Před nedávnem jsem opět navštívil New York, pulzující metropoli východního pobřeží Spojených států amerických. Vždy přitahovala přistěhovalce z celého světa a zároveň svou rozmanitostí a nábojem inspirovala umělce, od architektů přes malíře po hudební skladatele, včetně těch českých. A právě jim se bude věnovat dnešní povídání.  

Cestičku mnohým následovníkům bezesporu umetl Antonín Dvořák (1841-1904). Když jeho skladbu Scherzo Capriccioso 8. listopadu 1884 uvedla s velkým úspěchem Brooklyn Philharmonic Society, bylo jasné, že skladatele v zámoří čeká velká budoucnost. Od podzimu 1892 v New Yorku vedl prestižní National Conservatory of Music, která o něj velmi stála. Mistrovi se ovšem nechtělo podnikat tak dalekou cestu, a navíc být několik měsíců bez rodiny. Štědrá nabídka na půl milionu dolarů jej přesvědčila. Celkem v Americe strávil tři školní roky, během nichž zkomponoval deset skladeb a jedenáctou započal. Největšího věhlasu bezpochyby dosáhla Symfonie číslo 9 e moll, opus 95, známá také jako Novosvětská. Premiérové uvedení v dodnes známé koncertní síni Carnegie Hall 16. prosince 1893 se stalo světovou senzací a učinilo z nelahozeveského rodáka skutečnou hvězdu mezinárodního formátu. V České národní budově na 73. ulici na Manhattanu má kromě generálního konzulátu a několika dalších krajanských spolků také sídlo Dvorak American Heritage Association, již se povedl unikátní počin, totiž vybavit jednu z místností původními exponáty ze skladatelova domu na 17. ulici, a to včetně proutěné ptačí klece. Dvořák prý vždy nechával otevřená dvířka, aby chovaní kanárci mohli volně poletovat po místnosti, pohvizdovat si a poskytovat tak možná i inspiraci jeho ctěnému uchu.

Rudolf Friml (1879-1972), pro zajímavost jeden z Dvořákových studentů na pražské konzervatoři, jej dalece předčil, alespoň co do známosti u amerického publika. V New Yorku žil trvale od roku 1904. Začínal jako korepetitor, ale brzy se dokázal prosadit v nemilosrdné konkurenci na Broadwayi a je označován za zakladatele tamního hudebního divadla. Skládal zvučné, rytmické melodie, které si lidé snadno zapamatovali. Inspiroval se klasiky i jazzem, foxtrotem a polkou. Je autorem tří desítek operet, největší popularity dosáhly Katinka (1915), Rose-Marie (1924) a Král Tuláků (1925), v anglickém originále The Vagabond King.

Gustav Mahler (1860-1911), původem z Kaliště u Humpolce, byl od roku 1908 šéfdirigentem Metropolitní opery. 19. února 1909 vládl nad orchestřištěm při americké premiéře Smetanovy Prodané nevěsty. V témže představení pro zajímavost excelovala v roli  Mařenky sopranistka Ema Destinnová (1878-1930), která na této přední scéně strávila jako hlavní hvězda od zimy 1908 plných osm sezon. A na týchž prknech zářila v letech 1940-1956 také operní diva Jarmila Novotná (1907–1994), která se představila v desítkách rolí.

Otto Janowitz (1888-1965) se narodil v Poděbradech, kde rodina vlastnila továrnu na lisování oleje. Na vídeňské univerzitě získal titul z politických věd, nicméně zvítězila u něj vášeň pro hudbu, s jejímž studiem pokračoval v Praze. Kariéru začínal coby korepetitor v opeře a baletu, kvůli židovským kořenům se po Mnichovské konferenci rozhodl k emigraci a usadil se právě v New Yorku, kde jej jako pomocného dirigenta a výtečného pianistu zaměstnala Metropolitní opera. V rozhlasové stanici WOV od roku 1940 připravoval hudební vysílání. Později zahájil také pedagogickou dráhu na věhlasné hudební katedře Hunter College na Manhattanu.

