení. Vázla rovněž evidence majitelů tzv. řemeslnických vandrovních knížek, jinými slovy zájemců o získání zkušeností s řemeslem v cizině, kteří odcházeli a po čase se zase vraceli. Nicméně zákonná cesta vypadala následovně: zájemce o trvalé vystěhování si podal žádost o vyvázání ze státního svazku rakouského k okresnímu hejtmanství, ke kterému příslušel svou domovskou obcí. Tato žádost byla dále postoupena moravskému místodržitelství v Brně, které se obracelo, pokud byli žadatelé branci či vojáci v záloze, k ministerstvu zeměbrany, které se k nim vyjádřilo s konečnou platností. Ministerstvo zpravidla s vystěhováním souhlasilo, pokud měl dotyčný splněnou základní vojenskou službu a uhradil příslušný zákonný poplatek (tzv. odchodné neboli Abfahrtsgeld). Ovšem jak počty vystěhovalců postupně narůstaly, úřady se začaly obávat reálné ztráty pracovní síly a plátců daní. Po chuti jim ale nebyly ani navrátilci ze západní Evropy, kteří zakusili svobody, a doma mohli šířit revoluční myšlenky. Proto bylo mimo jiné uzákoněno, že kdo již jednou obdržel povolení k trvalému vystěhování, nemohl se bez povolení vrátit a ztratil také rakouské občanství a domovské právo.

V průběhu druhé poloviny 19. století se politická reprezentace ještě několikrát pokoušela přijmout nový vystěhovalecký zákon, ale vždy neúspěšně. Volnost cestování se tak výrazně omezila až s propuknutím první světové války.

Proč odcházeli

Důvodů k odchodu z rodné hroudy bychom našli celou řadu. Například pokles výkupní ceny obilí, způsobený levným importem ze zahraničí, připravil drobné rolníky o značný zdroj příjmů, a tak v zoufalé situace neviděli jiného východiska než zkusit vybudovat novou existenci jinde. Nejednalo se zdaleka jen o ně, ven mířili také živnostníci, řemeslníci, umělci, inteligence i tovární dělníci. Z průmyslových oblastí Čech, rovněž zasažených několika hospodářskými krizemi, se pouze v letech 1850-1859 vystěhovalo na 20 000 osob. Během prusko-rakouské války v roce 1866 táhly pruské armády východními Čechami a Moravou a zanechávaly za sebou spálenou zemi. Připomeňme, že v krvavé bitvě u Hradce Králové 3. července toho roku se střetlo až 400 000 vojáků. Právě ve druhé polovině 60. let se zformovala kupříkladu početná vystěhovalecká vlna do Volyně, kde po zrušení nevolnictví v Rusku vyvstal na velkostatcích nedostatek pracovních sil. Čechů sem celkem dorazilo asi 27 000. Na pozvání cara se našinci s pověstí šikovných zemědělců usazovali také na černomořském pobřeží a na Krymu. Zpravidla pocházeli z Ústecka, Rychnovska a okolí Litomyšle, Čáslavi či Písku.

Lidé z východních Čech a Moravy putovali také do Uher, Srbska, Haliče, později do Bulharska, které se osvobozovalo z osmanské nadvlády. Z emigrace se zkrátka stával fenomén, který úřadům přidělával stále větší vrásky a jehož si všímali také demografové a statistici. Ve svých studiích a hlášeních vyšším místům si všímali, že modernizace strojové výroby v mnoha oborech jako strojírenství, hutnictví, textilní průmysl a potravinářství vedla i ve větších městech k zásadním proměnám na „trhu práce“. Zastaralé provozy se zavíraly a lidé přicházeli o práci. Jinde přetrvávaly ve srovnání s dneškem úděsné pracovní podmínky, stejně jako dvanácti a šestnáctihodinové pracovní směny. To vše, ruku v ruce s rostoucí mírou zadlužování na venkově, dle nich posilovalo vystěhovaleckou horečku. Situace se pochopitelně lišila region od regionu. Například na již zmíněné Moravě byla nesmírně složitá. Germanizační snahy se tu projevovaly s mnohem větší intenzitou, Praha coby centrum českého národního života byla příliš daleko, navíc ukazovala poněkud centralistické tendence, což naráželo na odpor a vyvolávalo v prostředí moravské inteligence obranné snahy. Lidé z nejzaostalejších částí jako Valašsko, Haná a Českomoravská vrchovina necítili zastání z řad českých ani moravských politiků, o to častěji opouštěli své domovy a vydávali se „za lepším“, alespoň v to doufali. Osmělovali se stále více, cílili na vzdálenější destinace, na piedestalu s vysněnou Amerikou.

 
Plakát lákající rolníky k emigraci do Kanady. Poskytnuto z archivu Martina Nekoly

Až za oceán

Nový svět, země neomezených možností, o které kolovaly mýty a legendy, byť málokdo tušil, jak tam vypadá skutečný život. Nikdo nehovořil anglicky, spolehlivých pramenů o Americe panoval také nedostatek. Celé obecné povědomí o Americe v Čechách a na Moravě tak primárně vycházelo z vyprávění „jednoho, který znal jiného“, popřípadě z dopisů od příbuzných či sousedů, kteří se na druhou stranu Atlantiku již vydali. Takové listy se předčítaly v hostincích, na návsích i v kostelích při kázání. Pisatelé ovšem měli občas tendenci přehánět, vyzdvihovat své úspěchy a vydělané jmění, čímž dosti deformovali skutečný obraz Ameriky v očích veřejnosti jako místa, kde každý rychle zbohatne.

Pak tu figurovali ještě agenti paroplavebních společností (Severoněmecký Lloyd, Hambursko-Americká Linie, Kareš a Stocký a mnohé další), kteří křižovali českým a moravským venkovem a, dnes bychom řekli šikovnou reklamní kampaní, přesvědčovali lidi k cestě do Ameriky, básnili jim o tamním blahobytu a, což bylo hlavní, manipulací je přinutili ke koupi drahých lodních lístků. V ještě horším případě důvěřivci naletěli podvodníkovi, který jim prodal bezcenný cár papíru. Když se na to přišlo, zpravidla až v přístavu, hříšník byl ten tam i s penězi. Proti nekalým praktikám naopak vystupovali vystěhovalečtí agenti, jinými slovy profesionální poradci, vydávající různé oběžníky a informační letáky, poskytující praktické rady a objektivní zprávy o situaci v té které zemi. U jejich klientů byla mnohem menší šance, že se nechají napálit. Hlavní emigrační přístavy jako Brémy, Hamburg, Antverpy, Terst či Rijeka se pak skutečně stávaly jejich přestupní stanicí za lepším životem v zámoří. Zdaleka se nejednalo pouze o USA, na popularitě získávala také Kanada, Brazílie, Argentina, popřípadě ještě vzdálenější Austrálie.

Vystěhovalectví z Rakousko-Uherska na přelomu 19. a 20. století nenabylo tak masivní míry jako například v Irsku či jižních regionech Itálie, včetně Sicílie, kde doslova osiřely celé vesnice, protože všichni zkrátka vyrazili do Ameriky. Přesto se úřady ve Vídni a Budapešti pokoušely opět utahovat pomyslné šrouby a odchodu pracovní síly zamezovat, například agitačními kampaněmi, které naopak ukazovaly odvrácené stránky emigrace, strastiplnou dlouhou cestu na lodi a zejména nuzné podmínky, které v zámoří čekají na nově příchozí, ovšem už se jednalo o labutí píseň. Nad Evropou i říší Habsburků se nezadržitelně stahovala mračna první světové války…

Fotogalerie