Dvakrát nadšená jsem z nich tedy nebyla, přesouvali se pomalu a navíc mi zasedli strategické místo v autobusu. Celou cestu do Prahy jsme nepromluvili ani slovo. V ruzyňské odbavovací hale už tahle dvojice budila pozornost úplně všech.

Nápadní byli nejen svými kufříčky model „Anděl na horách“, ale i tím, že se stále drželi za ruce a plaše se rozhlíželi. Opravdu jsem neměla v úmyslu se s kýmkoliv družit. Přihlížet však nemotorným snahám starého pána o upevnění cedule s logem cestovní kanceláře na ucho kufru by nevydržel nikdo. Vstávám a nabízím svou pomoc, jediným chvatem navlékám papírový štítek na správné místo a užívám si obdivných a vděčných pohledů Mileny a Jiřího Ročkových z Plzně. Tohle byl asi klíčový okamžik, od této chvíle jsme byli stále spolu a prožili tehdy v září 1994 jednu z nejzajímavějších dovolených.

Ještě než jdeme na přistáním na ostrově Mallorca vím o téhle dvojici téměř všechno. Je jim 70 let, ale letí poprvé, nikdy ještě neviděli moře. Paní Milena, krajská přebornice v plavání z roku 1952, touží celý život plavat ve vlnách. Pan Jiří chce zkusit úplně všechno. Cestu plánovali už dlouho. Když konečně dorazilo slibované odškodnění za jedenáctiletý pobyt pana Jiřího v komunistickém lágru, již neváhali a odjeli v nejbližším možném termínu.

Mám štěstí, teď už je to jasné. Bydlíme ve stejném penziónu v zapadlém malém středisku, bohudíky, dostatečně vzdáleném od rušných resortů, kde pivo teče proudem až do rána. Užili jsme si krásný týden, společně jsme obešli památky, vyrazili na výlet do hor, absolvovali plavbu na Dračí ostrov a zvládli i jeskyně. Po prudké bouřce si paní Milena užila vln více než do sytosti. Pan Jiří se raději procházel v příboji, sbíral střípky mušlí a vyprávěl. S příběhy politických vězňů z komunistických uranových dolů se tehdy, uprostřed 90.let, přímo roztrhl pytel. Něco úplně jiného ale je, když takový člověk stojí přímo vedle vás.

Pan Roček nebyl žádný nebezpečný nepřítel pracujícího lidu. Žil obyčejný rodinný život v malých Přešticích u Plzně. Jednoho večera ho bývalý spolužák ze školy poprosil o nocleh. Ráno s díky odešel. To bylo všechno. Další noc ale již pan Roček strávil ve vyšetřovací vazbě. Následovaly výslechy, soud, vynucené přiznání, rozsudek na 15 let odnětí svobody za protistátní činnost a první pracovní tábor v Jáchymově. Manželka neustála nátlak agentů STB a požádala o rozvod. Po jedenácti letech se po amnestii vrátil do normálního života. Jako řidič autobusu se seznámil s mladou průvodčí Milenou, ovdovělou matkou dvou chlapců. Brzy se vzali a pan Jiří chlapce vychoval jako své vlastní syny.

Po návratu z dovolené jsem Ročkovým věnovala album s fotografiemi a na revanš jsem byla jedna z prvních, kdo si mohl pročíst rukopis Jiřího připravované knihy zážitků z vězení. Kniha je plná historických faktů a smutných i veselých, dojemných i absurdních epizod z každodenního života za ostnatými dráty. Představuje slavné i obyčejné lidi, se kterými se potkal a sdílel každodenní boj o přežití a lidskou důstojnost. Pan Jiří tak získal solidní základy z oblasti filozofie, historie, umění i cizích jazyků. Lepší učitele než za mřížemi by tehdy těžko mohl najít.

