Čím jsem starší, tím víc se těším. Nejvíc asi na jaro. To je srdcovka. Celoživotní. V dětství jsem se nemohla dočkat, až konečně zuju boty a budu běhat bosa. Později jsem toužila "prožít lásky čas". A dnes?  První prolet včel a zahrada.  Ale i kdybych včely neměla, stejně bych se těšila. Kvůli sluníčku, kvetoucím talovínům a kočičkám, teplu, ptačímu zpěvu, vracejícím se vlaštovkám, prodlužujícímu se dni...

Prostě jaro je jaro. Po zimě, krátkých dnech a severočeských mlhách nádherná změna. Ale než dorazí, jsou to nervy! Den se začne kapánek prodlužovat a já začínám blbnout. Nakupuju semínka, přemýšlím kam co zasadím (ona ta zahrádka je nějaká malá) a kde by co šlo vylepšit. Čučím na předpověď počasí, kdy už  bude tak akorát, abych koukla do včel. A když už konečně ten den nastane a z úlů se doslova vyrojí včely, zažívám obrovskou radost. Nic jsem nepokazila, ty moje holky zimu přežily, hurá! A pokud se vracejí do úlu s nožičkama obalenýma pylem, je moje radost dvojnásobná. Chvilku. A pak se ozvou pochybnosti. Hele, nepřišlo to jaro náhodou moc brzo? Pokvetou jívy tak jak mají? Nebude pršet do květů? Mrznout? Velké teplo je taky špatně... Koukám na včely a uvědomím si, že ty to neřeší. Je hezky, makáme, není, máme zásoby no a pro tu vodu zaletět zvládneme. A když některá nedoletí, nahradí ji jiná... Beru si z nich příklad (ono mi stejně nic jiného nezbývá). Užívám si kouzla okamžiku a pochybnosti přenechávám koňovi, má větší hlavu. Nastavím tvář sluníčku a vdechuju tu nádhernou vůni. Vůni jara.