 
Bohuslav Martinů, Karel Husa a Otto Janowitz. Fotografie poskytnuty z archivu Martina Nekoly

Již jsme se dotkli let druhé světové války. Po útěku před nacisty New York jako místo svého exilu zvolil Jaroslav Ježek (1906-1942), jeden ze tří pilíři Osvobozeného divadla. Zatímco jeho herečtí kolegové Voskovec s Werichem křižovali Amerikou s úmyslem prorazit na divadelních prknech i filmovém plátně, on zůstal na jednom místě kvůli chabé znalosti angličtiny, a především zhoršujícímu se zdraví. Byl téměř slepý, špatně slyšel a měl vážně nemocné ledviny. Miloval jazz a patrně navštívil koncerty svých velkých vzorů Duka Ellingtona a Johnnyho Goodmana. Česká komunita si zamilovala Ježkovy líbivé melodie, které obecenstvu často hrával při krajanských zábavách, nicméně Američané jeho nesporný talent nerozpoznali. Cítil se izolován, propadal depresím, že již není tím slavným komponistou jako v Praze, což také urychlilo jeho předčasný odchod. Zemřel v nemocnici prvního dne roku 1942 na selhání ledvin.

K „válečným uprchlíkům“ se řadil také Bohuslav Martinů (1890-1959), byť ten před nacisty utíkal z Francie, kde řadu let předtím žil. Na palubě zaoceánského parníku z Lisabonu dorazil s manželkou k americkým břehům v březnu 1941. Byť v té době byl na starém kontinentě již poměrně známým skladatelem, začátky v zámoří nevypadaly nikterak růžově. Nemohl si zprvu zvyknout na americký styl života. Naštěstí měl oporu a zastání ve velkém příteli Rudolfu Firkušném (1912-1994), předním světovém pianistovi. Martinů se usadil ve čtvrti Jamaica, věnoval se studentům hudebních škol, ale rovněž čile komponoval. Měl na svém kontě téměř tři stovky děl, ale teprve New York jej inspiroval k sepsání vůbec první symfonie. Do konce války stihl další tři, se značným úspěchem uvedené na amerických scénách. S napětím sledoval dění doma a velmi ho zasáhlo například vypálení Lidic. Vytvořil následně pietní osmiminutovou orchestrální skladbu nazvanou památník Lidicím, která si odbyla premiéru 28. října 1943 v Carnegie Hall. Martinů se nakonec naladil na americkou notu a osvojil si osobitý hudební styl, který odborníci dokáží rozeznat po několika taktech. V roce 1952 získal americké občanství, ale závěr života strávil díky stipendiím komponováním v Evropě.

New York nikdy nespí. FOTO: Martin Nekola

Samotný stát New York je rozlehlý, sahající až ke kanadské hranici na severu, plný kulturních i přírodních krás. Málo se například ví, že se tu nachází vůbec nejvíce parků a chráněných rezervací v celých USA. Velké jablko (Big Apple), jak se přezdívá New York City, je největší, nejbohatší a nezalidněnější metropolí, na kterou zbytek státu právem žárlí. Za návštěvu ovšem stojí i další města jako Syracuse, Buffalo nebo Rochester, světoznámý z historie díky firmě Kodak. Ve městě Ithaca sídlí Cornellova univerzity, kde na význačné hudební fakultě dlouhá léta vyučoval pražský rodák Karel Husa (1921-2016), v plejádě výše zmíněných skladatelů možná ne tak známý, nicméně významem díla se řadí ke špičce. V mládí studoval v Paříži a často koncertoval v Evropě i mimo. Roku 1954 emigroval do USA a začal působit na škole, jíž zůstal věrný až do penze. Okupace Československa o čtrnáct let později Husu inspirovala k sepsání skladby „Hudba pro Prahu 1968“, jež se záhy po premiéře v lednu následujícího roku zařadila jako standardní součást repertoáru dechových souborů. Husův smyčcový kvartet č. 3 zároveň obdržel prestižní Pulitzerovu cenu, což autorovi zajistilo množství zakázek od newyorské filharmonie, hudebních nadací a asociací. Kromě toho byl Husa žádán coby hostující dirigent pro americké i evropské soubory. Jen v USA si připsal zajímavý unikát, když s dirigentskou taktovku řídil orchestry ve všech padesáti státech, včetně Aljašky a Havaje. Samotný výpis ocenění, medailí, stipendií a čestných doktorátů, udělených Karlu Husovi, by vydal na několik řádků. Nechyběla ani medaile za zásluhy 1. stupně, kterou mu 28. října 1995 předal Václav Havel na Pražském hradě.

Všem protagonistům tohoto článku otevřela dveře do velkého světa hudba. Docílili uznání, věhlasu a hmotného zajištění, ačkoliv by to vše neváhali vyměnit za možnost skládat, hrát a vystupovat ve svobodné vlasti. Neony a ruch New Yorku jim alespoň dodávaly energii a chuť tvořit. Každý, kdo toto výjimečné město navštívil, může potvrdit, že inspirace na talentované zde číhá za každým rohem.