Vzájemnými návštěvami jsme vyplnili skoro celý rok a protože na Jiřího "vězeňském" kontě ještě trochu financí zbylo, bylo rozhodnuto, že se zase pojede na společnou dovolenou. Tentokrát jsme se shodli na návštěvě Tuniska. Ročkovy neodradila ani Jiřího nutná operace kotníku a zcela nový bypass. "Takové banality mi výlet nezkazí.", říkal pan Roček a já si uvědomuji, jak "zocelený" přístup k životu má tenhle drobný děda. Co by se mu vlastně mohlo ještě stát? Přežil nelidské věznění a pak osm operací břicha, které žádný běžný chirurg provést nechtěl. Na tkáně zničené radioaktivním zářením si troufli ze studijních důvodů jen vojenští lékaři. Dohodli jsme se, že jen trochu omezíme turistiku a v polovině září vyrazíme.

Počasí bylo v Tunisku nádherné, hotel snad až příliš luxusní. Moře teplé a klidné jak Tálínský rybník, paní Milena tak plavala až skoro k obzoru. Pan Jiří posedával ve stínu a sledoval partu mladých kluků provozujících na pláži paragliding za motorovým člunem. Třetí den už to nevydržel.

"Mileno, máme deset euro? Já musím letět," pronesl k mému zděšení jedno odpoledne.

"Jak myslíš, Jirko," odvětila naprosto klidná Milena a připravila příslušnou bankovku.

Odcházím tedy s Jiřím na startovací plácek, abych pomohla tlumočit pokyny obsluhy. V očích mladíků je po zjištění, kdo z nás poletí, jasně patrný údiv. Několikrát opakují, jedno písknutí, zatáhnout za levý provaz padáku, dvě písknutí, tahat oběma rukama na přistání. Jiřímu je vše jasné a již si kvapně dopíná všechny pásy. Motorový člun dostává pokyn a rozjíždí se směrem od břehu. Pan Jiří se ladně vznesl a za chvíli již krouží dvacet metrů nad hladinou. Po několika obloucích ho člun svedl nad okraj pláže a ozvalo se první písknutí. Pan Jiří ale nereaguje, se šťastným výrazem v očích se kochá výhledem do palmového háje. Člun zpomaluje a Jiří rychle ztrácí výšku. Mladící poskakují a pískají dvakrát, pak již čtyřikrát. Pan Jiří nic. Naštvaní mladící se obrací s křikem na mě, mají strach, že Jiří přistane ve vodě a mokrý padák na sebe již dnes nic nevydělá. V ten okamžik paní Milena lakonicky pronesla: "On je neslyší, nemá přece svoje naslouchátko.". Těsně před tím než mi definitivně stuhla krev v žilách, přitáhl Jiří prudce lana padáku a elegantně přistál přímo doprostřed plochy. Na mou vyčítavou otázku, proč nezatáhl za lana hned, jak požadovala obsluha, odpověděl, že "kluci" z RAF mu říkali, že na to je vždycky čas až těsně nad zemí.

Po několik následujících let jsem alespoň jednou za čas Ročkovy navštívila, sháněla jsem originály textů oblíbených Jiřího country písní, pochlubila se fotografiemi z mých dalších výletů a vyslechla novinky o vnoučatech. Po několika letech však paní Milena náhle zemřela a pan Jiří odejel na čas ke staršímu synovi do Německa. Na dveřích panelákového bytu je již dávno jiné jméno. Pomalu jsem se smířila s tím, že pana Jiřího už nejspíš svět bez jeho Mileny tolik nebavil.

Před pár lety mě však jedna má kolegyně překvapila otázkou, zda si pamatuji na pana Ročka, že prý již sám nechodí ale stále vzpomíná. Ta radost byla veliká. Telefonní číslo jsem uschovala, i staré fotografie jsem vyhrabala. Nikdy jsem ale nenašla odvahu zavolat. Stydím se za to. Tolik jsem se tehdy bála, že to bude příliš bolestné setkání.

Letos by panu Jiřímu bylo 101 let a já moc doufám, že si všechny dny užil v klidu a ve společnosti své milující rodiny.