Někdo klepe. Odkládám sklíčko s nachystanou a ještě nerozmíchanou kupičkou zubního cementu a otevírám dveře. „Volali z novorozeňáku. Mají tam jedno šestihodinové miminko se dvěma předmléčnými zoubky a žádají o jejich odstranění. Kolegyně, co dělá dětské, mě posílá za vámi. Prý to spadá pod vaše porodní,“ oznamuje nám místní stomatochirurg, kterého oslovili logicky jako prvního. Jak známe kolegyni, co dělá dětské, je nám jasné, že ten horký brambor, Černý Petr či jak tu lapálii nazvat, skončil u nás. Už ho nemáme komu přehodit.

Chvíli nevěřícně zíráme, protože ošetřovat nastávající nebo stávající maminy je něco docela jiného, než nějaký titěrný uzlík s ještě titěrnější pusinkou.

Mísí se ve mně pocity zvědavosti a obav. Obav z toho, že mě šéfka nevezme s sebou a já ten uzlík neuvidím, i z toho, že mě s sebou vezme a uzlík se bude vzpouzet a plakat.

* * *

Miminku je právě osm hodin, když mu šéfka v operační rukavici prohledává pusinku a já, celkem zbytečně, opatrně svírám několika prsty jeho hlavičku, která, spolu s celou vánočkou sladce spí. Zoubky jsou ukryty v růžovém průsvitném váčku, vzdouvajícím dolní dásničku, a tak přinesené kleštičky zůstávají zabaleny a na místo nich je vybalen místní skalpílek. Připadám si jako v zemi skřítků.

Tedy, děvče, vítají tě na tom světě nějaké divné sudičky. Skláníme se nad vánočkou právě tři. Přihmuřuji v očekávání věcí příštích …, ale nic hrozného se neděje. Kapičku krve stlačí vzápětí tampon, v okamžiku využitý jako dudlík.  Sestřička odnáší ze spánku nevyrušený uzlík, dumlající ten rázem veliký tampon a všichni se úlevně rozesmějeme.

Dva sněhobílé nadbytečné zoubky, co se nestihly nikterak uplatnit, putují v kousku buničiny za maminkou, aby jí alespoň umožnily vyloudit na tatínkovi nějakou tu parádu.

Chci si zapsat nacionálie, ale ejhle! To mrně ještě nemá přidělené rodné číslo ...

... a to už stihlo zubaře.

 

(Dnes už bude z miminka možná také maminka.)