Každé léto trávíme na chalupě u babičky a dědy. V horkých letních dnech často sedáváme ve stínu pod velikým, letitým ořechem a povídáme si o všem možném, o svých zážitcích, nápadech, vzpomínkách i představách a občas také babička a děda porovnávají dnešní dobu s dobou, kdy byli mladí. Oba, babička i děda, se narodili ještě před válkou, jejich rané dětství probíhalo tedy za první republiky, ve společenské atmosféře sice již hrozící, ale především pro malé děti ještě stále klidné. Do školy začali chodit zároveň se začátkem druhé světové války, během školní docházky prožili konec války a 15 let jim bylo v roce l948.

Babička se narodila a žila Hradci Králové, její otec pracoval u železnice a matka jako úřednice. Nebyla to tedy žádná bohatá rodina a občas měli problémy i se zajištěním základních potravin. Dodnes babička vzpomíná, že jí za války chybělo především mléko. Babička, jako malé, chudokrevné dítě, měla kupodivu vyšší příděly. Ale o jogurtech, termixech, žervé, sýrech a dalších mléčných výrobcích, dnes tak samozřejmých, nemněla ani potuchy Jak sama říká, pravděpodobně z nedostatku bílkovin v útlém věku dostala později artrózu. Hned po válce Červený kříž organizoval pobyty zdravotně oslabených dětí u moře a babička dvakrát strávila měsíc u moře v Jugoslávii. Navázala tam mnohá přátelství s jugoslávskými dětmi a dopisovaly si ještě spoustu let. Později, když už sama měla děti, posílala do Jugoslávie obnošené oblečení, tak chudá byla ta země tenkrát. Pak se však situace radikálně změnila, nejen v politice, ale i v hospodářství obou zemi a naopak jugoslávští přátelé posílali věci pro děti zase babičce, tedy vvlastně mě. Nakonec během všech konfliktů v bývalé Jugoslávii se kontakty ztratily a vazby zpřetrhaly.

Ale zpátky k babiččiným vzpomínkám. Situace za druhé světové války byla pro ''obyčejné'' obyvatele města zpočátku relativně klidná. Jenže v Hradci Králové stály velké Škodovy závody na výrobu turbín, elektráren, cukrovarů a podobných strojů. Ke konci války ve snaze urychlit konec Německa spojenci bombardovali i česká města, zvláště ta, kde se nacházely významné továrny. A Hradec Králové mezi ně patřil. Na toto období ale nevzpomíná babička moc ráda, vypráví, že se hrozně bála, že některá bomba by mohla zasáhnout i jejich domek nedaleko železniční trati.Také si také pamatuje, že se její bratranec narodil během náletů na Semtín u Pardubic. A že to byl ohlušující rámus a museli být všichni v krytu ve sklepě, včetně rodičky, porodní báby i novorozence. A že se jí mimino moc líbilo, možná i proto se pak stala dětskou sestrou.

Zato ráda vzpomína na školu. Asi právě proto, že do ní vlastně moc nechodila. Pamatuje si především to, jak jednou týdně, později jednou za měsíc, „chodili“ do školy - někdy to byla tělocvična, někdy sál nějaké hospody, jindy Sokolovna a jen velice zřídka opravdová třída v opravdové škole. Odevzdala vypracované úkoly, dostala nové a zase se šla učit domů. Takhle to samozřejmě nevypadalo celou dobu její školní docházky, ale několik let ano a především tato léta jí nejvíce utkvěla v paměti. Z doby, kdy chodila opravdu každodenně do školy na výuku, si pamatuje, že neměla ráda němčinu a odmítala se jí učit. To ale asi tenkrát hodně nejen dětí.

