Ocitám se na něm kdykoli, když jsem v úzkých. Chce se mi totiž nastoupit do vlaku, který jede někam hodně daleko. Nejlépe až na konec světa. Ale co je to, kde je to - ten konec světa?

Sám před sebou člověk stejně nikam neuteče. Od všeho a od všech se dá občas, byť třeba jen na chvíli, odpočinout, jen ne od sebe samého. A ten, kdo se nemá rád, musí toho protivu všude s sebou brát. I do vlaku na konec světa, kdyby tam náhodou nějaký přeci jenom jel. Proč se tedy tahat tak daleko? A vůbec, kde by na to jeden vzal prostředky, sílu, energii a čas se takhle štrachat po zeměkouli a stejně se nakonec vrátit do výchozího bodu, protože, jak známo od cca 15. století, je kulatá. Tušili to už řečtí filosofové v 6. st. př. n. l., ale pan Jirásek Alois si klidně napsal ještě ve století devatenáctém knihu "Z Čech až na konec světa," takže, kdo ví, jak to nakonec s tím koncem je. No - je třeba si to se sebou raději vypořádat tady a nejlépe teď hned. Vynadat si do hlupáků a pošetilců, a nádraží a vlaky ponechat romantice cestování za poznáním, za dobrodružstvím, za milými lidmi, za krásami všeho druhu. Alespoň pro ty, co je nepoužívají skoro denně při dobývání chleba vezdejšího, ale i ti se jistě dokáží čas od času takto přepnout.

Miluji vlaky, miluji nádraží. Když to vyslovím nebo napíši, stává se ze mě na chvíli malá holčička, ke které přijíždí se skřípěním, vrzáním a funěním obrovská parní lokomotiva, z té vykukuje umouněný, ale usměvavý topič, za ním tendr s uhlím, koleje se ztrácejí pod oblaky páry, my s maminkou uskakujeme a za chvíli nastupujeme, abychom po setmění, v zimním období, užasle pozorovaly z okna sršící jiskry zpod vlaku, který uhání v matných obrysech tušenou krajinou, doprovázen slavnostním ohňostrojem, kouřovými efekty a občasným zahoukáním. 

Poznala jsem postupně desítky nádraží. Všechna pro mě mají své kouzlo, ale přímo srdeční záležitostí jsou konkrétně čtyři.

Do mých pěti let, než jsme se přestěhovali na sever Moravy, mě fascinovalo jedno pidinádražíčko ve středních Čechách. Bylo v lese a pokaždé u něj stála obrovská červená muchomůrka s menšími muchomůrkami kolem sebe. Nevěřite? Byl to stůl se sedátky. Všechno pěkně bíle puntíkované. 

Nejčastěji jsem se, jako hodně malá, ocitala na nádraží v Úvalech, kam jsme s maminkou chodily pěšky z Tuklat, kde jsme tehdy, i s hodně zaměstnaným tatínkem, bydleli. Pamatuji si na malou cukrárničku poblíž, kde jsem si mohla dávat tehdy oblíbenou a populární rakvičku se šlehačkou nebo stejně oblíbený žloutkový věneček. Ta symbolika má zřejmě vést odmala k nadhledu na život, abychom si ho vychutnali, dokud je čas. Od tamtud jsme jezdívaly na větší nákupy do Prahy.

To je vlastně taky srdcovka, tzv. "hlavák," takže mám minimálně pět nádraží v nejužším výběru, protože díky tomuto mi bylo dopřáno poznat Prahu ve všech ročních obdobích. Nejvíce vzpomínám na tu vánoční a na Matějské poutě, na rozkvetlé sady po Petřínem, na zrcadlové bludiště, na ZOO, ... ale to bych se moc rozepsala mimo téma.

Další mé oblíbené nádraží se nachází v Kolíně, okresním městě mého rodného Českého Brodu. Cestou při putování na prázdniny, ze vzdáleného severovýchodu, z nejmladšího města republiky, nám tam vždy nadbývala hodinka času a já si pravidelně dávala "ruské vejce" v nádražní restauraci. Měli je tam nasázené a nazdobené v chlaďáku za sklem, na bílých porcelánových talířcích se zeleným okrajem a s písmenky ČSD. Nikde jinde mi tak nechutnalo, jako tam. S příchutí blížícího se pobytu u babiček. Pak následoval přípoj do Nymburka.

Nu, a to je mé nejoblíbenější nádraží na světě. Není na něm nic zvláštního, snad jen typické truhlíky s muškáty a petunkami, a kdysi každoročně nově natřená zábradlíčka a lavičky - na žluto a na červeno. To nádraží má pro mě prostě svůj nezaměnitelný půvab, ať už tam vystupuji, nastupuji nebo jen projíždím odjinud. Hlavně proto, že "Nymburk" jsem přes rok psávala jedné z babiček (té druhé Mladou Boleslav, ale tam jsme  pak cestovali autobusem) na dopisní obálku jako okresní město jejího bydliště - vesnice, vlastně už městysu Loučeň. Půvaby a historii města Nymburku, rozkládajícího se na obou březích řeky Labe, jsem až s věkem postupně stále více poznávala. Hrdě o sobě prohlašuji, tady ve Slezsku, že jsem holka z Polabí :-). Z nymburského nádraží jsme o prázdninách jezdívali i na výlety do Prahy, celoživotního magnetu a nevyčerpatelného zdroje k poznávání a zážitkům. Prostě nádraží v Nymburce bylo a symbolicky zůstalo pro mě klíčem odemykajícím prázdniny, bohužel i zamykajícím, symbolem toho nejkrásnějšího, co mi bylo dovoleno v dětsví a v ranném mládí poznat a zažít.

Miluji vlaky, miluji nádraží, všechny a všechna.

Měla jsem se dát k ajznboňákům, že mě to nikdy nenapadlo ... :-)