Konec války a následující léta byla v celém tehdejším Československu ve znamení radostné nálady, optimismu a touhy co nejrychleji napravit všechny škody z války. Některé škody se samozřejmě napravit nedali a nedají, zabité, ztracené či zmrzačené příbuzné a přátele nikdo nevrátí. Ale naštěstí v nejbližším babiččině okolí takových případů moc nebylo, tak jí radost poválečných let nekazily žádné nepříjemné vzpomínky. Později se začala přiostřovat politická situace, ale babička byla stále ještě dost mladá na to, aby si plně uvědomovala, o co jde, co se děje, jaké to má důsledky pro celou společnost. Vzrušené diskuse doma sice určitě vnímala, podle jejího vyprávění se vždy sešla celá široká rodina, sousedé i přátelé kolem jediného rozhlasového přijímače poslouchali zprávy. Jenže děti k tomu neradi pouštěli, spíš je dokonce vyhazovali, ať si jdou raději hrát ven nebo s panenkami. Takže i události roku 1948, tak zásadní pro dalších 40 let naší země, jsou pro babičku stejnou historií jako pro mě. 

Dědeček se naopak narodil na venkově, v rolnické rodině v jižních Čechách u Třeboně. Ozvěny politické situace na venkov mezi lidi doléhali ještě méně, než do města. Hospodářství totiž nelze ošidit, dobytek i další domácí zvířata, stejně jako pole či les, musí dostat potřebnou péči bez ohledu na momentální politickou či hospodářskou situaci. Na venkově bylo také jednodušší zajistit životní potřeby, dostatek jídla. I přes různé odvody státu a protektorátu se vždycky podařilo schovat třeba mléko pro děti, takže děda nepil nějaké odtučněné vody, ale pěkně husté, se smetanou. Možná by dnešní lékaři měli námitky z hlediska racionální výživy, ale pro venkovské děti, neustále venku a celý den v pohybu, to jistě bylo zapotřebí.

Ke konci války děda poprvé ochutnal pomeranč a čokoládu, shazovali to američtí piloti z letadel, zrovna když byl s babičkou na poli či louce, sbírat klásky po žni pro králíky a slepice. Vtom zaslechli letadla a raději se schovali do křoví, ale když zjistili, že to nejsou Němci, vylezli a mávali. A za odměnu jim piloti shodili jještě několik balíčků s potravinovou pomocí od UNRA navíc a v nich byly také ony exotické lahůdky.

Do školy chodil děda podle svého vyprávění rád, i když ho dnes podezíráme, že hlavně proto, aby nemusel pracovat na statku. Možná také z tohoto důvodu, že k této práci neměl úplně vřelý vztah (a také byl mladší syn), „dali ho na studia''. Chodil tedy do Třeboně na klasické gymnázium, které se asi nedá s dnešní výukou na stejnojmenných ústavech srovnávat. Do konce života uměl děda plynně latinsky, řecky i starořecky, francouzsky (němčinu ale raději zapomněl) a pamatuje si spoustu poznatků z mnoha vědních oboru.

Po roce 1948 a ještě později se začala zakládat Jednotná zemědělská družstva. Dnešní interpretace je, že se tak dělo téměř výlučně násilím. Ale prý tomu tak všude nebylo, např. právě ve vesnici, odkud pochází můj děda. Naopak, prý lidé byli rádi, že mohou pracovat společně, podělit se o práci, úspěchy i nezdary a pomoci si vzájemně. Jinak si děda z doby, kdy mu bylo třeba 14 nebo 15 let vzpomíná především na klukovské rošťárny a legrácky. Ale také, jak musel vstávat brzy ráno, aby ještě před odchodem do školy vzdálené několik kilometrů nasekal trávu králíkům nebo odvedl kozy na pastvu. A po příchodu ze školy opět nanovo.

Tito mí předcibyli ještě příliš mladí a příliš dětmi na to, aby nějak silně vnímali, co se dělo ve společnosti a jejich vzpomínky na válku, poválečná léta, začátky budování socialismu u nás, jsou opravdu vzpomínkami dětí s letmými útržky „dospělých starostí".